Rumunsko - Vrancei - Penteleu - 2011

Fotogalerie z putování najdete na zababově rajčeti zde

Nedá se začínat jinak než obvyklým konstatováním, že letošní putování do Rumunska bylo nejkrásnější. Bylo jedinečné, zvláště díky hornaté, smrkové, přírodně-kulturní krajině (tedy přírodě člověkem silně přetvořené, přesto přírodě blízké) s holými ostrovy vrcholů Bylo to putování pestré, se závěrečným klenotem – pohořím Coza.

neděle – pondělí – cestování na 1*

Odjezd – tradiční hektická záležitost. V noci návrat z Meče krále Davida, balení, ráno křest Petra Maulera, kázání a odpoledne odjezd do Brna. Zoufalé zbytečné datlování ve vlaku. Stejně mi nešel e-mail odeslat. V EC je už klid. Víno, radost, společenství, noční klid.

Žádné zpoždění. Přestup na nádherném nádraží Keleti. Měli jsme strach, zdali stihneme hektické přestupy. Vše jde neskutečně jednoduše: výstup v Plostesti - přestup na místní MHD a jízda na jižní nádraží - nákup zeleniny na trhu -

- přestup na vlak do Buzau - hledání bus nádraží - přestup na místní MHD a  na výpadovce přestup na autobus směr slaná oblast. Pak dlooouhá kodrcavá jízda. Půlhodinová pauzička na nákup sýra a zeleniny. Podvečer stavíme stany na náhorní planině prázdného campu Meledic. Teplo, zeleň, kobylky, dřevěné sochy, krávy, psi, pivo, jižní zeleninový salát. Sen se naplnil. Buď pochválen Otec i Syn i Duch svatý. Však křížů je tu nadmíru. Tajemné místo.

Podivné dřevěné sochy na náhorní planině Meledicu

úterý – Meledic – to kouzelné slovo!

Bez batohů vyrážíme na procházku. Potouláváme se místním okolím. Výhledy jsou dokonalé – vše sytě zelené, ze země trčí kříže všech možných tvarů a epoch.

Sestupujeme do slaných puklin, zapadám do slaného bahna.

Svačinka v místním obchůdku – tradiční, se zeleninou a slaným sýrem nás opět východně naladí. Potom průchod slanou soutěskou. Voda v potoku předčí slaností moře.

U našeho tábořiště potkáváme výpravu od Kudrny. Povětšinou rostlinologové. Chrochtají blahy nad slanomilnou květenou. My méně, neb nemáme znalosti.

Potom už cesta dolů ze slaného vrchu Melodic. Autobusem dál do Terca a potom pěšky hledat věčný přírodní plynový hořák – další div tohoto podivného kraje. Cesta se táhne, v potoce málo vody, a i ta je kalná, zteplalá a jistě trochu slaná. Podél cesty časné studny a vedle ní kříž.

Krásné a symbolické: „Ej, všichni žízniví, pojďte k vodám +!+!+“ Věčný oheň nacházíme díky laskavosti kudrnovců. Kdesi v loukách nad vesnicí, bez sebemenší značky nacházíme udupané a spálené místo. Ze země šlehají plameny. Trochu prší, vaříme jídlo, stavíme stany v mokré trávě na roztodivných místech. Dlouhý den u konce a další životní (dvacetiletý sen!) naplněn. Večer místo zmodrá plamínky, které ve dne nejsou vidět. Ani spát se nechce.

středa – pryč ze slaných oblastí

Po snídani vařené na přírodním hořáku sestupujeme zpět tam, kde jsme včera odbočili. Pod dozorem malého chlapce čepujeme vodu. Řežu si tyčky místo hůlek (které jsem zapomněl doma!). Potom se, pod vedením stařečka na koni, táhneme dlouhým údolím. Cesta je neuvěřitelné zničená auty se dřevem. Místy tak zaříznutá, že se do ní vleze celý kamaz i se dřevem. Prostě východ, který kašle na vše.

Stařeček nás navede kudy přes hřeben. Opět hodně blátivá, lesní technikou rozbrázděná cesta. Níže potkáváme lesní muže-rodinu. Slyšíme posvátnou řeku Bisca. 

Je bohatá na vodu, šumí a není slaná! Vrháme se nadšeně do jejích vod a smýváme slanost minulých dní. Před (nad) námi je už Penteleu. Stanujeme blízko deponie dřeva v dávné osadě Breba. Dnes je to domeček. Lesníci zastavují a upozorňují nás, že až odejdeme, máme uhasit oheň. Ach, je to svobodná země pro putovníky!

čtvrtek – Penteleu

Ráno nás probouzí dělníci. Lesní náčelník nás varuje před námi vybranou cestou hlubokými lesy. Zaručuje přítomnost medvědů a vlků a prorokuje jistou smrt. Nabíráme vodu ze studně, které bych jako vodař nevěřil. Pijeme kyselé mléko, s onou vodou infiltrovanou z řeky zaručená kombinace na potíže. Nic nám ale nebylo. Mléko jsme dostali na chatě od místní  rodiny - tak trochu smetánky rumunské společnosti. Stoupáme lesy, zpočátku bez cesty. 

