Útes - příběh pro sjezd dorostů

Sjezd dorostů  nás doprovázel níže sepsaný příběh. Stal se jakousi červenou nití  ("storyline") velkého setkání. Nyní je po velké akci a příběh zůstává výzvou pro dorostence k dokončení jeho začátku a nebo konce. Můžete psát do komentářů a nebo na můj FC či email - zababuv@gmail.com. 

Vypluli. Pádla se poprvé opřela o mořskou hladinu a špička lodi prorazila první vlnu. Všichni v loďce věděli, že to bude nebezpečná výprava.

Jiný den by to byla pohoda. Ale zrovna dnes odpoledne? Když se zatáhlo a začal foukat vítr?
O hrany útesů před nimi se tříštily vlny, jedna za druhou. Navíc posádka dobře tušila ostré skály pod vodou, ukryté jejich zraku. Lodička na ně mohla kdykoliv najet.

 
Navíc ty vlny! Báli se. Ale nešlo to jinak, museli vyplout. Včera prohledali celý ostrov. Nikde nikdo. Musí ho přece najít!
Michal totiž včera zmizel z tábora. Byl sluneční den. Chtěl se prý trochu osvěžit a vykoupat, ale nevrátil se. Šli jej hledat. Prošli celý ostrov a objevili jen jeho botky a tričko na břehu. Kousek od toho místa moře omývalo velký plochý kámen. Michal na něm rád sedával  se zkříženýma nohama a upřeně se dívával směrem k velké skále, která vyčnívala z moře. Pokaždé k ní toužil doplavat. Měla tvar klokaní hlavy.

 Přestože byl Michal dobrý plavec, nikdy se vyplout nedovážil. Ale vždy, když skalisko uviděl, hned se o své touze rozpovídal.  Byl to největší dobrodruh výpravy. Děcka mu občas říkali šílenče.

 
Když děti objevily jeho oblečení, začaly tušit. Michal se pokusil překonat svůj strach! Proč jen o tom ten truhlík nikomu neřekl!  Odpoledne se zvedl vítr a vlny byly vyšší než kdy jindy. Možná někde uvízl. Bylo třeba jednat. Prohledaly ještě jednou ostrov a hlasitě Michala volaly. Pak se vrátily k písčitému břehu přístaviště schovaného mezi skalami. Teď už neváhaly. Musí vyplout. Naděje, že Michal stále žije, byla reálná. Záchranná výprava musí vydat ke klokaní hlavě! Opatrně tedy nastoupily na loď  a vypluly.Lukáš, nejmladší člen výpravy,  odrazil loďku a zamával jim.

 Chtěl také jet,  ale někdo musí zůstat na břehu. Stál na kameni a upřeně zíral na zpěněné vlny. Měl strach. Občas ho napadlo, že by mohl zůstat na ostrově zcela samotný. Opuštěný. Bez kamarádů, kteří tu s ním už měsíc trávili nedobrovolné prázdniny. Samota! To slovo Lukáše vylekalo, ale rychle zlé myšlenky zahnal.Připomněl si Katku, která na loďku taky nastoupila.

 
Co kdyby se s ní něco stalo?! Zachvěl se. Snad ji kluci ochrání. Loďka mezitím odplula o hodně dál. Občas se vyhoupla a občas zcela zmizela v prohlubni mezi vlnami. Často ji zakryl útes.
Na lodi měli všichni plné ruce práce. Katka seděla u kormidla, David, nejstarší a nejzkušenější z nich,  vesloval a nejlehčí Pedro seděl na špici. Měl vždy dobrou náladu. Teď pozorně sledoval útesy před loďkou i pod hladinou. Museli najíždět kolmo na vlny a přímo se děsili toho, až se jedna z vln nad nimi zlomí a zaleje pramičku studenou, slanou vodou. Přežijí? Moc raději nemluvili,  jen občas zakřičeli. Někdy kvůli skalám, jindy hrůzou.
 

Vlny byly tím vyšší, čím více se blížili k širému moři. Propluli pásmem skal a ostrůvků. Před sebou spatřili klokaní hlavu ve vší kráse i hrůze zároveň. Nikdy u ní tak blízko nebyli. Byla mohutnější než se z dálky zdála. Stěny byly hladké a slizké a vlna za vlnou omývala povrch ze slepených kamínků.
V závětří ostrohu, chráněni stěnou, se cítili lépe. Moře tu nebylo tak hrozivé. Museli však obeplout útes i z návětrné strany a hledat Michala. Tam vlny zlověstně hučely.

