Jak mě chtěli oženit...

Svobodný kazatel je v evangelických kruzích vždy něco neobvyklého. U mých katolických bratří budím respekt: „Tady, bratr Petr, je celibátník....“.

Ovšem v našem prostředí jsem se, jako svobodný pastor, dostal do mnoha trapných i zoufale nešťastných situací. 

Popíšu dvě, které jsou tak úsměvné tak, že to až hodně bolí:

Když jsem nastoupil jako čerstvý posttřicátník do České Třebové vzbuzoval jsem se svou svobodností otazníky. Někteří si velmi přáli, abych se oženil. Jeden bratr  prohlásil: „Prospělo by to sboru i jemu“. Tedy, měl by kdo organizovat vaření nebo úklid a kazatel by měl rovněž trochu potěšeníčka...

Jednou, na večerní modlitební chvíli ve dvou, na mě onen snaživý starší sboru nekompromisně zaútočil. „Sbor má právo vědět, jestli se oženíš a nebo ne! Chceme se za Tebe modlit“. Bylo to ostré a já se cítil v koutě. Zoufale jsem vykoktal cosi ve smyslu, že manželský život nevylučuji a že modlitba jistě neuškodí.  Pravdivěji to už nešlo. Modlitební chvíle skončila a já jsem další den odjel na čtrnáctidenní dovolenou. Odpočinek jsem našel v krásné hájence pod Králickým Sněžníkem. Požehnaný čas. 

Vrátil jsem se spokojeně do Třebové. Bylo pondělí a já uvolněně kráčel jarní ulicí. Potkávám Radka, člena sboru.
„Už to víš?“, zeptal se mě naléhavě.
„Co mám vědět?“, opáčil jsem.
„No, co o tobě zaznělo z kazatelny!“
Za chvíli jsem se vše dozvěděl: Onen bratr, který na mě naléhal s otázkou na ženění, neváhal a v neděli oznámil, že bratr kazatel se hodlá oženit a  vyzývá celý sbor k modlitbám. A jeho odchod na dovolenou prý s tímto rozhodnutím souvisí. Vytřeštil jsem oči a krev se mi hrnula do hlavy.
„Tys to osobně slyšel?“
„Ne, mě to řekla Katka.“

Volám rychle Katce, té to zase řekla Hanka. Už mi bylo jasné, že tato zpráva se šířila rychleji než dnes po facebooku.

Jak to dopadlo? Americký misionář, mi poslal přání k dobrému rozhodnutí. Dozvěděl se, že si beru sestru ze Starého města pod Sněžníkem, kde jsem trávil onu dovolenou... Starší sestry ve sboru se bály, že  to děvče nachladne, když ji potáhnu až na Králický Sněžník, kde bude jistě tuhá zima... Jiní se mě opatrně ptali a informace si ověřovali. Toho jsem si vážil. No, a na staršovstvu jsem důrazně požádal, aby se tato situace už nikdy neopakovala. S autorem oné „fakenews“ jsme stále dobří přátelé a svým přehmatům se dovedeme zasmát.

Jiná historka se dá nazvat návštěva v ZOO.

Rád jezdívám na Zakarpatskou Ukrajinu, kde mám mnoho dobrých přátel a vozívám tam pomoc pro onkologicky nemocné. 

Jeden z Ukrajinských čajů...

Jeden z mých ukrajinských přátel je starší muž, patriarcha, hlava mnohočetné rodiny. Výborný kazatel a evangelista. Při jedné humanitárních cest jsme u něj přespávali. Hned po příjezdu, ještě před večeří si nás, mě a hospodáře Petra, vzal do obývacího pokoje. Tvářil se velmi vážně, tak jak to umí jen patriarcha. Začal řeč s velkou pastýřskou naléhavostí: „Petře, proč zůstáváš stále svobodný! Máš už věk a je potřeba ti pomoci. Proto jsem tu já. Zde ve sboru je jedna sestra, má teologické i ekonomické vzdělání. Ideální žena pro kazatele. Zítra, půjdeme za ní do kanceláře, ty si ji prohlédneš a potom mě řekneš. Zbytek zařídím...“

Náš rozhovor přerušila jen manželka patriarchy. Přinesla čaj,.... 

...ale byla jedním významným pohledem manžela odvolána ještě ze dveří. Náš sborový hospodář Petr seděl vedle mě. Občas jsem na něj vrhnul prosebný pohled, ale i on ztratil řeč. Jen hlesnul: „Chudáku...“ Plán byl připraven. Neměl jsem šanci se vzepřít. Snad jen tajně ujet.