Náhle se před námi zjeví Locau Negru – černé lesní jezero. 

Je den, takže lesní víly nepotkáváme. Krása lesní! Odtud je už cesta poměrně pěkná, a dokonce značená červeným trojúhelníkem. Výhledy z hran hřebene jsou fascinující a dávají tušit charakter puťáku: plavba sytými, zvlněnými, zelenými lesními moři.

Táboříme v lesním sedle, kousek odtud pramen s křížem, a tušíme rozevření lesa. Po zaručených medvědech ani stopa. Je krásně v Rumunsku. Boží milost nás provází.

pátek – vrchol Penteleu

Les se otevírá a přicházejí ostré odlesněné vrchy nejvyšších partií Penteleu (1772). Supíme do sedla, kocháme se, jíme, vystupujeme na Penteleu. Meteorologická automatická stanička je napájená slunečním kolektorem.

Pod vrcholem vidíme dole chatu a několik postav. Jinak nikdo. Je tu krásně. Opravdu jakoby ostrov v moři lesů. Poté už putujeme hřebenem, zalesněným, se suchými stromy a občasnými loukami s výhledy. Často hledáme správnou pěšinku. Nečekaně jsme na chvíli navštívili lesní bordel. Chtělo se nám zvracet. (Kdo čteš, rozuměj!) Táboříme ve velkém širokém sedle u zvláštní dřevěné kapličky pod níž vyvěrá pramen. Jen drny jsou tu nepříjemné. Zato západ slunce více než dokonalý, čarokrásný. Ticho, dar společenství. Rumunská radost.

sobota - krásné hřebeny a bloudění

Nějak se nám těžko vstává a balí. Hodně u toho povídáme. Pavlovi vysvětluji Oemingův hermeneutický čtyřúhelník – důležitá věc pro putování! Potom probíráme politickou situaci v Evropě, a to i v širších souvislostech. Opět vyrážíme po hřebeni, kde se střídají pastviny a lesy. Nejkrásnější pastvina je ozdobená tradiční kapličkou s krásnými, naivními, vyřezanými soškami. 

 Prudce se svažující zelené pažity, solitérní smrky. Velký amfiteátr. (Do reality nás vrací Doris, které je trochu špatně.) Sestupujeme do orientačně nesnadného místa, hledáme cestu, rozhodujeme se správně. Klesáme, cesta má mírný charakter spojovacího hřebínku. (Putovníci znají pojem "spojovací hřebínek" - nechutný hřeben s nutností drastického sestupu do nízkého sedla.) Potkáváme úctyhodný strom. Potom nečekaně opět odlesněné pastviny a na nich konečně milé setkání. Ovce, salaš a kříže. 

Sýr ještě nemají, jsou tu čerstvě. Postupujeme dál, ale blbě. Cestička se ztratí a my sestupujeme po široké cestě do bočního údolí. (Jako bychom neznali dávný logion Krista o dvou cestách!) Je zjevné, že jsme mimo. Čeká nás stoupání a zároveň naděje,  že bychom přece mohli jít správně, ale souběžně tušení, že jdeme špatně. Šli jsme špatně! 

Táboříme na samém konci závěrečné údolní rýhy v lese, mezi borůvkami. Ráno je moudřejší večera. V noci čekám medvěda – zase nic.

neděle – pracovní odpočinek

Měl to být odpočinkový den, a tak trochu je. Vracíme se zpět, už ne na hřeben, ale hlouběji do hlavního údolí. U řeky se nedělně vykoupáme, siestujeme – „klimboš posilovák“. Kousek dál nacházíme staré úzkorozchodné nádraží (dnes už bez kolejí), které zřejmě kdysi bylo horským centrem. Nádherná hájovna jako z Káji Maříka.

U ní pramen. Odtud po tělese dávné úzkorozchodky do vytouženého sedla Defusor. Je tu krásně. Spíme na bývalém traťovém svršku. Rovný, tvrdý, zhutněný, štěrkový podklad. Přichází průtržka mračen. Během ní má Ondra hezké, nadšené a velmi biblické kázání, hodné svého učitele Petra Kadlece.

 Usínáme pokojným spánkem. Pravda, neděle trochu pracovní, ale odpočinek tam byl.

pondělí – Vrancei!!!

Opět stoupáme lesy. Kácí se tu, motorové pily jsou slyšet i vidět. Po hodině, za sedlem Defusor, opět Boží klid lesních partií. Jsme již v horách vranceiských. Opět lesy, lehké hledání cest v hustnících smrku a posléze nacházení cest nečekaně širokých. Zvláštní země, zvláštní putování. V jednu chvíli v lese nad námi hlasitě štěká pes. Snad se kdesi výše pase. Psy jsme neviděli, ale pepřáky jsme si už připravili. V jednom sedle obědváme přímo pod stromem označeným medvědími drápy.

Spíme pod horou Lacau, v nádherném sedle s novým malovaným křížem. Mám rád noci pod křížem. Kolik jich za toto putování už bylo! Kousek odtud upravujeme studánku. Pohoda, klid.