 Po krátkém vydechnutí znovu zabrali plnou parou do vesel, aby rozrazili šikmou vodní stěnu. Poprvé i podruhé se to podařilo. Ale jakmile je nechránil ani kousek skály, stala se jejich lodička skořápkou. Oba kluci nyní seděli u pádel. Sice zabrali plnou silou, ale loď se nebezpečně natáčela. Silný proud hnal loďku neodvratně ke skalní stěně. Tu  se před nimi otevřela velká tmavá tlama, ve které mizely vlny, jedna za druhou. Mořský proud převzal vládu a loďka byla hnána přímo do skalní jeskyně, kterou v útesu za léta moře vydlabalo.

 Obklopila je tma. Hned za vchodem je vír vrhnul do tišiny. Loďka se začala točit, ale vlny už pouze pohupovaly člunem. Hlasitě si vydechli. Bylo to o fous. Než jim v hlavě naskočily myšlenky co dál, uslyšeli ze tmy výkřik. Byla z něj cítit radost i únava. Michal!

 Byl celý ztuhlý a pomalu vstával. Dřepěl totiž na skalní lavici, jen v kraťasech, schoulený do klubíčka. Všichni se k němu rychle vrhli a začali radostně Michala objímat. Jejich vykřikování přehlušilo snad i zlověstné hučení u vchodu do jeskyně. Pak dali Michalovi napít a všichni snědli něco ze zásoby placek, které si vzali na cestu. Michal si oblékl své mokré tričko a obul boty. Byl to celkem hnus, ale lepší něco než nic. Potom se dali do dřepování, aby se zahřáli. Musí počkat, až se vítr ztiší. A potom mnohem bezpečněji doplují zpět. 
Na břehu ostrova stále seděl Lukáš. Loďku už dávno neviděl. Bál se a byla mu zima. Občas pohlédl k nebi. Snad se modlil. Přistáli? Vrátí se záchranná výprava? Uvidí ještě své přátele? Přivezou Michala? „Jo, určitě jo!“ opakoval si nahlas. Rozdělal u břehu velký oheň a čekal.

Tady příběh končí a budu opravdu rád, když mi někdo napíše alespoň v náznaku jak to vše s dorostenci dopadlo  a nebo jak jejich příběh skončil. 

(Psáno pro účely Sjezdu dorostů Církve bratrské)

Pozdní sběr 2016 - Slovenské rudohoří.

Letošní akce pozdní sběr se vyvedla skvěle. Personální složení taky super! Příjemnou prémií byla účast Tomáše Dvořáka, dávného putovníka z bájného prvního tažení Nízkými Tatrami.

Katka, Petr a Petr Tomáš a Štěpán + skrýtý fotograf Martin

Já s Tomem....

Díky marťanské slevě ČD jsme se přepravili navýsost levně do Margecan, přespali na místním poli a potom vláčkem do Žakárovců a vzhůru do Slovenského rudohoří.

První polibek – kůrovcové hřebeny

Po více než dvaceti létech jsem se postupně vracel na dávná místa. Vícekrát jsem trasu, kterou jsme měli před sebou, prošel. Ale dávno. Poprvé v roce 1989. Naposledy na koci devadesátých.

V roce 1995 se Šumem a Jiřím

Nespěchali jsme. Často jsme se zastavovali a kochali. Na pastvinách pod Kojšovou holí jsme spočinuli déle, já hledal dávná místa (Bránu u čarodějnice), ostatní vodu.

Martin a za ním Kojšovka.

Dávná kresba místa u čarodejnice.

Je to u čarodejnice? Kdo ví?

  
Voda byla nalezena, dávná místa tak na půl. Kojšovka samotná je mnohem zarostlejší než za mých mladých let. Dále nás už značky navedly  k chatě Erika, která je nově opravená. Za ní, u pomníku SNP, potkáváme "akéhosi rečného chatára", asi jediného člověka v horách, krom dřevařů.
První noc rozbíjíme stany mezi seschlými stromy, na travnaté cestě, v lese napadeném kůrovci. Tábořiště moc hezké.

