Fotografie pocházejí od Petra Šmída a některé od Lukáše Doležala. Album s fotkami Lukáš a s popisky najdete zde: http://zababovo.rajce.idnes.cz/Rumunsko_2014_Paring_Molidvis_a_Vilcan/
Stísněné pocity začaly od pohledu na norskou předpověď počasí. Účastníkům jsem poslal email: „Modlete se za počasí, vypadá to bledě, spíše černě....“
Pátek - na jih!
Vyrážím autem do Brna. Na zadním sedadle děsně těžký batoh. Letos jsem u balení přemýšlel až moc a tak táhnu blbosti. Snad už zde už začíná tíživý pocit. Po plánování svatby, která následuje těsně po puťáku, nasedám do EC, setkávám se s družinou poutníků a vyrážíme směr Rumunsko země. Cesta je pohodová, spoje stíháme.Sobota - nástup do hor
Přestupujeme velmi rychle v Simerii. Není čas ani na kávu.
Osobní vlak je moderní, poschoďový, ty tam jsou dřevní časy. Projíždíme hlubokým údolím řeky Jiu. Je nádherné, kaňonovité. Často usínám a je mi to trochu líto. Ještě netuším, že údolí projedu během čtrnácti dní vícekrát. Vystupujeme v Bumbešti (stanice Valea Saduluj) dáváme si kávu v místní kofetárii. V městečku sháním kotlík, který jsem doma nějak zapomněl. Před námi je blahých čtrnáct dní.
Začínáme stoupat. Krajina je jiná než obvykle. Stoupáme mezi vinohrady, kolem nás je březový les.
Brzy se před námi objeví nízko položené pastviny s nějakým hodně divným objektem, který se ukáže jako vodojem, ze kterého vytéká silný „pramen“. ¨
Odpočíváme, jíme, myjeme se, pijeme. Cesta dál je dle očekávání stoupavá. Setkávám se tu
v Rumunsku snad poprvé s mysliveckým posedem. Asi i zde začíná působit lovecká loby a s ní i honební společenstva. Když se před námi objeví loučka s ohništěm a nedaleko hezký pramen s výhledem na kopeček, končíme.
Povídáme u ohně. V noci trochu sprchne. Spím ve stanu.
Neděle - začátky mlh na Paringu
Den Páně začínáme u ohně, s kázáním Doris. Potom stoupáme vzhůru. Celkem potěšitelně rychle docházíme na horu Muncel (1482). Hory před námi jsou zahaleny v oblacích. I po pastvinách muncelských se valí trhance mračen.
Navštěvujeme první salaš. Kolem slepice, prasata. Vítá nás milá pastýřka. Vaří čorbu – jižní zeleninovou polévku.
Ochutnáváme. Venku zrovna prší. Podivuhodná Boží přízeň! Pastýřka radí kudy dál. Její nasměrování nás trochu popletlo. Po chvíli pochodu se vracíme se zpět. Správnou cestu, skoro dálnici, kterou jsme přehlédli, nacházíme hned za salaší. Postupujeme dál lesním hřebínkem s přestávkou v sedle s krmelcem u upraveného pramene.
Místní chlapce, sbírající v lese kopřivy, podezříváme z pěstění konopí. Hledali jsme najisto. Sbírali fakt kopřivy. Za lesem znovu pastviny. Furt koukám do mapy, až jsem se zcela zmátl. Byli jsme mnohem dál, než jsem si myslel.
 |
| I mapa se dá překoukat! |
Pondělí - pokračuji mlhy na Paringu
V noci i ráno prší. Kolem je trhaná mlha. Chtěl bych jít dál. Dělám riskantní rozhodnutí. Balíme a vyrážíme do mlhy. Nevíme která je správná cesta. Zkoušíme to na jednu stranu – nic. Na druhou stranu, tam děsně klesáme. Koukám do mlhy a přemýšlím.
Byl jsem orientačně zcela mimo. Nakonec se vracíme na stejné místo a znovu stavíme stany. Cítím se celkem trapně. Byla to sebevražedná mise. Záhadu za mě rozřešil další den Darek, který mě v mapě posunul na patřičné místo. Orientačně jsme prohlédl. Trapas!
