RUMUNSKO 2013: Tulisa - Malý a Velký Retezat - Godeá - Tarcu

Rumunsko je pořád nádhernou zemí. Přesvědčil jsem se o tom i letos, v při pestrém horském putování. Jsou výpravy, kdy každý den kolem sebe vidíš pláně nebo les. Ale my viděli nejdříve užitné pastviny, potom kamenité hory, posléze vysokohorské štíty, po nich krasovou krajinu, následovaly malebné velehory, potom podivný skřítkovský kraj a nakonec mlhu a mlhu a v závěru divoký les. Tož tedy pojďte se mnou vydat se po paměťových stopách z letošního putování.

Neděle - cesta pařníkem

Odjezdy nesnáším, ale v samé podstatě je mám rád. Mirek Gřunděl mě odvezl autem do Kunčic. Hodný muž! Cestou vlakem jsem vyřídil korespondenci. Na nádraží v Brně jsme se všichni šťastně sešli a potom pokračovali pařníkovitým vlakem (vhodným pro pěstování rajčat, nikoliv pro lidi) do Budapešti. Zde noční čekání u dobré kávy na zmeškaný vlak. A dál se zpožděním do bájné a milované Simerie.

Simerijské nádraží - téměř pocit domova uprostřed Rumunska.

Pondělí - domovský přístav v rumunské zemi a vyplutí do moře hor

Tradiční kávička v tradiční simerijské cofetárii. 

Nákupy zeleniny a sýrů. A potom výprava do místní dendrologické zahrady. Dlouho jsem v ní nebyl, snad naposled v době mládí... Vyplýtval jsem tu většinu fotek. Potoulal jsem se v ní a byl jsem unesen. Polodivoká a přitom obhospodařovaná zahrada. Mohutné stromy, nádherná zátiší! Jaká vznešená krása! Miluji staré zašlé a přitom udržované zahrady! 

Nádherné lesní palouky

Ve svém konci zahrada přechází v divoký les, končící řekou.

Jeno z mnoha půvabných zatiší

Ctihodná instituce ústavu

Až odpoledním osobním vlakem (prvním možným) odjíždíme do horské zastávky Banditi. Z okénka vlaku sledujeme křivku obzoru – místa, kudy půjdou v následujících dnech naše kroky. V Banditi poslední balení a výstup na blízký boční hřebínek s posvátným jménem Hagea.

Těšil jsem se na obhospodařovaný kraj a dočkal jsem se. Zelené vršky, ohrady, branky, klinkající krávy, v hlubokých raztokách (rýhách) občas zahlédneme člověka.

Na hřebínku jen zlehýnka bloudíme. Večeříme na,  pláni lehce skryté v podkově lesa. K prvnímu jídlu je připraven tradiční jižní salát z okurek, rajčat, paprik, cibule a po vzoru přítele Chrisztose i zelené petržele. Vše zalito olivovým olejem a k tomu rumunský sýr. Nebeská lahoda.

Cvrčci vržou, krávy bučí, oheň praská. Pocity naplnění. Nádherný první rumunský den! Samému Bohu budiž sláva!

Úterý - cestou úžitných luk a stožárovitých hor

Další den jdeme snad ještě fantastičtější krajinou. Já samozřejmě ujíždím na místních brankách mezi pastvišti. Jsou nádherné, dodávají místní kulturní krajině potřebný lidský řád.

Pastevní užitný hřebínek je korunován návštěvou domečku dvou babiček. Jsou milé, dávají vodu, nosí ji po kýblech ze studně. Před chaloupkou stojí motorka s rozkošnými štěňátky. Hrajeme si s nimi. Potom se noříme do lesů směr hlavní hřeben. Cestou vyprávím o svých nesnadných prožitcích posledních dnů ve Frýdku-Místku. Přírodní zpovědnice. Dlouho jdeme lesy a s jistými obavami vyjetou traverzovitou cestou. Dojde na hřeben, či ne? Inu, došla! Náhle vstupujeme na pláně předhůří Retezatu - na hřeben jménem Tulisa. Krajina je tu zvláštní. Podivně kamenitá, trochu připomínající nejvyšší partie Jeseníků. Je vidět, že hřeben byl vyklučen pastevci. A hlavně všude stojí stožáry a blízko nich podivné rumunsky rozestavěné boudy.