V noci často štěká pes z meteorologické stanice a občas přijde téměř k tábořišti. Je vytrvalý. Náhle mě probouzí jiný zvuk! Jako by někdo škrtal. Leknu se. Zloději snad u krádeží nekouří! Vytahuji hlavu ze spacáku a dívám se. U vedlejšího stanu rozeznávám pohyby a občas obličej Darka, osvětleného bleskem ze škrtátka. Potom prudký pohyb. Aha! Darek hází petardy. Nevybouchly. Pes vyje šťastně dál. Krásná noc i se zápletkou!

úterý – výšiny, pustiny i parky Vrancei

Dobýváme Lacau (1777). Opět vystupuje ostrov nad smrčiny. V okolí rozeznáváme nejvyšší horu Vrancei:  vrf. Goru. Na vrcholu je náhorní planinka. Najdete tu modrou meteorologickou stanici s přátelským mladým vědcem, starou budku a model pravoslavného chrámu s věčným světlem napájeným minislunečním kolektorem. Pravoslavný sen. V dálce vidíme rozeklaný hřeben Coza a určujeme si tam cíl putování. Moudré rozhodnutí!

Potom sestupujeme, cestu si zkracujeme po hřebeni. Nechceme přece klesat do údolí, jak nás nabádají značky. Celkem jsme si dali do trička! No co. Aspoň jsme prošli divočinou bez cest a snad byli opět blíže medvědům. Orientace podle podivných map, včetně vytištěné googlovské, je ale ve vysokém lese nesnadná, ba nemožná. Nakonec sestupujeme po lesní cestě do údolí a tam se opět nečekaně setkáváme se značkou. Jsme zdecimováni. Víme, že nás čeká cesta, kterou kudrnovci líčili jako divokou, s četnými polomy a medvědími stezkami. Ovšem je tu pro nás připravena značka, tak čerstvá, že mnohde nestačil ani lak uschnout. Vede nás po nesčetných pěšinkách, hřebíncích, mezi smrky a skalkami.

Nikdy bychom tak hladce neprošli. Jdu sám a užívám si radosti z toho, že nemusím myslet na orientaci. Chválím Boha. Nakonec přicházíme do sedla Tisicei. Vyznačuje se úpravou ve stylu anglického parku, serpentinovou silničkou a divokými koňmi. Nádhera. Tábořiště jako med. Snad jen podivný buldozer Komatsu by u salaše nemusel tak řvát do té romantiky...

středa – neuvěřitelná "Koza" 

Padá na mě trochu smutek z toho, že putování bude za pár dní u konce. Jsme už pravda unaveni. Nad salaší nabíráme vodu a stoupáme směrem k rozeklaným hřebenům s komickým názvem Coza.

Vystupujeme prudkým kamenným polem. Posléze skotačíme jako ty kozy po kamenném romantickém hřebínku s četnými výhledy ze skalních ostrožen. Nakonec se zprudka noříme do smrkových lesů. Bojíme se, že nenajdeme odbočku. Nacházíme ji mezi dvěma stromy. Jsou jakoby dveřmi do čarovného „podpohoří“ Coza. Svačíme v lesním sedle a bojíme se o vodu. Další sedlo je již odlesněné, vypasené, se starou rozpadlou salaší.

Nádhera. Hledáme vodu – marně. Potom nás cesta vede travezem a hnusným polomem. Honí nás psi. Není příjemné s batohy podlézat pod kmeny a přitom spěchat. Přicházíme na odlesněný svah. Nad námi skály, pod námi salaš, ovce, krávy. Na bočním výstupku opuštěná salaš.

Ideální místo na noc. Nabíráme vodu v jedné z erozních strží, v salaši prosíme o sýr. Nemají. Místo je to tak malebné, že bych tu rád zůstal ještě pár dní. Po skalách lozil, skryté salaše objevoval. Jsme ale unaveni. Dan hrál do noci na kytaru. Tu noc jsme divně spali. Já si připadal jako nejhříšnější člověk na světě. Jako bych celou noc bojoval s černými běsy kolem i ve svém srdci. Čekal jsem toužebně na ráno.

čtvrtek – světlo v černé duši

Ráno vybíhám bosky na hřeben. Chci být sám. Darek s Ondrou jsou už nahoře. Pod hřebenem nacházím malou salaš. Jdu do ní. Je v ní klid a temno. Stařeček s dřevěnou nohou pomalu dělá svou práci. Mezi trámy do temnoty proniká světlo. Jak do své temné duše potřebuji Boží světlo! Užívám si klidu. Pastýř mě pohostil, sýra nadělil. Šťasten a vesel se vracím ke svým. Temnosti noci zmizely.
§

Ostatní jdou na salaš a prožívají podobnou cozijskou, jásavou radost.  Potom s batohy vzhůru. V místě, kde bych pramen nečekal, nacházíme silný horský izvorul. Myjeme se, nabíráme studenou vodu.

