Rumunsko - Lotru, Surean, Paring 2009

Sice po roce, ale přece uveřejňuji zprávu z putováíní po Rumunsku

Lotrovské hory byly pro mě místem návratu, stejně jako Paring. Moc jsem se těšil. A opět, jako každý rok, prohlašuji, že loňské putování bylo naprosto nejlepší ze všech, co jsem kdy zažil.
S o b o t a
Předehrou puťáku byl nádherný východní trh v Simerii, o kterém jsem si myslel, že díky EU zanikne. Okurky, rajčata a další zelenina, a k tomu ovčí sýr, stařeček s košťaty a další s vyřezávanými lžičkami. Sen, naprostý sen.


Cestujeme vlakem dál. Ještě pivko v Talmacii a ještě pár zastávek vlakem. Vystoupili jsme v malé vesničce pod horami, Canleiny Mici, nabrali jsme vodu z obecního pramene a začali stoupat.
Nejdříve romantická pěšina mezi poli, potom výše a výše, cesta se dělila a ztrácela, a my začali tušit, že další nástup nebude snadný. Odměnou jsme dostali nádherné výhledy do údolí a směrem k pohoří Fagaras. Spali jsme ve svahu u malé boudičky. Pohodlí nulové, ale vyspali jsme se.


N e d ě l e
Martin Machek měl výborné, lehce depresivní kázání z knihy Kazatel a potom jsme putovali dál zalesněným hřebenem, který měl charakter nástupního "spojovacího hřebínku". Nebylo cesty, nebylo pěšinky. Občas se nečekaně objevila pěšinka a zase zmizela. Frekvence značek - jedna za den. Spíme v suchém sedýlku, s množstvím kopřiv. Kdysi tu zřejmě stávala stáda cestou do hor. Večeříme hédonistické "rumunské lodičky". Pita chléb s masem. Na toto jídlo nikdy nezapomenu. Kvalita interhotelu uprostřed karpatské divočiny a bezcestí. Díky, Olgo a Martine!


P o n d ě l í
Stoupáme a charakter lesa se mění. Objevují se smrky a místy je i malá planinka. Potom opět hustý les. Tušíme, že jsme u cíle.


Jako zjevení se před námi objevují kýžené holiny - polany. Potkáváme sestry krávy a také první pastevce s povozy. Teprve zabydlují hory. Jsou s nimi i děti. Nádhera. Jemně stoupáme traverzovou cestou s nádhernými výhledy. Potkáváme zničenou horskou chatu a u jedné salaše na bočním výběžku spíme. Kolem divocí koně. Pravá karpatská pohoda.



Ú t e r ý
Pokračujeme dále po nádherných kopcích, které mají ještě ostré vršky.

Děcka si po cestě našla klouzačku na ledě a já si našel potůček k osvěžení a obmytí těla. Kopce jsou opět neuvěřitelně rozkvetlé pěnišníky. Stoupáme na růžovou horu, první vyšší horu putování - a po ní, v zjevně vyšších partiích pokračujeme. Hory začínají být oblejší. V sedle, na křižovatce hor, táboříme. Začíná trochu pršet. Večer jdeme navštívit salaš. U salaši terénní Mitsubischi a pastevci jsou přihroublí. Nabízejí nám svou ženu. Raději se s Liborem vracíme. Hlavně že máme vodu. Večer zbytek výpravy koupil večer něco sýra. Pravá salašnická pohoda nás teprve čeká.

¨

S t ř e d a
Prší a Doris není nejlépe. Tak chvíli odpočíváme. Je to zasloužené. Obhlížíme spojovací traverz a odpoledne vyrážíme. Orientace je zřejmá a zcela jasná. K našemu překvapení však trapně končíme v hustém lese a ztrácíme cestu. Prosekáváme se nechutným traversem a smrkovým hustníkem, s pocitem obav, kam dojdeme. Cestu nacházíme asi za hodinu. Je široká, téměř pro pár volů. Ztratili jsme ji někde na kopci. Poučení: ,,Cestu hledej vždy na začátku bloudění."
Odměnou za nechutné putování je nám návštěva další salaše. Je krásná, dva staříci v ní. Vypadají spokojeně a i my jsme spokojení. Dostáváme šíleně slaný sýr. Posedíme, sledujeme "salašnický hukot". Je tu milo a útulno. Muži moc nemluví. Táboříme nedaleko odtud, v místě zbořené salaše.




Č t v r t e k
Ráno se osvěžujeme v místním potoce a stoupáme výše a výše. Dnes máme dobýt horu Steflesti - nejvyšší bod pohoří Lotru. Stoupání je to řádné, hodně řádné. Steflešti je tradiční dvojitý kopec, takže, když si člověk myslí, že je už nahoře, krutě se mýlí.
Z vrcholu je nádherný výhled na Paring, Sebeš, Lotru, Latorei, Cibin, Capaciny. V dálce dokonce Retezat. Horské partie začínají být opravdu horské. Prudké, skalnaté kotly, dole jezírka. Na opačné straně zase nádherný semiš trávníků.



