Mé dojmy z návštěvy ukrajinského východu 07 | 2025

 Ve dnech 19.7.-28.7. 2025 jsem měl tu čest a milost od Boha navštívit Ukrajinu a dojet až k východnímu okraji této země, kde probíhají obranné boje s východním sousedem. 

Vyrazili jsme, jako dva vyslanci Odboru humanitárnej pomoci při Církvi bratskej (OHP): Miro Klč a moje maličkost. 

Základna naší cesty byla v Kostopile (blízko města Rivne), kde se nachází dvě farnosti Svazu evangelijních křesťanů baptistů. Obě společenství jsou velmi zaangažována do pomoci bojujícím na východě.

Ukrajina „napreduje“

Jakmile překročíte ukrajinské hranice, uvědomíte si, že náš východní soused, „napreduje“. Jezdím na Ukrajinu třicet let a ten posun je obrovský. Za posledních deset let snad nejvíce:

• silnice jsou výrazně lepší, bez „jamy na jámě“, s dobrým značením
• v městech a dědinách vznikají chodníky, cyklostezky
• vidíte hřiště, nové parky s nočním osvětlením
• opravují se staré domy a staví se nové budovy
• mobilní sítě fungují velmi dobře
• hromadná doprava už používá výrazně lepší vlaky a busy
• korupce je krocena (například dopravní pokutu už nemůžete platit hotovostí, ale jen kartou...., na celnici je celý proces digitalizován)
• obchody jsou plné zboží a navíc Ukrajina má stále síť domácího prodeje z domu zřejmě v přirozené v bio kvalitě....
• nemocnice jsou srovnatelné se Slovenskem, záchranná služba se zřejmě ve válce rozvinula
• systém zdravotnictví už začíná pracovat i bez častých úplatků
• i z církevního pohledu: sbory „evangelijních baptistů“ početně rostou...

Jasně, čím víc jedete víc na východ a na venkov, tím je chudoba znatelnější. Ale lidé jsou zase odolnější. Dokážou si poradit sami.

Ukrajina sténá

O to více mě mrzí a srdečně štve, když vidím, jak do slibného rozvoje zasáhne vnější moc. Ukrajina sténá pod válečným konfliktem a je jí jasné, že si může pomoci především jen sama. Válka se vznáší nad celou Ukrajinou. Jak se to sténání projevuje?

• především každodenní útoky Rusů, které míří na cokoliv - od továren, armádních objektů, po školy a nemocnice.
• přibývají mrtví (v každém městě les fotografií zahynulých hrdinů) přibývají ranění bez nohou a rukou, bez duše
• mužům se nechce do války a tak se skrývají doma a vojáci je násilně verbují a chytají na ulicích
• čtvrtina Ukrajiny utekla za hranice a už se nevrátí, což vzbuzuje napětí ve společnosti
• muži, co se vrátí z války, jsou poznamenáni bojem a jsou do značné míry změnění, často nemocni na těle a ještě více na duši. Vojna prostě není kojná.
  
  

Naše cesta na východ

Kousek soboty jste strávili v Užgorodě. Kolem modlitebny baptistů vznikl jakýsi tábor, vypadající jako camp, pro uprchlíky z východu. V buňkách žijí celé rodiny. Začínají se rovněž používat jako ubytování pro rodiny, které navštěvují v nemocnicích zraněné vojáky. Hotely jsou v Užgorodě velmi drahé. Na válce se dá dobře vydělávat… Buňky jsme pomáhali zprostředkovávat z našeho OHP.

Potom už 600 km do Kostopilu. V neděli jsme absolvovali krásné bohoslužby a nabrali humanitární pomoc. V pondělí jsme vyrazili ve složení: dva pastoři Miša a Saša a voják Ivan + naše dvě maličkosti.

Za okny Ukrajina. Rovná a placatá krajina. Modrá obloha nad námi a obilné pole. Vždy jsem si myslel, že tento obraz je základ ukrajinské vlajky, ale letos jsem si své heraldické úvahy doplnil o jasně žlutou barvu slunečnic.

Cestou jsme se zastavili v Kyjevě v nemocnici za zraněným vojákem. Vyprávěl nám zážitky z fronty, z velení, popisoval blbosti základních vojáků. Mluvil a mluvil. Pomodlili jsme se s ním. A zase mluvil dál. Byl rád za společnost. Já jsem ocenil, že prostředí nemocnice jsou srovnatelné se slovenskými ústavy.