Potom zprudka do údolí. Sestup dosti drastický. Jsem rád, že mám hůlky. Údolí dole je jako z pohádky. Zelené louky, staré opuštěné domky. Těleso dávné tratě bez kolejí. Zapadlá dolina se časem stává kaňonem. Nevěřícně hledím na zbytky tratě. Martin mi nevěří, že procházela tak úzkým profilem. Nejužší místa musíme nadcházet. Unavení poutníci už neradi opět stoupají.

Přes řeku vedou roztodivné mostky. Brzy tuším tunel slibovaný kudrnovci. A už je tu. Vyhlašuji sázku o nalezení pražce. Darek vystřelí kupředu, hledá a záhy nalézá pražec. Zasloužil si láhev!

Potom se údolí mění v čistokrevný kaňon. Je to už slušná cesta a mosty přes řekou jsou široké, typizované, s úsměvnými chodníky začínajícími a končícími téměř ve vzduchu. Vše zarostlé mechem. Zjevně pozůstatek socialistického stavitelství. Hledáme místo ke spánku. Nakonec nacházíme u řeky hezký plácek. Myjeme se. Usínáme poslední noc v horách.

pátek – domů ! :(

Šlapeme údolím a tušíme blízkost civilizace. Potkáváme jakousi mateřskou školku. Děti mají na nohou gumové žabky. Na konci údolí stojí brána vítající do pohoří Coza. U ní vybírá ochranář vstupné. Zdravíme se s ním,z batohů vytahujeme odpadky a házíme je do košů. Myslím si, že nás vděčně pozoruje, nic od nás nechce. Potom už do civilizace. Zjišťujeme, že autobus tu jede jen jednou denně. Na silnici však jezdí hodně aut. Dojídáme sýr, popíjíme pivo. Pod kapličkou nabíráme vodu, snad svěcenou, protože tu zastavuje snad každé auto. Dělíme se do skupin a mizíme do Brašova. Záhy jsme už v autech. My jsme si zrovna chytli radostného křesťana, charizmatika, poslouchajícího klasický worship z CD. Vrána k vráně sedá…

V Brašově necháme batohy v úschovně a mizíme na vytouženou večeři. Zapadáme do slušného podniku. Dáváme si výborné stejky, vynikající zeleninu, chléb a nejlepší víno mého života, vranceiské, červené, těžší s vynikajícím ocasem. Láhve mizí jedna za druhou. Potom už cesta vlakem, přestup v Budapešti a v Brně chvíle rozdělení a smutného loučení.

sobota neděle – městský veget!

Končím v Brně u tatínka, vyčistím se, nakoupím nové čisté oblečení a ráno mizím do Bratislavy. Absolvuji tři bohoslužby v Církvi bratskej na Cukrovej, flákám se po městě, popíjím kávy, klid a pohoda. Večer domů a ráno do Frýdku.

+!+!+

Samému Bohu budiž chvála - Soli Deo Gloria +!+!+

Život ve Frýdku-Místku v roce 2011

 Nepíši jako minulá léta ,,Po x letech" od odstěhování z Třebové. Nějak už zmizela potřeba. A je to jistě dobré znamení zabydlenosti ve zdejším kraji. Ano. Už tu málo bloudím, cestu z Havířova do Frýdku-Místku zvládám rovněž s přehledem. (Býval to bloudivý oříšek, ale dodnes trochu váhám.)  I ve vztazích jsem se ukotvil a v krajině jsem už dříve našel milá zákoutí a zálibné pohledy na kopce kolem (viz. výše).  Libé vzpomínky na Třebovou i Brno zůstávají, i přátelství  zůstávají.

 Boj s usádleností

 Letošní rok byl pro mě rokem plíživé zcepenělosti, kterou třeba nikdo nepoznal. Usádlil jsem se fyzicky, myšlenkově i vztahově. Pocítil jsem potřebu nějak se vzpamatovat a vyjít ze sádelnatých návyků. Jako podanou ruku jsem vzal nabídku k jakémusi duševnímu tréninku. Setkávám se čas od času se zbožným misionářem, který laskavě přihlíží jak se sám úkoluji a povzbuzuje. Inu, není snadné býti sám.

V rodině sboru

 I v rodině sboru, kde jsem kazatelem, prožívám čas vystřízlivění. Zatímco dříve jsem popisoval Frýdek-Místek v zářivých barvách, v letošním roce jsem konečně pochopil, že naše společenství je křehké a lidské, jen Boží milostí držící pohromadě. I zde je předivo vztahů jemné a citlivé na nejrůznější záchvěvy. To však nic nemění na tom, že jsem tu rád, že jsou tu lidé laskaví, ochotní a nadšení. Spíše vše vidím hlouběji a tím i reálněji. Letošní rok nám dal naději na stěhování se do nových prostor. Ale uvidíme až začátkem dalšího roku.

Zajímavou zkušeností pro mě byla příprava série biblických hodin o satanovi. Ale ještě bych rád pokračoval hlouběji. Na podzim přiotevíráme biblickou knihu Zjevení, což je pro mě další ,,jakoby“ nepřečtená kniha, otevírající nové pohledy na svět i život.