Úterý - zase to stejné - mlha!
Zase mlha, hnusná mlha. Občas tak hustá, že není od ohně vidět na stany.
Štiplavý oheň. Vlhké oblečení. Žádný výhled.
Když se trochu roztáhnou blízká mračna dobýváme plochou horu Molidviš (1758), jen tak pro radost a bez batohů. Pozorujeme množství polodivokých svobodných koní.
Kolem odpoledne se u nás objevil mladý veselý a srdečný pastýř. Šel do své salaše a zval nás k němu. Část výpravy neodolala. Zároveň jsme chtěli probádat třetí cestu, která podle jiného místního muže na motorce vedla na Paring.
Tento podvečer byl pro mě zajisté jeden nejkrásnějších zážitků. Šli jsme s pastýřem a konverzovali. Ne zcela jsme věděli o čem je řeč, ale bavilo nás s ním mluvit. Došli jsme až k dřevěné závoře. Za ní se rozkládalo jeho království.
Podivnými trochu skřehotavými zvuky se začal zdravit s ovcemi. Ty mu odpovídaly sborovým bečením. Jejich pán se vrátil! Zjevně ho vítali.. Vysvitlo trochu slunce a na ozářených pastvinách se vyjímala pokojná stáda. Pod námi salaš. Vstříc tradičně vyběhli krvelační psi. Pastýř je jemným zavrčením zklidnil a umravnil. V salaši bylo milo.
Pastýř se srdečně vítal s manželkou a malými dětmi. Sedíme a sledujeme pracovní cvrkot. Na ohni se připravuje mamaliga. Večeříme s nimi toto národní jídlo. Kukuřičnou kaši se sýrovou omáčkou. Tak dobré! Stydíme se moc jíst. Brzy padne večer a tak odcházíme. Sebou zásoby sýra. Od salaše je nádherně vidět cesta na Paring, Zítra po ní jistě vyrazíme, snad už bude lépe.
Jakmile však od salaše vystoupáme do našeho sedla začíná pásmo mlhy. Se stíněným pocitem usínám. Dnes jsem chtěl opustit pohoří Paring. A my zatím trčíme pod ním! Vlastně ani nevíme zda vylezeme!
Středa - mlhy mizí?
Počasí začíná být přejné. V útržcích mlhy je vidět Paring. Ti co nebyli na salaši jdou na návštěvu, já nabírám vodu. Potom už stoupáme na horských pásem s výškou kolem 2000 mnm. Zastavujeme na ostrohu s hezkým rozhledem. Spídy maluje perokresby a my koukáme.
Další cesta je však doprovázena předzvěstí špatného počasí. Opět mlha. A za chvíli cesta končí. Potkáváme pastýře a pod námi vidíme zbrusu novou salaš. Pastýři radí kudy dál. Musíme jít bez cesty. V mlze mám však strach. Za chvíli se přidává déšť, vítr a silná bouře. Vzdáváme to a klesáme do salaše. Pastýři jsou přátelští. Odjíždí a předávají nám svou salaš. Má podlahu z betonu. Ten spolehlivě pohlcuje teplo a vyzařuje chlad. Zůstáváme tu. Večer se na chvíli vyjasní. Ale potom zase prší.
Čtvrtek - k mlhám se přidává déšť a vítr
Chčije a chčije. Hrajeme bang. Povídáme. Jíme. Spíme.
Večer se opět vyjasňuje. Mračna se trhají. Vyrážíme na malou vycházku s nádhernými výhledy. Stála za to. Koukněte na fotografie!
S naději hezkého dalšího dne usínáme.
Pátek - mlhy na chvíli mizí
Je opravdu po ránu překvapivě hezky. Přesto obloha není zdaleka „nahoře bez“. Stoupáme vzhůru. Chceme dobýt nejvyšší horu. Nakonec dobýváme nižší vrcholem přímo pod ním. Má jméno Mindra (2310). V duchu si říkám minrák. Odpočíváme.