Sám se domnívám, že se jedná o nějaký EU projekt na detekci blesků. Napočítáme jich tu snad deset. Pod jedním z nich stavíme tábor. Hůře, ale v porovnání s dalšími dny vlastně dobře, sbíráme klečové dříví. V dálce vidíme i slyšíme stádo. Jiné prochází kolem nás. Pastýř nám pomáhá najít silný pramen dobré vody. Máme-li vodu, je dobře. Krajina se barví se zapadajícím sluncem do červena.

Vděčně uleháme. Je krásné hvězdné nebe.

Středa - přechod pod mohutný Retezat

Ten den jsme moc neušli. Dobýváme vrchol Tulisa. Cestou se divíme zborcenému a pokroucenému stožáru. Posléze klesáme do hlubokého sedla s křížem.

Je tu hezký pramen, nabíráme vodu, (Darek jí) a pokračujeme lesem vzhůru do dalšího sedýlka. Na lesní cestě nečekaně potkáváme pastevce se psy. Jsou hodně divocí. Ondra používá svůj sprej proti psům. Zabral. Pastevec se na nás zřejmě  zlobí. Nastává stoupání. Končí doba širokých cest a začíná doba cestiček. Posléze se i cestička ztrácí v klečovo-smrkovém houstníku. Trochu vše připomíná
loňské Horhany.

Nakonec se před námi otevře sedlo s velkou pastvinou.

 Zůstáváme pod nástupním hřebenem Retezatu. Je sice teprve 15:00, ale kdo ví, kdy bychom se doškrábali na hřeben. Ten je navíc v mracích. Raději hledáme vodu. Na straně, kde jsem pátral, je sucho. Na protější straně kluci nachází tenký pramínek.

Čtvrtek - vzhuru do retezatských štítů

Déle spíme. Ráno je hřeben v mracích. Čekáme, až se mraky zvednou. Přece jen před námi je úctyhodný Retezat a štíty ve výšce 2000 m.n.m. Přichází pastýř s ovcemi a celá jeho rodinka. Klasické rumunské probuzení. Postupně vypásává celé sedlo.

Pomaličku balíme, nespěcháme, protože Retezat je stále v mracích. Už se nám nechce hnít, a tak vyrážíme. Bojíme se, že nenajdeme cestičku. Obavy jsou na místě. Poslední ovčí stezka končí hned nad sedlem. Prodíráme se přes kleč a skáčeme přes kameny. Postupujeme stále výše a výše. Kleče ubývá, kamenů přibývá. Výhledy jsou krásné, dramatickou atmosféru dodávají roztrhaná mračna. Obědváme na suťovisku, poté stoupáme výše na hlavní hřeben. Ten je způli zabalen do mračna a způli krásně viditelný. Úžasné.

Na hřebeni je už cestička. Putujeme po zamlžené části hřebene (na druhé straně jsou příkré skály) a časem ani nevíme, kde přesně jsme. Padá večer a my stále šlapeme. Mám trochu strach, kde zatáboříme. Horlivě přemýšlím. Cestička klesá podezřele níže. Já bych raději, aby stoupala. Nakonec zastavujeme a táboříme na nejzajímavějším tábořišti, které jsem kdy zažil. Kdyby s námi byl slavný architekt Frank Lloyd Wright, jistě by se jej vybral také. Je umístěno na ostrém hřebínku se skalními výstupy. Stany rozestavujeme na malých plošinkách, jako hnízda vlaštovek.

Není voda (je pouze slyšet z údolí), není žádné dřevo. Není oheň. Jen vařič syčí. Noc je větrná a mlžná.

Pátek - za rozkošemi  Retezatu

Probuzení je skvostné. Silné proudění vyčistilo nebe a před námi se otevřely daleké výhledy na Malý Retezat. Ostrý hřeben za hřebenem. Žebra hor. Jdu na ranní orientační procházku. Zatábořili jsme právě včas. Přesně pod horou Custura.
Vyrážíme zpět a klesáme do kotle pod Custurou. Přecházíme přes sněhové pole a nasazujeme „nesmeky“ – můj letošní vynález. (Dlouho jsem větší blbost nevymyslel.) Za sněhovou plání jsou už blízko jezera – plesa. Plave v nich led. Chlapci neváhají a vrhají se do vod. I já se vrhám, i když notně pomaleji. Je to holé šílenství se v té ledárně koupat.