Jinak navštěvuji naši mládež - Kairos. Je zajímavé vidět, jak se svět mladých mému světu vzdaluje. Někdy je mi to až líto. Inu přešel jsem již do kmetského věku. (Možná i proto jsem dostal v církvi funkci seniora, spíše shodou Božích okolností a lidských zmatků.)

Jinak se tady snažím působit v roli jednoho z vedoucích dorostu, ale spíše v roli takového staršího kmeta. Má role je někdy až úsměvná. Favoritem hlášek na mou osobu je: ,,Zababo, já nechci být tak chlupatý jako ty". Na táboře jsem byl zdravotníkem a mnichem. Máme dorost jen z nevěřících dětí. Mečujeme a já nejsem zdaleka tak obratný jako mladší kolegové.

Na štěrkových lavicích Morávky

 Jako ostrůvky klidu pro mě byly chvíle kratičkých výpraviček do blízkého lesa kolem řeky Morávky, které sloužily  k modlitbám a procházce. Onen les jsem znal i dříve, ale teprve letos jsem v něm byl tak často, že se mohu pochlubit jeho znalostí od jara do zimy. Na jaře les rozkvete, dají se sbírat kopřivy a medvědí česnek, přes léto zeleně zhoustne, stává se džunglí. Dá se i do bystré vody vstoupit.  Potom les viditelně seschne a nakonec listí popadá a v lese je zase světlo. Na čerstvém sněhu lze pochytit  přítomnost zvířat a lidí, často bezdomovců. Je krásně na štěrkových lavicích kolem řeky Morávky.

 Spanilé jízdy

 Jinými krásnými chvílemi byly dovolenkové výpravy do Rumunska a na Ukrajinu. V Rumunsku jsme prošli málo známé pohoří Penteleu aVrancea. Pluli jsme v rozlehlém zeleném moři stromů a občas vystoupili na odlesněné ostrovy nejvyšších vrcholků, odkud bylo vidět jen zvlněné hory, hory a hory. Naše skupina 10 lidí se sešla velmi dobře, věkově od nejmladších po dvanejstarší. V září jsme s přítelem Danem zmizeli v Ukrajinských horách a já jsem potom zůstal sám ve vesničkách a navštěvoval přátele.

Nemohu však nevzpomenout na dvacetičtyřhodinovku ve Slovenských Kysucích s Martinem. Byl to bláznivý podnik, den před odjezdem na tábor! Mašinkami jsme se vozili, muzea navštívili, sýrů pojedli a piva popili. V síle těchto pouhých hodin jsem potom prožil dlouhý čas.

 Návraty do Brna

 Do Brna jezdím jednou za dva až tři týdny. Většinu času trávím s tatínkem, který tak trochu slábne (je mu 85!). Hůře chodí, pomaleji přemýšlí. Ale vždy je to příjemný čas. Jezdím k jihu autem (což mě nebaví), abych mohl tatínka vyvézt někam ven. Návraty do Brna se tak stávají i návraty do mých dětských míst.

Ovšem nejsmutnější cestou do Brna byla pro mě cesta na pohřeb mé neteře Miji, která zemřela při autonehodě.

 Adlof stále přítomný

 Důležitým, doslova životním, bodem pro mě bylo dopsání kapitoly do knihy o Aloisu Adlofovi. Pořád bylo co opravovat, připisovat a kompletovat. Nikdy jsem netušil kolik to dá práce, a to byla jen jedna kapitolka! Musel jsem se doslova dokopávat. Poslední oddíl jsem dopsal cestou vlakem do Prahy. Jak šťastný jsem byl ve chvíli kliknutí na klávesu ,odeslat‘.

 Východní cesty

 Stále jezdím na Východ, na Podkarpatskou Rus. Letos jsem tam byl třikrát, dvakrát a půlkrát služebně. Pomáhám při navazování přátelství mezi sbory v Čechách a v Zakarpatí. Snažíme se pomáhat lidem v nesnadné a trudné situaci nebo při vážné nemoci. Jsem rád, že ve vzdálených krajích mám přátele a blízké.

 Dalo by se napsat mnohem více - o milých přátelích, tragikomické ekumeně ve Frýdku-Místku, o jarní spanilé výpravě na Kopu, o English campu, bláznivé zimní cestě na východ s Favoritem, o poklidné sborovédovolené, o šokujícím setkání s Ellel Ministry....  o pravidelném setkávání s bezdomovci. Ale zůstávám u toho, co mě  napadlo nejdříve. Aspoň zbývají ještě další konverzační témata na osobní setkání.

 Přeji všem, aby v roce 2012 Hospodin rozjasnil svou tvář nad vámi (podle Hellera:  usmál se), a v bitvách abyste vybojovali vítězství, blízké našemu dobrému Bohu.

Vzpomínka na Miroslava Heryána

V časopise Brána (1/2012) vyšel článek bratra Matěje Hájka o Miroslavovi Heriánovi. Inspiroval mě k napsání osobní vzpomínky. 