Večer jsem si vyšel bosky po onom semiši na horu (a zlomil si malíček.)
Potkáváme rovněž terénní auta. Poláci. Zastavili, vodu dali a jeli dál. "Fajnie gury", řekli a mohutnými koly rozbrázdili nádherný semiš a kleč. Propíchat pneumatiky se chce! Ale západ slunce vše vynahradil. Je lehce větrno, ale krásně.





P á t e k
Sestup ze semišových planin, po skalnatých hranách hlubokých kotlů. Jdeme lehce, kocháme se, zastavujeme a malujeme Pod námi zbytky sněhu, jezírka. Opravdu hory s velkým "H".



Potom začínají mongolské pláně. Den, na který jsem se léta těšil. Pravda, já zažil Lotru v létě, kdy bylo vše zežloutlé. Ale vzpomínky se vracejí. Je to sen, být po více než dvaceti letech zpět! Moc jsme dnes neušli. Táboříme na jedné z plání.



S o b o t a
Opět mongolské zelené pláně! Od obzoru k obzoru.


V jedné ze salaší kupujeme vynikající sýr. Snad nejlepší za celé putování. Osazenstvo milé, salaš moderněji zařízená.



Putujeme dál a je nám trochu smutno. Víme, že se brzy rozloučíme s Martinem a Honzou. Krajinou se nesou mohutné rány. V sedle zjišťujeme, že je produkují nákladní automobily. Na malém pažitu jíme, naposledy v sedmi hrajeme bang a loučíme se s našimi milými přáteli. Je nám smutněji. Jdeme po prašné cestě, na které prach ještě víc rozdmýchávají náklaďáky. Zuřím, když vidím řemeslnou zručnost cestářů, kteří starou silničku rozšířili tak, že na jedné straně strhli svah i se stromy, jiné tam nechali stát na kraji. Na druhé zase zasypali stojící stromy. To vše za peníze z fondů EU. Ostudné. Stavařské srdce krvácí.
Vděčně cestu opouštíme a jdeme geomorfologicky zvláštní lesní traverzovou cestou, kde jednou máme údolí zleva a po čase jiné zprava, vedoucí opačným směrem. Za chvíli se před námi objevuje ráj, který zahání chmury. Čistá, opuštěná salaš, zásoby dřeva, pramen a malá přehrádečka, kde se zanoří člověk ve stoje! Přichází den, na který jsme čekali. Den velkého odpočinutí. Večerní procházka přírodním parkem se solitérními smrky věští, že tady se nám bude hodně líbit.



N e d ě l e
Pokračuje den na dosah ráje. Ranní bohoslužby s kázáním Libora. Padá rozhodnutí tady zůstat celou neděli. Jíme ovčí sýry, zapékané s mateřídouškou. Malujeme, připravujeme vernisáž, kulturně se vyžíváme. Den odpočinutí jak výborné víno!



P o n d ě l í
Vyrážíme celkem brzy. Před námi je Paring. Na kopci opět trapně ztrácíme cestu. Dnes vím, kde byl omyl. Poučení: ,,Když máš zabočit trochu doprava, v krajině to znamená hodně! Vždy je však lepší se vrátit." Klesáme a klesáme. Prudký svah, bezcestí, a polomy. Jsme opět v údolí, potkáváme lidi. Po asfaltové cestě serpentinami stoupáme do sedla, kam jsme měli seběhnout. Dost kilometrů na délku a pár set výškových metrů navíc. Začíná pršet. Průtrž mračen a bouřka nás stihne v malém igelitovém přístřešku, kde se zřejmě prodává čerstvý sýr. Promoklí sedíme a pozorujeme ženu s hromničnou svící v ruce. Opět jeden ze snů. Když vidím upřímný obličej modlící se ženy, skoro bych si snad hromničnou svíci pořídil taky.
Odtud stoupáme, a zase se vracíme, a opět stoupáme prudší cestou, až na hřeben. Prší, stavíme stany a čekáme, co bude dál. Libor s Katkou definitivně vstoupili do svého světa. Petrovi je smutno. Doris tmelí kolektiv. Po dlouhém hledání nacházím pramen a opuštěnou pláň s rozbitými salašemi.

Ú t e r ýČekáme na lepší počasí. To však nepřichází. Je mlha a mlha. Cesta dál uzavřená. Na naši louku přichází bača se stádem. Ovce nádherně a pečlivě ohoblují travní porost. Živý kombajn. Psi nás tradičně obtěžují. Večer jdeme na procházku a vyhlížíme trhliny v mracích. Uleháme s nadějí lepšího zítřka.


S t ř e d a
Vyrážíme vzhůru, ke štítům Paringu. Nádherné scenérie před námi a kolem nás, včetně jezírka uprostřed zelených plání. Hledáme cestu a začíná pršet. A cesta dál není k nalezení. Jen hustá kleč. Nakonec procházíme horským kotlem a ptáme se bači. Od něho objevně zjišťujeme, že máme jít vzhůru. Značky jsou kdesi v údolích. Jdeme směr sedlo. Mračí se a bouří se.
Zázrakem Božím pak nacházíme ve svahu maličkou plošinku, oddělenou do svahu korytem. Stavíme stany a když jsou dostavěné, začíná pršet a bouřit, zdvíhá se snad vichřice. Kolem je "Boží dopuštění" a my hrajeme bang. Je nám fajn. Mezitím vichr zdeformoval Liborův stan. Noc trávíme v něm. Občas leží na nás. Divoko je na Paringu a bude hůř!