Dělíme se na dvě skupiny – holky s Petrem zůstávají v táboře a naše pětičlenné mužstvo odchází dobývat horu Papuša. Ta výprava je nádherná, ale i únavná. Jen než dojdeme na hřeben, musíme přejít dva kotle. Zřejmě jsme také už minulého dne podcenili pitný režim a všichni máme jakési mžitky před očima. Stoupáme, občas i lezeme. Dobýváme Papušu. Hory kolem nádherné. Počasí lehce bouřkovité. Cesta zpět je náročná, voda už citelně chybí. Dole v sedle žíznivě cucáme sníh a led s besipkami. Osvěžující zmrzlina! Docházím na místo tábořiště, padám k zemi a upíjím z lahve. Lehce poklimbávám ve spacáku a je mi blaženě. Potom se odbatolím k ohníčku. Máme hezké tábořiště. Chlapci si čtou. Odpočinková nálada. Den završuje čočka.

Večer znaveně usínáme. Na Retezat se snáší sametová noc.

Sobota - bouřná cesta z velkého do Malého Retezatu

Před námi je celý Malý Retezat. S batohy dobýváme vrchol Custury, což není tak docela sranda. Na něm už sranda je!

Za vrcholem je dlooouhý a táhlý sestup do sedla nad Cabanou Buta. Prší a bouří. Padají kroupy. O Retezatu se říkalo, že je obsazený turisty. My vlastně nikoho nablízko nepotkali. Teprve zde vidíme dvojici putovníků. Zalézají do stanu, my obědváme a posléze pokračujeme dál. Cesta se vine pohodlně klečovými poli a pláněmi. Na jedné z nich nás stihne silná bouře. Bije kousek od nás. Dřepíme v kleči. Po dalším kilometru další silná bouře. Schováváme se do malé boudičky, kde utlačujeme pastýře. Padá na nás mírná trudomyslnost. Nerozežene ji ani Speedyho vyprávění zážitků ze slovenské restaurace – „Čo budětě papkať?“ Unaveně zádumčivé nálady rozežene až modrá obloha, slunce, pramen a nádherná bílá skála vévodící pohádkové krajině. Malý Retezat je krasové území, skrytý krajinný drahokam mezi Godeanem a velehorami Retezatu.

Táboříme pod Albele a zůstáváme tu na nedělní den. Kolem nás probíhá pastva, a to i na skaliskách. Až si divíme ovcím, že se jim tam chce.

Hledáme salaš se sýrem. Podle pastevců máme jít kamsi za obzor. Nenacházíme nic. V noci se ozývá děsný řev oslů. Jde z něj až strach. Záhada čeká na ranní rozluštění.

Neděle - den odpočinku - den Páně - den sýra

Vyrážíme na nedělní procházku jen tak bez batohů. Salaš se prý nachází až kdesi hodně nízko v údolí. Cesta k ní je, co se týče horsko-parkovité scenérie, jednou z krajinářských lahůdek. Kompozice karpatských smrků, kleče, travinných pažitů a skal je úžasná.

Salaš samotná je poněkud novodobá, se satelitem, plazmovou televizí. Vše na agregát. Způsobem života se však velmi podobá klasickým salaším. Otevřené ohniště, sýrárna.

Jen je prostornější. Potkáváme velkou bandu turistů. Pozorujeme dojení. Tulíme se k ovcím.

Kupujeme sýr. Sledujeme, jak bača zabíjí hady, kteří jsou … Cestou zpět stoupáme a klepeme holemi před sebou. Máme ze zmijí trochu strach. Odpoledne hédonisticky konzumujeme skvělý ovčí sýr. Máme odpolední bohoslužby. Káže Martin. Nedělně odpočíváme. Svátečně večeříme tradiční skvělé „lodičky“. Snad ještě zmíním rozluštění záhady nočního řvaní. Zřejmě to zhynul osel v nerovném boji s medvědem.

 Navzdory zvířecí tragédii spíme dobře.

Pondělí - bílými krajinami na zelenou plošinu Borascu

Vyrážíme do Godeanu krásnou krasovou krajinou, přes četné škrapy, závrty a propadání.