Mirossla Heryán (1922-2003) Farář ČCE, učitel na ETS,
překladatel  CEP

Článek Matěje Hájka o přemilém bratru Heryánovi mě moc potěšil. I já jsem se s ním setkal při studiu na ETS. Žel, ale i naštěstí, pouze při maturitě z teologie. Byla celkem náročná, z pěti odborných předmětů. Všichni studenti to tehdy vzdali. Kvůli mě jedinému zasedala maturitní komise. Seděli v ní slovutní muži hodni svého jména, jen jednoho jsem přesně neznal. Seděl v decentní postarším sáčku, pod kterým měl fialovou polokošili, snad ještě z NDR, bez kravaty. Povzbudivě se na mě usmíval. To je asi ten Heryán, problesklo mi hlavou. Znal jsem jeho vznešenou pověst ještě z Brna. Maturita začala. Zkouška z Nového zákona dopadla hrůzně. Neznal jsem průběhy Punských válek, maturitní komisi jsem přesvědčoval, že první člověk na světě byl Noe.... Prostě nervozita dostoupila vrcholu. Odešel jsem do vedlejší místnosti na "potítko" k přípravě na Starý zákon. Otázka zněla prostě: "Chiskiáš". Hrůza! Události všech židovských králů se mi slily dohromady a já nevěděl, které přiřadit k Chizkiášovi. Byl jsem zoufalý. Vidina opakující se maturity byla zase reálnější. Tu se otevřely dveře a v nich stál onen laskavý starší muž. Šel zřejmě na záchod. "Promiňte, vy jste bratr Herián?" ptám se. "Ano, to jsem já!" odpověděl měkce. A pokračoval k dalším dveřím. Chytl za kliku, pak se na mě znovu podíval, otočil a vrátil se ke mě. Položil povzbudivě ruku na mé rameno a řekl. "A u toho Chizkiáše zdůrazněte a)...., za b).... za c)...... . Mozek sepnul, události se přiřadily. Zkouška ze Starého zákona už dopadla lépe. Zbytek maturity proběhl v klidu a pokoji. Díky bratru Heryánovi! Později jsem mu o tom vyprávěl. Navštívil mě i v mém kazatelském působišti v České Třebové. Na večer s ním tehdy nepřišel téměř nikdo. Třebováci netušili jak velká osobnost je navštívila. Naposledy jsem ho viděl ve vlaku při loučení. Povzbudivě se na mě usmál. Vidím ho dodnes. Jsem rád, že na něj bylo vzpomenuto!

 Díky Matěji!

Podzimní cesta na Ukrajinu

úterý - středa 28. 9. 2011
Cele prázdniny jsem snil o podzimní cestě do hor, napřed Slovensko a potom spíše nečekaně přišel nápad  - Ukrajina. Fotogalerie najdete zde. Cestu jsme uskutečnili na podzim během svátků sv. Václava, v první časti s dávným poutníkem Danem Smutným. Poprvé za své cesty na Potrus jsem využil služeb firmy REGABUS a jel přímo z v 17:20 z Olomouce do Rachiva. A bylo to skvělé cestování, v autobuse se dalo celkem obstojně spát, zastavoval jen vynímečně jinak kalil, kalil a kalil nocí. V 9.00 našeho času jsme byli v Rachově. Fantastické!

Koupili jsme jídlo (omylem ukradli chipsy - každý z nás si totiž myslel, že to koupil ten druhý!) a jinak se moc nezdržovali. Odjeli jsme autobusem do vesničky s typicky karpatským názvem Luhy. Zastavili jsme se ještě na pivo a kávičku do místní obchodo-kavárno-výčepny.  Krása konců údolí s ještě zachovalými starými prvky života nás vtáhla do světa staré Potrusi.

Domečky, koně, vypasené prudké svahy do nebývalých výšek a oborohy. Myslíce na večerní posezení, kupujeme ukrajinský Kahor. Pak už  jdeme dlooooouhým údolím. Dan mě po cestě zasvěcuje do tajů digitální fotografie. Potkáváme dřevaře v autech, na kole. Již hodně vysoko v údolí nacházíme hotýlek, celkem slušný a schovaný. Moc nerušil. U hotelu obdivujeme malou přehrádku na odběr vody. Její konstrukce mě velmi zaujala - taková tábornická, z igelitu.

Klapka, která se zatíží kameny a tím se reguluje oddtok. Tato klapka je ucpaná folií z igelitu!

Zde je to profi dílo, díky kterému je zásobován hotel vodou! Padá večer. Už jsme osaměli. Hledáme místo ke spánku. Jako milý dar z nebe, přímo ve chvíli kdy se zrychleně stmívá nacházíme boudičku lesních dělníků.

Dole stáj, vpravo lesnická boudička, kde jsme spali. 

Čistu fajnu boudičku. Vedle ní je velká stáj. Kolem dveří malé kříže. Po večerním Kahoru a slaných omylem kradených sušenkách libě usínáme.

čtvrtek 29. 9.

Ráno, po ranním čaji a snídani záhy docházíme až na konec údolí do tzv. srdce hor. Odtud vedou cesty jen nahoru. Stoupáme prudce do kopce, potkáváme nádhernou starou, již opuštěnou salaš.