Cestou jsme prorazili pneumatiku o silniční ostrůvek. Vůdce výpravy Ivan nemá v autě rezervu, ani zdvihák, ani klíč. Ukrajina... Ale má pusu a rychle organizuje pomoc. Mezi tím u nás zastavilo asi deset aut a nabízelo pomoc. Ukrajina… Problém byl vyřešen za hodinu. Získáváme zdarma pneumatiky. Ukrajina…

Sumy

Večer jsme dojeli do města Sumy. To je už zcela na východě v blízkosti konfliktu. První, co nás uvítalo, byl výbuch rakety, která našla svůj cíl nedaleko od nás. Rodinný dům. Pastoři tam chtějí hned jet a pomáhat, jsou však usměrnění. Na postiženém místě zasahují vycvičení profesionální záchranáři a na místo výbuchu nikoho nepouští.

Na parkovišti s baptistickým pastorem v Sumě

Na parkovitě přijíždí různí vojáci. Vděčně si popovídají s námi civilisty, povyprávějí zážitky z války. Jeden velitel nám vysvětluje, jak to chodí na bojišti. Moc mu jazykově nerozumím. Ukazuje nám vojenskou mapu – tablet s aktualizovanými informace o frontě v kapse. Nová doba. Modlíme se s ním.

Jiný voják nevypadá jako voják. Je tichý a jakoby nesmělý. Opravuje drony a přístroje pro armádu. I on je vděčný za setkání s bratřími. Ukazuje nám na fotkách přidělený opuštěný byt, slaboproudou laboratoř. Základní vybavení asi dostanou a nebo si přinesl, ale zbytek si musí sehnat. Například 3D tiskárnu dostal od nějakých nadšeneckých dobrovolníků. Klasika ukrajinské války. Základ dostaneš a kvalitnější zbytek výbavy si seženeš. Jo, lidé se tu sbírají i na vojenská auta….

Místní pastor nám přeje dobrou noc. Zde to přání má opravdu smysl. Minulá noc prý byla „veselá“, jak se vyjádřil náš hostitel. Na město padalo mnoho raket a dronů. Spali jsme dobře. Houkání sirén jsem se naučil ignorovat už z dřívějších cest.

Jedeme na stabilizační bod do vzdálené dědiny. K cestování používáme zasíťovaný tunel. Jednoduchá obrana proti dronům – ten zaplete se do sítě a cíl (auto) mezí tím odjede dál.

Na stabilizačním bodě se potkáváme s lékaři, sledujeme ošetřování čerstvě zraněných vojáků. O raněné zde pečují dva šikovní doktoři. Jdou s námi na café do vedlejší místnosti. Z presovače teče hnědý mok a začíná rozhovor. Na jeho konci nám děkují za návštěvu. Je to pro ně vytrhnutí z krvavého světa. Za osobní setkání jsou vděčnější než za materiální pomoc.

  

Vracíme se do Sumy. Pastor mi ukazuje vybombardované domy ve městě. 

Potom stojíme na parkovišti u modlitebny a najednou slyšíme a vidíme dron. Nevíme kam a na koho letí. Slyšíme ukrajinskou obranu. Dron nakonec zasáhl silnici ve městě. Obyčejné každodenní terorizování obyvatelstva. Na to si sice zvyknete, ale v podstatě nezvyknete.

Navzdory tlaku nepřítele na civilní obyvatelstvo, život dál pokračuje. Voda z kohoutku teče, elektřina vypadává jen občas, obchody otevřené, restaurace, auta na ulici, v parcích děti. Církev pořádá příměstský tábor, děti si hraji na parkovišti u kostela. Sousedi si dokonce stěžují na hluk a volají policii. Chtějí mít klid uprostřed války.  Absurdní. 
Pod tenkou skořápkou běžného života se skrývá past vedle pasti:

• Nikdy nevíte, kdy na Vás cokoliv spadne z nebe a zabije vás to. Nevíte, kdy to spadne na vaši rodinu, přátele, spolupracovníky.
• Nevíte, jakou budoucnost má celé město, když se fronta posunuje každý den o kousek blíže
• Kulisou nocí, ale i dne, je vám bombardování, které slyšíte a které opravdu není příjemné
• V mysli máte tramumata z bojů o město. Už tu jednou rusové byli, ale město se ubránilo.
• Mnoho příbuzných a přátel zemřelo. Mnozí utekli. Za městy jsou hromadné hroby z nedávné ruské okupace.

