Mladkov - deset let od otevření horské modlitebny

Poprvé jsem na půdu této vesničky vstoupil v posledním ročníku střední školy. Pan učitel vodních staveb, ing. František Juren, nás vzal do Mladkova, kde měl svou milovanou chalupu. Vůbec jsem netušil, že se za dvanáct let tato vesnička stane jedním ze středů mého života. Příběhy, do kterých jsem později vstoupil, se tu teprve doslova rodily.

Pohled na Mladkov zhruba od východu na západ. Je situován v údolí Tiché Orlice

Za oněh deset let jsem začal do  Mladkova jezdit služebně, jako vikář a později kazatel sboru Církve bratrské v České Třebové. První samostatné cesty se mi moc nezdařily. Dokonce jsem tam ani nepřijel. Jednou jsem totiž vystoupil jsem na špatném přestupním nádraží neznaje taje místních spojů. Ani další cesta na kole se nevyvedla. Bez mapy a zkratkami přes pole jsem v novém kraji zabloudil. Ale časem jsem si dopravu zmechanizoval. I po sobotní kazatelské noci jsem nastoupil ve 12:00 do vlaku a probouzel jsem přesně na čas, v přestupních uzlech a Ústí a Letohrad a na konec v Mladkově.

Kousek od kostela najdete modlitebnu. Poznáte ji pole vysokánského smrku. 

Velmi rychle jsem vklouzl do příprav a stavby zdejší modlitebny. Byla situovaná uprostřed hor, v malé osadě, v místě, kde bylo evangelíků na prstech jedné ruky. Karel Fojtík, tajemník RCB mluvíval o misijně neperspektivním místě. Byl jsem rád, že rozhodnutí o stavbě neleželo na mě. Myšlenka spatřila světlo světa díky silným vizím zbožného misionáře Dickla Sechlera. Já je přijal a nikdy jsem o nich nepochyboval. 

Vlevo misionář Dick Sechler a vedle něj moje maličkost - dávno. 

Projektovou dokumentaci přestavby garáží připravil můj tatínek architekt Bohuslav Kučera. Byla to, pokud vím, jeho poslední realizace církevní stavby. 

Tatínek při otevření modlitebny

My jsme nad plány potom při stavbě mudrovali,  občas i nadávaly neb  kóty přesně neseděly. Stavební dozor nad odvážnou přestavbu převzal ing. Dostálek. S ním jsem některé konstrukční detaily konzultoval. Naší stavbě fandil. Vždy mě povzbuzoval: „Péťo, neboj, to vydrží...“ Před kolaudací osobně přijel a pomáhal dodláždit chodníčky, aby paní ze stavebního úřadu nezakopla. To by byl prý velký průšvih. Byl nám oporou.

Vydrží? Vydrželo!

Ze průběhu rekonstrukce nemohu nevzpomenout na pár historek. Franta, mladkovský exkluzivní zedník, který zde strávil hodně času, jednou při práci  prohlásil: „Na tuhle stavbu nikdy nezapomenu, tady se nezdilo, tady se lepilo“ . 

Vlevo Pepa Kalášek a vpravo Franta

Ano, co jsme vybourali, to jsme zabudovali. Původní stěny byly sestaveny z dlouhých plynobetonových panelů. Každé nové okno jsme doslova vydlabali  a kvádry  následně zazdili na druhé straně. 

Šetřilo se jak se dalo. Až na mez možného. Právě zde mě uklidňovala ona slova: „Péťo, neboj, to vydrží...“

Nikdy nezapomenu na vylévání základů pod výklenek. Začali jsme brzy ráno a sborový skeptik br. Karel Kokeš stále prohlašoval, že to nezvládneme. Máme málo písku, málo cementu, málo bytelné šalování, špatné lopaty. Upozorňoval, že bude pršet, že to nakonec stejně celé spadne. 

