Neděle - cesta pařníkem
Odjezdy nesnáším, ale v samé podstatě je mám rád. Mirek Gřunděl mě odvezl autem do Kunčic. Hodný muž! Cestou vlakem jsem vyřídil korespondenci. Na nádraží v Brně jsme se všichni šťastně sešli a potom pokračovali pařníkovitým vlakem (vhodným pro pěstování rajčat, nikoliv pro lidi) do Budapešti. Zde noční čekání u dobré kávy na zmeškaný vlak. A dál se zpožděním do bájné a milované Simerie. |
| Simerijské nádraží - téměř pocit domova uprostřed Rumunska. |
Pondělí - domovský přístav v rumunské zemi a vyplutí do moře hor
Tradiční kávička v tradiční simerijské cofetárii.
Nákupy zeleniny a sýrů. A potom výprava do místní dendrologické zahrady. Dlouho jsem v ní nebyl, snad naposled v době mládí... Vyplýtval jsem tu většinu fotek. Potoulal jsem se v ní a byl jsem unesen. Polodivoká a přitom obhospodařovaná zahrada. Mohutné stromy, nádherná zátiší! Jaká vznešená krása! Miluji staré zašlé a přitom udržované zahrady!
 |
| Nádherné lesní palouky |
 |
| Ve svém konci zahrada přechází v divoký les, končící řekou. |
 |
| Jeno z mnoha půvabných zatiší |
 |
| Ctihodná instituce ústavu |
Těšil jsem se na obhospodařovaný kraj a dočkal jsem se. Zelené vršky, ohrady, branky, klinkající krávy, v hlubokých raztokách (rýhách) občas zahlédneme člověka.
Na hřebínku jen zlehýnka bloudíme. Večeříme na, pláni lehce skryté v podkově lesa. K prvnímu jídlu je připraven tradiční jižní salát z okurek, rajčat, paprik, cibule a po vzoru přítele Chrisztose i zelené petržele. Vše zalito olivovým olejem a k tomu rumunský sýr. Nebeská lahoda.
Cvrčci vržou, krávy bučí, oheň praská. Pocity naplnění. Nádherný první rumunský den! Samému Bohu budiž sláva!
Úterý - cestou úžitných luk a stožárovitých hor
Další den jdeme snad ještě fantastičtější krajinou. Já samozřejmě ujíždím na místních brankách mezi pastvišti. Jsou nádherné, dodávají místní kulturní krajině potřebný lidský řád.
Pastevní užitný hřebínek je korunován návštěvou domečku dvou babiček. Jsou milé, dávají vodu, nosí ji po kýblech ze studně. Před chaloupkou stojí motorka s rozkošnými štěňátky. Hrajeme si s nimi. Potom se noříme do lesů směr hlavní hřeben. Cestou vyprávím o svých nesnadných prožitcích posledních dnů ve Frýdku-Místku. Přírodní zpovědnice. Dlouho jdeme lesy a s jistými obavami vyjetou traverzovitou cestou. Dojde na hřeben, či ne? Inu, došla! Náhle vstupujeme na pláně předhůří Retezatu - na hřeben jménem Tulisa. Krajina je tu zvláštní. Podivně kamenitá, trochu připomínající nejvyšší partie Jeseníků. Je vidět, že hřeben byl vyklučen pastevci. A hlavně všude stojí stožáry a blízko nich podivné rumunsky rozestavěné boudy.
Sám se domnívám, že se jedná o nějaký EU projekt na detekci blesků. Napočítáme jich tu snad deset. Pod jedním z nich stavíme tábor. Hůře, ale v porovnání s dalšími dny vlastně dobře, sbíráme klečové dříví. V dálce vidíme i slyšíme stádo. Jiné prochází kolem nás. Pastýř nám pomáhá najít silný pramen dobré vody. Máme-li vodu, je dobře. Krajina se barví se zapadajícím sluncem do červena.
Vděčně uleháme. Je krásné hvězdné nebe.
Středa - přechod pod mohutný Retezat
Ten den jsme moc neušli. Dobýváme vrchol Tulisa. Cestou se divíme zborcenému a pokroucenému stožáru. Posléze klesáme do hlubokého sedla s křížem.
