Ivan z chalupy

Dnes jsem plánoval vrátit se z Ukrajiny. Okolnosti života byly jiné. Tak alespoň po ránu publikuji pro přátele, kteří tam měli být se mnou starý textík psaný původně pro Bránu:

Jezdívám na Ukrajinu dvacet let. Miluji její  obyvatele i krajinu. Obojí se tu se mění! Hypermarkety rostou, byznys kvete, lidé si berou půjčky. Krajina, kterou jsem znával před dvaceti lety se mizí, ale výše v údolích jí ještě dosti zbývá.

Jedno z údolíček vějíře pramenů řeky Tysy

U samém konci řeky Tysy, královny uherských řek, najdete území nazývané Lazevščina (česky asi Políčkov). Kraj dodnes starobylý.

Lazevčina - rozkoš sama!

Žije tu i jeden z mých mladších východních přátel – Ivan se svou maminkou. Poprvé mi o něm vyprávěli čeští přátelé. Byl na ně velmi laskavý, úslužný a hlavně měl dlouhé vlasy, což je pro zdejší baptistické sbory něco nemyslitelného. Prý se s ním musím seznámit!

Ivan ještě s dlouhými vlasy.

Udělal jsem to a dodnes na setkání vzpomínám jako ve snu. S nadšením líčil svůj život. Tady kosím trávu a ukazoval na lán luk. Tady zedničím, tady máme ovce a tady si maluji a vyrábím z plastelíny. Nevěděl jsem, s kým mluvím, zdali s chlapcem nebo s dospělým hospodářem. Jejich chalupa, se sestává z více domků a chlívků. Živý skanzen. Obývají vytopenou kuchyň, další místnosti jsou skladištěm. Nejvíc vás šokuje množství suvenýrů. Stěny jsou roubené a hliněné.

Ivan ve svém kráílovství

 K obědu mi maminka uvařila banoš, věděla že ho miluji. Je to kukuřičná mouka vařená ve smetaně. Použijete-li místní "smotánu", je kvalita zaručena. Užívám si to i když dobře vím, že za romantickou slupkou se skrývá těžký život.
Za rok mi místní kazatel mi radostně oznámil, že se Ivan pokajal – obrátil se.

Voloďa kazatel ve sboru v Jasině. Můj blízký přítel. 

Když jsem ho spatřil, měl ostříhané dlouhé vlasy. Bojím se, že právě tento jeho čin byl pro místní řádné křesťany hlavním znakem jeho obrácení.

Zase jsem prožil srdečné uvítání. Maminka se na mě smála s úsměvem zdobeným tepaným zlatým zubem. Ve studené reprezentační místnosti jsme obědvali studené suché brambory s místní ostrou brynzou. Má ty prostoto! Vidím i novou techniku: obrovská lednice a nezbytný satelit, to vše uprostřed kuchyňského chaosu.

Pak jsem se s nimi dva roky neviděl. Občas jsme si zavolali. Věděl jsem že Ivan pracuje v Kyjevě. Až letos. Z Ivana se stal mladý muž a jeho maminka je stále radostná a hlučná žena. Skanzen zůstal zachován.

Skanzen...

 Sešli jsme s kamarádem ulepeni z hor. K umytí jsme dostali plechové vědro a kýbl horké vody. K večeři brambory, brynzu a ovčí sýr. S Ivanem jsme povídali. Vyprávěl o svých snech, o průvodcování v horách, o touze po pořádném snowboardu a notebooku. Povídal i o svých nemocech, o telatech, zedničení a o touze obložit dřevěnou roubenku plastem. Před námi míchal svět dospělých a dospívajících. Do sboru nemá čas chodit, ale věřící prý je.  Zesmutněl jsem.

Ivan už zestárnul. ("Ida mi psala - to už není náš Ivanuška...")

Jdeme z kopců s jeho maminkou na bogosluženie. Ona bosky, nechce si ušpinit a poškodit nedělní obuv.

Lazevčina - políčkov - spleť ohrad a pastvin. Ivanova maminka jde bosky na bohoslužby.

Užívám si kraje, kde na každém kousku země je život. Z kraje, kde ještě vše funguje bez dotací. Z kraje, kde lidé těžce dobývají život ze země a cítí se závislejší na přírodě a Bohu. Ale životy jsou tu stejně komplikované jako u nás. A živá víra se rovněž nesnadno rodí.

Kristův kříž na hřebenu
 dvou popů Ivanů - maramurešského a černohorského

Psáno v roce 2011 pro časopis Brána.