Rozhodujeme se zda dobývat vrchol či ne. Zdá se na dosah. Zdání však klame. Nakonec zahajujeme sestup do dolních nižších předhůří Paringu. Je to dobré rozhodnutí, protože vzápětí začíná pršet a bouřit. Hory se opět zahalují v mračen. Ve vzpomínkách mám stále bouři těsně pod vrcholem Paringu před pěti lety.
Dole potkáváme mladičného pastýře – pastiříka. Žene před sebou nemocnou ovci. Pod horou má malou salaš. Tam se skrýváme před další průtrží mračen. Na ohni děláme jídlo. Pastiřík nás úslužně obsluhuje, jak to jen jde. Topí na ohni, nabízí víno i cujku. Je skvělý.
Venku bouří. My jsme v suchu. Zase tichá Boží stráž. Další putování klesá dokonce do pásma lesů. Jde se hezky. Občas mží, ale obloha je občas mezi mraky i modrá. Děláme oheň. Je nám dobře. V salaši dostáváme sýr. Ale ani jej nechceme. Nějak jsme se jej už přejedli předchozí dny. Nad námi trůní nádherná hora Šapa (1548) . Moc se mi tu líbí. Rád bych se tu jen tak potoulal.
Sobota - bez mlhy a bez deště (skoro)
Byl to hezký den, skoro nepršelo. Ráno sušíme.
Putujeme pohodlnými cestami, potkáváme stáda, pastýře. Kolem nás jsou krajinářsky cenná místa. Jdeme i přes malou horskou osádku, se psy, kozami a stády. Nad ní vysoká skála. Píetrele albele – Bílá skála.
Za ní už sestup do údolí řeky Jiu ke klášterům. Cesta je na sestup dobrá a příjemná. Vede fantastickou divočinou. Kousek před ústím potkáváme podivné rumunské vodní dílo. Zřejmě jímací objekt na vodu, nedokončený. Protože bylo hezky a svítilo slunce, koupeme se a pereme.
Potom už údolí a civilizace. Klášter Lainici. Před jeho vraty si musím převléci kraťasy – jsou mi vidět svůdná kolena. Ženy si berou sukně, holky s kalhotami jsou vpuštěny.
Procházíme se mezi kaplemi a noříme se do pravoslavných tajin a nebeských vůní. Z rozjímání nás vyrušil strážce mravů, ten co hlídal u brány. Ach co ještě nemám zahaleno!? Zve nás na večeři k mnichům. Dostáváme dobré jídlo – polévku, bramborovou kaši – vše ve vykachlíčkované jídelně. Nádhera.
S podvečerem stoupáme vzhůru do nejtiššího místa v zemi. Poustevna Schitul Locurele. Už jsem tu jednou byl. Po létech je stále krásná, opravenější. Jen místo polí roste tráva.
Místního kněze se ptáme, zdali můžeme přespat. Nelze. Spíme v zatáčce na malé plošince. Rozděláváme oheň.
Byl to hodně dlouhý den! Nádherný a skoro bez deště! Snad už bude lépe.
Neděle - další bez mlhy a bez deště leč vyhýbej se přátelským mnichům!
Hodně jsme se zdrželi zašíváním Šmídyho boty. Zato vidíme živého medvídka. Nedaleko od nás. Kdo si prohlásil: „To je ale divnej pes.“ No, a byl to medvěd. Plaše před námi zmizel.Teprve kolem poledne stoupáme vzhůru po cestě. Znovu se stavujeme v tiché poustevně pro vodu. Tichý kněz zrovna zpovídal.
Od ní vede cesta dál. K našemu šoku do dalšího horského kláštera s výstavní branou. Zjevení uprostřed lesů. Prosíme o sůl a dostáváme oběd. Opět čorba, bramborová kaše a zákusek – kroupy s pudinkem. Skvělé!