Inkriminované bednění  - u něj Pepa, Já a Zdeněk

Mlčel jsem a o to více se snažil. Nakonec cement opravdu došel a Pepa pro něj jel do Polska. Bylo poledne a makali jsme dál. Karel už měl zcela jasno – to časově nemůžeme zvládnout. Zničíme si záda. Míchačka se jistě odvaří. Beton nebude tuhnout. S Pepou Kaláškem jsme se potkali kdesi za domem. Byl v obličeji rudý a prohlásil, že už ho ten Karel tak prudí... Mě se moc ulevilo. Myslel jsem si o sobě, že jsem jediný hříšník, kterého Karlova slova vytáčí. Dokončení betonáže základů bychom tehdy zřejmě vzdali. Karel měl pravdu, na jeden den toho bylo přespříliž. Ale s Pepou jsme byli tak napruženi, že jsme prostě chtěli Karlovi dokázat, že to za den zvládneme. Byl večer, poslední kolečko betonu bylo vysypáno za svitu žárovky. Zvítězili jsme!

Z večerního betonování se zachovala fotka. Třetí  zleva je Karel Kokeš. 

Na stavbě se vystřídalo mnoho brigádníků. Nejvíce času zde ovšem strávil Pepa Kalášek. Kolikrát se ho kolemjdoucí přátelé ptali: „Kolik to sype dělat pro církev?“ Nějak jim nedocházelo, že pracovat se dá i jen tak, z nadšení pro věc samou, pro Pána Boha.

Pepa Kalášek  - muž činů!

Byl jsem hrdý na úspornou stavbu. Nejlevnější v CB za poslední desetiletí. Byl jsem také hrdý na to, že modlitebna byla postavena do značné míry vlastníma rukama.

Když se blížila kolaudace, shodli jsme se  jednou večer s Pepou, že špatně spíme. I v noci starostmi probouzíme. Stihneme vše? Budeme mít všechny potřebné povolení? Byla to zase vzájemně úlevná chvíle dvou bratří v Kristu. Kolaudace dopadla dobře, chlebíčky jsme snědli a hasiči s Pepou probrali aktuální otázky včelařství. Chybějící požární dveře jsme později dokoupili a šéfová stavebního úřadu je už ani nešla zkontrolovat. A  hlavně o nic nezakopla.

Otevření modliteny. Na čelní stěně je malba vynikajícího malíře Alše Lamra, který ji pro o nás zdarma namaloval. Alfa a Omega - Bůh má poslední slovo nad lidskou pýchou - padajíc věže v pozadí. Silné je, že malbu dokončil tři týdny před pádem Newyorských dvojčat. 

Mladkov se mi stal dalším domovem. Kdykoliv se vracívám, nejezdím na návštěvu, ale domů. Čeká mě vlídné přijetí v rodině Kaláškových, sledují silný příběh rodiny Severýnových. A přicházejí vzpomínky na víkendovky, velikonoční sborové pondělky, na měsíční studijní volno v horním pokojíku. 

K Mladkovu patří na tzv. krátká piva v hospůdce u Bohouše s Pepou a na milý obchod se skvělou vedoucí Janou.  Ale především na každonedělní nádherné cesty k hloučku zbožných lidí.

Ze současnosti - požehnání Rozárky Severínové

Cesty z Mladkova jsem bral jako bonus. Někdy pěšky přes Lichkov. Padal večer, řeka hučela. Údolní chlad. Vlhký vzduch. Jaro se probouzelo. V hlavě se mi točily myšlenky, jak to vše v Mladkově jednou dopadne. Vzpomínám též na cesty v zimě. V Třebové už bylo sucho, ale v Mladkově křupal sníh pod nohama a mraz se tiše dral do teplých bot. Čekala na mě, tehdy ještě, vytopená nádražní čekárna se službou obsluhující závory. Potom kdesi cinklo a z kopce pomalu dojel vlak. Mě nastal pocit volna. Skončila pracovní neděle. Opojen  předtuchou volného kazatelského pondělka jsem se nechal kolébat chrochtajícím vláčkem. A bylo mi krásně.

Mladkovský dávný vláček - dnes je trať elektrifikovaná. 