 Ohniště je na hliněnoštěrkovém plácku bezpečné i mezi suchými pahýly. Katka vaří večeři. Vynikající uzenou polévku s nastrouhanou mrkví. Maminka čtyř dětí se nezapře. K hlavnímu jídlu máme množství uzeného. Povídáme o všem možném. Poprvé třeba slyším o skupině Kašpárek v rohlíku. Na ohníčkové scéně se také poprvé objevily hefty z Kancelář Blaník.
Ráno vyrážím na malou procházku. Hned pod seschlým hřebenem je krásně. Zelené lesy. My ale táhneme po hřebeni a ten  ve mně vzbuzuje spíše smutné než libé pocity. Hřebeny jsou vyrubané, smrky mají bledé jehlice. Často vidíme jen pahýly či lesnické  „kůrovcové kotlíky“ – jakési vyrubané kruhové paseky.

 
Situace se mění až před Kloptání.

Mezi Kloptání a Osadníkem – bukové království

Kloptáň je dávná rezervace přirozených lesů. Bukové lesy jsou na první pohled krásné, živné, barevné, byť i zde se mi zdají listy bledší a seschlejší. Putuje se mnohem veseleji. Na vrcholku Kloptaně je malá rozhlednička, tak pro jednoho. Vaříme oběd, smažíme houby naleznuté po (na) cestě.

 Sestupujeme směrem k fiktivnímu Alvnininu prameni. Již za šera a po paměti a navíc po dvaceti letech hledám štolu, ze které vytékal potok. Našli jsme ji po sluchu. Štola se propadla, potok zůstal. Pramenil v hluboké rýze. Krásný, železitý, obarvující do temně oranžových barev vše kudy tekl. Chutná jako železitá kyselka. Chudokrevní by si pošmákli.

 Táboříme a spíme pod stromy. Je tu hezky. Dnes večer vařím já. K večeři máme skvělé slovenské klobásky a bramborovou kašičku. Jdeme brzy spát. Pálí nás huba od pikantních uzenin.
Další den valíme směr Štos. Cesta je opět hezká. Bez suchých lesů. Nad Štosem jsme si trochu zašli, ale je nám super. Ve Štosu nás čeká Petrův kamarád Viktor. Obědváme kuře s rýží + kávička. Kocháme se funkcionalistickou krásou lázní. Opět jsem si potvrdil svou touhu, užít si zde prvolázeňský pobyt.

 
Potom dál ke kapličce sv. Marie a hezkými lesy k dávné lovecké chatě. Po cestě se nelze neodolat skvostným výhledům.
 

2016

1995

Na jednom zastavujeme, dáváme si slovensků slaninku od Viktora a jeho sladkou vodou nasáklá hruškojablka druh „Naše“. Katka se s námi loučí a vrací se s Viktorm zpět. Už musí za dětmi.
Jen ve čtyřech šlapeme k lovecké chatě. Ta je čerstvě opravovaná, okolní terén srovnaný. Pramen tu stále je. Jen na chvilku běžím mou dávnou loveckou stezkou, která se mi jako klukovi tak líbila!

Červená značka změnila svou letitou trasu. Kdysi se táhla hřebenem, dnes vede vrstevnicově, nádhernými partijemi svažitých lesů.

Od Osadníku k Hekerové – poušť, na jejímž koci je horský ráj

Tábor rozbijíme téměř na Osadníku, pár metrů od vrcholu. Kdysi tu byl smrkový prales. Nyní opět kůrovcová spoušť. Nikdy jsem nespal v takovém rubanisku. Ohníček byl ale hezký. Večeři vaří Martin. Štěpán vypráví dlouho do noci story z Kanceláře  Blaník. Pánské řeči se moc nevedou.
Zato nadržení jeleni zde řvali o sto šest. Těšil jsem se, že nějakého uvidím ráno. Nic. Byla velmi teplá noc. Z údolí bylo slyšet vlaky. 
Ráno se poněkud zmateně zorientovávám. Přišli jsme pro mě z nezvyklé strany. Dobývám Osadník. Vrcholek je přece jen bukový takže nepůsobí tak zbědovale. Další cesta už ano. Světlou výjimkou bylo dávné tábořiště brněnského dorostu a mládeže pod Osadníkem. Zde se jakoby čas zastavil. Studánka s překvapivě silným pramenem. Romantická loučka. Vzpomínky ožívají.

Ale už jen kousek odtud je člověku při pohledu na lesy zase smutno. Holiny a holiny. Zničené lesy. Pipitka a kopce za ní bez lesů.