Potom přemýšlíme kudy dál. Ujme se nás mladý mnich s černým svetrem a košilí. Vede nás cestou neuvěřitelnou a tempem šíleným. Zjevně mu nedochází, že za sebou máme cestu a na nelehké zádech batohy. Vše však vyrovnává svým nadšením a veselím. Cesta vede prudce nahoru pralesovitým lesem, mezi skalami. Občas lezeme po čtyřech. Kameny padají. Fantastická divočina. Byl jsem znaven, ale nadšen. Hodné společnosti Anny Pamrové!
 |
| Veselý mnich, který nás vedl pustinou a skalami. |
Nakonec docházíme na skalní výhled. Nádhera vidíme naši uplynulou cestu i celý Paring.
Mnich se s námi fotí. V mobilu nám ukazuje své úlovky v mobilu – fotky z lebek z posvátného ostrova Athos. Je nadšen. My zas tak moc ne. Potom zase mizí dál kdesi v houštině a my za ním. Docházíme až k propasti. Ta je i v mapě. Mnich nás ubezpečuje, že stojíme na mysteriozním místě a na celou skupinu svolává ochranu andělů.
Od propasti už známe cestu, ale mnich zarputile běží dál, dolů do žlebu a mohutně gestikuluje, že jej máme následovat. Ze slušnosti jdeme za ním. Zbytečně klesáme. Ve žlebu se s námi loučí a my po krátkém občerstvení stoupáme zpět až ke skalám. Po rozeklaném okraji se zdvíháme výše a výše. Je tu nádherně. Skvostné výhledy. Jsem opět nadšen!
I tudy vede neznatelná cestička. Tábor rozkládáme na skalní ostrožně. Jedno z nejlepších tábořišť, po stránce zasazení do krajiny. Opět, jako loni, Frank Lloyd Wright by nás pochválil.
Bojím se však větru. Kotvíme stany jako blázni. A dnes nepršelo vůbec! Snad bude další dny lépe!
Pondělí - vyhýbej se přátelským pohostinným Rumunům
Darek má ranní pondělní kázání. Táhneme krásnými bukovými lesy. Výstava divokých buků. Stále myslím na slova Alberta Schweitzera – "O podivuhodné stromy, mí staří přátelé.... " |
| Citát, který se opsal tatinek. |
Rochním si v nich a toužím se u každého zvláštního stromu zastavit a vyfotit jej. Přemlouvám Šmídyho a ten je ochotně fotí.
Výpravě však dochází voda a všichni se těší na normální hory. Po čase potkáváme muže a ptáme se jej na studánku. Vede nás k prameni, kde skupina Rumunů připravuje výstavbu salaše. Hoří jim velký oheň. Připravuji maso. Vybízí nás stále k popíjení cujky (pálenky) a vína. Obé se chladilo přímo v prameni. Popíjím. Jsme pozváni k obědu. Je bohatýrský.
Maso, zelenina, chleba, a víno a cujka. Po čase vidím, že se stolování a pití vymyká z rukou. Vstávám a vyzývám ostatní k odchodu. Sám se vracím pro veselé skupinky konverzující neznámou řečí. U cest tam a zpět jsem zase hojně zván k na kališek – pvc kelímek. Jsem už asi mimo, neb připíjím na EU. Jsem žel málo asertivní a navíc jist si sám sebou, že na mě víno nemůže mít žádný vliv. Vracím se k prameni a cítím, že je se mnou zle. Hlava se točí. Mluvit je nesnadné. Nakonec odcházíme. Jen tak tak se držím na nohou. Za kopcem výprava odpočívá a já zcela odpadám.
Ještě když píšu tyto řádky, tak se stydím.
Prší. Potom přichází silná bouře. To mě probudilo. Je zataženo a lije. Zase lije. Rozhoduji se jít dál. Nebudeme přece zastavovat při každé spršce! Doris už propuká v hněv. Husto. Jdeme dál a za kopcem stavíme stany. Zalézáme hned do stanů. Moc do řeči není.
Dlouho do noci mi Petr Šmíd dopřává naslouchající psychoterapii. Stále opakuji Petře já jsem se dnes...V nouzi poznáš přítele! Stydím se za dnešek jako psík.
Úterý- konec všech nadějí
V noci i ráno prší. Kolem zase mlha. Zase je vše vlhké a hnusné. Cítím v kostech, že je konec putováním. Odhodlanost bloudit v mlze i trpělivost s vlhkým počasím dochází. Hlásím ústup a sestup. Chvíli o tom debatujeme, ale všem je jasné, že je konec. Sám bych asi šel dál, ale kolektivní vědomí je zjevné.