Ráno jsem doufal, že se z onoho černého snu probudím. Ne, nebyl to sen. Patriarcha už čekal a s významným pohledem na hodinky začal realizovat svou misi. Za chvíli jsme vystoupili před velkoobchodem. Jeho majitel stál před dveřmi. „Chápu to dobře?“, zeptal se pariarchy. „Ano“, odpověděl mu. Jako oslík na porážku jsem kráčel chodbami. 

Usadili jsme se v kanceláři a poručili si kávu, kterou měla ona svobodná sestra připravit. Když přišla, bratr patriarcha na mě koulel očima, abych si ji prohlédl od hlavy k patě. Jako v ZOO. Trapné pro obě strany. Ach! Naštěstí až na ulici jsem byl otázán, jak se mi líbila. Neurčitě jsem se vyjádřil. Rychle jsme sedli do auta a prchali z místa činu. Celou cestu hospodář uklidňoval a pastoroval. Ale i on, chlap jak hora, nebyl schopen vzdorovat síle osobnosti patriarchy.

Jsem svobodný dodnes. Není vůbec jednoduché být single v probuzeneckých kruzích. Zjistil jsem, s hrůzou, že už jen svou přítomností mnohé kolem sebe zraňuji. Jiné příběhy jsou už tak humorné nejsou.

(Psáno pro Život víry 2/2019 )

Skořápka vánoc?

Jak snadno může jádro vánočního slavení zmizet a zároveň, jak dobré vánoční slavení může sváteční dny podtrhnout!

O vánocích se na ukrajinských vesnicích setkáte se skupinami přiožralých mladíků, oblečených do podivných úborů, kteří se tu více a tu méně budou dožadovat peněz či alkoholu. 

Viděl jsem pravda hezky oblečené kluky. Ale to je spíše výjimka.

 „Co to je?“, ptal jsem se svých křesťanských přátel. 

„Betlém“, odpověděli.

„Proč Betlém?“

„Nevíme“, odpověděli.

Co je to onen „Betlém“. Jsem pochopil až v Praze na setkání Spolku přátel Podkarpatské Rusi  a na něm jsme viděli dokument „Vyšla zirka (hvězda) jasná“ o slavení Vánoc na Zakarpatí.

Koledníci na Ukrajině vždy nacvičili nějaké krátké komorní divadlo na téma Betlém. V divadle vystupovali Marie s Josefem, pastýři, vojáci a taky čert, který se snažil znemožnit narození Božího syna. Ale čert v Betlémském divadle byl vždy někam zahnán, nejlépe ven do zimy. 

A tak děti, dům od domu předávali evangelijní příběh. Od obyvatel dostali něco za odměnu.

A z tohoto evangelijního předávání do dnešního dne zbyl jen název Betlém, maškaradní průvod a dožadování se peněz a alkoholu. Jádro zcela zmizelo.Podobně i u nás.  Máme spoustu tradic, ale vlastně se moc neví proč.  Zůstala jen pestrá skořápka zvyků. 

Je ale asi zbytečné vylévat vaničku i s dítětem. Naopak různé návyky mohou pomoci lépe si představit vánoce.

Při letošních bohoslužbách jsem se dětí ptal, co za zvyky mají a snažil jsem se jim vysvětlit, jakou spojitost mají s evangelijním příběhem. Na prvním místě si vzpomněli na

• Stromeček. To je pravda spíše pohanský zvyk a nechávám na každém z vás jeho překřtění.
• Dárky nám mají připomínat dary mudrců a palčivou otázku, čím poctíme Krista my, když on nám daroval svůj život.
• Svíčky, světla, třpytivé ozdoby nám jistě připomínají světlo v temnotách. Každý z nás žije v temnotě smrti. Každý šedý vlas onen stín připomíná. Ale narodilo se dítě, Boží syn, který zemřel, ale zase žije. Světlo v temnotách.
• Jídlo. Jsem přítel slavení. A slavit je co!!!  Slavíme pozemské narozeniny Božího syna. Na dortu bychom měli mít 2018 svíček!
• Ryba je postní jídlo, které tiše ukazuje k duchovnímu prožívání vánoc.

A seznamu můžeme pokračovat dál. Zpěvy andělské, jesličky františkovské....