Jeskyňáři či geologové už mají u otvorů do země svá popisná čísla. Vystupujeme na Piatra Iorgovanului.

 Je odtud nádherný kruhový výhled na Retezat, Oslea, Vilcan, Godean i Tarcu. Na skále potkáváme skupinu Čechů, kteří mi byli z jistých důvodů protivní. Korunu všemu dali sebevědomým překřtěním Retezatu na Řetězat. Postupujeme raději dál cestou, kudy jsem prošel už několikrát, a přesto je pro mě nová.  Na cestě potkáváme stádo ovcí a rozkošné oslíky.

V sedle mezi Godeanem a Retezatem obědváme. Přechod z vápence do vyvřelin je zcela viditelný. Opět padá trochu mlha. Táboříme už na Godeanu, v místě, kde jsem tábořil vícekrát. Část výpravy zůstává na místě a několik mladých mužů s jedním starým jdou navštívit planinu (platformu) Borascu. Už dávno jsem se do ní zamiloval. Fascinuje mě. Uprostřed hor, ve výšce 2000 metrů, rozsáhlá plošina. Na ní divocí koně. Cesta na ni není snadná, vede přes dvě rokliny. Ale stojí za to.

Vracíme se za mlhy a šera. V noci propukla silná bouře s průtrží mračen.

Úterý - mírně vlhký den v horách Godeánských

Vstáváme později. Prší. Když vylezu ze stanu, propukám ve smích.

Místo, kde jsme měli večer ohníček, je proměněno v rybník a uprostřed něj plave kotlík. Fantastické probuzení. Protože prší, vyrážíme až odpoledne. Putujeme dál pohořím Godeán. Spíše traverzy, občas přes vršky, občas kotlem.

Podle mapy končí značka a v reálu také. Cesta je však stále zjevná. Potkáváme několik stád a česky mluvícího pastýře. Nechtě mu přebíráme stádo. Hloupé ovce jdou za námi. Máme o ně strach. Kluci nás brzy doběhli a stádo stáhli pět.

Spíme na hodně větrném místě, pod skalnatým vrcholem s hezkým výhledem. Není tu ani kousek dřeva. Hory Godeán jsou zcela bez paliva. Musíme se spokojit jen s modrými plamínky vařičů.

Středa - od vrcholu putování do údolí - fysicky i duševně

Postupujeme dál, chceme dojít na Tarcu. Dobýváme vrchol Godeán. Všude jsou pastýři a psi. Při obědě pozorujeme vrchol Gugu a nadcházející cestu. Ta se zdá se jasná. Sotva vyjdeme, padá mlha a zjevná cesta mizí. Značky nejsou, pěšinky také ne. Klesáme s vědomím, že jdeme blbě, a zároveň s jistotou, že moc nezabloudíme. Pod námi je přece údolí s výraznou řekou. Docházíme ke dvěma salaším. Opuštěným a divným. Vypadá to tu, jako by pastýři odešli dávno ve spěchu, uprostřed práce.

Jdeme raději dál, kolem žluté řeky.

U říčky jsem čekal cestu. Žádná není. Tak nás čeká nepříjemný traverz přímo nad říčkou. Ta se klikatí. Kolem mlha. Bojím se, že nenajdeme správnou odbočku na Tarcu. Občas stoupáme, občas klesáme, občas lezeme. Nechce se nám brodit. Nakonec končíme na jediném trochu plošinatém místě. Kolem bílá mlha. Cestou pro vodu nacházíme lehce vyjeté koleje v trávě. Opět vaříme na vařičích. Janče je blbě. V lehké depresi a s modlitbou jdeme spát.

Čtvrtek - mlžné Tarcu

Ráno se mlha na chvíli zvedla a já poznávám, že jsme zatábořili přesně u odbočky.

Včera jsme tedy zastavili  včas. Doslova přesně na desítky metrů. Pán Bůh je na nás tak hodný! Pěšina
z Godeanu je vidět, cesta na Tarcu hůře. Po cestě  potkáváme nádherné kamenné salaše, dávno nepoužívané.