Uvniř se skrývá běžná bezina, jako u nás....

Charkov, Izjum, Kramatorsk

Jedeme dál směr Charkov a daleko za něj. Zde je válka viditelnější. Cestou vidíme rozbombardované rodinné domy, budovy, mosty. Rusové se neštítí ničeho. Viděli jsme zničené školy i pravoslavný chrám.

I pravoslavný chrám dostal zásah....

Kolem silnice četné bunkry. Ale zároveň obchody a benzinky otevřené, trolejbusy jezdí, stánky s jídlem prosperují hlavně díky hladovým vojákům.

Zastavujeme v poměrně ubohém domku a večeříme u ušlechtilého baptisty, který pomáhá, kde je potřeba. Například v době, kdy město opustili rusové, zůstalo v ulicích mnoho mrtvol. On se svým synem vstal a sbíral skelety nepřítele a pohřbíval je. Někdo tuto temnou práci s těly temné armády musel udělat.

Projíždíme místy, které známe ze zprav: Izjum, Kramatorsk. Spíme uprostřed siliště v Družkivce. Sídliště je temné, bez světel. Ani v oknech domů se moc nesvítí. Mám otevřené okno. Celou noc slyším vzdálené výbuchy a střelbu. Nejsem daleko od ruských kleštích, kterými se snaží zachvátit další území svobodného státu. Lidí tu žije citelně méně.

 

Ráno projíždíme opět zasíťovaným tunelem do nedaleké dědiny, která je jakousi křižovatkou cest vojáků. Je tu otevřený „magazín“, šašlikárna, polní kavárna, hamburgerárna….I zde se setkáváme s vojáky, přáteli a bratry v Kristu. Povídáme si, modlíme se s nimi. Jednoho objímám a děkuji mu, že bojuje za nás.

 

Cestou vidím v polích velké zákopy, s žiletkovými ploty, s betonovými jehlany. Příprava na případný posun fronty. Kéž k tomu nedojde.

Návrat

Vracíme se zpět. Čeká nás dlouhá cesta až do Kostopilu. Cestou se zastavujeme
v Charkovském Ekoparku. Je to vlastně jakési mini ZOO. I to je vybombardované. 

Zvířata se rozutekla či byla zabita. Tygr a lev zůstali. Místo exotických zvířat jsou v ohradách krávy, kozy, slepice nebo prázdno. Přesto se lidé přichází na procházku. Nepodávají se válce, i když je v dálce slyšet dunění fronty. Nejvíc mě dojal mladý pár, kluk a holka, drželi se za ruce a pomalu zamilovaně procházeli mezi prázdnými klecemi. 

Vůle žít a láska je silnější než válka.

Zhodnocení

Jel jsem na východ především na exkurzi. Nevěděl jsem, jak si představit válečný konflikt. A byl jsem zaskočen obyčejnou kulisou každodenního života. Viděl jsem pole zoraná snad až k zákopům. Ukrajinská vůle nepoddat se, je nezměrná.

Co se člověk dozví o nepříteli?

• Ukrajinští vojáci, když vidí styl ruského velení, válčení, zabíjení a mučení, jsou sami nejvíce motivováni bránit se zlu. Například Rusové přednostně míří na zdravotníky...  A nešetří životy ani vlastních vojáků.
• Rusové terorizují Ukrajinu svými drony a raketami a válčí tak, že je jim opravdu jedno, do čeho se strefí. Když "sebevražednému dronu" dochází "šťáva" (baterie), zamíří ho do osobního auta, do kombajnu, do vojenského auta.... Drony na města posílají ve dne i v noci.
• Válka se proměňuje na válku dronů. Jsou různé druhy. Vojáci mluvili i pozemní drony, válečných robotech.

  

  Prohlížíme kus sestřeleného dronu....

Čím končit? Klasickou brněnskou klasikou: „Válka je vůl“.

Ach, kéž je nám Bůh milostiv.

Jak křtěnci připravují kazatele na křest

Ku příležitosti Letnic jsem byl povzbuzen, abych něco napsal o křtech, které jsem zažil za svého působení v Třebové.