V Uhorianském sedle se připravujeme na rozloučení. Tomáš musí do práce a já na pohřeb. Na odbočce žluté se loučíme a my s Tomášem jdeme na Hekerovů. Ta se nám moc líbila. Měla až horský charakter s klečí.

  Úchvatné. Potom už sestup krásnými údolími. V nižších partiích smrk dobře odolává. Stíháme bus „tak tak“. Závěrečný Šariš si dáváme až ve Spišské nové vsi.
V noci nastupuji do auta v České Těšíně. Za volantem vzpomínám na včerejší pokec o Kanceláři Blaník a zpívám si: „Vodníci víly skřeti čert tady jsme doma, to je Agrofert. Ovečky pejsek a kočička v náručí vítá nás Babiška.“ Viz: https://www.stream.cz/blanik/10005376-biobabis

Putování to bylo skvělé. Pozdní sběr, jak vyšitý. Vína jsme nakonec moc nevypili. Hezky jsme popovídali o starostech mladých rodin. Některé rozhovory pro mě měly až formativní charakter. Po ránu  a někdy i večer jsme četli Žalmy v překladu Daniela Rause. Bylo to skvělé nadechnutí i vydechnutí.

Samému Bohu budiž chvála.

Vzpomínka na ukrajinského přítele Petra Pavljuka ): +21.09.2016 :(

V pátek zemřel můj milý a bodrý ukrajinský přítel a bratr v Kristu Petro Pavljuk.

Typicky na jedné z návštěv.

Bude mi chybět. Byl to muž činu. Diakon. Celý život pomáhal lidem. Navštěvoval je, modlil se s nimi, donášel jim jídlo, peníze i praktickou pomoc. Vozil staré lidi do modlitebny svým děsivým busikem se sjetými pneumatikami.

 Byl vždy veselý, plný vtipu. Byl význačným přítelem bratra kazatele Heczka a spolupracovníkem diakonie Církve bratrské. Vždy spolehlivý a čestný. Rozdal více, než přijal. Právě s ním byly nezapomenutelné cesty za starými a potřebnými. Díky jemu jsem pohl poznat nejvíce bídy, zápachu, hniloby.

 První setkání s ním pro mě nebylo příjemné. Štvaly mě jeho pro ruské názory, zjednodušené politické myšlení a navíc spolupracoval na Ukrajině s těmi, kterým jsem se vyhýbal. Postupně jsem ale poznal jeho velké východní pomáhající srdce, krásnou prostotu ducha a velkou lásku. Časem se jeho názory změnily. Vystřízlivěl. Rusko-ukrajinský konflikt jej vyléčil. Poznal i proradnost přátel a začal být ostražitý.  

Má skvělé děti i vnuky. Se svou manželkou tvořili jedno tělo.

 Být u Pavljuků doma byl pro mě vždy zážitek.

 Skvělé domácí jídlo, krásné rozhovory, vzpomínky na české přátele, zprávy z církve, shánění nevěsty pro mou maličkost i upřímná starost o můj život.

U pavljuků doma.

Starý život bratra Pavljuka byl bohatýrsky východní. Mnoho pil a mnoho kouřil. Občas si v temných dobách zapálil  i celou krabičku naráz a všechny cigarety mohutně šlukoval. Musel být opravdu jako lokomotiva. Dal si bez problému i půl litr vodky (stakanok) zaráz. Obrácením ke Kristu se jeho život změnil. Z hodiny na hodinu přestal kouřit a pít. Jen jednou v noci se mu zdál sen. Do pokoje za ním přišla temná žena, a nabídla mu kouřící cigaretu.

 Dostal chuť, ale odmítl ji a v tu se probudil se. Probudila se i jeho manželka vedle něj. „Fuj, tady někdo kouřil, tos byl ty?“ ptala se. Petro však ležel vedle ní v pyžamu a přemýšlel, co se vlastně stalo. Byl to sen a nebo ne?

Je mi líto, že jej už zde na zemi nespatřím. Bude mi chybět jeho večerní modlitba začínající vždy slovy „Vjelikij Bog…..“. A před cestou vždy prosil za ochranu před  „“bjezporadočnych ludjej“. Zemřel nečekaně, při cestě z modlitebny padl a už nevstal. Je mi smutno a je mi líto jeho ženy. Jak rád bych ji potěšil.
Nezbývá než se povzbudit  veršem ze Zjevení: Od této chvíle jsou blahoslaveni mrtví, kteří umírají v Pánu. Ano, praví Duch, ať odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou s nimi."