A je mi krásně, kdykoliv se přehoupnu autem přes kopečky za Zábřehem. V duši cítím radostné vzrušení.  Blížím se domů. Je to vlastně výhoda být kazatelem. Člověk má více domovů.

Zpráva o podzimním odpočinutí - Muráň a Nízké Tatry od jihu k severu

Na konci letošních prázdnin jsem byl velmi unavený hlavně tím, že jsem stále něco vedl, počínaje únavnou výpravou do Rumunska a konče seniorátním dnem šestého září. S naději na odpočinek jsem skoro tajně odcestoval se skupinou přátel na krátkou týdenní akci (7.-13. 9.), s nadějí návratu duševních sil.  Výprava splnila očekávání.

Chce-li si člověk odpočinout, je dobré ze sebe setřást přehnanou odpovědnost za zdar výpravy a zbavit se tak výčitek, že jsem něco nezvládl. Proto jsem od začátku výpravy stále opakoval, až trapně:  „Nic nevedu....“  Odpočinutí je dáno i dobrou konstelací účastníků, kteří tuto hru s úsměvem berou vážně.  Byl jsem rád, že s námi vyrazil po létech Libor, čerstvý ženáč. Jeli i dva poutníci, co nestihli rumunskou výpravu – horal Martin a angličtino-tělocvikář Ondra. A byl jsem dopředu nadšen setkáním s Tomášem, dávným dorostencem z Třebové. 

Vyrazili jsme v neděli odpoledne vlakem do Brezna. Po hledání vhodné hospůdky jsem skončili u lahve noční coly kdesi v předzahrádce nostopu. pak jsme si ustlali na břehu Hronu, v parčíku. Byla to pohodlná, byť svérázná noc. I policisté, podél nás projíždějící, nás nechali spát.

Druhý den autobusem do jednoho z nejhezčích slovenských měst,  do Tisovce. V poklidu pokávili, dali si teplou výtečnou bagetku.  Poté navštívili muzeum ozubnicové železnice, to pod vedením železničního mága Martina. Prováděl nás strojvůdce a myslel si o nás, že jsme také strojvůdci. K vidění bylo mnohé, samozřejmě nejúžasnější byla parní ozubnicová lokomotiva (unikát).

 Mě oslovily staré vlaky řady M 262 (831), vyvolávající milé vzpomínky z cest na Ramzovou.
Potom vzhůru do hor na královnu horských luk - Voniáců. Byla nádherná se skvostnými výhledy na zalesněné kopce  Muráně s četnými skalní ostrožnami. Trochu zapršelo, ale nám to moc nevadilo. Seděli jsme pod střechou lovecké chaty.

Další cesta se táhla zalesněnými hřebeny s občasnými pasekami a na ní posed či seník. Paseky jsou typickým a milým prvkem Muráňské planiny. Dodávají jinak divokým a souvislým lesům muráňským jakýsi pocit útulna a domáckosti. V lese jsme čekali polomy a dočkali jsme se.

Výrazně zpomalily cestu. Nevěděli, kde se přesně nacházíme, ale klid duši dodávalo, že jsme přímo na hřebeni. Skoro před setměním jsme zastavili na jedné z lesních pasek. Udělali oheň, povečeřeli skvělé Martinovy rumunské lodičky a šli spát.

Chce-li člověk odpočinout je dobré ulehnout na osamělou paseku uprostřed Muráně. Nad námi obloha s hvězdami, zarámovaná kulisami tmavých smrků. Celonoční troubení jelenů dodávalo pocit vzdálenosti od civilizace a  divokosti.  Raní kdákavé houkání sov pohádkovost noci podtrhlo. 

Ráno jsem vyrazil na osamělou vycházku po loukách a seznal jsem, že jde o celý systém luk, po kterých bychom sestoupali až k níže položeným loveckým chatám. Všude rostlo množství dobromysli. Nádherná ranní procházka dodávající dobrou mysl. 