Č t v r t e k
Vystupujeme traversem do sedla a potom po hřebeni k vrcholu. Chceme přejít hřeben. Zdvíhá se vítr, prší, je mlha. Pláštěnka plandá, je zima. Nakonec vše vzdáváme a vracíme se. Vrchol Paringu zůstane nepokořen. Cestou zpět se s tím těžko vyrovnávám. Jdeme, spíše skáčeme, po mokrých kamenech. Potom klečí. Doris pronáší pověstnou větu: ,,Nejhůř z nás je na tom Zababa. Mě s Petrem hřeje mládí, Libora a Katkou láska a Zababa....".





Končíme v salaši, dosti zdecimovaní. Z posledních sil lámeme mokré dřevo a rozděláváme oheň. Sušíme. Je neuvěřitelné, že kousek nad námi je taková slota. V noci opět prší. Jsme rádi, že nemusíme rozbalovat nechutné vlhké stany.



P á t e k
Sestupujeme do údolí. Navštěvujeme naposledy salaše. Je tu krásně. Cesta je fajná. Potkáváme tradiční tajemné vodní stavby rumunských techniků z dob, kdy poroučeli sněhu, větru a vodě. Ze štoly vyvěrá potok. ten teče po vodních mostech do náhonu vedoucího po vrstevnici, odvádějícího vodu neznámo kam. Podivné, tajemné.
Nad námi masiv Paringu, zahalený v mlze. Opět tam bouří. Skoro bych nevěřil, že jsme tam včera byli.





Na asfaltové cestě stopujeme. Zastavuje nám nová Dacia a brzy jsme v Petrosani. Umývám si své nohy v místním bazénku. Je to holá nutnost, nikdo by se mnou nepřežil v kupé. Potom večeře a noční přípitek. Ve večerní Simerii čekáme na vlak, popíjíme pivo a je nám fajn. Já jsem si dal trochu víc, abych mohl popovídat s Liborem. Pak už jen spánek ve vlaku a domů.

Co říci na konec?

Jen a jen:

"Soli Deo Gloria!"

"Samému Bohu budiž chvála!"

P r a v d o m i l

V pondělí ráno mi tatínek oznámil, že zemřel Pravdomil. Překvapení. Často mluvíval z kazatelny o nečekaných odchodech a najednou se to stalo i Jemu. Smrt hrála v jeho kázání jednu z hlavních rolí. Ale nikdy nezvítězila, vítězem byl vždy Pán Ježíš Kristus.

Pravdomila jsem vlastně osobně téměř vůbec neznal. Nevím, jaký byl lékař, jaký byl přítel. Byl přece jen o generaci starší. Prohodili jsme spolu spíše pár zdvořilostních slov. Ale přesto můj život ovlivnil zásadně. Znal jsem ho poměrně důvěrně jako tzv. "laického" kazatele od svého dětství. (Slovo "laický" je ve vztahu k Pravomilovi naprostý nesmysl.) Už od dětství se u mě projevovala pozdější profesionální deformace - rozlišoval jsem, kdesi ve skryté dětské duši, kazatele živé a sušší. Jednoznačně nejživější rétor byl právě MUDr. Pravdomil Dostál. Živý byl jednak projevem - mluvil hromovým hlasem. Jednak ilustracemi, často divokými, z velmi všedního života. A to mě bavilo. A potom se živost projevovala zvěstí evangelia, ve které nechyběl temný hřích, radikální pokání a odpuštění v kříži Pána Ježíše Krista. Osvěžující zvěst evangelia, padající jako hromový vodopád zpěněných vod. To jsem si jako dítě užíval. Když šel na kazatelnu, připomínal mi velkého ledního medvěda.