 Samému Bohu budiž sláva.

Milý strýc Jara (kazatel Jaroslav Kučera) z pohledu jeho synovce, též kazatele

Legendy mého života odcházejí. Strýc Jaroslav je v už nebeském domově. Zemřel ve středu 31. 8. 2016, jako poslední z devíti sourozenců rodiny Kučerových ze Ždánic a Nového Lískovce. Za několik dní by se dožil 94 let!

Rodinný pojem

Jaroslav byl v naší rodině pojmem. Když přišel na návštěvu, což bývalo poměrně často, začal vždy zajímavý čas. Nám dětem přinesl pokaždé něco atraktivního. Například jablko, které se po okrájení slupky rozpadlo na osminky. Přinášel i různé skládačky zvěstující evangelijní pravdy. Nezapomenu na srdce obtížené hříchem, které je potřeba v pokání zlomit, aby se tíhy hříchů zbavilo. Používám je jako ilustraci dodnes. Nejvíc mě, jako dítě, bavilo poslouchat řeči dospělých. Často se mluvilo o církvi. Právě z těchto rozhovorů jsem začal, už jako kluk, rozeznávat proudy uvnitř naší církve. Hlavní, boční proud, i protiproud. Strýček byl vždy spíše protiproud. Mnohokrát jsem slyšel historku o tom, jak se v době normalizace vzepřel tehdejší opatrnické Radě CB, a zajistil tak dokonalou zahraniční nátěrovou hmotu pro fasádu sboru v Olomouci. 

Vchod do sboru v Olomouci. To je ona polopašovaná barva, která se tehdy nepozdávala soudruhům a ....
Vydržela dodnes.

Kazatelský dříč

Strýček byl kazatelský dříč. Byl z generace ovlivněné pastorem Františkem Urbánkem. Ten své následovníky vyzýval, aby jako oběť Bohu položili na oltář vše, i svou rodinu. Strýc tedy pracoval do úmoru a snažil se věnovat každé duši svých sborů. Například v Jeseníku byla malá vzdálená spíše symbolická stanice olomouckého společenství. Strýc to nikdy nevzdal, byť se tam scházelo jen pár lidiček. Kázal často a rád. S oblibou vypočítával, kolikrát za týden či za měsíc. A bylo to do poslední chvíle několikrát týdně. Sloužil ve sboru, kde byl členem, na některých stanicích a pravidelně kázával v Domě pokojného stáří ve Vysokém Mýtě. Byl zváván do sborů v celé naší zemi. 

Službě slovem evangelia dával nejvyšší prioritu. Bral vážně i svou ordinaci. Jak se ještě nedávno podivoval nad tím, že kazatel Tomáš Pospíchal pověřil křtem bratra staršího, když byl mezi přihlížejícími přítomen i ordinovaný kazatel Jaroslav. Byl tehdy podzim, voda v potoce ledová. Tomáš měl obyčejný ohled na devadesátiletého muže. Těžko jsem to strýci vysvětloval. On by do té ledové jistě vody vstoupil a křtil. Byla to přece jeho povinnost! Třeba za cenu zápalu plic. 

Duchovní probuzení prožil v brněnské mládeži, kterou tehdy vedl Vlado Fajfr.  Původně chtěl být misionářem v Číně, studoval na St. Chrischoně, ale nakonec se rozhodl vrátit do komunistického Československa a zde sloužit jako kazatel

Strýček-mladík

Nikdy si v té době ani na vteřinku nezadal s pány z StB. Měl jasno, kdo je kdo, co je černá a co je bílá. Byl výsostně čestný a poctivý ve všech oblastech života. I proto jsem si jej vážil. Když mu zakázali soudruzi kázat nad hrobem své sestry, neposlechl je. Působil v Českých Budějovicích, Rakovníku, Letovicích, Velké Lhotě, Ústí nad Labem, Olomouci a Litomyšli. Byl nejdříve diákonem, později klasickým kazatelem správcem. Úkol kazatele rovněž mnoho let musel vykonávat při zaměstnání.

