Suhard - Rodna 2019

Vyrážíme v pěti z Brna: Jana Baná, Martin Machek, Richard Beneš, Petr Machek a já. Cesta zcela v pohodě, až na nepříjemné přecházení mezi nádražími v Budapešti. Ale nic hrozného, leč za zmínku to stojí.  

Vatra Dornei

Moc hezké lázňské městečko, kam jsme přijeli v noci. Ulehli v altánku lázeňského parku. 

Ráno kávička, skvělé pečivo s brynzou, zeleninka na tržišti. Prostě rozkoše východu. Potom už přímo z města
do hor. Začátek nástupu na hřebenovku je hned za místními domy.

Suhard – zelená země

Na Suhardu jsem byl poprvé. Z netu jsem pochopil, že jde o pastevecké pohoří. Ano, bylo to pastevecké pohoří. Pastva zde probíhá jakoby velkostatkářsky. Ale o tom dále.

První hodiny šlapeme po podhorských pastvinách,....

 pod námi zabydlené údolí, před námi hora Ousoru (1637). Velmi pěkná a výrazná hora. 

Nedobýváme ji, budou vyšší. Ale pod horou táboříme. Sedýlko, příjemný pažit, studánka, dřevo, výhled. Krása. První noc.

Další den jsme táhli zelenou zemí. Hora Ousoru se od nás vzdaluje, ale dlouho nás provázela jako maják v moři hor.  

Nelze se nezastavit v salaši. Rodinka nás zve dovnitř. Dostáváme sýr, buchtu, vynikající pečená játra. No skvost!

Další putování se mi v hlavě stále vynořovalo slovo: „greenland“. Opravdu krásné pastviny s výraznou zelenou barvou. Ovčácký průmysl je tu překvapivě moderní: Salaše se podobají kravínům – tedy ovčínům. Pastýři jezdí terénními vozy. Louky jsou děleny ohradami a ohradníky. Velkokapacitní pastva. Mnoho pramenů se žlaby.

Uprostřed hor stojí  klášter. 

Jdeme tam. Vítá nás mladší  černý mnich s vousem. Je velmi přátelský. Má tu zavedenou wifinu a domlouvá se s námi pomocí google překladače. Vypráví, jak cvičí s činkami, máme mu sáhnout na svaly. Kluci tvrdili, že byly jako železo. Takový trochu podivný mnich. Žije v klášteře sám. Bereme vodu, supíme zpět na hřeben.

Po této přestávečce zase zelenými pastvinami dál, až k jakémusi jezírku u lesa. 

Cíl cesty. Místní pastýř nám ukázal krásnou studánku v lese. Vůbec mu nevadilo, že tu táboříme. Je tu krásně. Je tu svoboda. Druhá noc.

Další den jsme opustili „greeenland“ a zanořili se do lesů. 

Na chvíli jsme se vynořili do romantických luk s názvem Rotunda a odtud znovu lesy, které se časem proměnily v klečový porost. 

Po čase před námi zjevila výrazná Omuluj (1932), nejvyšší hora Suhardu. 

Pod ní jsme zvolili místo na tábořiště.

Je větrno a tak Ríša staví kolem ohně krásnou kamennou ohrádku proti větru. 

Bez batohů dobýváme nejvyšší vrchol. Na cestě zpět poprchává a je bouřka. 

V noci vytrvale  prší, ale ráno bylo zase hezky. Třetí noc.

Ráno bylo pohoří Rodna vidět ve zcela jasných konturách. Opět jsme táhly po zelených pastvinách. Přibylo pastýřů i stád. Každým krokem jsme se přibližovali sedlu Rotunda. (Asi místní oblíbený název.)

V tomto sedle končí Suhard a začíná Rodna. Těšíme se na chladné pivko. Nekonalo se, byť náznak hospody tu je. Bylo tu ale posezení, pramen a lesní dělníci opravující lakatoš. Což je celkem zábavné.

Rodna – národní park

Potom už vzhůru do ještě vyššího pohoří. Výška nejvyšší hory Suhardu bude pro nás po několik dní standartní výškou. Potkáváme stáda koní. 

Na táboření mám vyhlídnuté hezké místo, sedýlko pod horou Preluca Galei. Hezké místo s hezkým výhledem. Zde už má člověk pocit, že táboříme v horách. Čtvrtá noc.

Další den na Rodnou. Ta hned z počátku, pod horou Ineu, ukázala své nejkrásnější poklady: stejnojmenné čisťoučké jezero, skalní štíty, zbytky špinavého sněhu, třpytivé prameny, pestrý květinový koberec, vodopádky. Vše zahaleno do parkového porostu kleče.

