Rumunsko - Vrancei - Penteleu - 2011

Fotogalerie z putování najdete na zababově rajčeti zde

Nedá se začínat jinak než obvyklým konstatováním, že letošní putování do Rumunska bylo nejkrásnější. Bylo jedinečné, zvláště díky hornaté, smrkové, přírodně-kulturní krajině (tedy přírodě člověkem silně přetvořené, přesto přírodě blízké) s holými ostrovy vrcholů Bylo to putování pestré, se závěrečným klenotem – pohořím Coza.

neděle – pondělí – cestování na 1*

Odjezd – tradiční hektická záležitost. V noci návrat z Meče krále Davida, balení, ráno křest Petra Maulera, kázání a odpoledne odjezd do Brna. Zoufalé zbytečné datlování ve vlaku. Stejně mi nešel e-mail odeslat. V EC je už klid. Víno, radost, společenství, noční klid.

Žádné zpoždění. Přestup na nádherném nádraží Keleti. Měli jsme strach, zdali stihneme hektické přestupy. Vše jde neskutečně jednoduše: výstup v Plostesti - přestup na místní MHD a jízda na jižní nádraží - nákup zeleniny na trhu -

- přestup na vlak do Buzau - hledání bus nádraží - přestup na místní MHD a  na výpadovce přestup na autobus směr slaná oblast. Pak dlooouhá kodrcavá jízda. Půlhodinová pauzička na nákup sýra a zeleniny. Podvečer stavíme stany na náhorní planině prázdného campu Meledic. Teplo, zeleň, kobylky, dřevěné sochy, krávy, psi, pivo, jižní zeleninový salát. Sen se naplnil. Buď pochválen Otec i Syn i Duch svatý. Však křížů je tu nadmíru. Tajemné místo.

Podivné dřevěné sochy na náhorní planině Meledicu

úterý – Meledic – to kouzelné slovo!

Bez batohů vyrážíme na procházku. Potouláváme se místním okolím. Výhledy jsou dokonalé – vše sytě zelené, ze země trčí kříže všech možných tvarů a epoch.

Sestupujeme do slaných puklin, zapadám do slaného bahna.

Svačinka v místním obchůdku – tradiční, se zeleninou a slaným sýrem nás opět východně naladí. Potom průchod slanou soutěskou. Voda v potoku předčí slaností moře.

U našeho tábořiště potkáváme výpravu od Kudrny. Povětšinou rostlinologové. Chrochtají blahy nad slanomilnou květenou. My méně, neb nemáme znalosti.

Potom už cesta dolů ze slaného vrchu Melodic. Autobusem dál do Terca a potom pěšky hledat věčný přírodní plynový hořák – další div tohoto podivného kraje. Cesta se táhne, v potoce málo vody, a i ta je kalná, zteplalá a jistě trochu slaná. Podél cesty časné studny a vedle ní kříž.

Krásné a symbolické: „Ej, všichni žízniví, pojďte k vodám +!+!+“ Věčný oheň nacházíme díky laskavosti kudrnovců. Kdesi v loukách nad vesnicí, bez sebemenší značky nacházíme udupané a spálené místo. Ze země šlehají plameny. Trochu prší, vaříme jídlo, stavíme stany v mokré trávě na roztodivných místech. Dlouhý den u konce a další životní (dvacetiletý sen!) naplněn. Večer místo zmodrá plamínky, které ve dne nejsou vidět. Ani spát se nechce.

středa – pryč ze slaných oblastí

Po snídani vařené na přírodním hořáku sestupujeme zpět tam, kde jsme včera odbočili. Pod dozorem malého chlapce čepujeme vodu. Řežu si tyčky místo hůlek (které jsem zapomněl doma!). Potom se, pod vedením stařečka na koni, táhneme dlouhým údolím. Cesta je neuvěřitelné zničená auty se dřevem. Místy tak zaříznutá, že se do ní vleze celý kamaz i se dřevem. Prostě východ, který kašle na vše.

Stařeček nás navede kudy přes hřeben. Opět hodně blátivá, lesní technikou rozbrázděná cesta. Níže potkáváme lesní muže-rodinu. Slyšíme posvátnou řeku Bisca. 

Je bohatá na vodu, šumí a není slaná! Vrháme se nadšeně do jejích vod a smýváme slanost minulých dní. Před (nad) námi je už Penteleu. Stanujeme blízko deponie dřeva v dávné osadě Breba. Dnes je to domeček. Lesníci zastavují a upozorňují nás, že až odejdeme, máme uhasit oheň. Ach, je to svobodná země pro putovníky!

