Putování na horách je přímo laboratoř vztahů. To, co se člověk v horách naučí, v údolí jako když najde. Putování v horách je záležitost silně vztahová. Můj tatínek někdy mluvil o puťáku, jako o „líbezném společenství srdcí“. Ano, právě na „dobrou partu“ se na puťácích těšívám. Ale putování po horách je i zkouškou toho, jak spolu vycházet, je to opravdu laboratoř vztahů a osobní test sociálně-emoční inteligence.
Přesně v duchu pozorování autora biblické knihy Přísloví: „Jako se železo ostří železem, tak člověk ostří tvář svého bližního.“ (Př. 27:17)
Dovolil bych si
upozornit na některé situace, ze kterých mívám nejen v horách i "v údolích" obavu. A na závěr si dovoluji nabídnout pár rad. Odpusťte mou troufalost. Při
psaní jsem se z mnoha důvodů styděl.
Ponorka
To první, o čem se musím začít, je tzv. ponorková nemoc. Kniha Přísloví radí: „Čiň svou nohu vzácnou v domě svého bližního, jinak se tě přesytí a bude tě nenávidět.“ (Př. 25:17) Puťák je pravým opakem této rady! Těch pár dní v kopcích spolu lidé žijí natěsno. Sdílejí spolu takříkajíc kuchyň, obývák, koupelnu i ložnici. Znají své povahy, potíže, návyky.
Pár dní to jde, ale mám odpozorováno, že zhruba za čtyři dny, přichází, jakoby v papučích, „napětíčko“. Lidé vám začnou lézt na nervy. Důvod je prostý: „Tlak na mléko působí máslo, tlak na nos působí krev a tlak hněvu působí hádku.“ (Př. 30:33) Ale odejít z putování zpravidla nemůžete. I když, i to jsem zažil.
Je potřeba upustit napětí. Jak se to dělá? Obvykle jdu na chvíli někam sám. Vydechnu, nevidím ostatní, modlím se. Taky ostatní obvykle moc nemluví. Ten den často u ohně čítávám Nevrlého hru na „Zelenou propast času“ – kdo slyší, rozuměj. A pak nezbývá než opatrně našlapovat, mluvit. Super jsou lidi, kteří svou povahou dokáží napětí upustit, třeba jen drobnou veselou poznámkou. Nebo dokážou změnit unavenou náladu nadhozením zajímavého tématu k rozhovoru. Ano, jak pravdivé je slovo: „Jako zlatá jablka na stříbrných mísách je slovo promluvené v pravý čas.“ (Př. 25:11) Kéž jsou naše slova i v údolí jablky na stříbrných mísách! Kéž, Pane pomoz!
Zamilovaní a rozchody
Napětí vznikaly mezi manželskými dvojicemi či zamilovanými nebo i mezi těmi, kdo k sobě cestu nacházeli a také mezi těmi, kdo od sebe naopak odcházeli nebo prožívali vztahovou krizi. Je to nepříjemné ani pro dvojici samotnou, ani pro přihlížející. Je také nepříjemné vidět, jak se váš kamarád(ka) zamiluje do vaší životní lásky. Nemůžete utéci. V takových časech sestupuje na zbylé účastníky výpravy pocit odpovědnosti. Je tendence řešit vztahy a to k dobré atmosféře nepřidá: „Severní vítr přinese déšť, potajmu mluvící jazyk nahněvané tváře.“ (Př. 25:23)
A opět člověk očekává dobré slovo! Dodnes vzpomínám na jednu skvostnou větičku, kterou pronesla jedna z účastnic k náhle osamělému chlapci. Dala mu tehdy čokoládu a řekla: „Musíš teď jíst hodně sladkého...“ V té větě bylo vše, nic neřešila, ale byla v ní účast i praktická pomoc. Trapně mlčenlivá atmosféra byla prolomena. (A já dodám, že všichni účastníci milostného trojúhelníku během dalších let získali jiné a skvělé partnery, všem jsem byl na svatbách.)
Když jsme v údolí, můžeme utéci do míst, kde je mi
dobře. Máme blízkého, kterému se můžeme vyplakat. V horách je to těžší.
Moc chytrý účastník
Jindy bývá zkouškou vztahů sebevědomý účastník výpravy, který „vše ví a vše zná“ a přitom „neví, že neví, že neví“. (Tzv. Dunning-Krugerův efekt.)
Bývá nejdříve úsměvné jej poslouchat, ale časem je to už únavné. Ještě těžší vysvětlovat, že nemusí mít tak docela pravdu nebo že je zcela mimo. Pokud je takový člen komunity obdařen drzostí a asertivitou, je to ještě obtížnější. Ovšem zajímavá je situace, kdy účastníci výpravy zjistí, že onen zchytralec má pravdu. Třeba, že jeho „zaručený“ návod na přípravu kaše je fakt hodně dobrý a výsledek je přímo nebeský. Najednou se dostanete do situace, že jste to vy, co „neveděli, že nevěděli, že nevěděli“. Tedy je dobré se nebrat tak moc vážně.