Překvapila nás delegace ochranářů, kteří přijeli autem a zaparkovali kousek od našeho tábořiště. Strážce znuděně seděl u jezera, koukal do mobilu a vůbec mu nevadilo, že se v chladné vodě plesa začínáme koupat. Jinak ochranáři se tu snaží. Najdete tu dosti informačních cedulí i úsměvnou naučnou stezku.

Potom jsme už dobyli štíteček Ineu, tedy spíše ostřejší horu. 

Potkáváme se tu s Ukrajinci a bukurešťským mnichem. Vypráví o neblahých poměrech v Rumunsku a o tom, že ví, kdo za vše může: Židé. Ach jo, pravoslaví.

Další cesta je náročná, nahoru dolů, po skalkách, horách a horečkách úzkou pěšinkou. Ta byla často lemovaná krásnými nízkými hořci. Jako by se jim na lehce ošlapané trávě dařilo. 

Tento den úmorně pařilo slunce. Zastavili jsme proto dříve a tábor si založili na malém plácečku ve skalách. Jsme unaveni. Není tu dřevo, tak vaříme na plynu. Usínám na výhledu, na hraně skály. Pohoda, dýmečka. Den se mění v hvězdnou noc. Ta je krásná, vlahá, jasná. Pátá noc.

Ráno jdu pro vodu. Pod námi tábořili moravští valaši – tatínek a dva synové. Otec sympatický lesák. Společně, trochu nostalgicky, vzpomínáme na dávné rumunské výpravy za totality. Je fajn, když se sejde stejná generace. Dostávám od nich vločky, za což jsme rád.

Potom už dále horami, do slavného dvojsedla Gargalau. Riša, zdatný tahoun výpravy,  jde v čele. Má problémy se psy. Klasika. Ti  připomínají, že i na Rodné probíhá intenzivní pastva. Jsou tu asi rozumní ochranáři.

Na hoře Gargalalu přichází déšť a následně v sedle pod kopcem vidíme, že se blíží bouře doslova „jak sviňa“. Rychle stavíme tropiko a záhy začíná hustě pršet a bouřit. Nám je ovšem fajn. Čteme si, povídáme a litujeme turisty, co moknou a procházejí kolkem nás. Jeden, zmoklý jak slepice, se nás ptá, zdali nepotřebujeme pomoc. Hodný muž. Ale ptát se máme spíše my. Po dešti se nádherně vyjasnilo. Hory jsou vidět jakoby v jiném světle. 

V Gargalau zůstáváme na noc. Co se týče vody, prameny si můžeme vybírat. Šestá noc.

Další den jsme prošli přímo centrální částí Rodné. I když jsem tu šel potřetí, vidím krajinu teprve poprvé. Předchozí putování byly všechny obzory v mlze. Proto si užívám rozkoše hor. Pestré kytky, bílá kostra ovcí, skalky, klinkající ovce a především nádherné obzory.

Ten den jsme ušli poměrně velký kus. Zatábořili jsme  pod nejvyšší horou Rodné. Sedmá noc.

Další den dobýváme nejvyšší štít. Petrosul Rodnei (2303). 

Já ovšem zůstávám hlídat tábor. Navštěvuji stará tábořiště, maluji. Je to tu super.

Černou skvrnou na celém dni byl příjezd terénních aut. Jen tak, aby se chlapáci vytáhli před ženskýma, projíždějí sem a tam plesem. V potoce teče kalná voda  s olejovými skvrnami, z mělkého plesa je bahniště. Jana se je snaží statečně zastavit. Ukazují ji na rozloučenou prostředníček. Prostě východ. Vše je jim jedno. 

Hnus, hnus, hnus!!!! Stín tohoto zážitku na nás leží několik hodin.

Rodnejský apendix

Zbývá nám ještě pár dní a tak se rozhodli sestoupit experimentálně, nejdelším jižním hřebínkem. Po dlouhých úvahách a výrání do krajiny hledajíce traverzovou cestu, jsme sestoupili do údolí po žlutém trojúhelníku, ze kterého má pokračovat traverz na hřeben. Sestup prudký. Šli jsme ale nádherným opuštěným údolím s rozkvetlými nespasenými loukami. Rozkoš velká!

Vprostřed údolí skoro nová salaš. Čistíme ji a opravujeme střechu. Trávíme v ní večer a osmou noc. Večer na salaši, kdo čte rozuměj.

Ráno jsme traverzovitě stoupali onou tajemnou cestou, jenž byla ve všech mapách, ale nebyla vidět okem. Byla to ovčí dálnička. Ovce tu vyhloubily  pěšinky, tzv. prtě. Ty se někdy slily do jedné krásné cesty, jindy se zcela rozpojily. Díky tomu se  šlo občas dobře a občas hodně blbě. Traverzem jsme došli až na hřeben a po něm následovala jen pomalu snižující se hřebenovka.

