Nový počátek ve Frýdku trochu i v Místku

Nový počátek ve Frýdku trochu i v Místku
Milí přátelé,
V září jsem změnil působiště z České Třebové na Frýdek Místek a mnozí se ptají, jak se vede. Tož jsem zkutil (jak se tu říká) následující dílko popisující život ve zdejším kraji.
Třebovou jsem opouštěl se smutkem v duši. Když jsem naposledy vyjížděl českobratrskou ulicí, s vědomím, že se už nikdy nevrátím, bylo mi hodně teskno a vše mi připadalo jako v nějakém snu. Po dvou a půl hodinách vjíždím na parkoviště ve Frýdku. Tam na mě čekala početná skupina místních bratří. Prožil jsem v tu chvíli okamžik přijetí, který trvá až do dnes. Město i společenství mě přijalo do své náruče.

Frýdek–Místek je město, které zažilo největší rozvoj v době důlní slávy tohoto kraje. Na obou stranách řeky Ostravice najdete dva historické středy dvou měst (Frýdku a Místku) a hned za nimi kolem dokola začíná velký prstenec zešedlých panelových sídlišť. Žije to asi 70 000 lidí.
Městem protéká řeka Ostravice, kterou mám velmi rád. Je tak trochu divoká, má parkovitě upravené břehy a vedou kolem cyklistické stezky, v noci osvětlené. Dalo by se říci, že středem města je právě tento tok. Nad ní bývá vidět královna Beskyd – Lysá hora, z níž panoval kraji zbojník Ondráš a která lysá není. Na východ od řeky je Frýdek a na západ je Místek. Já žiji převážně ve Frýdku.

Město rozděluje nejen řeka, ale i hnusný průtah městem, dítě urbanismu osmdesátých let. V těsné blízkosti historických náměstí (a tedy středem města) se táhne čtyřproudová rychlostní komunikace, po které jezdí auta a auta směrem od Olomouce na Český Těšín. A tak se musí stále podcházet a nadcházet podchody a nadchody. Obyvatelé města na tento projekt nadávají. Chudáci důchodci. Zpočátku jsem tu hodně bloudil na nadjezdech a mimoúrovňových křižovatkách. Řekou i silnicí je město rozděleno na čtyři čtvrtky koláče. Jihovýchodní část se jmenuje „Slezká“ a v ní bydlím i já. (Viz šipka na obrázku.)

Není tu sborový dům, ale sborový byt. Ten je moc hezký. Uprostřed paneláků stoji cihlový dům (při vrtání jsem zjistil, že jsou to pĺynosilikáty), kolem něj zahrádka, vzrostlé stromy, soukromé parkoviště. Oáza uprostřed paneláků. Byt je třípokojový, poměrně velký, pro jednoho, hodně velký. Z jedné místnosti je kancelář a z další něco mezi obývákem a společenskou místností. Od nového roku se v ní má scházet skupinka exit 316 a budou asi přibývat i další sešlosti. Čeká mě na bytě hodně práce. Nyní „akce koupelna“ – vymalovat a opravit. Oproti Třebové tu je klid a pocit soukromí, na který jsem už skoro zapomněl. Úžasné je, že nepřicházejí žádní bezdomovci, čímž jsem si výrazně finančně jsem si polepšil J.

Sbor je o něco menší než Třebová, jako celek. Nemá ale žádné kazatelské stanice, takže působí spíše větší. V neděli se nás sejde někdy i kolem šedesáti. Scházíme v pronajaté modlitebně. Bohoslužby začínají v 10,45, což je také zvláštní změna. Čeho si hodně užívám je láska společenství jeden k druhému. Funguje jako rodina. Schází se, zvou se na obědy, když se sejdou, tak se dlouho rozcházejí. I staršovstvo se schází ke svým poradám, které trvají dlouho do noci. Ne snad kvůli tomu, že by bylo neefektivní, ale, bratří se rádi vidí a je co si říci. Vzhledem k tomu, že není modlitebna sbor se schází v bytech rodin. Někteří členové vlastní velké domy, ale biblické hodiny jsou i v panelácích. Vždy je setkání spojené s agapé – tedy společným jídlem. Má to své půvaby nemít modlitebnu. Míra zapojení lidí do práce je velká. V podstatě se nemusím o nic starat, vše funguje, i na biblických se střídáme – půlku mám já a půlku někdo ze sboru. Jediné co jsem zavedlo, po vzoru z Třebové, je vedení bohoslužeb staršími. Moc se to líbí. Začátkem listopadu jsem se ptal, proč jsem vlastně přijel. Smáli se.

Ekumenická spolupráce je přátelská. Zřejmě nejbližší nám je Slezká církev evangelická a.v. (byť liturgická církev). Měl jsem tam kázání na nový rok. To bylo modliteb! Velmi živé společenství. V čele modlitebny stůl Páně, na něm hořící svíčky a rozevřená Bible. Moc hezky jsme se poměli i s farářem ČCE Pavlem Křivohlavým, synem psychologa Jara. Máme oba rádi Paula Gerharta, což potěší. Horší je to tu asi s katolíky. Vše je pod vlivem Polska, hodně polských kněží. O nás i o Kamu říkají, že je to sekta. Ach kde je Zbyšek, Václav, Miloš mí milí katoličtí bratří. Třeba tu někoho najdu.

Kraj je tu moc hezký. Jsem rád, že jsem se dostal do Karpat. Mladé kopce tak podobné kupkám sena. Ovšem výška není o nic vyšší než milý Kralický Sněžník. Nejvyšší Lysá hora jer o sto metrů nižší než Kraličák!. Jsou to hory hodně obydlené – chaty, chalupy, horské hotely. Krásné místo je Hodovnice – Godula, v překladu ročnice. Zde se konávaly pohanské i křesťanské hody. A pod ní na tichém místě se scházeli tajní evangelíci k bohoslužbám. Ze Slovenska sem přišli evangeličtí faráři a z Moravy věřící. Tajně zde slavili bohoslužby. Je to až smutné, když pomyslím na touhu lidí po Bohu a jeho církvi kdysi a dnes v době modliteben a aut. U pomníčku jsem byl třikrát, na své předky ve víře zavzpomínal, trochu se zastyděl.

Těsně před Vánocemi jsem byl na Ukrajině, kam jsem s br. Heckem zavedl oficiální delegaci rady naší církve. br. Karla Fojtíka a Petra Filalu (ředitel diakonie a LRS Chvaly). Byl to rychlý průlet Ukrajinou. V Byčkově bylo výročí otevření modlitebny. Vystavili tu fotografie sboru, z počátků misijní práce. Minulost se setkala s přítomností. V čele fotky br. Ludvík Rechrt, který později bydlel v Třebovské modlitebně, kde jsem bydlel i já. Byla zde rovněž fotografie sestry Skálové, která tu učila děti. Její dcera učila i mě v Brně. Večer jsme navštívili nemocnici v Rachově. Bratra Fialu provedli jako lékaře a ředitele nemocnice. Říkal že to je horší než v Kazachstánu.
Tím končí mé zážitky. Těším se, že se uvidíme tváří v tvář a povíme si více. Na všechny své milé a blízké vzpomíná a z Frýdku mává
Petr