Apendixy Retezatu a Godeánu

Obě rumunská pohoří mám vícekrát projitá. Jsou to opravdové perly v rozmarném karpatském náhrdelníku. RETEZAT je pohoří podobné našim Vysokým Tatrám, skalnaté, štítovité, s mnoha jezery a jezírky. GODEÁN je pohoří o něco nižší, podobá se Nízkým Tatrám, ale je členitější. Vždy mi svým půdorysem připomínalo kostru ryby, zejména jižní část hřbetu.

Byl jsem tu vícekrát, ale nikdy jsem na Retezatu nenavštívil horu, podle níž je pohoří  pojmenováno – Retezat. A v pohoří Godeán jsem nikdy nenavštívil nejvyšší horu Gugu, která se nachází na bočním hřebínku.

A tak letos vznikl plán navštívit obě hory. Plán nesnadný, protože mezi Retezatem a Godeánem je hluboké údolí, které se dá obejít po velmi dlouhém táhlém hřebeni za několik dní. My jsme volili cestu přes údolí.

Dobývání Retezatu – neděle + pondělí + úterý

Začali jsme noclehem na louce za nádražím Hateg. Ráno taxiky do stejnojmenného města. Dokoupili jsme zásoby, pořídili jižní zeleninku, pokávili a vyrazili do hor. Taxíky nás dovezli do turistického centra Rausor.

Ihned nás zaskočily nápisy, připomínající zaplatit vstupné do národního parku. U horské služby jsme chtěli splnit tuto překvapivou povinnost. Byli jsme srdečně uklidnění, že nic nemusíme platit. Zdá se, že vztahy mezi složkami operujícími v horách a ochranáři (snaživými a hodnými lidmi), jsou podobné jako u nás.

Potom jsme už stoupali do hor, dokonce naučnou stezkou upozorňující mimo jiné na působení kůrovce. Jsou všude! 

Po projití smrčinami se dostali do parkovité části hor. Malé smrky, počínající kleč a potok. Nádhera. 

Cílem je vystoupat k plesu pod horou Retezat. Na konci cesty se už počasí zhoršilo. Padá mlha a začíná pršet. 

Slejvák je tak silný, že jsme máme s Danem plný stan vody.  Stačilo totiž těch několik desítek vteřin během stavění. Začátek putování - nic moc.

Když déšť ustává, vyrážím v podvečer do mlhy hledat vodu. Slyším ji zcela zřetelně. Opatrně se pohybuji svahem, vědě, že jsem v Retezatu před léty v mlze zabloudil. Když vodu nenacházím, raději se vracím. Ráno výpravu opakuji, nacházím v mlze jezero a zase slyším vodu. Pramen však nenalézám. Vodu našli až kluci, hodně daleko nad jezerem. Byla dokonce i z dálky vidět. Skály za ní odrážely zvuk do celého kotle.  Voda to krásně třpitila, tekla přímo z hory Rezezat. Potůček ihned mizel pod kameny. Voda fantasticky studená. Jistě lepší než Evián. Byla to pravá Aqa Carpatica.

Další den zjišťujeme, že Vojtovi je blbě. Bolí ho v krku a nevypadá dobře. Rozhodli jsme se proto vyrazit na malou procházku, na vrchol Retezat. 

To vše s nadějí, že se Vojta uzdraví. Výprava to byla skvostná. Nejdříve zprudka nahoru, na planinách s výhledem jsme poobědvali. Odtud po kamenech vzhůru. Cestou jsme pozorovali sviště, a to z několika metrů. Nádhera neskutečná. 

U svišťu s nelibostí zjišťuji, že jsem rozbil mobil a nemohu fotit. Ble. Pak jsme dobýváme horu Retezat.  Vlájí zde vlajky. 

Výhled je místy mezi mračny. Super. 

Slézáme po skalách dolů do tábořiště. Maličko horolezecká stezka. Bylo to hezká výpravička.