Zde ztrácíme cestu a stoupáme řídkým smrkovým lesem, odhadujeme směr až dosupíme na planiny s nádhernými výhledy na Ukrajinu. Ve výhledech do Rumunska vidíme jednotlivá pohoří, především Rodnu.

Vzpomínám na dávné putování s Dalimilem a Petrou. Ano tudy jsme dávno kdysi šli. Dan fotí a já se kochám. Nacházíme se na Rumunsko - Ukrajinské hranici. A k překvapení na žluté značce! Příjemné novoty v ukrajinských horách! Zřejmě dílo Čechů. Sestoupili jsme do sníženého sedla pod výraznou horou Stoh, která svým tvarem ctí své jméno.

Zde obědváme, napájíme se z pramene. Pak stoupáme do hodně prudkého Stohu.  Na vrcholu je bývalé Rumunsko-Polsko-České trojmezí, bunkr a téměř kruhový rozhled.

Bunkřík na bývalém československo-polsko-rumunském trojmezí - hoře Stoh. 

I zde se kocháme, sestup byl lepší než výstup. Další cesta je pohodová, nesoucí se malebnou krajinou plnou obrovských pastvin. Zdejší salaše jsou podobné kravínům. K mé radosti jsou viditelně používané. V domku jedné ze salašnických osad se ubytováváme.

Provádíme obhlídku. V jedné z chalup, již rozbité, nacházíme i starobylou výrobnu šindele s dřevěným svěrákem. Nádhera. Potom už kýčovitý západ slunce a padla noc.

Topíme v kamnech a pojídáme výborné nudle s cibulí, smažené na salašnickém oleji. V noci jsem škvírou zahlédl ve škvírách poměrně prudké bílé světlo. Nechtělo se mi z tepla ven a ani jsem nechtěl vzbuzovat poplach. Ale světlo jsem viděl opakovaně. Dan mi ráno říkal, že také viděl jakési světlo. Moc rád bych věděl, co to bylo. Měsíc byl v novu. Možná to byl anděl.

pátek 30. 9.
Další den postupujeme na horu hor, moji milovanou - Pop Ivan Černohorský. Supím na něj počtvrté za svůj život. Je tu trochu zataženo. Čím stoupáme výše je větší mlha, vlhko. Stoupání je úmorné, snad díky mlze se zdá nekonečné. Vždy se v bílu před vámi objeví šedá homole, ale nad ní je další a další vrchol. Nakonec docházíme ke zřícenině bývalé polské observatoře, kterou Ukrajinci nazývají Bílý slon.

Vítr. Mlha, která se k naší radosti rozplývá. Potkáváme skupinku Čechů, kterou známe z autobusu. Během naší větrné návštěvy se vyjasňuje. Další cesta se romanticky vine mezi vršky.  Výhledy jsou fantastické. Tráva na kopcích se zbarvila podzimně do oranžova. To vše umocněno zapadajícím sluncem.

Obrázek, který je snad ve všech českých fotogalerií z těchto cest - patník československo-polské hranice. 

Pop Ivan, má milovaná hora, jak ji mám rád. 

Nádherná jezera pod hřebenem. 

 Potkáváme ukrajinské turisty s typickými čtvercovými karimatkami na zadcích. Spíme na dokonalém místě, v plošinatém sedýlku, v kamenné ohrádce.  Poprvé stavím stan - jen tropiko Jurka. Opět sledujeme hru západu slunce. Večeříme studenou stravu a spíme velmi dobře.

sobota 1. 10.
Ráno vstáváme brzy a dopřáváme si komfort východu slunce ve spacácích. Jak krásné a příjemné sledovat v teple probouzející den.  Nakonec vycházíme celkem pozdě a pokračujeme krásnou hadovitou cestou až na Goverlu. Cesta se táhne, což je pocit který na tomto hřebeni mám léta, co tu chodím. Potkáváme četné zákopy, již zarostlé.

Zákopy z první či druhé světové války

Rovněž přecházíme dosti pramenů, byť jsme byli varováni, že voda na hřebeni není. Hoverlu zdoláváme s jinými  ukrajinskými turisty.

Hoverla  - nejvyšší hora Ukrajiny

Na Vrcholu je jich tak dvacet až třicet. Moc se nezdržujeme a klesáme, cesta před námi je dlouhá, velmi dlouhá. Opět sledujeme hru barev západu sluce i proměny odstínů hor.

Postupně padá noc. Volám Ivanovi a Voloďovi. Jdeme nocí s baterkami, matně rozeznáváme lesy  a louky. Jdeme hodně dlouho. Konečně údolí. Zde narážíme na civilizaci-osvětlené dači s halasnými obyvateli. Stopujeme jediné auto - nic. Lehce brodíme bahnem, ale potom je cesta dobrá. Ivan nám šel naproti. Trochu nás vyděsil, hrál si v noci na policajta. Cesta s ním ubývá rychleji, ale už meleme z posledního.
V chaloupce Ivana a jeho maminky, která je živým skanzenem, zažíváme krásu prostého. V kachláčích je zatopeno, teplá voda v kýblu a plechový lavor.