Hodnověrné je slovo: „Na stříbro je kelímek, na zlato je pec,
člověk je zkoušen podle své chvály.“ (Př. 27:21) Inu, v údolí si tedy
zachovávejme veselou pokoru a nadhled na sama sebe a zároveň nebuďme udiveni
z toho, že někdo je schopnější a má svěžejší mysl. To se prostě stává.
Výkonnost horalů
Jsou rychlonozí poutnici a unavenější poutníci. I zde vzniká
mnoho příležitostí se naštvat. Z toho,
že ti vpředu se ženou a nepočkají nebo naopak, že moc zastavujeme a táhneme se.
Někdy je vše podporováno tichou latentní závistí, že někdo je zdatnější. (Tu mám furt.) Obecně
platí, že výprava by měla pamatovat na posledního, což bývám naštěstí já. Čím
jsem starší a tím jsou na putování mladší horalové. Obvykle uctivě čekají a
povzbuzují...díky chlapci a děvčata.
A v údolí, v běžném životě, na mě taky laskavě čekají mladší přátelé,
třeba na mé „dlouhé vedení“, dlouhé dodací termíny. Je skvělé mít kolem sebe
chápavé a tolerantní přátele. Je dobré, když jsme i my tolerantní a chápaví. Mám moc rád verš: A tak, bratří (a
sestry) moji, když se shromažďujete k společnému stolu, čekejte jeden na
druhého. (1. Kor. 11: 33)
 |
| Ondra s Pavlou, laskaví čekači |
Co pomáhá přežití v horách (a
nakonec i v údolích)?
Na putování (i v údolí) je třeba držet se dobrých životních
zásad:
- Mluvit s lidmi laskavě – „Vlídná odpověď odvrátí zlobu, ale slovo, které zraňuje, budí hněv.“ (Př. 15:1).
- Nedělat důležité obličeje, nevést otcovsky (mateřsky) poučné řeči.
- Nelpět skálopevně na svých návycích a zažitých představách.
- Na výpravě je třeba naučit se odpouštět a naučit se milovat lidi i s chybami. Jiná cesta prostě není. Jak praví Petr: „láska přikryje množství hříchů.“(1.Pt 4:8) Odpuštěním odpustíme ono napětí a přetlak, ale to nejde tak jednoduše.
Pojistný ventil - Nevztekat se, neurážet se. Nad „kravinkami“ mávejme rukou.
- Občas je dobré si někde zařvat či kopnout do kořenů. Ale tak, abych nerušil druhé, bokem. Není to hezký pohled. Je dobré mít na výpravě přítele, kterému se mohu svěřit.
- Zamiluji-li se, což je skvělé, je třeba dbát na to, aby se početnější společenstvo nezúžilo na dvě osoby.
Uměřenost
Na puťáku i v životě je mnoho těžkých situací otázkou míry.- Například, je potřeba mít oči otevřené pro pomoc druhým. A na putování je mnoho prostoru k přemožení své lenosti! Ale s pomocí to taky nepřehánět, protože lidé nechtějí vypadat jako chudáčci. A přílišné pečování je někdy až nepříjemné. (Stačí vzpomenout na tetu Kateřinu.)
- Jistě je dobré brát situace s humorným nadhledem. Humor hodně pomáhá. Dává lidem nadhled a schopnost nebrat se vážně. Ale někdy je úsměvu až moc, protože: „I při smíchu může bolet srdce, na konci radosti je žal.“ (Př. 14:13)
- Jindy pomáhá povzbuzování, ale i toho s mírou. Někdy totiž „hecování“ vyzní trapně a dovede rozčílit. Kolikrát jsem trapně dodával psychických sil. Jednou jsem v lijavci prohlásil: „To je super, mohlo by pršet mnohem víc...“ Na bodavé pohledy zmoklých účastníků vzpomínám dodnes.
Je jasné že výše uvedené rady na přežití v horách se
hodí i dole v údolí po celý rok, počínaje nelpěním na svých životních
zásadách přes odhadnutí míry-uměřenost a modlitbou konče.
Sám
A pak je tu ještě jedna možnost. Jít do hor sám. Vykašlat se
na pokusy přežít ve „vztahové laboratoři“. To je taky super! Mám vyzkoušeno, že
zhruba po třech dnech se vyloženě velmi těším na lidi. Dodnes vzpomínám na samotářskou
výpravu do Slovenského rudohoří, po čtyřech
dnech samoty jsem na blátivé lesní cestě potkal dřevorubce s pilou
v ruce. Jen jsme se pozdravili. A já dodnes na toto milé setkání
vzpomínám. Tedy vztahy lze řešit také jistým odloučením, na čas, na chvíli. Ale
ne moc dlouho, protože: „Kdo se odděluje,
hledá vlastní touhy, rozzuří se proti každé obezřetnosti.“ (Př 18:1)
Tady končím své poučení. Při psaní jsem si uvědomil, kolikrát jsem nezvládal sám sebe i ostatní.
Pane Ježíši, buď milostiv nám
hříšným.
(Původně psáno pro časopis Kompas 2021)