čtvrtek – Penteleu

Ráno nás probouzí dělníci. Lesní náčelník nás varuje před námi vybranou cestou hlubokými lesy. Zaručuje přítomnost medvědů a vlků a prorokuje jistou smrt. Nabíráme vodu ze studně, které bych jako vodař nevěřil. Pijeme kyselé mléko, s onou vodou infiltrovanou z řeky zaručená kombinace na potíže. Nic nám ale nebylo. Mléko jsme dostali na chatě od místní  rodiny - tak trochu smetánky rumunské společnosti. Stoupáme lesy, zpočátku bez cesty. 

Náhle se před námi zjeví Locau Negru – černé lesní jezero. 

Je den, takže lesní víly nepotkáváme. Krása lesní! Odtud je už cesta poměrně pěkná, a dokonce značená červeným trojúhelníkem. Výhledy z hran hřebene jsou fascinující a dávají tušit charakter puťáku: plavba sytými, zvlněnými, zelenými lesními moři.

Táboříme v lesním sedle, kousek odtud pramen s křížem, a tušíme rozevření lesa. Po zaručených medvědech ani stopa. Je krásně v Rumunsku. Boží milost nás provází.

pátek – vrchol Penteleu

Les se otevírá a přicházejí ostré odlesněné vrchy nejvyšších partií Penteleu (1772). Supíme do sedla, kocháme se, jíme, vystupujeme na Penteleu. Meteorologická automatická stanička je napájená slunečním kolektorem.

Pod vrcholem vidíme dole chatu a několik postav. Jinak nikdo. Je tu krásně. Opravdu jakoby ostrov v moři lesů. Poté už putujeme hřebenem, zalesněným, se suchými stromy a občasnými loukami s výhledy. Často hledáme správnou pěšinku. Nečekaně jsme na chvíli navštívili lesní bordel. Chtělo se nám zvracet. (Kdo čteš, rozuměj!) Táboříme ve velkém širokém sedle u zvláštní dřevěné kapličky pod níž vyvěrá pramen. Jen drny jsou tu nepříjemné. Zato západ slunce více než dokonalý, čarokrásný. Ticho, dar společenství. Rumunská radost.

sobota - krásné hřebeny a bloudění

Nějak se nám těžko vstává a balí. Hodně u toho povídáme. Pavlovi vysvětluji Oemingův hermeneutický čtyřúhelník – důležitá věc pro putování! Potom probíráme politickou situaci v Evropě, a to i v širších souvislostech. Opět vyrážíme po hřebeni, kde se střídají pastviny a lesy. Nejkrásnější pastvina je ozdobená tradiční kapličkou s krásnými, naivními, vyřezanými soškami. 

 Prudce se svažující zelené pažity, solitérní smrky. Velký amfiteátr. (Do reality nás vrací Doris, které je trochu špatně.) Sestupujeme do orientačně nesnadného místa, hledáme cestu, rozhodujeme se správně. Klesáme, cesta má mírný charakter spojovacího hřebínku. (Putovníci znají pojem "spojovací hřebínek" - nechutný hřeben s nutností drastického sestupu do nízkého sedla.) Potkáváme úctyhodný strom. Potom nečekaně opět odlesněné pastviny a na nich konečně milé setkání. Ovce, salaš a kříže. 

Sýr ještě nemají, jsou tu čerstvě. Postupujeme dál, ale blbě. Cestička se ztratí a my sestupujeme po široké cestě do bočního údolí. (Jako bychom neznali dávný logion Krista o dvou cestách!) Je zjevné, že jsme mimo. Čeká nás stoupání a zároveň naděje,  že bychom přece mohli jít správně, ale souběžně tušení, že jdeme špatně. Šli jsme špatně! 

Táboříme na samém konci závěrečné údolní rýhy v lese, mezi borůvkami. Ráno je moudřejší večera. V noci čekám medvěda – zase nic.

neděle – pracovní odpočinek

Měl to být odpočinkový den, a tak trochu je. Vracíme se zpět, už ne na hřeben, ale hlouběji do hlavního údolí. U řeky se nedělně vykoupáme, siestujeme – „klimboš posilovák“. Kousek dál nacházíme staré úzkorozchodné nádraží (dnes už bez kolejí), které zřejmě kdysi bylo horským centrem. Nádherná hájovna jako z Káji Maříka.