Nahoru dolů, nahoru dolů. Cesta občas mizela, občas se zase zjevila. Občas jsme potkali i modrou značku. Prostě super divočinka. Krásná a malebná krajina. Mix luk a skalek a lesíčků. A hlavně krásné výhledy na údolí pod námi. Pod nohami již vápencový podklad.

Bojím se, zdali na vápenci najdeme vodu. Našli jsme dokonce dva malé a hezké pramínky. Blíží se poslední devátá noc. Jsme už unaveni. Stavíme stany a děláme oheň.

Další den nás čekal kousek hezké hřebenovečky, spíše tedy jdeme traverzem pod hřebenem. Končíme na velké a rozsáhlé polaně Dusilor (1538). 

Od ní jsme klesali lesnickou cestou. Velmi nepříjemný sestup, tisíc metrů. Kamenitá cesta. Používaná, neudržovaná, erozí silně narušená. Rumunští celníci jsou líná hovada, co se týče budování a údržby lesních silniček. Konec rumunské svážnice  byl zaústěn přímo do koryta potoka. Vlastně mě to ani moc nepřekvapilo.

Potom ale už hezká podhorská krajina, domečky, lidé, auta, horko, sálající asfaltka. 

Cestou nás zastavil muž s hadicí vody. Nabízel, že nás postříká. Jak nápaditý dobrý skutek! Potom, jako v dobré pohádce, nám zastavil místní učitel, odvezl do města  s názvem Lázně svatého Jiří. Vše nám doplnil náležitým výkladem. Vysadil nás u minerálních pramenů. Mám žízeň a tak piju a piju. 

Jana se seznámila s manželským párem z Německa, původem z Rumunska. Ti vyprávěli svůj příběh od narození po současnost. Dlouho vyprávěli a možná by vyprávěli až dodnes.

Mimo jiné nás upozornili, že té léčivé vody nemáme pít moc. Měli pravdu, nebylo mi zcela dobře s hektolitry minerálky v břichu.

Večer trávíme u dobré večeře a u dobrého vína. Je nám blaze. 

Rumunská polévka  - čorba a k ní velká porce masa s mamaligou. Něco jako slepice na smetaně. Potom už taxíky na vlak a vlakem do Kluže a odtud domů. 

Přestup v Budapešti raději realizujeme metrem.

Bylo krásně v Rumunsku. Je to stále nádherná a spanilá země.

Samému Bohu budiž chvála!

Foto: Petr Machek a Petr Kučera

Cesta za Františkem

O prázdninách je potřeba dohonit resty. Jeden z nich je moje cesta za svatým Františkem z Assisi.

Mám k němu léta sympatie, patří do seznamu černých svědomí mého neasketického života. Tedy nejprve pár slov jeho osobě.

Velmi stručně o sv. Františkovi z Assisi

Žil na přelomu 11/12. století. Měl podle svých životopisců od mládí laskavou a rozpustilou povahu, byl synem bohatého kupce s látkami. Patřil ke zlaté mládeži svého města.

Měl vše, co si může mladý člověk přát, ale se svým životem nebyl spokojený. Chtěl se stát rytířem a získat šlechtický titul. Účastnil se války. Uviděl tak utrpení i lidské umírání. Sám byl raněn.  Dalším  formativním zážitkem bylo setkání s hnijícím malomocným. 

Těch se vždy stranil, hnusili se mu. Přesto, když jej uviděl, byl přemožen vnitřní povinností křesťanské lásky, objal jej a políbil jej. Později, stále velmi mlád, bylo mu okolo dvaceti let, se stáhl do ústraní, toulal se po okolí, přemýšlel o životě i následování Krista (V té době bylo obyvatelstvo dnešní Itálie aspoň formálně křesťanské.) Když se ho jeho přátelé ptali, co se s ním stalo, zdali se nezamiloval, přisvědčil, že se oženil s velkou láskou, paní chudobou. Později, na jedné svých potůlek došel, ke kostelíku svatého Damiána, kde uslyšel Boží hlas: „Františku, oprav můj dům“. František se dal do opravy zbořené kapličky.

Kříž v kostele sv. Damiána.
Pod ním uslyšel hlas Boží pro svůj život. 