Další pochod vedl nepříjemnými a nepřehlednými polomy. Ale i prodírání se spadlými stromy bylo nádherné. Značka i pěšinka se posléze zcela ztratila a hřeben mírně uhýbal. S orientací pomohli lesní dělníci. Vyhlížené rozcestí s červenou značkou nás potěšilo. Cestička nás zavedla do skvostu – sedlo Nižná Klaková.

Chce-li si člověk odpočinout, potřebuje zajít na Nižnou Klakovou. Sedlo s rozsáhlou ocůnovou loukou,  se salaší a ohradou pro krávy. Stálo za to potoulat se systémem místních luk, pokochat se krajinářskými kompozicemi se solitérními smrky,  udělat oheň v salaši a dobře se najíst.  A také mít kolem sebe trpělivé lidi, kterým moc nevadí čekání na kochajícího se Zababu. 

Ze sedla jsme klesali, nabrali vodu ve studánce a klesali dál. Bez batohů se vydrápali na Skalnů branu, která nás odměnila výhledy na Stožky a vůbec na celou Muráň.

Potom ještě níže do sedla pod Malou Stožkou. Vedla tu naučná stezka. U každé tabule jsem zastavoval. Báli jsme se lesníků a zároveň jsme  chtěli jsme udělat oheň. Tábořiště jsme proto skryli v lese, na malé světlině. V sedle pod skalnatou věží Malé stožky. K večeři jsme si dali nudle s tvarohem. Poprvé jsem jedl toto jídlo v horách. Oheň plál, rozhovor plynul. Nikdo nás neobjevil. Zahlazený (a začuraný) oheň také nikdo nepozná, pokud nebude slídit.

Chce-li člověk si člověk odpočinout, je dobré když dojde do krajin vysněných nad mapou a shledá je podobné onomu snu. Je krásně  v sedle Na Randavici pod Stožkami.

 Ráno jsem vyrazil na procházku a obhlédl další cestu. V údolí už začínal dřevařský ruch. Startovaly traktory. Byli jsme v obydlené části. Likviduje se tu stoletý polom. Vyhodnotil jsem, že krajinářsky hezčí je východnější cesta. Tam jsme ráno vyrazili. 

Cesta vedla údolím říčky Hronec. Pod Stožkou vyvěral silný krasový pramen. Nádhera. U jednoho brodu jsme se zastavili a vykoupali. Potom nám zastavil dřevař a po rumunském způsobu nás zavezl na korbě až do Závadky.

Zde opouštíme Muráň. V Závadce jsme nakoupili, pojedli výbornou fazulovku a dobré pivo. A potom vzhůru do Nizkých Tater. Cestou s Tomášem hezky zavzpomínáme na dávné dorostenecké časy. Dřevorubec z lesovny nám dá zásobu vody a my stoupáme vzhůru.
Zde zase vyprávím tklivý příběh dorostové unie a dorostového odboru. Libor je mým zpovědníkem.

Chce-li si člověk odpočinout je dobré se vyzpovídat. Očistit duši. Vyplakat se. Sdílet dilemata, které nám život připraví. 

Táboříme na dosti nevzhledném místě, v zátočině cesty na bývalém překladišti dřeva. Bylo to prozíravé. Na hřebeni bychom si moc nepomohli.
Ráno nás vzbudili zástupy přátelských cigánů, jdoucích na brusnice. Fantastické probuzení. Budíme obdiv neb se nebojíme „medvedou“. A potom vzhůru na hřeben. Cestou už výrazně prší. Prší i celou krátkou hřebenovku. Stále více. V sedle pod Velkým Bokem zastavujeme. Fouká. Stavíme stany na krásné plošince a zalézáme do spacáků. Čteme, povídáme si, spíme.

Chce-li si člověk odpočinout je dobré se dobře vyspat. Nerozeznat, kdy začíná večer, noc i půlnoc. Poslouchat klepání kapek na stěny stanu, ležet v teple. Tušit, že začíná den. A ráno vyrazit na Velký bok. Ráno, sic prší, ale viditelnost je lepší. Začínáme tradiční protahovačkou  - rozcvičkou – od tělocvikáře Ondry. I raní cvičení je hodné odpočinku. Vyrážíme křepce bez batohů na Velký bok. 