U ní pramen. Odtud po tělese dávné úzkorozchodky do vytouženého sedla Defusor. Je tu krásně. Spíme na bývalém traťovém svršku. Rovný, tvrdý, zhutněný, štěrkový podklad. Přichází průtržka mračen. Během ní má Ondra hezké, nadšené a velmi biblické kázání, hodné svého učitele Petra Kadlece.

 Usínáme pokojným spánkem. Pravda, neděle trochu pracovní, ale odpočinek tam byl.

pondělí – Vrancei!!!

Opět stoupáme lesy. Kácí se tu, motorové pily jsou slyšet i vidět. Po hodině, za sedlem Defusor, opět Boží klid lesních partií. Jsme již v horách vranceiských. Opět lesy, lehké hledání cest v hustnících smrku a posléze nacházení cest nečekaně širokých. Zvláštní země, zvláštní putování. V jednu chvíli v lese nad námi hlasitě štěká pes. Snad se kdesi výše pase. Psy jsme neviděli, ale pepřáky jsme si už připravili. V jednom sedle obědváme přímo pod stromem označeným medvědími drápy.

Spíme pod horou Lacau, v nádherném sedle s novým malovaným křížem. Mám rád noci pod křížem. Kolik jich za toto putování už bylo! Kousek odtud upravujeme studánku. Pohoda, klid.

V noci často štěká pes z meteorologické stanice a občas přijde téměř k tábořišti. Je vytrvalý. Náhle mě probouzí jiný zvuk! Jako by někdo škrtal. Leknu se. Zloději snad u krádeží nekouří! Vytahuji hlavu ze spacáku a dívám se. U vedlejšího stanu rozeznávám pohyby a občas obličej Darka, osvětleného bleskem ze škrtátka. Potom prudký pohyb. Aha! Darek hází petardy. Nevybouchly. Pes vyje šťastně dál. Krásná noc i se zápletkou!

úterý – výšiny, pustiny i parky Vrancei

Dobýváme Lacau (1777). Opět vystupuje ostrov nad smrčiny. V okolí rozeznáváme nejvyšší horu Vrancei:  vrf. Goru. Na vrcholu je náhorní planinka. Najdete tu modrou meteorologickou stanici s přátelským mladým vědcem, starou budku a model pravoslavného chrámu s věčným světlem napájeným minislunečním kolektorem. Pravoslavný sen. V dálce vidíme rozeklaný hřeben Coza a určujeme si tam cíl putování. Moudré rozhodnutí!

Potom sestupujeme, cestu si zkracujeme po hřebeni. Nechceme přece klesat do údolí, jak nás nabádají značky. Celkem jsme si dali do trička! No co. Aspoň jsme prošli divočinou bez cest a snad byli opět blíže medvědům. Orientace podle podivných map, včetně vytištěné googlovské, je ale ve vysokém lese nesnadná, ba nemožná. Nakonec sestupujeme po lesní cestě do údolí a tam se opět nečekaně setkáváme se značkou. Jsme zdecimováni. Víme, že nás čeká cesta, kterou kudrnovci líčili jako divokou, s četnými polomy a medvědími stezkami. Ovšem je tu pro nás připravena značka, tak čerstvá, že mnohde nestačil ani lak uschnout. Vede nás po nesčetných pěšinkách, hřebíncích, mezi smrky a skalkami.

Nikdy bychom tak hladce neprošli. Jdu sám a užívám si radosti z toho, že nemusím myslet na orientaci. Chválím Boha. Nakonec přicházíme do sedla Tisicei. Vyznačuje se úpravou ve stylu anglického parku, serpentinovou silničkou a divokými koňmi. Nádhera. Tábořiště jako med. Snad jen podivný buldozer Komatsu by u salaše nemusel tak řvát do té romantiky...

středa – neuvěřitelná "Koza" 

Padá na mě trochu smutek z toho, že putování bude za pár dní u konce. Jsme už pravda unaveni. Nad salaší nabíráme vodu a stoupáme směrem k rozeklaným hřebenům s komickým názvem Coza.

Vystupujeme prudkým kamenným polem. Posléze skotačíme jako ty kozy po kamenném romantickém hřebínku s četnými výhledy ze skalních ostrožen. Nakonec se zprudka noříme do smrkových lesů. Bojíme se, že nenajdeme odbočku. Nacházíme ji mezi dvěma stromy. Jsou jakoby dveřmi do čarovného „podpohoří“ Coza. Svačíme v lesním sedle a bojíme se o vodu. Další sedlo je již odlesněné, vypasené, se starou rozpadlou salaší.