Pravdomil měl zásadní vliv na můj duchovní život. Zatímco jiní kazatelé mě ovlivnili podvědomě, on přímo a jasně. Právě díky jeho kázáním jsem si uvědomoval zvěst evangelia. Nejvíce na jedné obyčejné biblické hodině uprostřed prázdnin, kdy jsem byl sklíčen svými vnitřními strachy. Tehdy jsem uslyšel ujištění: "Pán Ježíš Tě má rád." Tu obyčejnou biblickou hodinu považuji za nejzásadnější přelom v mém životě. Později jsem si kázání vyžádal a schovávám je jako vzácnou relikvii.
Pravdomil je pro mě dodnes vzorem v kázáních, zejména v ilustracích. Miloval jsem je a podle jeho vzoru je zasazuji i dnes do svých kázání. Nejvíce jsem prožíval ty nejsyrovější. Nezapomenu na silvestr, kdy dostal úkol mluvit na téma "Ježíš Kristus je život". Mluvil o strachu ze smrti, vše podepřeno příběhy z ordinace a od sousedů, potom přešel ke strachu ze života, napětí vrcholilo. "Zrovna nedávno," pokračoval klidně Pravdomil, "jsem odřezával jednoho oběšence, nedaleko odtud. Byla tma, hluboká noc, bylo mi všelijak. Volali mi potom z bezpečnosti, že jsem špatně vyplnil úmrtní list...." V sále bylo napjaté ticho, sestry zhluboka dýchaly. Tu se sálem rozeznělo evangelium v podobě, jakou jsem miloval: "A právě do tohoto temného světa přichází Ježíš aby řekl - Já jsem život." To byly momenty, kdy mi docházelo, co je to radostná zpráva o přeslavném Spasiteli.
Pravdomil o sobě kdysi řekl: "Kážu dobře a rád". Už ta věta o něm vypovídá vše. Miloval přímost, řekl to, co se jiní neodvažovali říci. (Občas i něco plácl.) Kázal opravdu dobře a rád. Později jsem rád sbírával, jako tajný ctitel, jeho výroky. Třeba: "Prosil bych jedny teplé papuče a kávu". Jindy přání bratru slovutnému bratru dr. Urbanovi: "Jene, sedmdesátka na krku, smrt přede dveřmi...". Dalo by se dlouho citovat jeho větičky.

Večer, když jsem se o smrti tohoto milého a vzácného muže dozvěděl, jsem si vzal do postele složku se svými zápisky Pravomilových kázání. Mám jich desítky. Beru do ruky třeba to o "krávách bázánkých" - jak tehdy i intonací a mocností hlasu zpodobnil mocnou pohanskou krávu. Beru další lístek a slyším ten naléhavý hlas linoucí se z čtvercového reproduktoru v chodbě. Byl naléhavý rytmicky modulovaný. Mnohokrát opakoval: "Ovce moje hlas můj slyší a já je znám a ony následují mne." Nebo jindy opakované zvolání: "Nesmíš nikdy zapřít Pána Ježíše Krista."
Ach. Jak se stát věčným? Spojit se s věčným evangeliem. On to udělal. Nemlčel. Kázal nejen v církvi, ale i ve všední den. Přátelé o něm věděli, že je křesťan. Plody jeho kazatelské práce si budou generace předávat dál. Samému Bohu budiž sláva a dík, že nám dal takového bratra.

Jak se vede ve Frýdku po roce

Pohled jihozápadně od FM, na snímku výrazná kamenná věž kostela sv. Jana Křtitele.

Vzhledem k tomu, že často dostávám otázky, jak se mi opět po roce vede v novém působišti, přišel čas napsat nový okružní dopis, navazující na předchozí.

Život v krajině pod horami

Od mnohých z Vás jsem slyšel poznámku: "To jsi stále v horách.....", jako by hory byly mým osudem. Tož pravda, kopce jsou kulisou našeho města. Díváte-li se na západ, východ i jih, vidíte hory, kupky, kopečky. Mám tento pohled moc rád. Nejmajestátnější Lysá hora vévodí hlavním osám města, trůní nad řekou Ostravicí, je vidět z oken snad všech paneláků. Její charakteristický asymetrický tvar s věží je nepřehlédnutelný. Pohled na ni a panoráma kolem mě vždy naplňuje radostí a ve chvíli bloudění Ostravskem je cenným orientačním bodem.


Pohled Jižní, v pozadí Lysá hora, vlevo Prašivá a Čupel



Klasický pohled na Lysou horu trůnící nad městem

Ovšem v samotném okolí Frýdku-Místku moc hor není. Doznívá tu ještě rovina, ze které vystupují na západě tzv. příkrovové trosky - Palkovické hůrky, které souvisí s hradem Hukvaldy. Vypravil jsem se tam na několik výprav. Hůrky jsou to obydlené, se spoustou chalup, sadů, luk a lesů. Zde sestoupila v 15. století valašská kolonizace nejníže. Daly by se nazvat mikrokarpaty: vršky+pastviny +bukové lesy.
Vůbec celé Beskydy mi připravily velké překvapení - jsou to hory poměrně obydlené, ba zabydlené. Asi už od dob zmíněné kolonizace. A navíc jsou dávnou "mekkou" rekreace všech Ostravanů. V sobotu ráno sem jezdí speciální rekreační rychlík. Není tu moc významných kopců bez restaurace, lesů bez asfaltek a chalup. Jeden místní bratr, pracující na správě CHKO Beskydy, mi slíbil exkursi do skutečné divočiny - pralesa Mionší. Zatím jsme ji nepodnikli.
Zvláštní chvíli jsem tu prožil na jaře. Podnikl jsem výpravu do blízkého Poodří. Rovina, sněženky, podmáčené louky, osamělé stromy, rybníky plné vodní havěti, kachny, potápky, rackové. Kvákot se rozléhal do široka. Teplo. Večerní vlak. Byl to jakýsi návrat k jihomoravským večerům mého jinošství. Řeku Odru jsme potom sjeli s dorostenci. Byl to naprostý "olej".