V posmutnělé atmosféře klesám. Končíme v lyžařské osadě nad vesničkou Vulkan. Objednáme na verandě chatky. Mezi tím zase lije, jak z konve. Aspoň mě to ubezpečuje, že jsme udělali dobře. Do Petrošani se dopravujeme busem a stopem.
Abychom si aspoň trochu užili Rumunska, jedeme znovu údolím Jiu, do staničky Gura Meri. Jednu zastávku před startovním Bumbesti. Nad tunelem rozkládáme tábor. Je tu sucho, teplo, sušíme. Krásný pokojný večer. Snad aspoň nějaká náplast na naše unavené duše.
Středa - malý trek, aneb v údolí pršívá až večer
Vyrážíme na malý trek k blízké soutěsce. Cesta vede skrze vesnice, mezi podivnými hospodářstvími – dřevěnými boudami, ve kterých kvikají čuníci.
Poprvé jím moruše, které tu hojně rostou.
Za vesnicí je nádherná pastvinná krajina.
Jdeme pro vodu. Hospodář nám nabízí víno. Obrací se mi žaludek. Nechci.
Obědváme u vodojemů, ze kterých teče proudy voda. Balkán, klasika. Asi teče dodnes.
Potom stoupáme vzhůru lesním údolím až k soutěsce. Ta se ukazuje jako nic moc. Zase prší. Nacházíme chatičku, za ní stavíme stany. Vody tu moc není. Večer opět prší a bouří. V noci tu vyjí psi a rozhází všechny naše věci a sní mi špek, co jsem táhl přes hory.
 |
| Vzpomínky .... |
Čtvrtek - riskovat se někdy vyplatí
Postupujeme dál a plánujeme návrat. Přecházíme hřeben. Na něm nacházíme malé letní hospodářství dvou důchodců. Nádhera!
Kdyby nebyla, byl bych asi večer opékán na rožni. Cestu nacházíme a po ní se nakonec se dostáváme do civilizace mnohem rychleji. Za dvě hodinky procházíme náhorní vesnicí a odtud autobusem do Targu Jiu. Konec úžasný. Pán Bůh je na mě tak hodný!
Chceme přespat v parčíku. Jsme znaveni. Ale sotva usedneme či ulehneme, začíná pršet. Uf. Klasika. Nakonec noc trávíme na nádraží.
Pátek - domů
V pátek ráno dojíždíme do Simerie, nakupujeme, kávujeme. Krom sýra kupuji skvělé dvě domácí marmelády. Jižní, černé vynikající. Je v nich kdo ví co, ale chuťově ojedinělé. Je nám fajn. Vlakem pokračujeme do Budapešti. Ve vlaku a v Budapešti s hrůzou pročítám svatební kázání a zcela jej předělávám. Jaké žvásty dokážu zplodit! |
| Opravuji vlastní kázání.... |
Další dny
V noci přijíždíme do Brna. Zde vše končí. Přede mnou je sobotní svatba v Huse na provázku.
V neděli ráno odjíždím do Bratislavy. Užívám si místních bohoslužeb. Zamířím do oblíbené kavárny nad Dunajem zamyslit se nad uplynulými dny. Sotva si objednám kávu zatahuje se a přichází průtrž mračen. Číšník mě požádá, abych dopil a zmizel, musí vyklidit celou venkovní kavárnu. Nu klasika.
Tak tedy: Letošní putování po rumunských horách přiřazuji k těm méně podařeným. I když.... nebylo to zdaleka tak strašné, jak si ho maluji na zdi své paměti. Boží pomoc byla s námi. Vše mohlo dopadnout mnohem hůře. Není vždy slunce na obloze... A to doslova.
Nu co zvolat nakonec?
Pro putovní zápisy klasické: "Samému Bohu budiž sláva!"?
Letos raději: "Pane Ježíši buď milostiv mě hříšnému....!"
Žádné komentáře:
Okomentovat