Nastal čas hygieny. K večeři brambory s brynzou a sýr. Nebeská strava. Noc byla požehnaná a odpočinek úlevný. Ten den jsme možná ušli tak čtyřicet kilometrů!

Neděle 2. 10.
Nedělní ráno dlouze mluvíme s Ivanem.

Ivanova maminka, Ivan a já.

Ivanova chaloupka je živý skanzen

 S jeho maminkou odcházíme na bohoslužby. Mrzí mě, že na ně Ivan kašle, prý se musí starat o tele. Moc tomu nevěřím. Sestupujeme a kolem nás je nádherná Lazevščina. Kochám se a fotím.

Ivanova maminka se tím baví. Pod viaduktem nás čeká Voloďa. Rádi se vidíme. Loučím se s Danem, který jede do Rachova na autobus. Domlouvám mu kontakt s místním sborem.
Při bohoslužbách je slavena Večeře Páně. Jinak bohoslužby jsou také skanzenem ukrajinských baptistů. Skoro se nedivím, že mládež odtud mizí. Vzpomínám, na časy, kdy jsem byl ve staré modlitebně dojímán k slzám. Kde jsou ty časy. S Voloďou obcházíme starší členy sboru s chlebem a vínem. Ten den slavím večeři s Kristem snad šestkrát. Poznávám krásné lidi.

Jedno z mnoha setkání při Večeři Páně.. 

Večer dlouho povídáme s Voloďou. Je to takový kazatelský rozhovor. Poznávám, jak jsou si křesťané všude podobní.¨

Pondělí 3. 10.
Ráno vycházím na procházku městem, potkávám půlku sboru, poznávám nové tržiště, z plastu a plechů a zamilovaně procházím staré tržiště. Navštěvuji rovněž nové muzeum. Je hezké. Odpoledne jedu k Toljovi, navštěvuji Halu a Aňu. U Aňi dostávám výborné palačinky a dlouho povídáme. U Hali ještě déle.  Její příběh je smutně realistický. První nemanželské dítě, obrácení, druhé nemanželské dítě, svatba a nyní život s manželem a bez manžela. Do toho vše zákonický místní sbor. Odcházím na dlouhou a krásnou procházku údolím černé Tisy. Je podzim, kouř stoupá z ohňů i chalup a blíží se konec dne.

Na konci vesnice je vše starší, původnější a pro mě krásnější. Zde mě napadl, výklad Fučíkova nazvu Sovětského svazu "O zemi kde zítra již znamená včera". Snad to nemyslel tak propagandisticky. Snad jen popsal to, co viděl. Včerejšek a zítřek dohromady zamíchaný. Taková je dnes Ukrajina. Dřevěnky s plastovými okny, koně a moderní terénní vozy; hospodářství a městsky oblečená mládež; bečení stád a otevřené okno s reproduktory hrajícími techno.
Večer povídáme s Toljou.

Vypráví mi o autě na dluh. Ukazuje s hrdostí splachovací záchod. Umývám se v nové koupelně. V rohu je kompresor se zamotanou změtí trubek. Během sprchování hlučná tlaková stanice  několikrát nastartuje a je to chvíle infarktová.

úterý 4. 10.
Ráno mě Tolja zavezl na autobus do Rachova. Navštěvuji Kolju. Chce po mě abych mu koupil v Čechách auto, aby mohl jezdit na bohoslužby. Znovu jsem zmaten z místní logiky. Na tržišti kupuji nové boty, neboť staré se už zcela rozpadly. Potom autobusem do Byčkova a k Pavljukům.

Pavljukovi

Je u nich moc a moc milo a příjemně. Obědvám, předávám dopis a jedu k Popovičům. Opět se vydávám na nádhernou procházku do konce údolí a na úbočí. Čím výše, tím je tu krásněji.

Na cestě mě legitimuje místní náčelník milice. Je celkem fajn, pochopil, že jsem tu u svých doma. Večer opět dlouhý a zajímavý rozhovor se Sašou mladším i straším.  Opravdu, žije se tu mnohem mnohem lépe než dříve. Nepřijel jsem zcela ve vhodnou dobu, návštěva byla tak trochu ve spěchu.

středa 5. 10.
Ráno dlouhá cesta busem do Mukačeva. I zde se mnohé mění. Tržnice s oblečením se proměnila v plastovo - skleněný  obchodní dům. Dokonce i čisté WC. Staré WC na nádraží je prolito litry chlóru. Město je krásnější, čistější. Kupuji mapu a krásnou knihu (průvodce) o Zakarpatí a krásný malířský časopis. Nakupuji drobnosti na tržišti, včetně výborných brusinek za hubičku. Potom multitaxikem do Užgorodu. Na poslední chvíli chytám autobus do Košic a večer Ekcelsiorem, nejhorším vlakem ČD, domů. O půlnoci ulehám doma do postele. Jako sen. Ráno jsem byl v Byčkově!!

Samému Bohu budiž chvála!