Profil naší cesty.

V tábořišti kouknu na Vojtu, vypadá mnohem hůře než ráno. Děs.Rozděláváme oheň, ale je to celkem alchymie. Pomohly trubičky na rozfoukávání. Jinak celkem hustý. Domnívám se, že všichni máme brněnskou dorostovou školu zapalování ohňů, ale na mokré kousky kleče jsme skoro krátcí. Skoro! Zadařilo se. Oheň plá !!

Ráno zjišťujeme, že Vojtovi je ještě hůře. Nezbývá než sáhnout po „krizovém balíčku“ a záchranná výprava ve složení mladších přátel, Vojty a Honzy doprovází Vojtu ke stanovišti horské služby o tisíc výškových metrů níže.  Odtud vyrazil taxíkem a vlakem domů a tři měsíce se léčil ze své choroby. Ach.

My jsme osaměli. S Lukášem jsme vyrazili opět, kam jinam, do hor. Obhlédli jsme zkratku vzhůru na Retezat. Po cestě nás opět překvapil déšť, jinak věrný průvodce dalších dní. Kluci, záchranná výprava. Je potřeba spočinout, zejména pro Vojtu a Honzu. Vyrazili jsme až třetí den. Vysupěli jsme onou prozkoumanou zkratkou vzhůru, opět na horu Retezat. Na ní je ještě dobře, za ní začalo opět pršet.

Přechod zbytku Retezatu – středa, čtvrtek, pátek

Pršet tedy začalo hned za Retezatem. Představa, že dobudeme horu „Bukura“ se zmizela v mlze, stejně jako hora samotná. Nešlapalo se příjemně a pohled do mlh spíše vzbuzoval depresivní myšlenky. 

Cestou jsme potkali lehkonohé sportovce v jemné pláštěnce a lehkých atletických botách, se svazkem prutů s igelitovou vlaječkou. Vyznačovali jakousi běžeckou trasu. Záviděl jsem  jim jejich lehkost.

My supíme dál. Na hezkém místě bez deště jíme. Potom sestupujeme, neznámo přesně kam až na jakousi plošinku. Prší. Zde padá otázka, kudy dál. Značky tu sice jsou, ale poněkud divné a v každé mapě se liší. Představa hledání dalších značek v mlze mě štve. Je sice 16:00, ale rozhodujeme se zde zatábořit, s nadějí, že se vyjasní. 

Vždyť jsme právě v tom nejkrásnějším  místě Rezezatu! Nevidíme z něj doslova nic! Přiznávám, že je mi to hodně líto. Odměnou za všechno supění je pro mě v horách pohled na krásu kolem nás.

Stavíme vlhké stany, které jsou ihned skrápěny deštěm. Uleháme. Večer děláme oheň na plyňácích. Snažím se o povznesení výpravy, ale jsem smutný. Pohled na nasáklé stany mě celkem štve. Po jídle chvíli povídáme a posléze zalézáme do vlastních stanů.

V noci se často probouzím. Obvykle mám takové noci, kdy déšť zprudka klepe na střechu stanu, moc rád. Ale dnes toho mám už dost. Už třetí den tento zvuk slyším. A kolem krása, kterou nevidíme. Usínám a znovu se probouzím. V přestávkách, kdy nemohu spát, se uchyluji k modlitbě a nacházím v ní útěchu. 

Nevím, za co se modlit. Jako vodař bych měl děkovat za každou kapku v suchém roce. Jako milovník krajin bych si přál jasný den s výhledy až k moři. Modlím se hodně komplikovaně: „Kdybys byl milostiv.... a dal krásný den....ale ať prší....“. Do toho mě napadá myšlenka, zdali věřím takovým modlitbám. Potom zpravidla usínám a zase se probouzím. Ráno vstávám se zvláštním sevřeným pocitem. Jak se zachovat, když bude hnusně? Vylezu ven a je hnusně. Nakonec balíme a najednou se stalo, co je v horách normální. Mračna se zvedají. Během patnácti minut. Před námi krásná jezernatá krajina, doslova srdce Retezatu. Jsme všichni nadšeni. Procházím se po krajině, kochám se, děkuji Bohu a mám slzy v očích.