Bojovník za pravdu evangelia

Strýc byl bytostně evangelijním kazatelem reformovaného střihu, ovoněn překvapivou mystickou pietistickou vroucností až hallského typu. Těžce nesl katolizující tendence některých spolubratří. I mě upozorňoval na neevangelické formulace v kázáních a článcích. Bál se, že jsem pod vlivem Říma. V boji za čistotu evangelijní zvěsti neznal bratra. Dokonce na členské schůzi obvinil kazatele Pavla Féra z toho, že nekáže v Litomyšli evangelium. Dnes to zní skoro humorně. Tato nesnadná příhoda však dokumentuje jeho zápal. Buď střílet evangelijní desítky, anebo je kázání špatně. V modlitbách opravoval i moje litomyšlská kázání.

Nikdy nezapomenu na slovo při pohřbu sestry Sýkorové v Ústí nad Orlicí. Zvěst evangelia jasně dozněla, rakev zmizela v propadlišti. Pracovník pohřební služby si (s drzostí sobě vlastní) dovolil přijít za pultík a prohlásit: „Obřad je u konce a nyní doprovodíme naši zesnulou na hřbitov k věčnému spánku.“ Ten prostořeký zaměstnanec nedořekl ani poslední větu a můj milý, bojovný strýc se vztyčil. Hlasitě a rázně prohlásil: „To co jste řekl, není pravda! My jsme křesťané a pevně věříme v těla z mrtvých vzkříšení!“ Všichni smuteční hosté v pohřebním sále jsme se upřímně rozesmáli. Aktivistický ťulpas z pohřebního ústavu se dokonce omluvil. 

Posledním strýčkovým velkým bojem byla „hra o kruhy“ v čele sálu litomyšlské modlitebny. 

Inkriminované kruhy v Novém kostele Církve bratrské v Litomyšli. 

Viděl v nich spíše pohanský symbol. Byl nešťastný z toho, že Kristův kříž je nahrazen nevyznavačským, neutrálním dílem divně věřícího umělce. Strýc se rozhodl nevstoupit do nového kostela. A já s ním až doposavad držím basu. I ten název „Nový kostel“ mu moc nevoněl. Raději se stal členem sboru Česká Třebová. Měli ho rádi a já byl jejich lásce rád. Svých zásad se pevně držel do konce. Ještě v nemocnici připomínal Rosťovi Staňkovi, že jeho pohřeb nesmí být pod těmi pochybnými kruhy.

Květnatý kazatel

Kázání strýce bývala dlouhá a květnatá. Už jen název jednoho: "Kvítíčko se ukazuje". Když k nim přidal delší slovíčko pro děti a zprávy z Christofelovy slepecké misie, pro kterou pracoval, bývalo to pro posluchače náročné. Museli jsme to řešit a požádali strýce o radikální zkrácení. Vzal to s humorem. Při další službě slovem si na kazatelnu vzal budík a lehce ostentativně jej před posluchači natáhl. 

Když mi práce ve sboru Česká Třebová narostla příchodem skupiny z Ústí nad Orlicí, nedala se kázání stíhat. Požádal jsem strýčka o pomoc při kázání v Ústí. Bál jsem se reakce tamních mladších posluchačů. Večer jsem opatrně volal a vyptával se. Byli nadšeni. Nikdy prý nezažili starého kazatele s bílými vlasy a tak krásné vybroušené slovo. Nemluvě o kytičkách a jiných upomínkových předmětech. Strýček do Ústí začal jezdit pravidelně. Zamilovali si jej. 

Suše laskavý strýc

Kučerové nikdy nebyli mazlivé a líbací typy. Strýc vyrůstal v devítíčlenné rodině. Poměry byly tak chudé, že si to dnes nedovedeme představit. Snad i kvůli tomu nebyl čas na velké něžnosti. Strýček byl spíše přísný a zásadový, emoce skrýval, přesto jsem si s ním užil spoustu hezkého. 

Se svým bratrem Viktorem. 

S dalším svým bratrem - mým tatínkem Bohušem Kučerou. 

S mou sestrou Bohunkou. 

Nikdy nezapomenu, jak jsem přijel do prázdné modlitebny v Třebové. Nikdo nikde. Uvítací výbor se tehdy nekonal. Jen záznamník na telefonu blikal. Zmáčkl jsem čudlík a ozval se strýčkův hlas, tak jak jsem jej snad nikdy neslyšel. Uvítal mě ve zdejším kraji. (Litomyšl byla za kopcem.) Přál mi Boží požehnání ve službě a nabídl pomoc kdykoliv. Byl moc rád, že někdo z Kučerů pokračuje v kazatelské práci. 