Na závěr je dobré připomenout, že vánoce nekončí 25. 12., ale období vánoc trvá až do 6. 12., ba ještě až do 11.12.! Takže času je dosti na slavení velkého svátku. 

Hezké vánoce!

Vděčné vzpomínání na listopad....

Jsem nesmírně vděčný Bohu na to, že mohu žít již skoro 30 let ve svobodné zemi.

Než sdílet úvahy a komentáře jiných, dovoluji si vděčné sváteční ohlédnutí: V listopadu 89 jsem byl studentem fakulty stavební v Brně. Už jen tento údaj poukazuje na skutečnost, že se mi nedařilo zas tak špatně. Nepociťoval jsem velký tlak doby. Jako rodina jsme se snažili moc nevyčnívat, neprovokovat a raději mlčet nebo mluvit tiše. Opatrně šeptat i o své víře. Věděl jsem, jak se chovat, co neříkat, do čeho (ne)vstupovat. Byl jsem členem pionýra i SSM, za což se dodnes stydím.

Vlastně jsem byl zvyklý na to, že jsou fronty snad všude a na všechno (včetně toaletního papíru J).  

Že města jsou šedivá a jednotvárná. 

Že představitelé našeho státu spolupracují s teroristy oné doby (ti byli cvičeni právě v Brně). 

Prezident Gustav Husák a diktátor Kadfáfi. 

Že je mi velká část světa zapovězena k návštěvě.

Zároveň jsem spoustu věcí nevěděl. Nevěděl jsem o šedesáti milionech mrtvých v Rusku. O 10 000 umučených a zabitých v Čechách; nevěděl jsem nic o svobodě. Papoušek je vlastně šťastný v kleci, pokud nezatouží létat....

Ale ledy se začaly hýbat. Objevil se muž naději v Rusku, Gorbačov. 

Nastal čas tzv. glasnosti.  Dokonce i v Rudém právu se člověk dozvěděl o hrůzách budování komunismu v Sovětském svazu. Další prozření jsem prožil při studiu předmětu – Dějiny mezinárodního dělnického hnutí a komunistické strany. 

Moje bývalá učebnice. 

Když jsem četl tuto učebnici a studoval povinnou literaturu, s hrůzou jsem si uvědomil, že čtu o dějinách prolité krve, nenávisti a zlosti. Velké poznání!!!

Pak přišel Listopad....

Konala se další z mnoha demonstrací, ta listopadová 1989, která skončila hrubým násilím vládnoucí třídy. Dodnes vzpomínám na nedělní večer v modlitebně. Poslouchal jsem zpěvy dvou postarších pražáků na tzv. večírku. Všichni jsme předvídali, že se něco stane. V pondělí na vojenské katedře soudruzi politruci tušili, že je problém a opatrně s námi zacházeli. Potom stávka studentů. Sám jsem nevěděl, co dělat. Byl jsem odchován dr. Urbanem, tehdejším, v mnoha ohledech,  normalizačním kazatelem. Vždy zdůrazňoval abychom: „pokojně pracujíce chléb svůj jedli.“ Tedy nevyskakovat a neprovokovat. Co teď věrný křesťane? Nakonec jsem se celkem rychle přidal ke stávkujícím a okupovali jsme fakultu ve dne i v noci.  Neskutečně zajímavá zkušenost, které si dodnes vážím.

Co se stalo v listopadu 1989?  

Proč se režim zhroutil? O tom existuje spousta konspiračních teorií. Historici říkají – neuvěřitelná shoda vnitřních i mezinárodních okolností. Doporučuji v této souvislosti přečíst něco ze závěrů druhé parlamentní vyšetřovací komise událostí z listopadu 89. Takovou souhru náhod, není snad možné předem naplánovat.

Sám věřím tajenou Boží moc, která se nějak dotkla naší země. Kdo si vzpomene na krásnou atmosféru mezi lidi, na ohleduplnost a lásku, dobré činy, děkování, na velké sny a ideály... I ten Milouš Jakeš nakonec nevpustil lidové milice na studenty. Dělníci OKD vypískali soudruha Štěpána.

A komunisté, tradičně jako na povel, jak byli zvyklí, zvolili Václava Havla prezidentem. Byl to sen. Věřím, Bohem posvěcený sen.

To, že běh dějin asi definitivně překulil, jsem začal tušit na svátek Krista Krále, o týden později po 17. listopadu. V aule právnické fakulty odvážně sloužil mši zakázaný kněz P. František Lizna (pozdější vězeňský kaplan na Mírově).  