Život v postsocialistickém městě

Zdejší dvě městečka Frýdek a Místek nabyla největší slávy v době hornické. Horníci se stěhovali, paneláky rostly, města rostla a spojila se v jedno. O šíleném průtahu městem jsem již psal minule. Dodnes jsem si na něj nezvykl, stejně tak místní, žijící tady od narození. Pokud Frýdkem-Místkem jezdíte na kole, projíždíte podchody a mosty přes řeku a podjezdy pod tratěmi a již zmíněnou čtyřproudovkou. Zatím snad každý návštěvník cestou ke mě zabloudil i s pomocí GPS. Člověk musí projet křižovatkami divných tvarů a kruhovými objezdy, které navazují na sebe. Pochopil jsem také, že mnoho ulic v sídlištích zde má tvar táhlých oblouků, takže jedete a jedete a vyjedete o pár desítek metrů dál, než jste vjeli. Zajímavé město! Nyní jsem se už orientaci ve městě naučil ovládat a začínám se učit i tajné zkratky ve městě i v okolí. Moc jich ale nevymyslíte, protože vždy narazíte na onen průtah.
Protékající řeka Ostravice mě tu nadchla o prázdninách. Je čistá, průzračná. Když je teplo, lidé neváhají a koupou se v ní přímo ve městě. Kolem vody polehávají, sluní se, děti si hrají, řeka je ochlazuje. Chodci se na ně koukají z mostu. A je tu dost narváno. Naposledy jsem tento jev viděl na Ukrajině. Moc sympatické. Sám jsem také neodolal a zanořil se.
Frýdek-Místek je hornické město a Ostravsko kraj těžkého průmyslu. Jako technik mám rád industriální architekturu. Ta je krásná zejména v Ostravě, kde bývalé Vítkovické železárny jsou dokonce v noci nasvětleny a vypadají impozantně. Byl jsem i uvnitř. Přátele ze sboru mě pozvali na premiéru i dernieru Havířské opery. Děj se odehrával právě v ocelárnách. Bylo to fantastické. Herci, orchestr a kolem obrovské stroje, buchary, kola, vačky, lana, prach a vůně uhlí. Ten den jsem, myslím, trochu víc porozuměl zdejším lidem, kteří šeď Ostravska milují a jsou tu doma.


Evangelický kostel skrytý mezi paneláky. Doklad o postsocialistickém městě.

V komunitě domu


Jak jsem psal minule, žiji ve zděném domě uprostřed panelového sídliště. Už jsem se seznámil s místními. Dopomohla k tomu zahrada, kterou jsem teprve na jaře začal rýt. Ženský mě povzbuzovaly z balkónů, upozorňovaly, že jsem zohnul rýč atd.. A brzy jsme se dali do řeči. Ta zahrada, kde každý máme kus záhonu, je jako sen uprostřed sídliště. Letos jsem tam pěstoval rajčata, okurky, listovou zeleninu, a kde co dalšího. Je to hezký relax. Místní mi vyprávěli, že dříve kolem domu tekl potok a dál už byla jen pole a pole. Nyní všude kolem vysoké paneláky, beton a asfalt. ¨

Pohled na záhonky, věc nepochopitelnou uprostřed sídlíště. Třetí z leva je můj. V zadu vidět zelený mangold.

Byt jsem zabydlil, i když stále ne úplně. Jeden pokoj je pracovnou a další je shromažďovací místnost, s velkým stolem a křesly, které mi jedna rodina darovala. Konají se tu porady, mládeže, staršovstva, besídkářů, sešlosti Exitu 316, bývaly tu biblické hodiny a kde co dalšího. Celkem živo.
I ve skrytu na sídlišti mě našli dva staří třebovští, bezdomovečtí přátelé. Ale v podstatě mě jen jednou navštívili, ze zdvořilosti. Jinak od bezdomovců mám klid, i když ve městě jich je hodně. Prohledávají popelnice, žijí ve stanech u řeky a pálí ohně. Jev, který jsem nezažil ani v Brně. Stará se o ně pobočka Slezké diakonie.
Ve městě hypermarketů (Tesco 2x, Kaufland, Albert, Hypernova Albert, Interspar, Baumax, Billa, Lídl 2x...) je paradoxní, že nakupuji v malé samoobsluze mini řetězce "Koruna". Nevelká plocha, slušný výběr, s personálem se už člověk seznámil. Taková atmosféra vesnice uprostřed města.

Život v rytmu sboru

Sbor je pohodový a příjemný. Stále si to tu užívám. I když si to někteří nemyslí, já mám za to, že se tu lidé mají stále rádi. Nezaznamenal jsem žádné větší hádky, rozepře, klepy. Mám za to, že lidé tu snáší trpělivě nedostatky druhých i mé.
V neděli se stále scházíme v pronajaté faře a často se snažím opatrně našlapovat ve vztazích pronajimatel a podnájemník. A věru vyžaduje to pochopení z mnoha stran. Ale jde to. Začátek nedělních bohoslužeb v 10.45 hodin je zvláštní. Kolik času člověk má v neděli ráno. Stejně ale oznámení datluji na poslední chvíli, což mě celkem štve. Trochu mi schází stanice. Přemýšlívám, kde nějakou založit. Neděle strávím u někoho či s někým na obědě.
Občas dělávám cyklus kázání - před velikonocemi postní, o prázdninách jsme probírali Žalm 23. Každou neděli kousek, verš za veršem. Někteří byli nadšení, jiným to už bylo dlouhé.
Po prázdninách jsem systém tématických kázání na čas opustil. Trochu ztématizuji advent. Měl jsem také první Frýdeckou svatbu - česko - ukrajinskou. Moc jsem si toho vážil.