Vystupujeme malým údolím do sedla, které je zřejmě hranicí mezi Godean a Tarcu. Nabíráme vodu a opět padáme do vlhké mlhy. Jdeme poněkud mechanicky. Kolem pouze mlha, mlha a mlha. I oběd je mlžný. Jdeme poměrně rychle a bez zastávek. Ono není proč zastavovat, když nejsou ani výhledy. Jediným ozvláštněním   je pastýř se stádem koz.
V nepřehledném sedýlku se mlha na chvíli rozplyne a my chytáme správný směr.  Postupujeme dál, už zase mlhou. Na vrcholu s typickým rumunským jménem Nedeia provádíme orientační manévr: Pokud jsme vskutku na tomto vrcholu (nebyl označen) , musíme jít patnáct minut na východ a potom stále na severovýchod a neztratit směr. Taktika se vydařila i ve chvíli, kdy jsme šli k severu. Směrovka kompasu prozradila, že jdeme slepým hřebenem. Táboříme opět bez ohně, kdesi v mlze.

Pátek - mlžný závěrečný polibek hor a pralesovitý sestup

Ráno se mlha zdvihla. Tarcu je bez mlhy opravdu hezké pohoří!

 Dlouho se neradujeme. Mlha klesá a my jdeme dále. Potkáváme pastýře, který nás ubezpečí, že jdeme dobře do vesnice Poiana Maruluii. Za zhruba dvě hodiny opouštíme hranici lesa, potkáváme značku a klesáme. Klesání je fenomenální! Jednak svou umořující délkou, ale především nádherou přírodního lesa pralesovitého typu. Buky, smrky, lišejníky. Stromy hnijící a polohnijící! Houby. Fantastické. Vše nádherně zelené. Ano, čtrnáct dní jsme neviděli les! Stýskalo se nám po něm.

Časem prosvítá vesnička. Žádný romantický soubor dřevěnic, ale spíše směska novodobých haciend, které znám z Ukrajiny.

Docházíme k obchodu, který je zase starodávně rumunský, a užíváme si běžného jídla. Rajčata, papriky, okurky, sýr a pivo. (Poslední jídlo jsme posnídali – šli jsme s jídlem na doraz.) Odtud autobusem do Otelu Rosu, což je celkem slušné město. A odtud do bájné Sarmezigetušry – římského města. Spíme mezi poli. Po čase opět děláme oheň.

Nad námi naše hory, v dálce slyšet hluková kulisa silnice a k ní vrzání jižních kobylek. Jih + Balkán + Panonie. Jižní rozkoš.

Sobota - krásy římské antiky

 Vyrážíme na prohlídku římského hradiště. Poprvé v životě vidím v nejstarší antické památky. Jsem nadšen. Originální korintské a ionské sloupy, kanelury a především elegantní římské písmo. Procházíme celý areál skrytý mezi zahradami se zeleninou. Potom navštěvujeme muzeum. Ochotný průvodce nám vše anglicky vysvětluje. Kolem budovy musea se válejí kousky antiky. To, co je jinde střeženo, to je tu všude volně k mání. Snad to nikdo nekrade.

Potom nastává martyrium s čekáním na autobus. Čekáme a stopujeme dlouho. Autobus prý nejede. Nakonec jel a my šťastně dojeli do Simerie. A zde nás čeká skvostná hédonistická večeře,
s množstvím výborného vína a skvělého jídla. Milá obsluha, skvělé snaživé kuchařky. Co si přát na závěr více. Snad jen dýmku.

Cesta zpět proběhla v pohodě, poslední tábořiště bylo před hypermarketem v Budapešti.

Na závěr musím zmínit, kdo vlastně jel: 

Martin Machek – zkušený horal a letitý účastník snad všech výprav. Čerstvý Mgr.Petr Šmíd – muž, se kterým bych se nebál jít hodně daleko, a výtečný kuchař-improvizátor. Anet – decentní a věrná souputnice Petra Šmída. Janča Pavlíková – znalkyně všech možných květin, čímž nás všechny ohromovala. Ondra Kotek – citlivý mladý muž statečně přemáhající lenivé nálady (Borascu!).  Jan Šilar – stále veselý člověk schopný snad všeho a s úsměvem. Jeho hláška: „Tak a teď ses odkopal“ se stala okřídlenou. Ondra Svoboda – železný muž držící se stále vpřed, trpělivě čekající na posledního.  Darek Černý, který měl bezedný batoh se zásobami a který i v horách jedl kulturně s utěrkou na kolenou.