František Lizna

Bylo to krásné a vzrušující. Nikdo netušil, co bude,  ale příští dny před námi šlehaly jako plamen.

Pak se už začínalo nově. 

Na fakultu se vrátili vyhození špičkoví učitelé. Jsem dodnes rád za přednášky skvělého pedagoga a statika, doc. Šmiřáka. Jiní se přestali obávat o svou budoucnost, třeba pro mě skvělá prof. Matoušková. Další zapovězení se rovnou stali funkcionáři – Ivan Ruller děkanem FA. A náš kazatel Stanislav Heczko nemusel být povinně pensionován, ale mohl působit dál. (Toho se bála i STB...:)

¨

Stanislav Heczko

Otevřel se nám celý svět. A když jsem na jaře ve výstavním sjezdovém sále bývalého Krajského výboru KSČ, slyšel teologa, prof. Jana Milíče Lochmana (rektora Basilejské university), zvěstovat evangelium, vysokoškolským studentům a akademickému sboru, bylo to úžasné. Ironie dějin? Boží humor?

Jan Milíč Lochman

Jsem nesmírně vděčný Bohu za dar svobody. Jasně, svoboda se otevřela dobrým i zlým. Hřích stále zůstává. Ve světě je spíše menšina ctných a pravdivých lidí. Logicky vzato by tato menšina měla brzy zaniknout.  Neděje se tak.  Právě tato menšina má jakousi zvláštní moc, která nemůže být jen lidská. Zastává je jí, věřím sám Pán dějin a tak zlo nikdy zcela nezvítězilo.  

Samému Bohu Budiž sláva!

Eva Žáková je doma...

Zemřela sestra Žáková. Vím a věřím, že je už doma. Ale zvykám na to, že legendy mého života zhusta odcházejí z pozemské scény. Je to smutné. Zde na zemi se už nepotkáme.

Fotka není k sehnání, tak jen lehká malůvka....

Poznal jsem ji v České Třebové. V seznamu členů Církve bratrské  jsem ji nenašel, ale pravidelně sedávala v naší modlitebně vzadu, vlevo, blízko uličky. Různé postavy v tom koutě měly své místečko, z každé vyzařovalo něco jiného, tu únava, tu vzdor, tu nadšení. Sestru Evu bych nazval uzlíček štěstí. Vždy spokojeně přišla, usadila se a zase zmizela.

Už nevím, kdy se odehrála první návštěva u ní doma. Pak jsem ji navštěvoval častěji. Byla vždy velmi hodná, laskavá. Snad si nepamatuji, že by si na někoho stěžovala. V té době slýchávala ve sboru nejrůznější stesky na kde, koho a na kde, co. Sestra Žáková o všech mluvila hezky a byla za všechny vděčná. Vědomě se vyhýbala „drbání“. Byla to chodící oáza pokoje a vděčnosti. Bydlela sama, v malém bytě nad tratí, hned v přízemí. 

Měla v něm růžovou koupelnu, kterou si vždy přála. Když se nastěhovala do bytu, brala to jako neplánovaný a nečekaný dárek od Pána Boha. Její okna byla téměř zarostlá rostlinami a kytičkami. Dařilo se jim velmi dobře. Zjevně cítily lásku starší ženy, která si s nimi i povídala!  

Tak nějak vypadalo její okno....

Na stole ležela Bible a různé pomůcky ke čtení Božího slova. Nezbytný byl rovněž magnetofon. Moc ráda poslouchala stanici TWR. Nakonec při ní často i usínala. Chodívala spát brzy.

Z výše uvedeného je zjevné, že byla to zbožná žena. Pokud mohla, jezdívala do Křesťanského sboru v Žamberku. Díky ní  jsem mohl lehce poznávat tuto komunitu. Tam byla duchovně doma. Žamberečtí pro ni byli jakousi křesťanskou rodinou a moc hezky se o ni starali. Zvláště „Lukášek“, dnes primář (a dorostový lékař na našem táboře.... svět je malý!) K nám, do CB,  chodívala vždy dvakrát do měsíce. Její maminka byla vážnou křesťanskou právě z Křesťanských sborů, pocházela ze slavného brněnského rodu Zemanů.  (Rod Zemanů je v KřsSb pojmem.) Když se Eva provdala a její víra poněkud upadla, byť žila velmi hezky a slušně. Manželovi její pobožnost moc nevoněla. A protože ho  měla ráda, nechtěla jej provokovat. Po smrti manžela, se znovu vrátila k víře rodičů. Posloužila jí opět maminka a také zmíněný  „Lukášek“. Vyhledala společenství věřících, začala číst Bibli. I když žila osamoceně, synové ji moc nenavštěvovali, nikdy mi nepřipadalo, že žije sama. Žila (jakoby) v Boží blízkosti.