Nádhera. Hledáme vodu – marně. Potom nás cesta vede travezem a hnusným polomem. Honí nás psi. Není příjemné s batohy podlézat pod kmeny a přitom spěchat. Přicházíme na odlesněný svah. Nad námi skály, pod námi salaš, ovce, krávy. Na bočním výstupku opuštěná salaš.

Ideální místo na noc. Nabíráme vodu v jedné z erozních strží, v salaši prosíme o sýr. Nemají. Místo je to tak malebné, že bych tu rád zůstal ještě pár dní. Po skalách lozil, skryté salaše objevoval. Jsme ale unaveni. Dan hrál do noci na kytaru. Tu noc jsme divně spali. Já si připadal jako nejhříšnější člověk na světě. Jako bych celou noc bojoval s černými běsy kolem i ve svém srdci. Čekal jsem toužebně na ráno.

čtvrtek – světlo v černé duši

Ráno vybíhám bosky na hřeben. Chci být sám. Darek s Ondrou jsou už nahoře. Pod hřebenem nacházím malou salaš. Jdu do ní. Je v ní klid a temno. Stařeček s dřevěnou nohou pomalu dělá svou práci. Mezi trámy do temnoty proniká světlo. Jak do své temné duše potřebuji Boží světlo! Užívám si klidu. Pastýř mě pohostil, sýra nadělil. Šťasten a vesel se vracím ke svým. Temnosti noci zmizely.
§

Ostatní jdou na salaš a prožívají podobnou cozijskou, jásavou radost.  Potom s batohy vzhůru. V místě, kde bych pramen nečekal, nacházíme silný horský izvorul. Myjeme se, nabíráme studenou vodu.

Potom zprudka do údolí. Sestup dosti drastický. Jsem rád, že mám hůlky. Údolí dole je jako z pohádky. Zelené louky, staré opuštěné domky. Těleso dávné tratě bez kolejí. Zapadlá dolina se časem stává kaňonem. Nevěřícně hledím na zbytky tratě. Martin mi nevěří, že procházela tak úzkým profilem. Nejužší místa musíme nadcházet. Unavení poutníci už neradi opět stoupají.

Přes řeku vedou roztodivné mostky. Brzy tuším tunel slibovaný kudrnovci. A už je tu. Vyhlašuji sázku o nalezení pražce. Darek vystřelí kupředu, hledá a záhy nalézá pražec. Zasloužil si láhev!

Potom se údolí mění v čistokrevný kaňon. Je to už slušná cesta a mosty přes řekou jsou široké, typizované, s úsměvnými chodníky začínajícími a končícími téměř ve vzduchu. Vše zarostlé mechem. Zjevně pozůstatek socialistického stavitelství. Hledáme místo ke spánku. Nakonec nacházíme u řeky hezký plácek. Myjeme se. Usínáme poslední noc v horách.

pátek – domů ! :(

Šlapeme údolím a tušíme blízkost civilizace. Potkáváme jakousi mateřskou školku. Děti mají na nohou gumové žabky. Na konci údolí stojí brána vítající do pohoří Coza. U ní vybírá ochranář vstupné. Zdravíme se s ním,z batohů vytahujeme odpadky a házíme je do košů. Myslím si, že nás vděčně pozoruje, nic od nás nechce. Potom už do civilizace. Zjišťujeme, že autobus tu jede jen jednou denně. Na silnici však jezdí hodně aut. Dojídáme sýr, popíjíme pivo. Pod kapličkou nabíráme vodu, snad svěcenou, protože tu zastavuje snad každé auto. Dělíme se do skupin a mizíme do Brašova. Záhy jsme už v autech. My jsme si zrovna chytli radostného křesťana, charizmatika, poslouchajícího klasický worship z CD. Vrána k vráně sedá…

V Brašově necháme batohy v úschovně a mizíme na vytouženou večeři. Zapadáme do slušného podniku. Dáváme si výborné stejky, vynikající zeleninu, chléb a nejlepší víno mého života, vranceiské, červené, těžší s vynikajícím ocasem. Láhve mizí jedna za druhou. Potom už cesta vlakem, přestup v Budapešti a v Brně chvíle rozdělení a smutného loučení.

sobota neděle – městský veget!

Končím v Brně u tatínka, vyčistím se, nakoupím nové čisté oblečení a ráno mizím do Bratislavy. Absolvuji tři bohoslužby v Církvi bratskej na Cukrovej, flákám se po městě, popíjím kávy, klid a pohoda. Večer domů a ráno do Frýdku.

+!+!+

Samému Bohu budiž chvála - Soli Deo Gloria +!+!+