Vzpomínka na Josefa Vavrouška (15.9.1944 – 18.3.1995)

Dnes 19. března 2015 uplynulo 20 let od tragické smrti skvělého muže. Na podzim 2014 zpráva o nedožitých sedmdesáti letech Josefa Vavrouška proběhla médii. Jsem rád, že se na tohoto velkého muže vzpomíná. I já se připojím.

Osobnost, která spojovala

Kdo byl Josef Vavroušek? První polistopadový ministr životního prostředí (přesněji předseda federálního výboru pro ŽP), klidný, velmi pracovitý, nezdolný a iniciativní chlapík, který dokázal udělat ve své funkci skvělé koncepční tahy a vytvořit moderní zákony o ochraně našeho prostředí. Trvalo mnoho let, než se jeho trvalou stopu podařilo politikům zamazat. Byl to člověk, který se dokázal postavit Václavu Klausovi a klidně argumentovat obyčejnými věcnými čísly o umírajících lidech v Čechách a plochách mrtvých lesů. Dodnes vzpomínám na pohřeb Josefa Vavrouška. V první řadě seděl i Václav Klaus. Josef byl osobnost, kterou respektoval i on, Klaus, člověk názorově a hodnotově tak odlišný.  Vavroušek zřejmě dokázal spojit i nespojitelné. I tím mi byl sympatický.

Varoušek se svým slovenským přítelem Mikulášem Hubou

Fenomén Vavrouškova přátelství

Josef Varoušek můj život ovlivnil zvláštním způsobem. Po své  smrti. Někdy se to stává, že teprve po smrti  oceníme silu a vzácnost osobnosti. Čím mi byl blízký? Především svou přátelskou a obětavou osobností. Lidé ho měli rádi a on měl zas rád lidi. Byl nezměrně obětavý a ohleduplný. Když třeba zjistil, že v lanovce na Skalnaté pleso je o jedno místo méně, vyběhl cestu bez velkých řečí po svých. Byl mi sympatický i samotářskými výpravami do slovenských hor. Čistil si tak hlavu a srovnával myšlenky. 

Dolinka hodná osamělého toulání. 

Žil v hezkém manželství se svou ženou Evou. Měli se moc rádi. Jejich dcera se jednou bouřila, protože se prý u nich doma vůbec nehádají.. Měl hodně rád děti a děti milovali jej. Na dlouhých výpravách jim vyprávěním zkracoval cestu. 

Byl také muž neformální. Neměl moc rád saka. Odpočíval v nich ve své ministerské kanceláři v leže na koberci, čímž z počátku děsíval svou sekretářku. V saku se vydal jako vedoucí české delegace ke slavnému kříži na skalní homoli v Rio de Janeiro. Tím pro změnu vyděsil svou ochranku. 

Konkrétní praktik

Byl mi sympatický  svou praktičností. Byl to intelektuál, který ale neskončil u pouhého snění. Choval se konkrétně a realisticky. Četl, studoval, publikoval. V debatách s disidenty lezl na nervy nejvíce tím, že chtěl pracovat na nějakém programu, jasně formulovaném. I jeho protesty vůči komunistickému režimu byly zcela konkrétní. Jím psané oficiální texty se, díky věcným  údajům o stavu životního prostředí v socialistickém ráji, dostaly do hledáčku bdělých soudruhů. Začal také vozit rodinné příslušníky zavřených přátel na návštěvy do věznic. Těsně před pádem komunismu zakládal Klub angažované inteligence a podepsal Několik vět. Když skončil v politice zakládá Společnost pro trvale udržitelný život. Prostě byl to muž, který dělal a realizoval to, co říkal. Mnoho intelektuálů, jen mluví.

Při zakládání Občanského fóra v roce 1989

Hledač smyslu života.

Josef Varoušek byl ekolog. Své myšlenky však domýšlel až do konce. Uvědomoval si, že základem trvalého zlepšování životního prostředí je změna uvnitř každého z nás. Často mluvil o ekologii člověka, o ekologii duše. Připomínal, že jedinou cestou k ochraně lidmi ničené přírody je hledání a nalézání správného nesobeckého smyslu života. Vavroušek nebyl křesťan, ale velmi jej ovlivnil Albert Schweitzer. Doktor, který smysl života našel a zcela osobně jej žil. Vavroušek se s jeho konceptem úcty k životu seznámil při své studentské cestě do nemocnice v Lambaréne, kam vezl vybavení zubařské ordinace. Byl tehdy navigátorem výpravy. 

Slavná tatrovka studentské expedice.

V Africe se setkal s chudobou nesmírnou a uvědomil si propastný rozdíl mezi chudým jihem a bohatým severem.

Studený hrob

Miloval hory. V horách čerpal sílu pro život. Hory mu nakonec život vzaly. Zemřel v Tatrách pod lavinou, společně  se svou dcerou. Bylo mu necelých padesát. Vydal jsem se rok po jeho smrti na běžkách do doliny Parichvost uctít jeho památku.

Osudný Parichvost...

K životu Josefa, kterého jsem nikdy naživo neviděl, se často vracívám. Když jsem  uzavíral svou funkci vedoucího mládeže v Brně na Kounicově ulici, měl jsem svůj poslední program právě o Josefovi. A výročí jeho sedmdesátin mě znovu inspirovalo, k otevření dávné složky nadepsanou jeho jménem. Hezký vzpomínkový film o něm najdete zde.