O mizející ctnosti - pokoře

Milí rozhlasoví (a weboví) přátelé,
dostávám opakovaně jako kazatel otázku: „Zdali je správné si nechat všechno líbit a nebo naopak dovolávat svých práv a své hodnoty?“ Nebo „Ježíš mluví o nastavování druhé tváře, když vám někdo ublíží. To přece v jednadvacátém století nefunguje!“

Vyrostl jsem v době, kdy uznat vlastní chybu  bylo ještě ctností. Dnes s námi žijí, a to  ve větším počtu než dříve, lidé sebevědomí, přesvědčení o své pravdě a jedinečnosti. Málokdy jsou ochotni připustit, že by se mohli mýlit, že by snad něco neuměli. Doposavad je všichni chválili, hráli už hry, ve kterých bylo zapovězeno prohrávat. Skloňují pojmy sebeúcta, seberealizace, sebeurčení, sebedůvěra. Hnutí New age novou generaci vznešeně nazývá indigové děti. Setkávám-li se s extrémními výstřelky sebevědomých lidí ptám se: Není to cesta do egoistických pekel?

No, nemusí se jednat zdaleka hned o ďábelské mámení. Naopak může jít i o Boží volání. Volání na cestu obnovy Božího obrazu, který každý z nás nese. Každý z nás touží něco znamenat, mít hodnotu. Totéž platí i o druhém extrému. Je snadné schoulit se v rohu do klubíčka a nechat si vše líbit. Ke všemu mlčet. Ovšem stačí nastavit si ve své mysli jednu optimální úroveň sebevědomí?  Ani ne moc, ani ne málo?

Bible nám ukazuje, že život je ale ještě složitější. Rozhodovat se musíme znovu a znovu každý den a v každé situaci jinak. I Pán Ježíš Kristus se dokázal tvrdě ohradit vůči svým protivníkům. Ale v poslední chvíli svého života mlčel a nechal na sebe i plivat, byť věřím, vše konal s jakousi noblesou. Nelze vystačit s jednou šablonou na všechny situace. Přesto však v Písmu nemohu přehlédnout převažující směr.

Písmo nás vede spíše na stranu  pokory a tichosti. V kontextu doby jsou to zapomínané ctností. Nejkrásnější povzbuzení k takovému jednání najdeme v biblickém dopise filipským křesťanům:  V ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl. Apoštol  zde velmi moudře počítá s tím, že ctižádost a ješitnost, budou souputníky našeho života. Každý má v sobě touhu po seberealizaci, chce po sobě něco zanechat. Ale pokud je člověk ctižádostí ovládán, pokud se sebeuplatnění stane jediným smyslem mé existence, pak můj život začne ovládat nekontrolovatelný egoismus, lakomství a boj o vlastní prestiž. Ve společenství takových lidí na sebe individua snadněji narážejí a snaží se vymezit jeden vůči druhému. Duševní prostor kolem nich  se stává těsnější.

Na nedávném výpravě našeho dětského oddílu jsme zažili hrůzný úkaz. V noci jsme našli pokoj, kde měli děti spát, téměř prázdný. Hráli si v něm hlučně dvě sebevědomé děti. Vypudili ostatní kamarády a vůbec jim nevadilo, že na jejich úkor naprostá většina odešla spát do chladu, ve vedlejší místnosti. Tak dopadá soužití s lidmi, kteří se cítí být pupkem světa. Ach, milí rozhlasoví (a weboví) přátelé, kéž nám Pán Bůh zdravý a pokorný rozum zachovati ráčí!
(Psáno pro čro Ostrava)