Každý takový zbožný akt má svoji historii a vážnost. Osobně se velmi rád vracím
ve vzpomínkách ke svému křtu. A v paměti zůstaly i mnohé křty, u nichž jsem z velké milosti Kristovy asistoval. Vlastně mi v paměti nezůstaly ony samotné akty, ale spíše to, co je předcházelo a doprovázelo. Slyšte pár mikropříběhů o křtech. Snad budou přínosné. Kéž přispějí k oslavě práce Božího Ducha v našich životech. 

Z Letnic na Cukrové - plamen Ducha a plameny Ducha. 

Kazatelem jsem se v Třebové stal až po třech letech svého působení a jako první jsem pokřtil čerstvé novomanžele. Velmi si přáli si tuto posvátnou chvíli prožít intimně, beze svědků, u Vlčí studánky nad Ústí nad Orlicí. Rozuměl jsem jejich přání, ale zdálo se mi lepší, aby akt proběhl ve společenství církve, protože křtíme do těla Kristova. Byl jsem na rozpacích. Nevěděl jsem. Modlil se. Předložil jsem své dilema i na východočeském setkání kazatelů. Moc mi neporadili, polovina byla pro křest v soukromí a druhá polovina pro veřejný. Nakonec v sobotu ráno u Vlčí studánky proběhla tichá slavnost beze svědků a v neděli jsme o křtu pověděli všem. Ano, pravdu měl jakýsi ušlechtilý Francouz, který prohlásil, že „svoje zásady si má člověk šetřit jen pro mezní případy. Na ostatní postačí jen trocha milosrdenství.“ S oběma manžely jsem v dodnes v přátelském kontaktu a následují Krista a patří ke komunitě ĆBČT.

Reliéf vlka na Vlčí studánce. 

Vzpomínám na krásné setkávání před křtem s mladou jemnou dívkou. Její otázky byly nezapomenutelné a františkánsky upřímné: „Bude v nebi i moje krysa?“ Překvapení, ale bylo to krásné. Její křest měl svůj hezký ekumenický dozvuk. Našla si chlapce z tradiční katolické rodiny. Sám jsem jí doporučil, aby se církevně sjednotila se svým manželem. Dodnes vzpomínám na svou osobní ekumenickou radost, když jsem psal
a podpisoval potvrzení o křtu pro katolického faráře. Ano, jsme bratří Kristu. Jeden křest, jedná víra, jeden Duch...

Nezapomenutelná pro mě byla příprava na křest s tehdejší starší gymnazistkou a později vysokoškolačkou. Své myšlení víry nebrala ani povrchně, ani formálně. Dávala mi jednoduché a skvělé otázky, kterými mě, kazatele, výborně připravila na její křtu.  

K jedné se dodnes vracím: „Co všechno se změní po křtu anebo poté, co se stanu křesťanem? Změní se moje tělo? Moje nemoc? Moje povaha? Moji rodiče?“ Apoštol Pavel k tomu říká: „Protož jest-li kdo v Kristu, nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest.“ (2 Kor 5:17). Je to tedy pravda? Nakonec, ne nadarmo byl tutorem mladé studentky vynikající prof. Jan Sokol. Vypili jsme na přípravě mnoho černého čaje. Křest proběhl tuším politím. Ne zcela obvyklá forma, ale já ji mám dodnes rád. Myslel jsem si, že jsem nikdy nikoho hlouběji ke křtu nepřipravil. Jak později katechumenka později naznačila, opravdové obrácení prožila až později, ve chvílích zahraničního osamění. Duh Boží si dělá, co chce.

Tehdy to byl křest dospělého, ale lepší fotku jsem nenašel. Nakonec jsme všichni děti Boží. 

Nezapomenutelný byl křest jednoho teenagera a přijetí za člena komunity jeho bráchy. Jezdil jsem za nimi do jejich domečku. Byl jsem vždy přijat rodiči s nevšední uctivostí. Potom jsme si v podkroví s kluky povídali. A já jsem byl okouzlen jakousi čirou upřímností a přímostí v našich rozhovorech. Nevím, čím to bylo, ale vždy, když jsem se od nich vracel na vlak, padal večer a nad nádražím se vznášely mlhy. A moje duše si připadala temná, protože se setkala s něčím krásným a jasným. A vždy jsem v nitru obnovil svoje předsevzetí, že budu lepším křesťanem. Ano, i kluci mě tedy taky hezky připravili na svůj křest. A Duch Boží konal svou práci, jak chtěl. 

Tady jsem zpytoval svědomí. 