Později ta slova přijal jako výzvu k opravě církve. Ta tehdy byla na vrcholu svého úpadku. Kolos bezduché instituce skřípal světským tóny. Postupně se posunul k radikálnějším činům. Rozprodal svůj a z části i otcův majetek, peníze rozdal chudým. Otci se změna synova zaměření pravůbec nelíbila, dotáhl nezdárného synka jej před biskupa města Assisi, aby jej soudil.  Zde František učinil silný čin. Zklamán otcem, svlékl ze sebe oděv, jediné majetkové pojítko mezi jím a rodinou.

Zřekl se otce a  prohlásil za svého tatínka Otce v nebesích.  Kdosi přes něj hned hodil starý pytel, aby svou nahotou nepohoršoval.  Od té doby nosil jednoduchý šat z pytloviny. A Františkáni dodnes nosí obyčejnou hnědou kutnu.

Františkův plášť z hory z kláštera a Verna

František posléze začal žít  neuvěřitelně chudě, asketicky a svobodně. Prostými slovy, na rozích ulic, vyzýval k následování Krista a k vzájemné lásce. Pomáhal nezištně lidem, pečoval o nemocné, ztotožňoval se s chudými. Žil z toho, co mu lidé dali či nedali. Byl doslova závislý na Bohu. Lidé se přítomnosti blázínka Páně cítili dobře.

Jeho bohatstvím byl svět, který Bůh stvořil pro své děti. Radoval se ze zvířat, rostlin květin, skal, slunce vody. Právě skrze stvoření vnímal Stvořitele. Spřátelil se se zvířaty natolik, že v něm tvorové rozpoznali přítele. Svým příkladem strh mnoho nadšených následovníků a ovlivnil tisice lidí. Časem z nich vznikla řehole Františkánů a v ženské podobě řehole Klarisek. Svým působením ovlivnil celou tehdejší Itálii i tehdejší křesťanský svět. A činí tak dodnes.

Zemřel poměrně mlád (45 let), nedaleko Assizi. Jeho tělo bylo poměrně zhuntované častými posty i tím, že
na sobě nechával žít své nevinné spolubratry, různá zvířátka. Nechal se položit nahý na holou zem se slovy, že nahý vyšel z těla své matky a nahý se odevzdává do rukou nebeského otce.

Odkaz světce dodnes žije, na světě jsou Kapucíni, Minorité, Františkáni a další a další odnože následovníků velkého muže. Sympatické bylo, že František nereformoval církev, ale svůj život.  Vždy jsem se divil, proč si žádný papež nepřivlastnil světcovo jméno. Považuji se za šťastného, když jsem se dočkal:

Nyní něco k cestě po jeho stopách. Popisem nalezených duchovních šlápot doplním život Františka z Assisi. Cesta se uskutečnila v nádherném předjarním březnu. Jeli jsme ve dvou - bratr v Kristu Štěpán a moje maličkost. 

(1) Za Františkovými stigmaty

Naše první zastavení bylo na hoře La Verna, kde byl František ke konci života, uprostřed pochybností, raněn Božím znamením, stigmaty, ranami Kristovými. Zdejší klášter se nachází poměrně vysoko v horách, přilepený jako vlaštovčí hnízda ke skalám. 

Byl protkán sítí chodeb a chodbiček s kapličkami, obrazy a modlitebními zátišími. Cestou jsme potkali kapličku věnovanou ptákům se sochou Františka kázajícím okřídleným bratrům, jak nazýval všechny Boží tvory.

Mezi domky kláštera se nachází skalní sluje, kde František bydlíval, dokonce jedno místo je označeno jako místo, kde lehával. (Dnes je překryto kovovou sítí neb ho turisté rozebírali J)

Se Štěpánem jsem vyrazil na samý vrch hory La Verna. Fratiškologové tvrdívají, že se život světce otiskl
do místní přírody.  Vzpomenul jsem si na tuto tezi ve chvíli, kdy jsem uviděl samý posvátný vrchol hory, pokrytý rozkvetlými, snad kosatci. Možná květiny kvetly nejen k oslavě Boží, ale i k oslavě světce. Na hoře je postavena malá krásná a skromná kaplička. Místo na mě udělalo obrovský dojem.

Spokojeni a naplněni jsme prošli klášterem, zahlédli kapucíny v hnědém a pokračovali do Františkova rodného města.

Na místě činu – Assisi

Večer jsme dojeli do vytouženého místa.

Ubytovali jsme lehce františkánsky a zaslouženě se vyspali. V Assisi na Františka narazíte všude: sošky, obrazy, nápisy, musea, suvenýry, ulice. Prostě je všude.

Městu vévodí bazilika svatého Františka, v níž je tento světec pohřben. Nevím, zda se extrémně skromný František v nebi směje či pláče, když vidí svou hrobku ukrytou v obrovské, zdobné,  trojposchoďové bazilice. 