Je tu hezký pramen, nabíráme vodu, (Darek jí) a pokračujeme lesem vzhůru do dalšího sedýlka. Na lesní cestě nečekaně potkáváme pastevce se psy. Jsou hodně divocí. Ondra používá svůj sprej proti psům. Zabral. Pastevec se na nás zřejmě zlobí. Nastává stoupání. Končí doba širokých cest a začíná doba cestiček. Posléze se i cestička ztrácí v klečovo-smrkovém houstníku. Trochu vše připomíná
loňské Horhany.
Nakonec se před námi otevře sedlo s velkou pastvinou.
Zůstáváme pod nástupním hřebenem Retezatu. Je sice teprve 15:00, ale kdo ví, kdy bychom se doškrábali na hřeben. Ten je navíc v mracích. Raději hledáme vodu. Na straně, kde jsem pátral, je sucho. Na protější straně kluci nachází tenký pramínek.
Čtvrtek - vzhuru do retezatských štítů
Déle spíme. Ráno je hřeben v mracích. Čekáme, až se mraky zvednou. Přece jen před námi je úctyhodný Retezat a štíty ve výšce 2000 m.n.m. Přichází pastýř s ovcemi a celá jeho rodinka. Klasické rumunské probuzení. Postupně vypásává celé sedlo.
Pomaličku balíme, nespěcháme, protože Retezat je stále v mracích. Už se nám nechce hnít, a tak vyrážíme. Bojíme se, že nenajdeme cestičku. Obavy jsou na místě. Poslední ovčí stezka končí hned nad sedlem. Prodíráme se přes kleč a skáčeme přes kameny. Postupujeme stále výše a výše. Kleče ubývá, kamenů přibývá. Výhledy jsou krásné, dramatickou atmosféru dodávají roztrhaná mračna. Obědváme na suťovisku, poté stoupáme výše na hlavní hřeben. Ten je způli zabalen do mračna a způli krásně viditelný. Úžasné.
Na hřebeni je už cestička. Putujeme po zamlžené části hřebene (na druhé straně jsou příkré skály) a časem ani nevíme, kde přesně jsme. Padá večer a my stále šlapeme. Mám trochu strach, kde zatáboříme. Horlivě přemýšlím. Cestička klesá podezřele níže. Já bych raději, aby stoupala. Nakonec zastavujeme a táboříme na nejzajímavějším tábořišti, které jsem kdy zažil. Kdyby s námi byl slavný architekt Frank Lloyd Wright, jistě by se jej vybral také. Je umístěno na ostrém hřebínku se skalními výstupy. Stany rozestavujeme na malých plošinkách, jako hnízda vlaštovek.
Není voda (je pouze slyšet z údolí), není žádné dřevo. Není oheň. Jen vařič syčí. Noc je větrná a mlžná.
Pátek - za rozkošemi Retezatu
Probuzení je skvostné. Silné proudění vyčistilo nebe a před námi se otevřely daleké výhledy na Malý Retezat. Ostrý hřeben za hřebenem. Žebra hor. Jdu na ranní orientační procházku. Zatábořili jsme právě včas. Přesně pod horou Custura.Vyrážíme zpět a klesáme do kotle pod Custurou. Přecházíme přes sněhové pole a nasazujeme „nesmeky“ – můj letošní vynález. (Dlouho jsem větší blbost nevymyslel.) Za sněhovou plání jsou už blízko jezera – plesa. Plave v nich led. Chlapci neváhají a vrhají se do vod. I já se vrhám, i když notně pomaleji. Je to holé šílenství se v té ledárně koupat.
Dělíme se na dvě skupiny – holky s Petrem zůstávají v táboře a naše pětičlenné mužstvo odchází dobývat horu Papuša. Ta výprava je nádherná, ale i únavná. Jen než dojdeme na hřeben, musíme přejít dva kotle. Zřejmě jsme také už minulého dne podcenili pitný režim a všichni máme jakési mžitky před očima. Stoupáme, občas i lezeme. Dobýváme Papušu. Hory kolem nádherné. Počasí lehce bouřkovité. Cesta zpět je náročná, voda už citelně chybí. Dole v sedle žíznivě cucáme sníh a led s besipkami. Osvěžující zmrzlina! Docházím na místo tábořiště, padám k zemi a upíjím z lahve. Lehce poklimbávám ve spacáku a je mi blaženě. Potom se odbatolím k ohníčku. Máme hezké tábořiště. Chlapci si čtou. Odpočinková nálada. Den završuje čočka.