Požehnání manželů Božoňových, společně s Ukrajinským pastorem.

Požehnání dětí bylo bezpočet. Děti se tu rodí o sto šest, z čehož mám také radost. Jinou kapitolou našeho sboru byly biblické hodiny v neděli odpoledne jednou za čtrnáct dní. Nebylo mi příjemné mít na neděli dvě přípravy a navíc vznikaly nepravidelnosti. Zvláště v létě to bylo poněkud divné, scházet se už v pět hodin a o prázdninách. Počet posluchačů byl nestálý, jednou jsem byl sám. Nyní máme biblické v úterý v 19 hodin a je mi to příjemnější. Schází se nás kolem deseti.

Ve víru dění sboru

Setkávám se s vedoucími dorostu, mládeže, besídek, maminek. Se staršovstvem se máme rádi, je to veselá skupina vážných mužů. Rád vzpomínám na prázdninové staršovstvo, kdy jsme probrali otázky na které nebývá čas, dlouho se modlili, pojedli, popili, zastříleli z pušek. Výjezd se konal na Polance, vedle chalupy Kokešů. Třebováci znají. Po prázdninách jsme udělali podařenou akci - třídenní sborovou dovolenou. Obsadili jsme plně kapacitu rekreačního střediska na Lhotě.
Mnoho lidí se s nadšením podílelo při vaření, jeden bratr zabil berana, další zastřelil srnky... Všichni se zapojili do organizace půldenní hry pro děti. Líbilo se nám to natolik, že za rok jedeme na týden.

Pohodová atmosféra při cestě po hřebeni beskyd.

O prázdninách jsem absolvoval akci s dorostem - splouvali jsme slovenský Hron. Další hezká akce. Lehce divoká řeka, večerní ohně, programy o přátelství (měl jsem je na starosti já), výstupy na místní kopce. Byl jsem i na pobytu s mládeží, prý to mělo na ně uklidňující vliv. Žili jsme týden pod Kralickým Sněžníkem, navštívili jsme i Mladkov. Pro mě nesmírně milá vzpomínka. I jim se tam líbilo.
Postupně se mi zdá, že jsem pochopil, jak sbor funguje a přichází čas začít přást plány na další rozvoj. Hodně místních by si přálo stavět modlitebnu. Já mám pocit, že dokud je nás 50 a příliš nerosteme, ještě nepřišel čas stavět svůj dům. Stavební posedlost naší církve mi nahání strach. Je smyslem života stavět modlitebny? Ale, samozřejmě, moc by se hodila. Modlíme se za věc. Rozhlížíme se po městě.
Kazatelský život vás přinutí ke zvláštním způsobům. Jste nuceni jednoho krásného dne opustit jednu skupinu přátel a seznámit se s novými. Na jednu stranu to může být příjemná změna, ale má stinné stránky. Občas se ptávám, zdali je to vlastně fér, opustit ze „služebních“ důvodů staré přátele. Pustit je za obzor paměti a mít najednou nové. Kolikrát mi z toho bylo smutno. Už jednou jsem to zažil s Brnem a nyní s Třebovou. Mírnou pomocí je pro mě internetová sociální síť „facebook“, díky které se dovídám něco více o tom, co kdo dělá a jak se má. Vztahy to však nenahradí. Ale alespoň něco.

Mezi křesťany města

Jinou kapitolou jsou ekumenické vztahy. Loni na podzim jsem byl zklamán, ale za rok jsem je mohl poznat lépe. A jsou výborné. Scházíme se jako faráři k rozhovorům nad různými tématy - už jsme probrali svatby, pohřby, zpověď. Velmi sympatický je pan děkan z Místku - starší moudrý muž. ŘKC farnost Frýdek zas zastupuje můj spolužák ze „stavárny“, jako tzv. laik. Rád se setkávám s Pavlem Křivohlavým z ČCE. Zvláštní ekumenické zádrhely jsme řešili mezi apoštolskými a katolíky ve vztahu k ekumenickým večerům chval, které se jednou za měsíc pořádají. Spor nebyl dořešen, jen překryt. Nebyl ani na úrovni farářů. Vůbec setkávání s citovější zbožností Apoštolské církve je pro mě jistou novinkou.