Pracovala v továrně, naposledy se živila se jako kuchařka. Snad proto se návštěvy u ní proměňovali v hody. Při poslední návštěvě jsem dostal vynikající řízek, velký jako talíř. Také nám vařila na setkání kazatelů. Páni, kýbl vynikající husté polévky a potom další jídlo! 

Ano, láska prochází žaludkem.

Nevím proč, ale oblíbila si mě. Snad v tom měla prsty i moje maminka, se kterou se nějak potkala ve sboru. Potom si vyměnily dopisy. Maminka uměla psát hezké dopisy. Sestra Eva na ono psaníčko ráda vzpomínala. Když onemocněla rakovinou, jel jsem s ní do nemocnice v Pardubicích na první ozařování. Potom na to často vzpomínala, jak velkou pomocí a oporou jsem ji byl. Propána jedna cesta.... Dodnes ale vzpomínám na slova veselé lékařky na onkologii. Prostořece Evě při vyšetření pravila: „Nebojte se, na tohle nezemřete...“ Nakonec ji tato věta povzbudila.  A lékařka měla pravdu.

Sestra Žáková zemřela syta dnů, přirozeně „na stáří“, v Albertinu v Žamberku. 

Pohřeb se konal ve velmi úzkém kruhu rodinném. Synové dovolili bratru Prokopcovi, z Křesťanských sborů, promluvit nad hrobem. Za to jsem velmi rád.

Je mi moc líto, že jsem ji už nestihl navštívit. Občas jsem se o ní dozvěděl od Idy. Stále jsem si myslel, že mám dosti času. A tak nezbývá než, slovy básníka, smutně konstatovat: „Přiznejme si, že se připozdívá. A času den ode dne míň nám zbývá.“

Psáno pro Badyán, doslova zbytky vzpomínek z mého z hypertrofovaného mozku, po deseti letech.

Apendixy Retezatu a Godeánu

Obě rumunská pohoří mám vícekrát projitá. Jsou to opravdové perly v rozmarném karpatském náhrdelníku. RETEZAT je pohoří podobné našim Vysokým Tatrám, skalnaté, štítovité, s mnoha jezery a jezírky. GODEÁN je pohoří o něco nižší, podobá se Nízkým Tatrám, ale je členitější. Vždy mi svým půdorysem připomínalo kostru ryby, zejména jižní část hřbetu.

Byl jsem tu vícekrát, ale nikdy jsem na Retezatu nenavštívil horu, podle níž je pohoří  pojmenováno – Retezat. A v pohoří Godeán jsem nikdy nenavštívil nejvyšší horu Gugu, která se nachází na bočním hřebínku.

A tak letos vznikl plán navštívit obě hory. Plán nesnadný, protože mezi Retezatem a Godeánem je hluboké údolí, které se dá obejít po velmi dlouhém táhlém hřebeni za několik dní. My jsme volili cestu přes údolí.

Dobývání Retezatu – neděle + pondělí + úterý

Začali jsme noclehem na louce za nádražím Hateg. Ráno taxiky do stejnojmenného města. Dokoupili jsme zásoby, pořídili jižní zeleninku, pokávili a vyrazili do hor. Taxíky nás dovezli do turistického centra Rausor.

Ihned nás zaskočily nápisy, připomínající zaplatit vstupné do národního parku. U horské služby jsme chtěli splnit tuto překvapivou povinnost. Byli jsme srdečně uklidnění, že nic nemusíme platit. Zdá se, že vztahy mezi složkami operujícími v horách a ochranáři (snaživými a hodnými lidmi), jsou podobné jako u nás.

Potom jsme už stoupali do hor, dokonce naučnou stezkou upozorňující mimo jiné na působení kůrovce. Jsou všude! 

Po projití smrčinami se dostali do parkovité části hor. Malé smrky, počínající kleč a potok. Nádhera. 

Cílem je vystoupat k plesu pod horou Retezat. Na konci cesty se už počasí zhoršilo. Padá mlha a začíná pršet. 