A co říci nakonec: Soli Deo Gloria – Samému Bohu budiž sláva!

Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože!
Lidé se utíkají do stínu tvých křídel.
Osvěžují se tím nejtučnějším z tvého domu,
z potoka svých rozkoší jim napít dáváš.
U tebe je pramen žití,
když ty jsi nám světlem,
spatřujeme světlo.

Pro článek jsem si dovolil použít fotky Speedeho (Honzy); Anet a několik fotek z Borascu a arboreta. Moc všem děkuji. Kompletní foto najdete na speedyho rajčeti:http://naspeedovanej.rajce.idnes.cz/Retezat_2013/

Opět se chystá Konference moci a ohně

Opět se chystá v Košicích Konference moci a ohně. Sám jsem byl před dvěma roky na této akci a dovoluji si podat svou subjektivní zpětnou vazbu. Pro ty, kteří nechtějí číst text celý dopředu píši dopředu své hodnocení: velké zklamání. Proč, to se dozvíte v níže uvedeném textu. 

V sobotu 24. září 2011 se v Brně, ve hokejové hale Rondo,  konalo křesťanské setkání pod názvem Konference ohně. Hlavním řečníkem, který přitahoval pozornost entuziasticky laděných křesťanů byl světoznámý evangelista Reinhard Bonnke, známý především svými evangelizačními taženími Afrikou, doprovázenými mocnými činy - uzdravováním nemocných. 

Slavný evangelista Bonnke.

Spolu s ním měl kázat i jeho mladší nástupce Daniel Kolenda. Celá akce byla inzerována snad až rok dopředu. Pořádala ji Bonnkeho organizace CfaN - Kristus pro všechny národy spolu s brněnskými církvemi Křesťanské společenství, Slovo života a Apoštolská církev. Podobné konference jsou pořádány v Evropě od roku 1987. V roce 2011 byla na řadě Česká republika.

Pozvánka na letošní konferenci v Košicích

Večerní evangelizace pro veřejnost navazovala na celodenní již zmíněnou konferenci ohně pro křesťanské pracovníky. Ta byla sestavena z kázáních, bloků křesťanských písní chval a zmocňováním Duchem svatým. To probíhalo formou tzv. "uličky ohně" sestavené z duchovních, kterou procházeli účastníci a tím přijímali Boží moc.

Na večerní evangelizaci v byli pozvaní nevěřící hosté nejen z Brna, ale i z více měst v rámci misijní kampaně "Od minusu k plusu". Ovšem teprve v polovině shromáždění se příchozí dozvěděli, že hlavní host, očekávaný Bonnke nepřijede. Přitom pořadatelé tuto skutečnost věděli tři týdny dopředu.  Nedali nic najevo ani na webu pořadatelské organizace CfaN, natož na plakátech, kterými bylo Brno zaplaveno.  Bylo nám vysvětleno, že Boží moc není vázána na osoby a proto se organizátoři rozhodli konferenci nerušit. Přesto však považuji podivné tuto informaci tajit až do poslední chvíle. Troufám si vznést domněnku, že pořadatelé tušili, že pokud absenci hlavního řečníka zveřejní, účastníků by bylo mnohem méně. Navíc se nikdo nedozvěděl důvod, proč inzerovaný boží muž nepřijel. I na můj emailový dotaz mi nebylo odpovězeno a ani z kruhů blízkých organizačního jádra jsem se nic nedozvěděl.

Brněnské plakáty.

Při vstupu jsme od organizátorů v zelených tričkách dostali letáky. Shromáždění začíná s malým zpožděním asi v  19:15. Hala je obsazená ze dvou třetin. Byli jsme uvítáni a na podiu zpívá gospelový sbor. Písně jsou decentní, spíše  klidné, doprovod je kvalitní, zvláště s působivou trubkou. Následuje uvítání, představení celoevropské kampaně "Od minusu k plusu".  V 19:45 je už hala z 80% zaplněná, snad 5000 posluchačů. Je tu hodně vozíčkářů, chromých, všímám si i nemocné ženy na pojízdných nosítkách v doprovodu zdravotníků. V 20:15 stále pokračují bloky modliteb, chval včetně hodně dlouhého děkování organizátorům. Potom přichází reklama na DVD s Bonnkem - dvě dvd za cenu jednoho si můžete koupit u četných stánků. Na obřích obrazovkách jdou ukázky. Konečně je představován Daniel Kolenda, je představována rovněž evangelizační kampaň v působivých videích z obřích evangelizací v Africe, podbarvené hudbou ve stylu Pána prstenů. viz. zde:  http://www.youtube.com/watch?v=Kh332t91mSs