Pokračovali jsme dál k jezeru Zanoaga. Cesta byla pešinková, přes kameny, malinko lezecká. 

Viditelnost skvělá. 

Potkali jsme sympatickou dvojici, zřejmě pracovníky horské služby. Byli přátelští. Nakonec jsme uviděli nádherné jezero, s decentní chatou horské služby. Chvíli jsme váhali kudy dál, ale cesta k jezeru se zdála lepší. Nabrali jsme z podkamene dokonalou horskou vodu v kvalitě Eviánu. Průzračná, studená, skvostná. A opět začalo pršet. ¨

U chaty horské služby jsme si popovídali. Pracovník s náušnicí v uchu byl příjemný a opět přátelský.  Poněkud mě zamrazilo, když řekl, že o nás už ví. Cesta nás táhla dál. Přebrodili jsme přepad jezera Zanoaga a 

...a stoupali na náhorní plošinu. Zde jakoby Retezat skončil a přichází planiny. Nádherné planiny. Všude pramenila voda. Přešli jsme desítky potůčků. Vyjasnilo se. Potkali jsme pastýře, poprvé za putování. Mával nám a zvesela  ukazoval, jak mu přímo v salaši pramení potok. Zubil se na nás a vykřikoval cosi o družbě národů.

My jsme zatábořili mezi klečí pod horou Zlata. Je tu hezky a daleko od rezervace. Jsem klidnější. Dřevo na oheň nacházíme ve vyhořelém lese. Kdo ví, co se tu stalo. Pastevci? Blesk?

Na Gugu – sobota, neděle

Další den nás čekal nepříjemný sestup. A byl fakt nepříjmený. Únavný. Už jsem se těšil, až budeme na břehu údolního jezera. Ale cestou bylo možno vidět nádherné lesy, smrkové, bukové. Spousty hub. Hříbků a lišek. Kosou by se dali sklízet!

Dole u jezera jsme zvesela všechny houby usmažili. Zvláště kyselkavost lišek byla úžasná. 

Přežráni jsme šlapali dál, táhlou cestou kolem přehrady. Hledali jsme vodu, nakonec jsme ji nabrali z minivodopádku. Při dlooouhlém obcházení přehrady nás zaskočila rozvodněná řeka. Měli jsme trochu strach z prudkosti, ale nakonec je vše v pohodě. Přebrodili jsme ji. 

V dáli bylo vidět nádherný vodopád. Krajina jako z letáčku Svědků Jehovových. Provázela nás červená značka, zcela nová. Honza vyběhl dopředu a zjistil, že vede tam, kam chceme, tedy vzhůru. Pokojně tedy uleháme na jakémsi mysu nad přehradou. Ráno svítí slunce a my sušíme, co se dá.

Potom opět vzhůru, na Gugu. Je to výstup, skoro tisíc metrů. Cestou opěr nádherný les.  Nahoře nádherné planiny. V dálce vidíme turisty. Červená vede kamsi po vrstevnici, my stoupáme vzhůru. Na planince táboříme. 

Těžce hledáme dřevo. Lehce nacházíme několik pramenů. A opět začíná pršet.

Další den stoupáme na Gugu. Bereme vodu v krásném prameni. Pozorujeme ovce a pastevce. Je jich tu dosti. Jsem tu velmi rád. V této krajině se cítím jako doma. 

Ještě dopoledne dobýváme cíl dne, horu Gugu. Pod námi stejnojmenné jezero Gugu, o kterém se hebce zmiňuje dr. Nevrlý v Karpatských hrách, když vzpomíná na stařečka u jezera Gugu.