Další poschodí jsou pod urovní terénu, kde spočívá Františkovo tělo. 

V jiném kostele najdeme hrobku svaté Kláry, ženské spolunásledovnice života Františka. Samotné město si zachovalo svůj středověky charakter. I hypermarket místní  radní ukryli do podzemí, aby nepřekážel vzpomínkám na asketického rodáka. Užíval jsem si spleti zdejších uliček, schodečků a náměstí.

Nejvíc jsem se těšil na návštěvu kostelíka sv. Damiána, místa, kde Františkova cesta následování Krista začala. Měl jsem tu čest ke kostelíku dojít sám a projít se i okolím, cestou s vlčími máky.

Kostelík je skutečně nenápadný, pod městem, za hradbami. Byl jsem tu opravdově šťasten. 

Kostelík svatého Damiána!

Klášterní zahrada. 

Prosté františkánské kříže

Večer jsme se Štěpánem navštívili františkánské adorace. Uvítal nás laskavý a radostný bratr v hnědém.
V pět hodin vrzly vrátka sakristie, vstoupili bratří a pod vedením staršího vousatého mnicha jsme zpívali prosté chvály, za doprovodu harmonia či dýchavičných varhan. Nádherné, krásné, jemné, skromné. 

Večer jsme navštívili předměstí Assisi, Santa Maria degli Angeli, městečko s krásným obrovským a zdobným barokním kostelem. Uvnitř kostela stál malý kostelík. Teprve zpětně mi došlo, že jsem byl na místě Františkova skonu, v Porciuncule, kterou jsem na mapě marně hledal. Skromný život velkého světce opět zakryla pompézní barokní sláva. Celkově v Assisi bylo nádherně. Jistě se sem vrátím.

Nelze nezmínit setkání s malířem Raffaele Ariante, u něhož jsme prožili krásnou hodinku. Za jeho obrazy byl nádherný myšlenkový svět. Obraz ukřižovaného a zároveň živého Krista, jablko z ráje ještě bez stínu. No skvost! Odkaz na jeho FB je zde. 

Rozhovor s malířem v ateliéru. 

Peccato Originale

Za jesličkami do Grecia

Naše další cesta nás zavedla do vesničky Grecio, kde poprvé František inicioval oslavu vánoc ztvárněním Kristova narození na živo. Tedy dnešní tzv. Betlém. Ta chvíle byla prý nádherná. „A noc byla jasná jako den a lidé se spolu se zvířaty cítili blaženě. Les zněl písněmi a od skal se odrážel jásot. V té chvíli byla uctěna prostota, povýšena chudoba a zvelebena pokora.“

Kamenné jesličky

I zde najdeme františkánský klášter, přilepený jako vlaštovčí hnízdo na skalách. 

Zúčastňujeme se „mini“ mše svaté, procházíme místa, kde světec ve skalách a chýších žil i spával.

V klášteře je též rozsáhlá sbírka Betlému z celého světa. Některé jsou úsměvné jiné krásné. Z Čech tu byl krajkový.  Ano, odtud, z Grecia,  se celosvětová tradice Betlému odvíjí.

Betlém ve stylu vánoční koule

Betlém ve stylu jemného kýče vánoční noci. 

Skalní Betlém. 

O kousek dál nacházíme další klášter, ale rovněž krásnou vesnickou hospůdku, v níž tak trochu nechtěně, ale nádherně hedonistický jíme. 

S kuchařkami a obsluhujícími. 

František by nad námi asi zaplakal, ale my jsme byli naplněni radostí. To by byl asi zase rád. A potom už rychle na vlak do Říma, věčného města.

Řím

Nabubřelost Říma se mi nějak dřela se vzpomínkami na skromného Františka. Výstavné kostely, Vatikán. 

Navštívili jsme i jeden františkánský kostel, ale já stále vzpomínal na prostou kamennou kapličku na hoře La Verna. Měli jsme tu čest proniknout i do katakomb, kde byli pohřbíváni  římští občané a později i křesťané.

Díky tomu se nám zachovali i první křesťanské symboly. Ale byl jsem velmi rád, že jsem vstoupil na půdu města, o kterém jsem jen slýchával, viděl Koloseum, Panteon, staré antické památky, které vídávali apoštolové Petr i Pavel. 

Zhodnocení

Cesta do Assisi byla moc hezká. Moc díky svému mladšímu spolubratru v Kristu Štěpánovi, který mě provázel, překládal a v google mapách našel snad všechno. 

Moc díky mému frýdeckému sboru za skvělý dárek.

Na konec -  Samému Bohu Budiž sláva +!+!+