Nezapomenu na přípravy s ode mě starším mužem. Trvaly dlouho. Snad rok? Dva? Ano, odskakovali jsme od témat.  Ano, zdálo si mi, že jsme si dílo spásy v Kristu dokonale nevyjasnili. Nakonec jsme došli na konec našich příprav. Chystal se rozhovor ve staršovstvu. Dopředu jsem milého katechumena upozornil, že mu dám jen jednu otázku: „Jak jsi uvěřil v Pána Ježíše?“ A ať si připraví dobrou odpověď. Před rozhovorem jsem měl trému jako rodiče před koncertem svých dětí v ZUŠce. Rozhovor začal: „Tak, milý brachu, jak jsi uvěřil v Pána Ježíše?“ Rozpačitě se na nás podíval a odpověděl protiotázkou: „No, no, a co je vlastně ta víra?“ A my jsme, jako tehdejší starší, měli jasno. Pokřtíme ho. Jsme dodnes bratři a kamarádi v Kristu. Duch Boží propojil naše životy. 

Dávné baptisteria ve tvaru kříže. Tento tvar považuji za nejlepší. 

Také nezapomenutelný byl křest jiného teenagera. Den před nedělí jsme spolu připravovali místo křtu, malou hráz na Tiché Orlici v Mladkově, kousek od modlitebny. Málokdo má tu čest připravit si vlastní hrob. To jsem tehdy Martinovi připomněl: „Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom –- jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.“ (Řím 6:4). A byl to krásný pohřeb i se vzkříšením. Přijeli i „old“ sestry ze Žamberka. Křtěnec dodnes žije ušlechtilým životem. Duch Boží v jeho životě koná svou práci. 

Kousek pod tímto jezem se konal křest a katechumen si kopal svůj hrob. 

A dalo by se pokračovat dál. Moc rád vzpomínám na přípravu na křest mladým mužem. Poznal jsem ho na prvním english campu jako deváťáka a skoro při svém odchodu jsem měl tu čest jej pokřtít. Přípravy probíhaly na mnoha místech, dokonce i v rumunském pohoří Ciucas (čti čukaš). Duch Boží tedy konal milostivě devět let svoji práci a koná dodnes. 

Tehdy proběhl i křest čtrnáctiletého dorostence. I on mě mile při přípravě překvapoval. Ani ne otázkami, jako spíše nečekaně dobrými odpověďmi. Třeba na otázku, proč se modlit. Raději necituji odpověď přesně, ale dodnes jeho myšlenku o potírání sobectví používám. Chodili jsme krajinami lanškrounské kotliny a povídali si. Krásné.

Lanškrounská kotlina, konec Boskovické brázdy. 

Křtů v Třebové bylo více, ale tyto se mi vepsaly do paměti. Pomozte mé paměti. 

Každopádně je velká milost, že jsem směl a smím dodnes být poblíž lidí, vidět jejich duchovní a osobní zrání i sledovat neviditelné. práci Božího Ducha. 

Samému Bohu i Synu i Duchu svatému budiž sláva. 

Můj rok 2024 – rok nových nečekaných zkušeností

Vypadnutí z letitého rytmu

Každý rok (už 40 let) se těšívám na dlouhé bezhotelové putování v karpatských horách. Letos jsem svůj zvyk dobrovolně porušil. Bolely mě kolena, a tak jsem puťák odpískal. A hned bolest zmizela. Viděl jsem v tom Boží ruku a raději vyrazil na drobné nenáročné výpravy. Byl jsem na Gemeru. 

Krajina na sever od Lučence, pohled k jihu. 

Táhl jsem tři dny milovanou krajinou Vláry: Ach, osamělý chladný večer horkého léta u hájovny »Chrástková« 

a chladivá vodu v bazéncích kolem budovy Kloboucké lesní. I tak se dá trávit léto.

Velmi zajímavá stavba, jak architektonicky, tak technologicky. 

Slabosti těla

Na konci prázdnin mě přece jen kamarád Dan pozval do rumunských Karpat. Byl jsem nadšený. Ale snad opravdu Pán Bůh nechtěl, abych byl letos v horách. „Zrakvil“ jsem se hled na začátku cesty.

