Zemřela sestra Žáková. Vím a věřím, že je už doma. Ale zvykám na to, že legendy
mého života zhusta odcházejí z pozemské scény. Je to smutné. Zde na zemi se už nepotkáme.
 |
| Fotka není k sehnání, tak jen lehká malůvka.... |
Poznal jsem ji v České Třebové. V seznamu členů Církve bratrské jsem ji nenašel, ale pravidelně sedávala v naší modlitebně vzadu, vlevo, blízko uličky. Různé postavy v tom koutě měly své místečko, z každé vyzařovalo něco jiného, tu únava, tu vzdor, tu nadšení. Sestru Evu bych nazval uzlíček štěstí. Vždy spokojeně přišla, usadila se a zase zmizela.
Už nevím, kdy se odehrála první návštěva u ní doma. Pak jsem
ji navštěvoval častěji. Byla vždy velmi hodná, laskavá. Snad si nepamatuji, že
by si na někoho stěžovala. V té době slýchávala ve sboru nejrůznější stesky
na kde, koho a na kde, co. Sestra Žáková o všech mluvila hezky a byla za
všechny vděčná. Vědomě se vyhýbala „drbání“. Byla to chodící oáza pokoje a
vděčnosti. Bydlela sama, v malém bytě nad tratí, hned v přízemí.
Měla v něm růžovou koupelnu, kterou si vždy přála. Když se nastěhovala do bytu, brala
to jako neplánovaný a nečekaný dárek od Pána Boha. Její okna byla téměř
zarostlá rostlinami a kytičkami. Dařilo se jim velmi dobře. Zjevně cítily lásku
starší ženy, která si s nimi i povídala!
 |
| Tak nějak vypadalo její okno.... |
Na stole ležela Bible a různé pomůcky ke čtení
Božího slova. Nezbytný byl rovněž magnetofon. Moc ráda poslouchala stanici TWR.
Nakonec při ní často i usínala. Chodívala spát brzy.
Z výše uvedeného je zjevné, že byla to zbožná žena. Pokud
mohla, jezdívala do Křesťanského sboru v Žamberku. Díky ní jsem mohl lehce poznávat tuto komunitu. Tam
byla duchovně doma. Žamberečtí pro ni byli jakousi křesťanskou rodinou a moc
hezky se o ni starali. Zvláště „Lukášek“, dnes primář (a dorostový lékař na
našem táboře.... svět je malý!) K nám, do CB, chodívala vždy dvakrát do měsíce. Její maminka
byla vážnou křesťanskou právě z Křesťanských sborů, pocházela ze slavného
brněnského rodu Zemanů. (Rod Zemanů je
v KřsSb pojmem.) Když se Eva provdala a její víra poněkud upadla, byť žila
velmi hezky a slušně. Manželovi její pobožnost moc nevoněla. A protože ho měla ráda, nechtěla jej provokovat. Po smrti
manžela, se znovu vrátila k víře rodičů. Posloužila jí opět maminka a také
zmíněný „Lukášek“. Vyhledala
společenství věřících, začala číst Bibli. I když žila osamoceně, synové ji moc
nenavštěvovali, nikdy mi nepřipadalo, že žije sama. Žila (jakoby) v Boží
blízkosti.
Pracovala v továrně, naposledy se živila se jako
kuchařka. Snad proto se návštěvy u ní proměňovali v hody. Při poslední návštěvě
jsem dostal vynikající řízek, velký jako talíř. Také nám vařila na setkání
kazatelů. Páni, kýbl vynikající husté polévky a potom další jídlo!
Ano, láska
prochází žaludkem.
Nevím proč, ale oblíbila si mě. Snad v tom měla prsty i
moje maminka, se kterou se nějak potkala ve sboru. Potom si vyměnily dopisy.
Maminka uměla psát hezké dopisy. Sestra Eva na ono psaníčko ráda vzpomínala. Když
onemocněla rakovinou, jel jsem s ní do nemocnice v Pardubicích na
první ozařování. Potom na to často vzpomínala, jak velkou pomocí a oporou jsem
ji byl. Propána jedna cesta.... Dodnes ale vzpomínám na slova veselé lékařky na
onkologii. Prostořece Evě při vyšetření pravila: „Nebojte se, na tohle nezemřete...“
Nakonec ji tato věta povzbudila. A lékařka
měla pravdu.
Sestra Žáková zemřela syta dnů, přirozeně „na stáří“,
v Albertinu v Žamberku.
Pohřeb se konal ve velmi úzkém kruhu
rodinném. Synové dovolili bratru Prokopcovi, z Křesťanských sborů,
promluvit nad hrobem. Za to jsem velmi rád.
Je mi moc líto, že jsem ji už nestihl navštívit. Občas jsem
se o ní dozvěděl od Idy. Stále jsem si myslel, že mám dosti času. A tak nezbývá
než, slovy básníka, smutně konstatovat: „Přiznejme si, že se připozdívá. A času
den ode dne míň nám zbývá.“
Psáno pro Badyán, doslova zbytky vzpomínek z mého z hypertrofovaného
mozku, po deseti letech.
Žádné komentáře:
Okomentovat