Malé shrnutí letošní návštěvy Izraele

Více lidí v mém okolí jste se mě ptalo, jak bylo v Izraeli, který jsem letos v březnu navštivil. Dovolím si uvést několik poznatků. Doposavad jsem si krajinu, ve které se odehrávaly biblické příběhy, jen představoval. Nyní jsem ji mohl spatřit vlastníma očima.

Izrael je velmi malá země, velká asi jako dvě třetiny Moravy. To bylo pro mě překvapení. Soudě podle četnosti běžných zpráv, zdá se být tato země středem celého světa.

Prvním šokem byla pro mě obrovské tisícimetrové převýšení mezi údolím Jordánu a běžnou krajinou. Nikde jsem neviděl tak prudké silnice a to i ve městech.

Profil údolí z Jeruzaléma k Jornádnu při ústí do Mrtvého moře.

Jiným překvapením byla pro mě hornatost celého Izraele. Města jsou situována spíše na kopcích než v údolí.
 I Jeruzalém je město na horách.

Krajina na Galilejským jezerem.       

O suchu jsem věděl, ale nyní jsem ho spatřil. Déšť je v Izraeli požehnáním. Nikdo neřekne, že je škaredě, když prší.
O to úžasnější je všudypřítomná zeleň na Izraelské straně, díky důmyslným závlahám. Vůbec celá konceprce národního vodovodu je rovněž úctyhodná. Jinak v  Izraeli se staví přístřešky ne kvůli dešti, ale kvůli slunci. Nejpříjemněji je v jeskyních.

Pro mě, jako vodaře, byly závlahy lahůdkou. Občas se z hadic spustí čůrky vody,
zauvažující jinak vyprahlou zem. 

Voda, či spíše vodovod v poušti, kolem turistické cesty. Fascinující je ležérnost. U nás máme na vše předpisy....

Doma jsem se cítil u Galilejského jezera (spíše moře). Krásné a pokojné. Dodnes tu rybáři házejí sítě do vod, jako za rob Petrových. 

Nad Kafarnau, kde bydlel Pán Ježíš, jsem prožil hezkou chvíli na místě, o které nám průvodce řekl, že to byla zřejmě ona hora, kam se chodil Ježíš modlit. Modlil jsem se tam i já. Krása. 

Onou horou, je Hora blahoslavenství.
Kolem kostela postavena hezká zahrada s modlitebními zátišími. 

Radost jsem měl i z místa, kde Petr vyznal o Kristu, že je Mesiáš.

Sousoší připomínající Petrovo vyznání. 

Judská poušť, kterou procházel Pán Ježíš a byl po svém křtu pokoušen, mě také oslovila svou pustotou, ze které šel přímo strach a hrůza. 

Živě jsem si ji představil jako místo, kde vládne vládne smrt a po vyprahlých svazích se prohánějí pouštní kozlové s dlouhými rohy utíkající vstříc smrti, v náruči Azazele, pouštního démona. 

Dojem na mě udělala protestantská verze Golgoty. Jeruzalémské popraviště, kde je dnes arabské autobusové nádraží, se nacházelo pod skalou, které se kvůli tvaru dodnes říká Lebka. 

Mohl jsem se rovněž projít Getsemanskou zahradou a navštívit jeskyni, kde možná Ježíš nocovával v příjemné chladu jeskyně. 

Zahrada Getsemane je na plochu maličká. Rostou v ní snad dva tisíce let staré olivy. 

Jeskyně Getsemane - lis na olivový olej. 

Měl jsem také možnost projít se krajinou, v níž si hráli na chytanou David a Saul. Polopoušť. Údolí s čistým potokem. S krkavci nad hlavou. Podobní asi přinášeli maso Eliášovi.

Na konec něco ze současnosti: 

Kde se v Izraeli kopne, tam jsou historické, mnoho násobné archeologické vrstvy (Třeba vrstva z dob křižáckého království, vrstva z dob Ježíšových, z časů Davidových, z období praoteckého atd..) 

Nedávno objevené vykopávky v Magdale.

Vykopávky z města Davidova

Je silné vidět na vlastní oči kulturní rozdíl mezi arabskými a židovskými územími.

Je překvapující vidět na vlastní oči neexistující stát Pasletina, která má v mnoha zemích, včetně naší,  své velvyslanectví. Neuvěřitelně imituje svou státnost, ale nemá vlastní měnu, elektriku, vodu, infrastrukturu, ani jednotné vedení.  A vlastně ani vůli sama sebe vyhlásit za stát a žít v pokoji se sousedy.  

Je nádherné vidět podivuhodné požehnání izraelské práce. Jejich pole a sady jsou bujné a zelené. Na golánských vinicích pěstují víno teprve sedm let a už nyní vyhrávají světové soutěže.

Kibuc s bujnou zelení i životem. 

Turistický v Izraeli ruch kvete, záchody jsou krásné a čisté, zadarmo a státní. Styl obyčejných staveb, chodníků je východně ležérní, to ale nic nemění na tom, že jsme v nejrozvinutější zemi světa.

Hrobka veleslavného Rabína Akivy rovněž svědčí o ležernosti.
U nás by  by z takové památky udělali místo sterilní úcty.
Zde vládl i pozdě večer čilý ruch. 

Ulice ortodoxní čtvrti. 

Pro mě, vodaře, byly lahůdkou svody odpadních vod v historických uličkách Jeruzaléma. 

Stejně jako vodoměrné sestavy přístupné z ulice.
Uličníci u nás by jistě stále zastavovali vodu sousedům přímo z ulice. 

Úžasné je zažít sobotu. V pátek večer Izrael utichá. Auta přestávají jezdit, veřejná doprava taktéž, obchody jsou zavřené. Rodiny se scházejí ke společnému jídlu, odcházejí do četných synagog. Odpočívají od všedních dní. V sobotu večer pak slaví konec šabatu. Domnívám se, že rozlišování svatého a všedního je něco, co se máme od židů učit.       

Sobotní sklenička. 

Jak to hezky vyjádřila PhDr. Zuzana Peterová, psychoterapeutka Židovské obce v Praze:  

"Vezměte si třeba takový šábes: to se sejde celá rodina a nekoukáme se na televizi, neposloucháme rádio, nýbrž si místo toho povídáme, navzájem se užíváme a vychutnáváme si ten den pro sebe. Ten čas pro sebe máme."