Dan se vyšetřuje moje stehno :-), na telefonu MUDr. Darek Černý

 Hóóódně jsem si natáhl stehenní sval. Výprava se vrátila domů já zažil novou zkušenost s tuhou nohou, s plnými nemocničními čekárnami, laskavými přezaměstnanými doktory obsluhující dva pacienty dohromady. Chodil jsem o berlích, kulhal jsem dva měsíce a dodnes nejsem zcela v pořádku. Cvičím. O trochu více rozumím lidem nemocným a to jsem na tom docela dobře.

Storočnice

Sbor v Bratislavě, kde jsem (pátým rokem!) kazatelem, oslavil sto let existence. Komu se poštěstí slavit takové jubileum! Prožili jsme krásný čas, přemýšleli nad současností i budoucností církve. 

Krásná diskuse se zajímavými hosty: Milan Mitana - nový předseda CB;
Pavol Demeš diplomat a aktivista; Marek Janiga  - student, aktivista a humanitární pracovník.
Moderuje  skvělá Marie Machajdíková

Užili jsme si slavností atmosféru, setkali s pamětníky, vytvořili dobré společenství i dobré jídlo, ale i kajícné chvíle při bohoslužbě pokání, což vzbudilo u pozvaných překvapení. Bylo mi velkou ctí být při tak kulatém výročí.

Dcera kazatele Gustava Sadloňě předává jeho portrét. Její tatínek byl který byl nejdéle sloužícím kazatelem na Cukrové. 

Chvalozpěv Velké noci

Jinou novou církevní zkušenosti pro mě byla bohoslužba Bílé soboty. Rád a pravidelně jsem chodíval na velikonoční vigilii do katolických kostelů. Letos jsem podobnou večerní liturgii připravoval sám. Začíná silným starodávným chvalozpěvem Velké noci (modlitba Exultet): „To je ta noc, která dnes na celém světě vzdaluje věřící v Krista od nepravostí světa a od tmy hříchu. Ó vskutku blažená noc, ta jediná směla znát čas i hodinu, kdy Kristus vstal z říše zemřelých!“ Pokračovali jsme sedmi čteními z Písma. Vše v šeru při svících. Bylo to nesmělé, zatím komorní, ale krásné.

Měkčení jazyka

Jsem už na Slovensku pátý rok a moje jazykové schopnosti nejsou moc dobré. Pořídil jsem si učitelku slovenštiny a pochopil jsem, že je to se mnou ještě horší. Laskavá profesorka mi věnoval trpělivost. Učil jsem se měkčit jazyk, kroutit ústa při »vokáněch«, „krátil a dlžnil“ slabiky, byl jsem překvapený z dlouhého »r«.  Aspoň v liturgických textech posunul k lepšímu. Krásné jazykozpytné chvíle.

Z našeho jazykovědného úsilí. 

Emoce počátku i konce

Prožil jsem v tomto roce dvě nezapomenutelné bohoslužby. Obě z různých důvodů dojemné. První byla svatba manželů, milých přátel Slavoje a Rut.  Životní partneři jim zemřeli. Našli jeden druhého. Bylo mi ctí je doprovázet na začátku společné cesty, strávit s nimi předmanželské obědy, vidět jejich víru, lásku a naději dalšího začátku. Dojemně krásné.

Na podzim jsem mohl doprovázet na zcela poslední cestě dvacetišestileletého vinaře Martina. Prožili jsme spolu tábory a snad i kousek života. Nikdy nezapomenu na slova v telefonu, která mi oznamovala smrt mladého muže. Rozloučení bylo jímavé, převelmi smutné. Nevím, snad nejsmutnější, co jsem kdy zažil.

Cestou na rozloučení jsem skládal programy.

Vedení církve

Loni jsem byl slovenskou větví zvolen za člena rady Církve bratrské. A letos jsem začal „úřadovat“. Jednání se nesou v přátelské atmosféře a ve vzájemné úctě. Na každé setkání se těším. Tou nevětší výzvou do dalších let je pro mě je zachovat jednotu a porozumění v naší „pidicírkvičce“.

Nová Rada CB: Janči Mahrik | Juraj Klementovič (vedoucí kanceláře) | Martin Kačúr |
Peter Prištiak (druhý podpredseda) |  Milan Mitana (předseda)Todd Patterson |
Miro Moravský (prvý podpredseda) | moje "maličkost"

Kalné vody v mysli

Na podzim, právě v nejlepším, v době storočnice sboru a po klidných prázdninách, jsem si uvědomil, že z mého srdce vytéká smrdutý hnis a negativismus. Kdykoliv jsem měl něco povědět o církvi, o mém životě, o mé práci, jen jsem si ztěžoval, mluvil ironicky až cynicky. Jedno nedělní ráno jsem se bavil představou, že se na bohoslužby nedostavím. Naštěstí mám kolem sebe přátele proroky. Otázka: „Peter, mal si už depresiu?“ mě vlastně jen probudila a osvobodila. 