Cesty služební

Poměrně často (snad skoro měsíčně), jsem služebně jezdíval do Prahy. A věru, je to nepříjemná cesta. Zjistil jsem, že Hranice na Moravě, jsou opravdu hranice. Právě tam si uvědomuji, jak dlouhá je cesta z Čech do našeho kraje. Příjemnou pomocí je „Pendolíno“, kterému poněkud vulgárně říkávám „pinďour“. Cesta trvá jen tři hodiny, je pohodlná a s inkartou ne zas tak drahá. Občas jsem se zastavoval v České Třebové, i proto, že tam mám skvělého opraváře auta. Takže leccos o dění v mém bývalém domově vím a mám z toho radost. Už jen těch svateb! Pokud to šlo, stavoval jsem se občas i do Lanškrouna na středeční skupinky. Do Brna jezdívám jednou za tři týdny, zatím nepravidelně. S tatínkem něco podnikneme, navštívím přátele.
O prázdninách jsem často přednášel na nejrůznějších akcích: Sjezd mládeže Slovenska, Relax v Čechách, Sjezd alternativní mládeže v Orlové atd... Bylo toho až stařecky nerozvážně moc. (Ale nač si stěžovat. Právě dokončuji kapitolku do knížky o Aloisovi Adlofovi. Můj prázdninový výkon byl jeho týdenní. Takže si nemám co vymýšlet.)
Na Ukrajině jsem byl letos jen jednou. Cesta prozření odporných lékařských mravů, místních církevních mozků. Bylo mi i trochu smutno. Jak je potřeba tam pravidelně jezdit! Jak je potřeba se vzájemně učit!

Odpočinek v blízkém i dalekém zahraničí

Jinou zvláštností je blízkost Slovenska. Dá se tam odskočit na den. Autem jsem v jiné zemi téměř za půl hodiny. Dvakrát jsem si udělal celodenní výlet do Čadce a navštívil nádherný kraj - Kysuce. Chtěl bych ho navštěvovat častěji. Dopřál jsem si i ten komfort a splnil jsem letos na podzim své letité předsevzetí vystoupat na horu Kopa u Kralovan nad Váhem. V Polsku jsem zatím byl jen jednou, omylem, při procházce Českým Těšínem. Poznal jsem to podle nápisů na obchodech. To jsou záludnosti „Šengenu“. Na dovolené jsem byl tradičně v Rumunsku. Bylo to krásné putovaní - přešli jsme pohoří Lotru a Paring.

Krásný hřeben pohoří Lotru porostlý penišníky.

Mimořádnou akcí byla podzimní výprava s tatínkem (83 let) na Velkou Fatru. Byli jsme tam tři dny. Dva dny jsme spali v nádherném hotelu Králova studňa - osamělá budova skoro na hřebenu hor. Poslední noc jsme spali pod širákem!! Podzim, lehké mlhy, jelení říje. Nádhera.

Takže to je pár útržků z mého života, ale i tak celkem hezká koláž. Ano, mohu konstatovat, že se mi žije dobře. Samému Bohu budiž za to chvála!

Z Frýdku Místku mává a zdraví
Petr - Zababa


Roamtický snímek FM, z ruky citlivého fotografa Marka Moškoře.

Nový počátek ve Frýdku trochu i v Místku

Nový počátek ve Frýdku trochu i v Místku
Milí přátelé,
V září jsem změnil působiště z České Třebové na Frýdek Místek a mnozí se ptají, jak se vede. Tož jsem zkutil (jak se tu říká) následující dílko popisující život ve zdejším kraji.
Třebovou jsem opouštěl se smutkem v duši. Když jsem naposledy vyjížděl českobratrskou ulicí, s vědomím, že se už nikdy nevrátím, bylo mi hodně teskno a vše mi připadalo jako v nějakém snu. Po dvou a půl hodinách vjíždím na parkoviště ve Frýdku. Tam na mě čekala početná skupina místních bratří. Prožil jsem v tu chvíli okamžik přijetí, který trvá až do dnes. Město i společenství mě přijalo do své náruče.

Frýdek–Místek je město, které zažilo největší rozvoj v době důlní slávy tohoto kraje. Na obou stranách řeky Ostravice najdete dva historické středy dvou měst (Frýdku a Místku) a hned za nimi kolem dokola začíná velký prstenec zešedlých panelových sídlišť. Žije to asi 70 000 lidí.
Městem protéká řeka Ostravice, kterou mám velmi rád. Je tak trochu divoká, má parkovitě upravené břehy a vedou kolem cyklistické stezky, v noci osvětlené. Dalo by se říci, že středem města je právě tento tok. Nad ní bývá vidět královna Beskyd – Lysá hora, z níž panoval kraji zbojník Ondráš a která lysá není. Na východ od řeky je Frýdek a na západ je Místek. Já žiji převážně ve Frýdku.

Město rozděluje nejen řeka, ale i hnusný průtah městem, dítě urbanismu osmdesátých let. V těsné blízkosti historických náměstí (a tedy středem města) se táhne čtyřproudová rychlostní komunikace, po které jezdí auta a auta směrem od Olomouce na Český Těšín. A tak se musí stále podcházet a nadcházet podchody a nadchody. Obyvatelé města na tento projekt nadávají. Chudáci důchodci. Zpočátku jsem tu hodně bloudil na nadjezdech a mimoúrovňových křižovatkách. Řekou i silnicí je město rozděleno na čtyři čtvrtky koláče. Jihovýchodní část se jmenuje „Slezká“ a v ní bydlím i já. (Viz šipka na obrázku.)