Slejvák je tak silný, že jsme máme s Danem plný stan vody.  Stačilo totiž těch několik desítek vteřin během stavění. Začátek putování - nic moc.

Když déšť ustává, vyrážím v podvečer do mlhy hledat vodu. Slyším ji zcela zřetelně. Opatrně se pohybuji svahem, vědě, že jsem v Retezatu před léty v mlze zabloudil. Když vodu nenacházím, raději se vracím. Ráno výpravu opakuji, nacházím v mlze jezero a zase slyším vodu. Pramen však nenalézám. Vodu našli až kluci, hodně daleko nad jezerem. Byla dokonce i z dálky vidět. Skály za ní odrážely zvuk do celého kotle.  Voda to krásně třpitila, tekla přímo z hory Rezezat. Potůček ihned mizel pod kameny. Voda fantasticky studená. Jistě lepší než Evián. Byla to pravá Aqa Carpatica.

Další den zjišťujeme, že Vojtovi je blbě. Bolí ho v krku a nevypadá dobře. Rozhodli jsme se proto vyrazit na malou procházku, na vrchol Retezat. 

To vše s nadějí, že se Vojta uzdraví. Výprava to byla skvostná. Nejdříve zprudka nahoru, na planinách s výhledem jsme poobědvali. Odtud po kamenech vzhůru. Cestou jsme pozorovali sviště, a to z několika metrů. Nádhera neskutečná. 

U svišťu s nelibostí zjišťuji, že jsem rozbil mobil a nemohu fotit. Ble. Pak jsme dobýváme horu Retezat.  Vlájí zde vlajky. 

Výhled je místy mezi mračny. Super. 

Slézáme po skalách dolů do tábořiště. Maličko horolezecká stezka. Bylo to hezká výpravička.

Profil naší cesty.

V tábořišti kouknu na Vojtu, vypadá mnohem hůře než ráno. Děs.Rozděláváme oheň, ale je to celkem alchymie. Pomohly trubičky na rozfoukávání. Jinak celkem hustý. Domnívám se, že všichni máme brněnskou dorostovou školu zapalování ohňů, ale na mokré kousky kleče jsme skoro krátcí. Skoro! Zadařilo se. Oheň plá !!

Ráno zjišťujeme, že Vojtovi je ještě hůře. Nezbývá než sáhnout po „krizovém balíčku“ a záchranná výprava ve složení mladších přátel, Vojty a Honzy doprovází Vojtu ke stanovišti horské služby o tisíc výškových metrů níže.  Odtud vyrazil taxíkem a vlakem domů a tři měsíce se léčil ze své choroby. Ach.

My jsme osaměli. S Lukášem jsme vyrazili opět, kam jinam, do hor. Obhlédli jsme zkratku vzhůru na Retezat. Po cestě nás opět překvapil déšť, jinak věrný průvodce dalších dní. Kluci, záchranná výprava. Je potřeba spočinout, zejména pro Vojtu a Honzu. Vyrazili jsme až třetí den. Vysupěli jsme onou prozkoumanou zkratkou vzhůru, opět na horu Retezat. Na ní je ještě dobře, za ní začalo opět pršet.

Přechod zbytku Retezatu – středa, čtvrtek, pátek

Pršet tedy začalo hned za Retezatem. Představa, že dobudeme horu „Bukura“ se zmizela v mlze, stejně jako hora samotná. Nešlapalo se příjemně a pohled do mlh spíše vzbuzoval depresivní myšlenky. 

Cestou jsme potkali lehkonohé sportovce v jemné pláštěnce a lehkých atletických botách, se svazkem prutů s igelitovou vlaječkou. Vyznačovali jakousi běžeckou trasu. Záviděl jsem  jim jejich lehkost.

My supíme dál. Na hezkém místě bez deště jíme. Potom sestupujeme, neznámo přesně kam až na jakousi plošinku. Prší. Zde padá otázka, kudy dál. Značky tu sice jsou, ale poněkud divné a v každé mapě se liší. Představa hledání dalších značek v mlze mě štve. Je sice 16:00, ale rozhodujeme se zde zatábořit, s nadějí, že se vyjasní. 

Vždyť jsme právě v tom nejkrásnějším  místě Rezezatu! Nevidíme z něj doslova nic! Přiznávám, že je mi to hodně líto. Odměnou za všechno supění je pro mě v horách pohled na krásu kolem nás.