 

Ten se nám odměnil krásnými výhledy i kompozicemi hor a mraků. Ondra radostí dělá vlajku. 

Potom, zpět. Cestou jíme vynikající maliny. Borůvky i brusnice. Borůvčí se zbarvilo do červena. Krása podzimní. Hladí a prokrvuje unavenou duši. 
Ze sedla klesáme prudkým horským údolím směr Nižná Boca. Cesta skvěle ubíhá. Výhledy jsou skvostné. Déšť je občas silnější.

V Boce stíháme dokonale autobus a brzy jsme v Mikuláši. Večeříme cosi jako halušky, připíjíme na jednotlivé vrcholy i louky slivovicí a Tatranským čajem.

Potom vlakem domů. Je to sen! Po půlnoci ulehám ve Frýdku do své postele. Ráno vyrážíme na sněm dorostových seniorů. Snídáme s Liborem ve vlaku a užíváme si společenství.
Co říci na konec.Odpočinek má povahu milosti, daru od Boha. Přichází nečekaně, tam kde jej  člověk neplánuje. Tedy na konec – Samému Bohu Budiž chvála – Soli Deo Gloria+!+!+

Fotky z mobilu nasnímkoval a pro učely webu schválil Tomáš! Díky!

Osobní návštěva na Ukrajině září 2014

Navštívil jsem církevně-služebně pouze Zakarpatskou oblast. Domníval jsem se, že tato západní část Ukrajiny, schovaná za-Karpaty, bude válkou nedotčená. Mýlil jsem se.
Všude bylo cítit, že jsme v zemi, která je ve válce. Z každé vesnice byli povoláni muži do zbraně. Někteří se vrátili na dovolenou a vyprávěli. Matky se bojí o své syny bojující v Doněcku či Luhansku.  Jiné své potomky už jen oplakávají. Každý muž se obáva povolávacího rozkazu v poštovní schránce. Křesťanští branci řeší otázku, zda budou v bitvách zabíjet či ne. Vojenský chirurg, se kterým jsme se setkali, nám jen lehce podal svědectví o hrůzách války, o válejících se zakrvavených částech těla, pokud protivník použije rakety. Když se tento doktor vrátil z bojového pole, celou noc proplakal. Fotky nám ani nechtěl ukázat.

 Viděl jsem tedy zemi, která je ve válce. I když poněkud divné válce. Na straně protivníků podle jejich vyprávění bojují nejčastěji najatí vojáci (čečenci a podobně), podporovaní sofistikovanými ruskými zbraněmi, které střílí zpoza hranic. Na straně ukrajinské bojuje špatně vyzbrojená a vycvičená armáda, která s problémy shání i základní výbavu pro vojáky. Ti mnohde ani nemají s kým bojovat, protože protivník střílí na dálku naváděnými zbraněmi.
V zemi je mnoho běženců. Utekli z válečné zóny.

Žijí roztroušeně po celé Ukrajině ve městech i na venkově. Nemají práci ani peníze. Někteří se nemají kam vrátit. Jejich dům je srovnán se zemí. Církve hraji velkou roli při organizování pomoci pro uprchlíky. Ovšem všude panuje strach, že mezi uprchlíky jsou i ruští informátoři. Na válečných územích nefunguje elektrika, voda. Části domů, škol, nemocnic i modliteben jsou zničeny. Některé modlitebny záměrně vypáleny, jiné zabrány.

Vypálená modlitebna

Lidé vaří v kotlících na ohních mezi paneláky.

Církve organizují humanitárku. Posílají jídlo a oblečení.

Složitou situaci mají Ukrajinci žijící na proruských teritoriích. Konspiračně se tam předává nejrůznější pomoc pro potřebné.
V celé zemi je cítit znechucení Ruskem. Ruský jazyk není na Ukrajině vhodným dorozumívacím mediem.