Večer znaveně usínáme. Na Retezat se snáší sametová noc.
Sobota - bouřná cesta z velkého do Malého Retezatu
Před námi je celý Malý Retezat. S batohy dobýváme vrchol Custury, což není tak docela sranda. Na něm už sranda je!
Za vrcholem je dlooouhý a táhlý sestup do sedla nad Cabanou Buta. Prší a bouří. Padají kroupy. O Retezatu se říkalo, že je obsazený turisty. My vlastně nikoho nablízko nepotkali. Teprve zde vidíme dvojici putovníků. Zalézají do stanu, my obědváme a posléze pokračujeme dál. Cesta se vine pohodlně klečovými poli a pláněmi. Na jedné z nich nás stihne silná bouře. Bije kousek od nás. Dřepíme v kleči. Po dalším kilometru další silná bouře. Schováváme se do malé boudičky, kde utlačujeme pastýře. Padá na nás mírná trudomyslnost. Nerozežene ji ani Speedyho vyprávění zážitků ze slovenské restaurace – „Čo budětě papkať?“ Unaveně zádumčivé nálady rozežene až modrá obloha, slunce, pramen a nádherná bílá skála vévodící pohádkové krajině. Malý Retezat je krasové území, skrytý krajinný drahokam mezi Godeanem a velehorami Retezatu.
Táboříme pod Albele a zůstáváme tu na nedělní den. Kolem nás probíhá pastva, a to i na skaliskách. Až si divíme ovcím, že se jim tam chce.
Hledáme salaš se sýrem. Podle pastevců máme jít kamsi za obzor. Nenacházíme nic. V noci se ozývá děsný řev oslů. Jde z něj až strach. Záhada čeká na ranní rozluštění.
Neděle - den odpočinku - den Páně - den sýra
Vyrážíme na nedělní procházku jen tak bez batohů. Salaš se prý nachází až kdesi hodně nízko v údolí. Cesta k ní je, co se týče horsko-parkovité scenérie, jednou z krajinářských lahůdek. Kompozice karpatských smrků, kleče, travinných pažitů a skal je úžasná.
Salaš samotná je poněkud novodobá, se satelitem, plazmovou televizí. Vše na agregát. Způsobem života se však velmi podobá klasickým salaším. Otevřené ohniště, sýrárna.
Jen je prostornější. Potkáváme velkou bandu turistů. Pozorujeme dojení. Tulíme se k ovcím.
Kupujeme sýr. Sledujeme, jak bača zabíjí hady, kteří jsou … Cestou zpět stoupáme a klepeme holemi před sebou. Máme ze zmijí trochu strach. Odpoledne hédonisticky konzumujeme skvělý ovčí sýr. Máme odpolední bohoslužby. Káže Martin. Nedělně odpočíváme. Svátečně večeříme tradiční skvělé „lodičky“. Snad ještě zmíním rozluštění záhady nočního řvaní. Zřejmě to zhynul osel v nerovném boji s medvědem.
Navzdory zvířecí tragédii spíme dobře.
Pondělí - bílými krajinami na zelenou plošinu Borascu
Vyrážíme do Godeanu krásnou krasovou krajinou, přes četné škrapy, závrty a propadání.
Jeskyňáři či geologové už mají u otvorů do země svá popisná čísla. Vystupujeme na Piatra Iorgovanului.
Je odtud nádherný kruhový výhled na Retezat, Oslea, Vilcan, Godean i Tarcu. Na skále potkáváme skupinu Čechů, kteří mi byli z jistých důvodů protivní. Korunu všemu dali sebevědomým překřtěním Retezatu na Řetězat. Postupujeme raději dál cestou, kudy jsem prošel už několikrát, a přesto je pro mě nová. Na cestě potkáváme stádo ovcí a rozkošné oslíky.