Domů....pondělí. úterý

Potom už skvostnou krajinou, trochu v mlze, trochu v dešti, na horu jménem Godeán. Bájná hora. Ani jsem na ni nevyšplhal, obešel jsem ji. Byl jsem rád sám. Tábor jsme rozložili na Danově vysněném a oblíbeném místě. Nacházel se téměř pod horou Godeán. Je tu nádherně a je tu zima. Taková, že jsme na sebe navlíkli vše, co máme. Ve večerním slunci jdu na procházku. Lezu na blízké skalisko. Přímo z vrcholu vytéká pramínek. Je to sranda.

V noci, nad ránem vstávám. Jsem snad přesspátý. Tiše vyrážím na skoro noční výpravu na horu Godeán. Putování končí. Je ho třeba uzavřít vzpomínkovým zážitkem.  Na Godeán přicházím ve chvíli, kdy slunce vystupuje. Je to krásné ráno. Sedím nahoře a pokuřuji z dýmky. Rozplývám se rozkoší.

 Potom už ranní balení a přebalování a klesáme.

Sestoupili jsme po neznáme, a oproti mapě, přeznačené značce. Rumunští značkaři mají neuvěřitelnou schopnost mást poutníky. Potkali jsme pastevce, borůvkáře s velkým plastovým sudem  na zádech.

Poobědvali jsme pod posledním vrcholkem hor. Ale tušíme, že se blíží bouře. Ta nás zastihuje nás u salaše. Opět Boží milost a láska. (Ne nadarmo můj tatínek napsal stať nazvanou „Na samém konci cest se setkáš s Boží láskou...“) V salaši přečkáme drsný slejvák, zpíváme. Je veselo.

Méně veselo je při sestupu, bolí nohy. Klesání je nepříjemné. Občas jdeme i pozpátku, abychom odpočinuli šlachám.

Cesta ale vede nádhernou krajinou starých domků a  zahrad, se spoustou ovoce. Zejména švestek, v modré i žluté barvě. Je tu krásně. Podhůří. Někde je obdělané, ale spíše zarůstá. Jiná doba. Nová epocha.

 V údolí doufáme ve stop. Marně. Auta tu jezdí málo. Jdeme po asfaltce. Nohy mechanicky vykonávají pohyb. Je to úmorné. Míjíme milíře, starodávné milíře. Netušil jsem, že ještě existují....

Pozoruhodný je však jiný jev. Po levé (jižní) straně je úpatí pohoří Mehedinci, které bylo loni skoro bez vody, letos z každé rýhy prýští potok. Nádhera. Požehnání tomuto pohoří.

Až za šera nám zastavuje obětavý živnostník v autě,  které je plné dřeva. Auto je pro dva a půl lidí, ale nás se tam vešlo šest. Lukáš stojí na plošinách vně auta a veze se s námi. Za tmy dorážíme k příbytku dřevaře a čekáme na taxik. Ten dojel a my večer skončili v horkých Herkulových lázních. Po roce. Je to skvost.

Podzemí skvostného hotelu Roma

Potom už taxíkem na nádraží, noční večeře, komplikovaný nákup jízdenek a  domů. Cesta vlakem byla delší, díky zpožděním a  zmateným vlakům. Nad ránem, až další den, jsme se vrátili domů. Tedy opět skvostné putování. 

Komu poděkovat!? Zejména mladším spoluputovníkům, kteří hýřili optimismem a obětavostí. Danovi, který se svou výmluvností nikde neztratí. A Pánu Bohu, který se nakonec vždy milostivě smiloval.

Tedy D+D+G – Soli deo Gloria, Samému Bohu Budiž Sláva.

No ještě snad dodat, kdy jsme tam byli: 28. 7. 2018 - 6. 8. 2018
Kdo tam byl: Vojta + Dan + Michal + Zababa + Adéla ♡Honza + Lukáš