A to zde všichni, od čtyřiceti výše, umí rusky výborně. Byl to jejich tzv. první jazyk, ve kterém se učili všechny školní předměty. Ukrajinštinu měli za socialismu jen několik hodin do týdne. Ukrajinci mají rovněž těžkou zkušenost z období hladomoru (1932-1933) za komunistického Ruska, kdy dal Stalin vyhladovět velkou část této země. Ptali se nás na našeho proruského presidenta Zemana. Pravdivě jsem přiznával, že se za něj bytostně stydím.
Situace na Ukrajině není jednoduchá. Na Majdadu se lidé vzepřeli dosavadnímu směru směřování země, propojení bysnisu a politiky, všepronikající korupci, proruskému směřování. Ztělesněním všech trápení se pro ně stal bývalý prezident Jankovič. Celá Ukrajina, bez rozdílu konfesí, se v době Majdanu modlila. Nepokoje byly snad ve všech městech. Zvrat považují za zázrak.

Nové vedení země do značné míry vyměnilo vedení úřadů, policie. Situace se snad i zlepšila. Korupce však trvá dál. Lidé jsou na ni zvyklí. Sami ji množstvím úplatků podporují. Platy jsou zhruba pětinové, ceny jsou téměř stejné jako u nás, náklady na jakékoliv léčení pro nás zcela astronomické.

Politická nevyjasněnost v zemi trvá dál. Nadějně se vzhlíží k Evropě. V Doněcku i Luhansku a nakonec i na Krymu lidé rozděleni na pro ruské a protiruské. Zhruba 50:50. I některé spřátelené sbory evangelijních baptistů. Spojuje je láska Kristova, což je více než nacionalistické nálady. Situace je však složitá. Přítel Saša Popovič
v nedělním kázání říkal: Zasévali jsme lež a nyní sklízíme ovoce.
Bojím se toho, kdy dozraje ovoce našich lží a lží našich českých politiků.
Pane Bože buď milostiv nám hříšným.

Pro informaci dodávám dva do češtiny přeložené a ověřené dopisy představitelů Svazu evangelijních křesťanů baptistů.
Z Luhanska zde. (Originál zde)
Z Doněcka zde.  (Originál zde)

Pokud chcete pomoci finančním příspěvkem pro nejrůznější pomoc, můžete v rámci sbírek, které
v současnosti začínají organizovat senioráty Církve bratrské. Nebo napište přímo autorovi těchto řádků: petr.kucera@cb.cz

Vzpomínka na Josefa Vavrouška (15.9.1944 – 18.3.1995)

Dnes 19. března 2015 uplynulo 20 let od tragické smrti skvělého muže. Na podzim 2014 zpráva o nedožitých sedmdesáti letech Josefa Vavrouška proběhla médii. Jsem rád, že se na tohoto velkého muže vzpomíná. I já se připojím.

Osobnost, která spojovala

Kdo byl Josef Vavroušek? První polistopadový ministr životního prostředí (přesněji předseda federálního výboru pro ŽP), klidný, velmi pracovitý, nezdolný a iniciativní chlapík, který dokázal udělat ve své funkci skvělé koncepční tahy a vytvořit moderní zákony o ochraně našeho prostředí. Trvalo mnoho let, než se jeho trvalou stopu podařilo politikům zamazat. Byl to člověk, který se dokázal postavit Václavu Klausovi a klidně argumentovat obyčejnými věcnými čísly o umírajících lidech v Čechách a plochách mrtvých lesů. Dodnes vzpomínám na pohřeb Josefa Vavrouška. V první řadě seděl i Václav Klaus. Josef byl osobnost, kterou respektoval i on, Klaus, člověk názorově a hodnotově tak odlišný.  Vavroušek zřejmě dokázal spojit i nespojitelné. I tím mi byl sympatický.