Ve 20:45 je vyhlášena sbírka. Řady procházejí organizátoři s nádobami a vybírají. My bez peněz jsme vyzývání, k vyplnění tzv. slibové karty. Znechuceně nedávám nic. Ve 20:50, tedy po více než hodině a půl začíná to, na co byli lidé pozváni - přichází Daniel Kolenda, světoznámý evangelista (já oněm vím jen díky této akci). Představuje se, vypráví působivý příběh zázraků  z jeho dětství. Teprve ve 21:10 začíná kýžené misijní kázání na oddíl z dopisu Pavla do Říma. O kázání musím říci, že bylo snad až vzorově evangelizační. Jasné jednoduché, ve třech bodech, bez zbytečného klišé. Mluvil o zákonu hříchu, smrti a spasení. Ilustrace s gestikulací byly také přilnavé. Po kázání následuje  výzva k obráceni, která je tak široce podána, že dopředu jde mnoho lidí věřících s touhou po změně v životě  a zřejmě i nevěřících v odhodláním stát se křesťanem. Ujímají se jich organizátoři v tričkách. Nastává klasický evangelizační ruch, jemná hudba hraje a Daniel Kolenda povzbuzuje: "Ještě další letáky, málo letáků".

Davy lidí jdou dopředu!

Po kázání a evangelizaci přichází další očekávaný bod večera uzdravování. Jsme vyzýváni k víře v přítomnou uzdravující Boží moc. Daniel v jedné dlouhé řeči svázal v tomto stadionu snad vše co mohl svázat - duchy všech možných nemocí i těch které nevyjmenoval jak řekl po jejich dlouhém výčtu. Svázal i duchy závislostí a hříchů. Hudba hraje. A potom jsou lidé vyzýváni ke svědectvím o uzdravení. Je to prý důležité.  Na podium přichází několik lidí, kteří začali během shromáždění cítit návrat čichu. Nezní to sice jistě, ale Daniel Kolneda je nadšený. Další žena vypráví, že ji přestala bolet páteř. Kolenda vysvětluje, že je to zvláštní, že na každé evangelizaci Bůh uzdravuje něco jiného a tady v Brně především čich. Má velkou radost že Bůh působí. Vyzývá k radostným chválám. Gospelový sbor plní přání, Kolenda zřejmě spokojen mizí jako pára. A za chvíli je ohlášen konec. Po tak neuvěřitelně protahovaném úvodu a působí závěr jako utnutí  sekerou. Všichni balí.

Brno mi nepřišlo jako v ohni, spíše jako ve vanutí umělého dmychadla 

Přicházím pod podium. Je tu dosti chromých. Asi moc nechápou. Někteří jsou vydáni na pospas organizátorům. Chromá paní se učí chodit pod vedením klučiny z řad poradců, který se za ní modlí. Když se domodlí, oznámil jí, že je zdravá a nechal ji s pokroucenými údy. Ležící paní na nosítkách je v obležení upřímných modlitebníků. Jdu se podívat do zákulisí, kam zmizel Kolenda, ale nenašel jsem ho. Mám pocit smutného prázdna.

O co šlo? Domnívám se, že o méně podařené velké bohoslužebné show. O práci  s velkými davy  a s velkým očekáváním lidí.  

A co na mé křesťanské já? Věřím, že nad tím vším se vznáší Duch Boží, nespoutaný uličkami ohně, nezprivatizovaný řečníky. Duch vane kam chce. Věřím, že byl nakonec přítomen i v hale, stejně jako i v malém zapadlém kostele, v kroužku upřímných věřících.

Psáno pro Dingir.

Nezbývá než doufat, že následující konference v Košicích bude jiná. Upřimně bych si přál, aby byla jiná. 