Při mé instalaci v Třebové ukazuje příjmení mé budoucí manželky...

Jezdívali jsme spolu na pastorálky kazatelů. Byl to pro mě vždy pohyblivý svátek. Měli jsme, jak říkával, obecenství po cestě a na pokoji. Probrali jsme toho vždy hodně. Vzpomínky, obavy, nářky i plány. Toužil například vydat knihu s biblickými ilustracemi lutherského malíře Dürera. No, nevyšlo to. Chtěl, aby si děti s rodiči listovali, prohlíželi výjevy z biblické dějepravy a povídali si o nich. Dürerovy obrázky občas používám já a vždy si na plány svého strýce vzpomenu. Popisoval mi rád vánoční kresbu, kde nad betlémskými jeslemi, jak mě upozornil, je vmalován kříž. 

Našli jste kříž?

Nelze nevzpomenout na jednu návštěvu u něj doma. V telefonu bylo cítit, že to bude nadmíru vážná návštěva. Co jsem asi provedl? Strýček mě uvítal a začal s poměrně dlouhým proslovem o tom, že o nás dvou velmi přemýšlel. Že jsme bratří v Kristu, bratří ve službě a navíc strýc a synovec. To je trojí rodina. Je prý čas, abych mu začal tykat. Poté mě kučerovsky pevně objal. Bylo to až dojemné. Takovou vážnost této chvíli dal! Občas jsem se sice spletl, ale čím jsem byl starší, tím více jsem si přivykl mu říkat: „Jaro, jak se vede?“

Při mém uvedení do služby - zleva Daniel Fajfr, Karel Ira, Jaroslav Kučera a Pavel Fér

Strýčkova rodina byla tak trochu záhadou. Jeho manželka hrála roli „paní Colombové“. Neviděl jsem ji čtyřicet let. Vždy pozdravovala. Byla nemocná. Starali se o sebe navzájem. Nechodila ani k lékařům. Mnoho nemocí zvládali pomocí Boží zahradní lékárny. Strýček vaříval pravidelně nějaký podivný srdeční lék z červeného vína a bylin. Nahrazoval tak léky. Ze strýcových dětí se pravidelně vídávám s Bohunkou, která kráčí ve šlépějích víry rodičů. Máme se rádi. 

Svatba dcery Bohunky

Další dvě děti, synové Jarek a Petr, si prošly na sborech těžkostmi. Sám nevím jakými. Ve stopách víry svého otce moc nekráčí.

Propagátor techniky

Strýček se nikdy nebál techniky. Při kázání používal diapozitivy, magnetofon. Když například mluvil o ptácích, ozval se z reproduktorů ptačí zpěv. Myslím, že byl první z kazatelů, který měl doma počítač. Ve svých pětaosmdesáti se naučil vyrábět prezentace v PowerPointu. Daly mu spoustu práce. Hodiny. Ale on se nevzdával. Operační systém Windows 8 jsem poprvé viděl u něj. 

Zde jsem se ztrácel i já, ale on to stále nevzdával. Neuvěřitelná vytrvalost a zarputilost. Své prezentace vypaloval na CD. Technici ve sboru Česká Třebová mu vycházeli laskavě vstříc. Děkuji! U nás ve Frýdku, když kázal, měl skvostnou prezentaci o třech slepicích. Byl jsem na něj hrdý. Posluchači dojatí.

Na konci

Jednou jsem se ho ptal, co je skryto za tajemstvím jeho vitality. Po delším přemýšlení mi to prozradil. Ranní studená sprcha! Nejdříve pravou stranu a potom levou. Byl vytrvalý. Dělával to každý den. I tento zvyk ilustruje jeho povahu. Co si předsevzal, to dokonal až do konce. 

Zemřel muž, který nám připomínal epochu, o níž jsme jen slýchali. Zemřel muž pevných zásad i jasného vidění. Připomíná mi ostře vybroušený diamant. O jeho hrany se lidé i řízli, ale světlo evangelia odrážel velmi zdatně. 

Zemřel v péči své dcery, pohřben bude na přání manželky v rodinném kruhu na evangelickém hřbitově v Životicích u Havířova. 

Soli Deo Gloria.