Naplánoval jsem několik opatření. Ale to největší bylo, že jsem si jednou na balkoně řekl, že církev je Kristova, a já ji mohu dát jen to, co umím a zbytek nechat na Bohu. Na toto období vzpomínám s respektem.

V rámci jednoho z opatření jsem odjel jsem na dovolenou do milovaného Zakarpatí. Trochu vydechl. Četl jsem knihu o přechodových rituálech. Viděl se s milovanou Čuntulkou. Navštívil přátele.

Možná poslední setkání s Čuntulkou

Cestou do Mukačeva pohled na typickou zástavbu. 

Každoroční zkušenost neobyčejné krásy - heslovitý výběr:

Krásné bylo povelikonoční dvoudení vydechnutí na Silické planině:

Nezapomenutelné bývá každoroční "člnkovanie" ve vnitrozemské deltě Dunaje:

Také tradiční akce Dunajská kačica u mě doma se vydařila. Vůbec, hojně přichází návštěvy. Letos jsem dokonce i na na celý měsíc :-) :

V září jsem mohl naslouchat jelení říji na Králové studně, kam jsem se nechal vyvézt taxíkem (taky nová zkušenost):

Králova studňa - milované místo

Po třiceti letech jsem se osobně viděl s kamarádem z brněnské mládeže, nyní maďarským farářem Mišim:

Kamarád Mihally Fuler, nyní evangelickým farářem v Maďarsku. Vpravo jeho syn. 

Prožil jsem krásný čas o Vánocích s rodinou

Prasynovci.....

a po svátcích na koncerte Letní kapely.

Oslavil dvě výročí postavení modlitebny: V Mladkově, na jejíž výstavbě jsem se podílel. A na Staré ture, kde jsem administrátor:

Oblíbený obraz z čela mladskovské modlitebny od Aleše Lamra. 

Pán Bůh mi daroval nové milé nové sousedy a spolupracovníky, za které jsem vděčný:

Do bytu mi přitekl Odtok, který před tím pouze kvapkal:

A nakonec Zababovský zážitek: Projel jsem si nádhernou trať z Horní Štubni do Zvolena:

Bralský tunel

Ale zážitků krásy bylo mnohem více... a nejde je všechny vyjmenovat.

Divoké a krásné Slovensko

Hodně přátel z Čech se mě ptává, zdali se už nevrátím do Čech. Zatím to nemám v plánu. Z politické situace jsem tu nešťasný. Před očima vidím Orwelův svět z děsivého románu 1984. Pravda je lež, bílá je černá a zlo je vlastně dobro. Vidím, jak je demokracie zranitelná a potřebuje mnoho pojistek. Chodím na demonstrace. 

Ale stále jsem na Slovensku velmi rád a jste všichni zváni na návštěvu.

Každoroční rovy

Tento rok mě opustili milí lidé, které jsem měl rád, některé jen na dálku. Dovolím si na ně vzpomenout:

Prof. Pavel Říčan – vynikající psycholog a pevný evangelík | Prof. Stanislav Kratochvil - vynikající párový terapeut, jehož poznámky ke komunikaci v manželství používám dodnes | Josef Hrubý – frotman skupiny mého mládí: Učedníci |Vladyka Simeon –patriarcha pravoslavné církve, který to myslel s Bohem a církvi vážně |
doc. Ing. Radomil Kaláb, CSc. - katolický kněz, který mě učil betonové konstrukce. | Aleš Lamr – charizmatický barevný malíř, který nám namaloval čelo mladkovské modlitebny v nichž píšu tyto řádky. | Rozloučil jsem se s Aničkou Gajdošovou (kdysi Bombovou), se kterou jsem se znal z Brna a po létech se znovu potkal na Slovensku.

Byl to opravdu pestrý rok, který otevřel dveře novým zkušenostem.

Z jedné zajímavé a milé mezinárodní návštěvy. 

A co zvolat nakonec? 

+!+!+ Soli deo Gloria –  Samému Bohu budiž chvála +!+!+