Ivan z chalupy

Dnes jsem plánoval vrátit se z Ukrajiny. Okolnosti života byly jiné. Tak alespoň po ránu publikuji pro přátele, kteří tam měli být se mnou starý textík psaný původně pro Bránu:

Jezdívám na Ukrajinu dvacet let. Miluji její  obyvatele i krajinu. Obojí se tu se mění! Hypermarkety rostou, byznys kvete, lidé si berou půjčky. Krajina, kterou jsem znával před dvaceti lety se mizí, ale výše v údolích jí ještě dosti zbývá.

Jedno z údolíček vějíře pramenů řeky Tysy

U samém konci řeky Tysy, královny uherských řek, najdete území nazývané Lazevščina (česky asi Políčkov). Kraj dodnes starobylý.

Lazevčina - rozkoš sama!

Žije tu i jeden z mých mladších východních přátel – Ivan se svou maminkou. Poprvé mi o něm vyprávěli čeští přátelé. Byl na ně velmi laskavý, úslužný a hlavně měl dlouhé vlasy, což je pro zdejší baptistické sbory něco nemyslitelného. Prý se s ním musím seznámit!

Ivan ještě s dlouhými vlasy.

Udělal jsem to a dodnes na setkání vzpomínám jako ve snu. S nadšením líčil svůj život. Tady kosím trávu a ukazoval na lán luk. Tady zedničím, tady máme ovce a tady si maluji a vyrábím z plastelíny. Nevěděl jsem, s kým mluvím, zdali s chlapcem nebo s dospělým hospodářem. Jejich chalupa, se sestává z více domků a chlívků. Živý skanzen. Obývají vytopenou kuchyň, další místnosti jsou skladištěm. Nejvíc vás šokuje množství suvenýrů. Stěny jsou roubené a hliněné.

Ivan ve svém kráílovství

 K obědu mi maminka uvařila banoš, věděla že ho miluji. Je to kukuřičná mouka vařená ve smetaně. Použijete-li místní "smotánu", je kvalita zaručena. Užívám si to i když dobře vím, že za romantickou slupkou se skrývá těžký život.
Za rok mi místní kazatel mi radostně oznámil, že se Ivan pokajal – obrátil se.

Voloďa kazatel ve sboru v Jasině. Můj blízký přítel. 

Když jsem ho spatřil, měl ostříhané dlouhé vlasy. Bojím se, že právě tento jeho čin byl pro místní řádné křesťany hlavním znakem jeho obrácení.

Zase jsem prožil srdečné uvítání. Maminka se na mě smála s úsměvem zdobeným tepaným zlatým zubem. Ve studené reprezentační místnosti jsme obědvali studené suché brambory s místní ostrou brynzou. Má ty prostoto! Vidím i novou techniku: obrovská lednice a nezbytný satelit, to vše uprostřed kuchyňského chaosu.

Pak jsem se s nimi dva roky neviděl. Občas jsme si zavolali. Věděl jsem že Ivan pracuje v Kyjevě. Až letos. Z Ivana se stal mladý muž a jeho maminka je stále radostná a hlučná žena. Skanzen zůstal zachován.

Skanzen...

 Sešli jsme s kamarádem ulepeni z hor. K umytí jsme dostali plechové vědro a kýbl horké vody. K večeři brambory, brynzu a ovčí sýr. S Ivanem jsme povídali. Vyprávěl o svých snech, o průvodcování v horách, o touze po pořádném snowboardu a notebooku. Povídal i o svých nemocech, o telatech, zedničení a o touze obložit dřevěnou roubenku plastem. Před námi míchal svět dospělých a dospívajících. Do sboru nemá čas chodit, ale věřící prý je.  Zesmutněl jsem.

Ivan už zestárnul. ("Ida mi psala - to už není náš Ivanuška...")

Jdeme z kopců s jeho maminkou na bogosluženie. Ona bosky, nechce si ušpinit a poškodit nedělní obuv.

Lazevčina - políčkov - spleť ohrad a pastvin. Ivanova maminka jde bosky na bohoslužby.

Užívám si kraje, kde na každém kousku země je život. Z kraje, kde ještě vše funguje bez dotací. Z kraje, kde lidé těžce dobývají život ze země a cítí se závislejší na přírodě a Bohu. Ale životy jsou tu stejně komplikované jako u nás. A živá víra se rovněž nesnadno rodí.

Kristův kříž na hřebenu
 dvou popů Ivanů - maramurešského a černohorského

Psáno v roce 2011 pro časopis Brána.