Varoušek se svým slovenským přítelem Mikulášem Hubou

Fenomén Vavrouškova přátelství

Josef Varoušek můj život ovlivnil zvláštním způsobem. Po své  smrti. Někdy se to stává, že teprve po smrti  oceníme silu a vzácnost osobnosti. Čím mi byl blízký? Především svou přátelskou a obětavou osobností. Lidé ho měli rádi a on měl zas rád lidi. Byl nezměrně obětavý a ohleduplný. Když třeba zjistil, že v lanovce na Skalnaté pleso je o jedno místo méně, vyběhl cestu bez velkých řečí po svých. Byl mi sympatický i samotářskými výpravami do slovenských hor. Čistil si tak hlavu a srovnával myšlenky. 

Dolinka hodná osamělého toulání. 

Žil v hezkém manželství se svou ženou Evou. Měli se moc rádi. Jejich dcera se jednou bouřila, protože se prý u nich doma vůbec nehádají.. Měl hodně rád děti a děti milovali jej. Na dlouhých výpravách jim vyprávěním zkracoval cestu. 

Byl také muž neformální. Neměl moc rád saka. Odpočíval v nich ve své ministerské kanceláři v leže na koberci, čímž z počátku děsíval svou sekretářku. V saku se vydal jako vedoucí české delegace ke slavnému kříži na skalní homoli v Rio de Janeiro. Tím pro změnu vyděsil svou ochranku. 

Konkrétní praktik

Byl mi sympatický  svou praktičností. Byl to intelektuál, který ale neskončil u pouhého snění. Choval se konkrétně a realisticky. Četl, studoval, publikoval. V debatách s disidenty lezl na nervy nejvíce tím, že chtěl pracovat na nějakém programu, jasně formulovaném. I jeho protesty vůči komunistickému režimu byly zcela konkrétní. Jím psané oficiální texty se, díky věcným  údajům o stavu životního prostředí v socialistickém ráji, dostaly do hledáčku bdělých soudruhů. Začal také vozit rodinné příslušníky zavřených přátel na návštěvy do věznic. Těsně před pádem komunismu zakládal Klub angažované inteligence a podepsal Několik vět. Když skončil v politice zakládá Společnost pro trvale udržitelný život. Prostě byl to muž, který dělal a realizoval to, co říkal. Mnoho intelektuálů, jen mluví.

Při zakládání Občanského fóra v roce 1989

Hledač smyslu života.

Josef Varoušek byl ekolog. Své myšlenky však domýšlel až do konce. Uvědomoval si, že základem trvalého zlepšování životního prostředí je změna uvnitř každého z nás. Často mluvil o ekologii člověka, o ekologii duše. Připomínal, že jedinou cestou k ochraně lidmi ničené přírody je hledání a nalézání správného nesobeckého smyslu života. Vavroušek nebyl křesťan, ale velmi jej ovlivnil Albert Schweitzer. Doktor, který smysl života našel a zcela osobně jej žil. Vavroušek se s jeho konceptem úcty k životu seznámil při své studentské cestě do nemocnice v Lambaréne, kam vezl vybavení zubařské ordinace. Byl tehdy navigátorem výpravy. 

Slavná tatrovka studentské expedice.

V Africe se setkal s chudobou nesmírnou a uvědomil si propastný rozdíl mezi chudým jihem a bohatým severem.

Studený hrob

Miloval hory. V horách čerpal sílu pro život. Hory mu nakonec život vzaly. Zemřel v Tatrách pod lavinou, společně  se svou dcerou. Bylo mu necelých padesát. Vydal jsem se rok po jeho smrti na běžkách do doliny Parichvost uctít jeho památku.

Osudný Parichvost...

K životu Josefa, kterého jsem nikdy naživo neviděl, se často vracívám. Když jsem  uzavíral svou funkci vedoucího mládeže v Brně na Kounicově ulici, měl jsem svůj poslední program právě o Josefovi. A výročí jeho sedmdesátin mě znovu inspirovalo, k otevření dávné složky nadepsanou jeho jménem. Hezký vzpomínkový film o něm najdete zde.