Stavíme vlhké stany, které jsou ihned skrápěny deštěm. Uleháme. Večer děláme oheň na plyňácích. Snažím se o povznesení výpravy, ale jsem smutný. Pohled na nasáklé stany mě celkem štve. Po jídle chvíli povídáme a posléze zalézáme do vlastních stanů.

V noci se často probouzím. Obvykle mám takové noci, kdy déšť zprudka klepe na střechu stanu, moc rád. Ale dnes toho mám už dost. Už třetí den tento zvuk slyším. A kolem krása, kterou nevidíme. Usínám a znovu se probouzím. V přestávkách, kdy nemohu spát, se uchyluji k modlitbě a nacházím v ní útěchu. 

Nevím, za co se modlit. Jako vodař bych měl děkovat za každou kapku v suchém roce. Jako milovník krajin bych si přál jasný den s výhledy až k moři. Modlím se hodně komplikovaně: „Kdybys byl milostiv.... a dal krásný den....ale ať prší....“. Do toho mě napadá myšlenka, zdali věřím takovým modlitbám. Potom zpravidla usínám a zase se probouzím. Ráno vstávám se zvláštním sevřeným pocitem. Jak se zachovat, když bude hnusně? Vylezu ven a je hnusně. Nakonec balíme a najednou se stalo, co je v horách normální. Mračna se zvedají. Během patnácti minut. Před námi krásná jezernatá krajina, doslova srdce Retezatu. Jsme všichni nadšeni. Procházím se po krajině, kochám se, děkuji Bohu a mám slzy v očích.

Pokračovali jsme dál k jezeru Zanoaga. Cesta byla pešinková, přes kameny, malinko lezecká. 

Viditelnost skvělá. 

Potkali jsme sympatickou dvojici, zřejmě pracovníky horské služby. Byli přátelští. Nakonec jsme uviděli nádherné jezero, s decentní chatou horské služby. Chvíli jsme váhali kudy dál, ale cesta k jezeru se zdála lepší. Nabrali jsme z podkamene dokonalou horskou vodu v kvalitě Eviánu. Průzračná, studená, skvostná. A opět začalo pršet. ¨

U chaty horské služby jsme si popovídali. Pracovník s náušnicí v uchu byl příjemný a opět přátelský.  Poněkud mě zamrazilo, když řekl, že o nás už ví. Cesta nás táhla dál. Přebrodili jsme přepad jezera Zanoaga a 

...a stoupali na náhorní plošinu. Zde jakoby Retezat skončil a přichází planiny. Nádherné planiny. Všude pramenila voda. Přešli jsme desítky potůčků. Vyjasnilo se. Potkali jsme pastýře, poprvé za putování. Mával nám a zvesela  ukazoval, jak mu přímo v salaši pramení potok. Zubil se na nás a vykřikoval cosi o družbě národů.

My jsme zatábořili mezi klečí pod horou Zlata. Je tu hezky a daleko od rezervace. Jsem klidnější. Dřevo na oheň nacházíme ve vyhořelém lese. Kdo ví, co se tu stalo. Pastevci? Blesk?

Na Gugu – sobota, neděle

Další den nás čekal nepříjemný sestup. A byl fakt nepříjmený. Únavný. Už jsem se těšil, až budeme na břehu údolního jezera. Ale cestou bylo možno vidět nádherné lesy, smrkové, bukové. Spousty hub. Hříbků a lišek. Kosou by se dali sklízet!

Dole u jezera jsme zvesela všechny houby usmažili. Zvláště kyselkavost lišek byla úžasná. 

Přežráni jsme šlapali dál, táhlou cestou kolem přehrady. Hledali jsme vodu, nakonec jsme ji nabrali z minivodopádku. Při dlooouhlém obcházení přehrady nás zaskočila rozvodněná řeka. Měli jsme trochu strach z prudkosti, ale nakonec je vše v pohodě. Přebrodili jsme ji. 

V dáli bylo vidět nádherný vodopád. Krajina jako z letáčku Svědků Jehovových. Provázela nás červená značka, zcela nová. Honza vyběhl dopředu a zjistil, že vede tam, kam chceme, tedy vzhůru. Pokojně tedy uleháme na jakémsi mysu nad přehradou. Ráno svítí slunce a my sušíme, co se dá.

Potom opět vzhůru, na Gugu. Je to výstup, skoro tisíc metrů. Cestou opěr nádherný les.  Nahoře nádherné planiny. V dálce vidíme turisty. Červená vede kamsi po vrstevnici, my stoupáme vzhůru. Na planince táboříme. 