V sedle mezi Godeanem a Retezatem obědváme. Přechod z vápence do vyvřelin je zcela viditelný. Opět padá trochu mlha. Táboříme už na Godeanu, v místě, kde jsem tábořil vícekrát. Část výpravy zůstává na místě a několik mladých mužů s jedním starým jdou navštívit planinu (platformu) Borascu. Už dávno jsem se do ní zamiloval. Fascinuje mě. Uprostřed hor, ve výšce 2000 metrů, rozsáhlá plošina. Na ní divocí koně. Cesta na ni není snadná, vede přes dvě rokliny. Ale stojí za to.
Vracíme se za mlhy a šera. V noci propukla silná bouře s průtrží mračen.
Úterý - mírně vlhký den v horách Godeánských
Vstáváme později. Prší. Když vylezu ze stanu, propukám ve smích.
Místo, kde jsme měli večer ohníček, je proměněno v rybník a uprostřed něj plave kotlík. Fantastické probuzení. Protože prší, vyrážíme až odpoledne. Putujeme dál pohořím Godeán. Spíše traverzy, občas přes vršky, občas kotlem.
Podle mapy končí značka a v reálu také. Cesta je však stále zjevná. Potkáváme několik stád a česky mluvícího pastýře. Nechtě mu přebíráme stádo. Hloupé ovce jdou za námi. Máme o ně strach. Kluci nás brzy doběhli a stádo stáhli pět.
Spíme na hodně větrném místě, pod skalnatým vrcholem s hezkým výhledem. Není tu ani kousek dřeva. Hory Godeán jsou zcela bez paliva. Musíme se spokojit jen s modrými plamínky vařičů.
Středa - od vrcholu putování do údolí - fysicky i duševně
Postupujeme dál, chceme dojít na Tarcu. Dobýváme vrchol Godeán. Všude jsou pastýři a psi. Při obědě pozorujeme vrchol Gugu a nadcházející cestu. Ta se zdá se jasná. Sotva vyjdeme, padá mlha a zjevná cesta mizí. Značky nejsou, pěšinky také ne. Klesáme s vědomím, že jdeme blbě, a zároveň s jistotou, že moc nezabloudíme. Pod námi je přece údolí s výraznou řekou. Docházíme ke dvěma salaším. Opuštěným a divným. Vypadá to tu, jako by pastýři odešli dávno ve spěchu, uprostřed práce.
Jdeme raději dál, kolem žluté řeky.
U říčky jsem čekal cestu. Žádná není. Tak nás čeká nepříjemný traverz přímo nad říčkou. Ta se klikatí. Kolem mlha. Bojím se, že nenajdeme správnou odbočku na Tarcu. Občas stoupáme, občas klesáme, občas lezeme. Nechce se nám brodit. Nakonec končíme na jediném trochu plošinatém místě. Kolem bílá mlha. Cestou pro vodu nacházíme lehce vyjeté koleje v trávě. Opět vaříme na vařičích. Janče je blbě. V lehké depresi a s modlitbou jdeme spát.
Čtvrtek - mlžné Tarcu
Ráno se mlha na chvíli zvedla a já poznávám, že jsme zatábořili přesně u odbočky.
Včera jsme tedy zastavili včas. Doslova přesně na desítky metrů. Pán Bůh je na nás tak hodný! Pěšina
z Godeanu je vidět, cesta na Tarcu hůře. Po cestě potkáváme nádherné kamenné salaše, dávno nepoužívané.
Vystupujeme malým údolím do sedla, které je zřejmě hranicí mezi Godean a Tarcu. Nabíráme vodu a opět padáme do vlhké mlhy. Jdeme poněkud mechanicky. Kolem pouze mlha, mlha a mlha. I oběd je mlžný. Jdeme poměrně rychle a bez zastávek. Ono není proč zastavovat, když nejsou ani výhledy. Jediným ozvláštněním je pastýř se stádem koz.