Není tu sborový dům, ale sborový byt. Ten je moc hezký. Uprostřed paneláků stoji cihlový dům (při vrtání jsem zjistil, že jsou to pĺynosilikáty), kolem něj zahrádka, vzrostlé stromy, soukromé parkoviště. Oáza uprostřed paneláků. Byt je třípokojový, poměrně velký, pro jednoho, hodně velký. Z jedné místnosti je kancelář a z další něco mezi obývákem a společenskou místností. Od nového roku se v ní má scházet skupinka exit 316 a budou asi přibývat i další sešlosti. Čeká mě na bytě hodně práce. Nyní „akce koupelna“ – vymalovat a opravit. Oproti Třebové tu je klid a pocit soukromí, na který jsem už skoro zapomněl. Úžasné je, že nepřicházejí žádní bezdomovci, čímž jsem si výrazně finančně jsem si polepšil J.

Sbor je o něco menší než Třebová, jako celek. Nemá ale žádné kazatelské stanice, takže působí spíše větší. V neděli se nás sejde někdy i kolem šedesáti. Scházíme v pronajaté modlitebně. Bohoslužby začínají v 10,45, což je také zvláštní změna. Čeho si hodně užívám je láska společenství jeden k druhému. Funguje jako rodina. Schází se, zvou se na obědy, když se sejdou, tak se dlouho rozcházejí. I staršovstvo se schází ke svým poradám, které trvají dlouho do noci. Ne snad kvůli tomu, že by bylo neefektivní, ale, bratří se rádi vidí a je co si říci. Vzhledem k tomu, že není modlitebna sbor se schází v bytech rodin. Někteří členové vlastní velké domy, ale biblické hodiny jsou i v panelácích. Vždy je setkání spojené s agapé – tedy společným jídlem. Má to své půvaby nemít modlitebnu. Míra zapojení lidí do práce je velká. V podstatě se nemusím o nic starat, vše funguje, i na biblických se střídáme – půlku mám já a půlku někdo ze sboru. Jediné co jsem zavedlo, po vzoru z Třebové, je vedení bohoslužeb staršími. Moc se to líbí. Začátkem listopadu jsem se ptal, proč jsem vlastně přijel. Smáli se.

Ekumenická spolupráce je přátelská. Zřejmě nejbližší nám je Slezká církev evangelická a.v. (byť liturgická církev). Měl jsem tam kázání na nový rok. To bylo modliteb! Velmi živé společenství. V čele modlitebny stůl Páně, na něm hořící svíčky a rozevřená Bible. Moc hezky jsme se poměli i s farářem ČCE Pavlem Křivohlavým, synem psychologa Jara. Máme oba rádi Paula Gerharta, což potěší. Horší je to tu asi s katolíky. Vše je pod vlivem Polska, hodně polských kněží. O nás i o Kamu říkají, že je to sekta. Ach kde je Zbyšek, Václav, Miloš mí milí katoličtí bratří. Třeba tu někoho najdu.

Kraj je tu moc hezký. Jsem rád, že jsem se dostal do Karpat. Mladé kopce tak podobné kupkám sena. Ovšem výška není o nic vyšší než milý Kralický Sněžník. Nejvyšší Lysá hora jer o sto metrů nižší než Kraličák!. Jsou to hory hodně obydlené – chaty, chalupy, horské hotely. Krásné místo je Hodovnice – Godula, v překladu ročnice. Zde se konávaly pohanské i křesťanské hody. A pod ní na tichém místě se scházeli tajní evangelíci k bohoslužbám. Ze Slovenska sem přišli evangeličtí faráři a z Moravy věřící. Tajně zde slavili bohoslužby. Je to až smutné, když pomyslím na touhu lidí po Bohu a jeho církvi kdysi a dnes v době modliteben a aut. U pomníčku jsem byl třikrát, na své předky ve víře zavzpomínal, trochu se zastyděl.

Těsně před Vánocemi jsem byl na Ukrajině, kam jsem s br. Heckem zavedl oficiální delegaci rady naší církve. br. Karla Fojtíka a Petra Filalu (ředitel diakonie a LRS Chvaly). Byl to rychlý průlet Ukrajinou. V Byčkově bylo výročí otevření modlitebny. Vystavili tu fotografie sboru, z počátků misijní práce. Minulost se setkala s přítomností. V čele fotky br. Ludvík Rechrt, který později bydlel v Třebovské modlitebně, kde jsem bydlel i já. Byla zde rovněž fotografie sestry Skálové, která tu učila děti. Její dcera učila i mě v Brně. Večer jsme navštívili nemocnici v Rachově. Bratra Fialu provedli jako lékaře a ředitele nemocnice. Říkal že to je horší než v Kazachstánu.
Tím končí mé zážitky. Těším se, že se uvidíme tváří v tvář a povíme si více. Na všechny své milé a blízké vzpomíná a z Frýdku mává
Petr