Těžce hledáme dřevo. Lehce nacházíme několik pramenů. A opět začíná pršet.

Další den stoupáme na Gugu. Bereme vodu v krásném prameni. Pozorujeme ovce a pastevce. Je jich tu dosti. Jsem tu velmi rád. V této krajině se cítím jako doma. 

Ještě dopoledne dobýváme cíl dne, horu Gugu. Pod námi stejnojmenné jezero Gugu, o kterém se hebce zmiňuje dr. Nevrlý v Karpatských hrách, když vzpomíná na stařečka u jezera Gugu.

Domů....pondělí. úterý

Potom už skvostnou krajinou, trochu v mlze, trochu v dešti, na horu jménem Godeán. Bájná hora. Ani jsem na ni nevyšplhal, obešel jsem ji. Byl jsem rád sám. Tábor jsme rozložili na Danově vysněném a oblíbeném místě. Nacházel se téměř pod horou Godeán. Je tu nádherně a je tu zima. Taková, že jsme na sebe navlíkli vše, co máme. Ve večerním slunci jdu na procházku. Lezu na blízké skalisko. Přímo z vrcholu vytéká pramínek. Je to sranda.

V noci, nad ránem vstávám. Jsem snad přesspátý. Tiše vyrážím na skoro noční výpravu na horu Godeán. Putování končí. Je ho třeba uzavřít vzpomínkovým zážitkem.  Na Godeán přicházím ve chvíli, kdy slunce vystupuje. Je to krásné ráno. Sedím nahoře a pokuřuji z dýmky. Rozplývám se rozkoší.

 Potom už ranní balení a přebalování a klesáme.

Sestoupili jsme po neznáme, a oproti mapě, přeznačené značce. Rumunští značkaři mají neuvěřitelnou schopnost mást poutníky. Potkali jsme pastevce, borůvkáře s velkým plastovým sudem  na zádech.

Poobědvali jsme pod posledním vrcholkem hor. Ale tušíme, že se blíží bouře. Ta nás zastihuje nás u salaše. Opět Boží milost a láska. (Ne nadarmo můj tatínek napsal stať nazvanou „Na samém konci cest se setkáš s Boží láskou...“) V salaši přečkáme drsný slejvák, zpíváme. Je veselo.

Méně veselo je při sestupu, bolí nohy. Klesání je nepříjemné. Občas jdeme i pozpátku, abychom odpočinuli šlachám.

Cesta ale vede nádhernou krajinou starých domků a  zahrad, se spoustou ovoce. Zejména švestek, v modré i žluté barvě. Je tu krásně. Podhůří. Někde je obdělané, ale spíše zarůstá. Jiná doba. Nová epocha.

 V údolí doufáme ve stop. Marně. Auta tu jezdí málo. Jdeme po asfaltce. Nohy mechanicky vykonávají pohyb. Je to úmorné. Míjíme milíře, starodávné milíře. Netušil jsem, že ještě existují....

Pozoruhodný je však jiný jev. Po levé (jižní) straně je úpatí pohoří Mehedinci, které bylo loni skoro bez vody, letos z každé rýhy prýští potok. Nádhera. Požehnání tomuto pohoří.

Až za šera nám zastavuje obětavý živnostník v autě,  které je plné dřeva. Auto je pro dva a půl lidí, ale nás se tam vešlo šest. Lukáš stojí na plošinách vně auta a veze se s námi. Za tmy dorážíme k příbytku dřevaře a čekáme na taxik. Ten dojel a my večer skončili v horkých Herkulových lázních. Po roce. Je to skvost.

Podzemí skvostného hotelu Roma

Potom už taxíkem na nádraží, noční večeře, komplikovaný nákup jízdenek a  domů. Cesta vlakem byla delší, díky zpožděním a  zmateným vlakům. Nad ránem, až další den, jsme se vrátili domů. Tedy opět skvostné putování. 

Komu poděkovat!? Zejména mladším spoluputovníkům, kteří hýřili optimismem a obětavostí. Danovi, který se svou výmluvností nikde neztratí. A Pánu Bohu, který se nakonec vždy milostivě smiloval.

Tedy D+D+G – Soli deo Gloria, Samému Bohu Budiž Sláva.

No ještě snad dodat, kdy jsme tam byli: 28. 7. 2018 - 6. 8. 2018
Kdo tam byl: Vojta + Dan + Michal + Zababa + Adéla ♡Honza + Lukáš