V nepřehledném sedýlku se mlha na chvíli rozplyne a my chytáme správný směr. Postupujeme dál, už zase mlhou. Na vrcholu s typickým rumunským jménem Nedeia provádíme orientační manévr: Pokud jsme vskutku na tomto vrcholu (nebyl označen) , musíme jít patnáct minut na východ a potom stále na severovýchod a neztratit směr. Taktika se vydařila i ve chvíli, kdy jsme šli k severu. Směrovka kompasu prozradila, že jdeme slepým hřebenem. Táboříme opět bez ohně, kdesi v mlze.
Pátek - mlžný závěrečný polibek hor a pralesovitý sestup
Ráno se mlha zdvihla. Tarcu je bez mlhy opravdu hezké pohoří!
Dlouho se neradujeme. Mlha klesá a my jdeme dále. Potkáváme pastýře, který nás ubezpečí, že jdeme dobře do vesnice Poiana Maruluii. Za zhruba dvě hodiny opouštíme hranici lesa, potkáváme značku a klesáme. Klesání je fenomenální! Jednak svou umořující délkou, ale především nádherou přírodního lesa pralesovitého typu. Buky, smrky, lišejníky. Stromy hnijící a polohnijící! Houby. Fantastické. Vše nádherně zelené. Ano, čtrnáct dní jsme neviděli les! Stýskalo se nám po něm.
Časem prosvítá vesnička. Žádný romantický soubor dřevěnic, ale spíše směska novodobých haciend, které znám z Ukrajiny.
Docházíme k obchodu, který je zase starodávně rumunský, a užíváme si běžného jídla. Rajčata, papriky, okurky, sýr a pivo. (Poslední jídlo jsme posnídali – šli jsme s jídlem na doraz.) Odtud autobusem do Otelu Rosu, což je celkem slušné město. A odtud do bájné Sarmezigetušry – římského města. Spíme mezi poli. Po čase opět děláme oheň.
Nad námi naše hory, v dálce slyšet hluková kulisa silnice a k ní vrzání jižních kobylek. Jih + Balkán + Panonie. Jižní rozkoš.
Sobota - krásy římské antiky
Vyrážíme na prohlídku římského hradiště. Poprvé v životě vidím v nejstarší antické památky. Jsem nadšen. Originální korintské a ionské sloupy, kanelury a především elegantní římské písmo. Procházíme celý areál skrytý mezi zahradami se zeleninou. Potom navštěvujeme muzeum. Ochotný průvodce nám vše anglicky vysvětluje. Kolem budovy musea se válejí kousky antiky. To, co je jinde střeženo, to je tu všude volně k mání. Snad to nikdo nekrade.
Potom nastává martyrium s čekáním na autobus. Čekáme a stopujeme dlouho. Autobus prý nejede. Nakonec jel a my šťastně dojeli do Simerie. A zde nás čeká skvostná hédonistická večeře,
s množstvím výborného vína a skvělého jídla. Milá obsluha, skvělé snaživé kuchařky. Co si přát na závěr více. Snad jen dýmku.
Cesta zpět proběhla v pohodě, poslední tábořiště bylo před hypermarketem v Budapešti.
Na závěr musím zmínit, kdo vlastně jel:
Martin Machek – zkušený horal a letitý účastník snad všech výprav. Čerstvý Mgr.Petr Šmíd – muž, se kterým bych se nebál jít hodně daleko, a výtečný kuchař-improvizátor. Anet – decentní a věrná souputnice Petra Šmída. Janča Pavlíková – znalkyně všech možných květin, čímž nás všechny ohromovala. Ondra Kotek – citlivý mladý muž statečně přemáhající lenivé nálady (Borascu!). Jan Šilar – stále veselý člověk schopný snad všeho a s úsměvem. Jeho hláška: „Tak a teď ses odkopal“ se stala okřídlenou. Ondra Svoboda – železný muž držící se stále vpřed, trpělivě čekající na posledního. Darek Černý, který měl bezedný batoh se zásobami a který i v horách jedl kulturně s utěrkou na kolenou.
A co říci nakonec: Soli Deo Gloria – Samému Bohu budiž sláva!
Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože!
Lidé se utíkají do stínu tvých křídel.
Osvěžují se tím nejtučnějším z tvého domu,
z potoka svých rozkoší jim napít dáváš.
U tebe je pramen žití,
když ty jsi nám světlem,
spatřujeme světlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat