Pohled jihozápadně od FM, na snímku výrazná kamenná věž kostela sv. Jana Křtitele.
Vzhledem k tomu, že často dostávám otázky, jak se mi opět po roce vede v novém působišti, přišel čas napsat nový okružní dopis, navazující na předchozí.
Život v krajině pod horami
Od mnohých z Vás jsem slyšel poznámku: "To jsi stále v horách.....", jako by hory byly mým osudem. Tož pravda, kopce jsou kulisou našeho města. Díváte-li se na západ, východ i jih, vidíte hory, kupky, kopečky. Mám tento pohled moc rád. Nejmajestátnější Lysá hora vévodí hlavním osám města, trůní nad řekou Ostravicí, je vidět z oken snad všech paneláků. Její charakteristický asymetrický tvar s věží je nepřehlédnutelný. Pohled na ni a panoráma kolem mě vždy naplňuje radostí a ve chvíli bloudění Ostravskem je cenným orientačním bodem.
Pohled Jižní, v pozadí Lysá hora, vlevo Prašivá a Čupel
Klasický pohled na Lysou horu trůnící nad městem
Ovšem v samotném okolí Frýdku-Místku moc hor není. Doznívá tu ještě rovina, ze které vystupují na západě tzv. příkrovové trosky - Palkovické hůrky, které souvisí s hradem Hukvaldy. Vypravil jsem se tam na několik výprav. Hůrky jsou to obydlené, se spoustou chalup, sadů, luk a lesů. Zde sestoupila v 15. století valašská kolonizace nejníže. Daly by se nazvat mikrokarpaty: vršky+pastviny +bukové lesy.
Vůbec celé Beskydy mi připravily velké překvapení - jsou to hory poměrně obydlené, ba zabydlené. Asi už od dob zmíněné kolonizace. A navíc jsou dávnou "mekkou" rekreace všech Ostravanů. V sobotu ráno sem jezdí speciální rekreační rychlík. Není tu moc významných kopců bez restaurace, lesů bez asfaltek a chalup. Jeden místní bratr, pracující na správě CHKO Beskydy, mi slíbil exkursi do skutečné divočiny - pralesa Mionší. Zatím jsme ji nepodnikli.
Zvláštní chvíli jsem tu prožil na jaře. Podnikl jsem výpravu do blízkého Poodří. Rovina, sněženky, podmáčené louky, osamělé stromy, rybníky plné vodní havěti, kachny, potápky, rackové. Kvákot se rozléhal do široka. Teplo. Večerní vlak. Byl to jakýsi návrat k jihomoravským večerům mého jinošství. Řeku Odru jsme potom sjeli s dorostenci. Byl to naprostý "olej".
Život v postsocialistickém městě
Zdejší dvě městečka Frýdek a Místek nabyla největší slávy v době hornické. Horníci se stěhovali, paneláky rostly, města rostla a spojila se v jedno. O šíleném průtahu městem jsem již psal minule. Dodnes jsem si na něj nezvykl, stejně tak místní, žijící tady od narození. Pokud Frýdkem-Místkem jezdíte na kole, projíždíte podchody a mosty přes řeku a podjezdy pod tratěmi a již zmíněnou čtyřproudovkou. Zatím snad každý návštěvník cestou ke mě zabloudil i s pomocí GPS. Člověk musí projet křižovatkami divných tvarů a kruhovými objezdy, které navazují na sebe. Pochopil jsem také, že mnoho ulic v sídlištích zde má tvar táhlých oblouků, takže jedete a jedete a vyjedete o pár desítek metrů dál, než jste vjeli. Zajímavé město! Nyní jsem se už orientaci ve městě naučil ovládat a začínám se učit i tajné zkratky ve městě i v okolí. Moc jich ale nevymyslíte, protože vždy narazíte na onen průtah.
Protékající řeka Ostravice mě tu nadchla o prázdninách. Je čistá, průzračná. Když je teplo, lidé neváhají a koupou se v ní přímo ve městě. Kolem vody polehávají, sluní se, děti si hrají, řeka je ochlazuje. Chodci se na ně koukají z mostu. A je tu dost narváno. Naposledy jsem tento jev viděl na Ukrajině. Moc sympatické. Sám jsem také neodolal a zanořil se.
Frýdek-Místek je hornické město a Ostravsko kraj těžkého průmyslu. Jako technik mám rád industriální architekturu. Ta je krásná zejména v Ostravě, kde bývalé Vítkovické železárny jsou dokonce v noci nasvětleny a vypadají impozantně. Byl jsem i uvnitř. Přátele ze sboru mě pozvali na premiéru i dernieru Havířské opery. Děj se odehrával právě v ocelárnách. Bylo to fantastické. Herci, orchestr a kolem obrovské stroje, buchary, kola, vačky, lana, prach a vůně uhlí. Ten den jsem, myslím, trochu víc porozuměl zdejším lidem, kteří šeď Ostravska milují a jsou tu doma.
Evangelický kostel skrytý mezi paneláky. Doklad o postsocialistickém městě.
V komunitě domu
Jak jsem psal minule, žiji ve zděném domě uprostřed panelového sídliště. Už jsem se seznámil s místními. Dopomohla k tomu zahrada, kterou jsem teprve na jaře začal rýt. Ženský mě povzbuzovaly z balkónů, upozorňovaly, že jsem zohnul rýč atd.. A brzy jsme se dali do řeči. Ta zahrada, kde každý máme kus záhonu, je jako sen uprostřed sídliště. Letos jsem tam pěstoval rajčata, okurky, listovou zeleninu, a kde co dalšího. Je to hezký relax. Místní mi vyprávěli, že dříve kolem domu tekl potok a dál už byla jen pole a pole. Nyní všude kolem vysoké paneláky, beton a asfalt. ¨
Pohled na záhonky, věc nepochopitelnou uprostřed sídlíště. Třetí z leva je můj. V zadu vidět zelený mangold.
Byt jsem zabydlil, i když stále ne úplně. Jeden pokoj je pracovnou a další je shromažďovací místnost, s velkým stolem a křesly, které mi jedna rodina darovala. Konají se tu porady, mládeže, staršovstva, besídkářů, sešlosti Exitu 316, bývaly tu biblické hodiny a kde co dalšího. Celkem živo.
I ve skrytu na sídlišti mě našli dva staří třebovští, bezdomovečtí přátelé. Ale v podstatě mě jen jednou navštívili, ze zdvořilosti. Jinak od bezdomovců mám klid, i když ve městě jich je hodně. Prohledávají popelnice, žijí ve stanech u řeky a pálí ohně. Jev, který jsem nezažil ani v Brně. Stará se o ně pobočka Slezké diakonie.
Ve městě hypermarketů (Tesco 2x, Kaufland, Albert, Hypernova Albert, Interspar, Baumax, Billa, Lídl 2x...) je paradoxní, že nakupuji v malé samoobsluze mini řetězce "Koruna". Nevelká plocha, slušný výběr, s personálem se už člověk seznámil. Taková atmosféra vesnice uprostřed města.
Život v rytmu sboru
Sbor je pohodový a příjemný. Stále si to tu užívám. I když si to někteří nemyslí, já mám za to, že se tu lidé mají stále rádi. Nezaznamenal jsem žádné větší hádky, rozepře, klepy. Mám za to, že lidé tu snáší trpělivě nedostatky druhých i mé.
V neděli se stále scházíme v pronajaté faře a často se snažím opatrně našlapovat ve vztazích pronajimatel a podnájemník. A věru vyžaduje to pochopení z mnoha stran. Ale jde to. Začátek nedělních bohoslužeb v 10.45 hodin je zvláštní. Kolik času člověk má v neděli ráno. Stejně ale oznámení datluji na poslední chvíli, což mě celkem štve. Trochu mi schází stanice. Přemýšlívám, kde nějakou založit. Neděle strávím u někoho či s někým na obědě.
Občas dělávám cyklus kázání - před velikonocemi postní, o prázdninách jsme probírali Žalm 23. Každou neděli kousek, verš za veršem. Někteří byli nadšení, jiným to už bylo dlouhé.
Po prázdninách jsem systém tématických kázání na čas opustil. Trochu ztématizuji advent. Měl jsem také první Frýdeckou svatbu - česko - ukrajinskou. Moc jsem si toho vážil.
Požehnání manželů Božoňových, společně s Ukrajinským pastorem.
Požehnání dětí bylo bezpočet. Děti se tu rodí o sto šest, z čehož mám také radost. Jinou kapitolou našeho sboru byly biblické hodiny v neděli odpoledne jednou za čtrnáct dní. Nebylo mi příjemné mít na neděli dvě přípravy a navíc vznikaly nepravidelnosti. Zvláště v létě to bylo poněkud divné, scházet se už v pět hodin a o prázdninách. Počet posluchačů byl nestálý, jednou jsem byl sám. Nyní máme biblické v úterý v 19 hodin a je mi to příjemnější. Schází se nás kolem deseti.
Ve víru dění sboru
Setkávám se s vedoucími dorostu, mládeže, besídek, maminek. Se staršovstvem se máme rádi, je to veselá skupina vážných mužů. Rád vzpomínám na prázdninové staršovstvo, kdy jsme probrali otázky na které nebývá čas, dlouho se modlili, pojedli, popili, zastříleli z pušek. Výjezd se konal na Polance, vedle chalupy Kokešů. Třebováci znají. Po prázdninách jsme udělali podařenou akci - třídenní sborovou dovolenou. Obsadili jsme plně kapacitu rekreačního střediska na Lhotě.
Mnoho lidí se s nadšením podílelo při vaření, jeden bratr zabil berana, další zastřelil srnky... Všichni se zapojili do organizace půldenní hry pro děti. Líbilo se nám to natolik, že za rok jedeme na týden.
Pohodová atmosféra při cestě po hřebeni beskyd.
O prázdninách jsem absolvoval akci s dorostem - splouvali jsme slovenský Hron. Další hezká akce. Lehce divoká řeka, večerní ohně, programy o přátelství (měl jsem je na starosti já), výstupy na místní kopce. Byl jsem i na pobytu s mládeží, prý to mělo na ně uklidňující vliv. Žili jsme týden pod Kralickým Sněžníkem, navštívili jsme i Mladkov. Pro mě nesmírně milá vzpomínka. I jim se tam líbilo.
Postupně se mi zdá, že jsem pochopil, jak sbor funguje a přichází čas začít přást plány na další rozvoj. Hodně místních by si přálo stavět modlitebnu. Já mám pocit, že dokud je nás 50 a příliš nerosteme, ještě nepřišel čas stavět svůj dům. Stavební posedlost naší církve mi nahání strach. Je smyslem života stavět modlitebny? Ale, samozřejmě, moc by se hodila. Modlíme se za věc. Rozhlížíme se po městě.
Kazatelský život vás přinutí ke zvláštním způsobům. Jste nuceni jednoho krásného dne opustit jednu skupinu přátel a seznámit se s novými. Na jednu stranu to může být příjemná změna, ale má stinné stránky. Občas se ptávám, zdali je to vlastně fér, opustit ze „služebních“ důvodů staré přátele. Pustit je za obzor paměti a mít najednou nové. Kolikrát mi z toho bylo smutno. Už jednou jsem to zažil s Brnem a nyní s Třebovou. Mírnou pomocí je pro mě internetová sociální síť „facebook“, díky které se dovídám něco více o tom, co kdo dělá a jak se má. Vztahy to však nenahradí. Ale alespoň něco.
Mezi křesťany města
Jinou kapitolou jsou ekumenické vztahy. Loni na podzim jsem byl zklamán, ale za rok jsem je mohl poznat lépe. A jsou výborné. Scházíme se jako faráři k rozhovorům nad různými tématy - už jsme probrali svatby, pohřby, zpověď. Velmi sympatický je pan děkan z Místku - starší moudrý muž. ŘKC farnost Frýdek zas zastupuje můj spolužák ze „stavárny“, jako tzv. laik. Rád se setkávám s Pavlem Křivohlavým z ČCE. Zvláštní ekumenické zádrhely jsme řešili mezi apoštolskými a katolíky ve vztahu k ekumenickým večerům chval, které se jednou za měsíc pořádají. Spor nebyl dořešen, jen překryt. Nebyl ani na úrovni farářů. Vůbec setkávání s citovější zbožností Apoštolské církve je pro mě jistou novinkou.
Cesty služební
Poměrně často (snad skoro měsíčně), jsem služebně jezdíval do Prahy. A věru, je to nepříjemná cesta. Zjistil jsem, že Hranice na Moravě, jsou opravdu hranice. Právě tam si uvědomuji, jak dlouhá je cesta z Čech do našeho kraje. Příjemnou pomocí je „Pendolíno“, kterému poněkud vulgárně říkávám „pinďour“. Cesta trvá jen tři hodiny, je pohodlná a s inkartou ne zas tak drahá. Občas jsem se zastavoval v České Třebové, i proto, že tam mám skvělého opraváře auta. Takže leccos o dění v mém bývalém domově vím a mám z toho radost. Už jen těch svateb! Pokud to šlo, stavoval jsem se občas i do Lanškrouna na středeční skupinky. Do Brna jezdívám jednou za tři týdny, zatím nepravidelně. S tatínkem něco podnikneme, navštívím přátele.
O prázdninách jsem často přednášel na nejrůznějších akcích: Sjezd mládeže Slovenska, Relax v Čechách, Sjezd alternativní mládeže v Orlové atd... Bylo toho až stařecky nerozvážně moc. (Ale nač si stěžovat. Právě dokončuji kapitolku do knížky o Aloisovi Adlofovi. Můj prázdninový výkon byl jeho týdenní. Takže si nemám co vymýšlet.)
Na Ukrajině jsem byl letos jen jednou. Cesta prozření odporných lékařských mravů, místních církevních mozků. Bylo mi i trochu smutno. Jak je potřeba tam pravidelně jezdit! Jak je potřeba se vzájemně učit!
Odpočinek v blízkém i dalekém zahraničí
Jinou zvláštností je blízkost Slovenska. Dá se tam odskočit na den. Autem jsem v jiné zemi téměř za půl hodiny. Dvakrát jsem si udělal celodenní výlet do Čadce a navštívil nádherný kraj - Kysuce. Chtěl bych ho navštěvovat častěji. Dopřál jsem si i ten komfort a splnil jsem letos na podzim své letité předsevzetí vystoupat na horu Kopa u Kralovan nad Váhem. V Polsku jsem zatím byl jen jednou, omylem, při procházce Českým Těšínem. Poznal jsem to podle nápisů na obchodech. To jsou záludnosti „Šengenu“. Na dovolené jsem byl tradičně v Rumunsku. Bylo to krásné putovaní - přešli jsme pohoří Lotru a Paring.
Krásný hřeben pohoří Lotru porostlý penišníky.
Mimořádnou akcí byla podzimní výprava s tatínkem (83 let) na Velkou Fatru. Byli jsme tam tři dny. Dva dny jsme spali v nádherném hotelu Králova studňa - osamělá budova skoro na hřebenu hor. Poslední noc jsme spali pod širákem!! Podzim, lehké mlhy, jelení říje. Nádhera.
Takže to je pár útržků z mého života, ale i tak celkem hezká koláž. Ano, mohu konstatovat, že se mi žije dobře. Samému Bohu budiž za to chvála!
Z Frýdku Místku mává a zdraví
Petr - Zababa
Roamtický snímek FM, z ruky citlivého fotografa Marka Moškoře.
Žádné komentáře:
Okomentovat