Na Štěpána

 Druhý svátek vánoční, svátek „Na Štěpána“, byl pro mě vždy poněkud záhadným vánočním svátkem. Nějak se mi k atmosféře vánoc nehodil. I když pro mě je zrovna svátkem velmi příjemným! Jako kazatel jsem plánoval vánoce tak, abych měl na Štěpána volno. Popravdě řečeno, nikdo po mě v ten den službu slovem nevyžadoval. Já potom sednul k počítači a vygoogloval, kde na Štěpána slouží evangelické bohoslužby a na vyhledanou pobožnost jsem na tento „záhadný svátek“ zamířil. 

Oblíbený kostelík na Pelicově v Brně, kam chodívám na Štěpána

V kostele, kde mě zpravidla vůbec nikdo neznal, jsem prožil v tichosti a pokoji své kazatelské vánoční bohoslužby. Mohl jsem svobodně zpívat, naslouchat kázání, sledovat liturgii. Potom jsem se inkognito vytratil
do vánočního času, s radostným pocitem sváteční čistoty a naplnění. Zřejmě to letos udělám podobně a už se na ten svátek těším.

Tedy na Štěpána mám „kazatelské vánoce“, ale vždy se cítím trochu provinile. Udělat si svátek a pohodu v den, kdy si církev připomíná prvního mučedníka? Navíc mladíka, který trpěl a trápil se? Nebylo by vhodnější tento svátek prožít jinak? A vůbec, k čemu takový svátek uprostřed příjemných Vánoc?

Svatoštěpánský den nás po radostné oslavě znovu vrací do syrové reality pokaženého světa. Připomíná nám, že několik desítek let po narození Spasitele žil mladý muž jménem Štěpán. Byl horlivým a aktivním následovníkem kdysi narozeného Mesiáše. Pro své nadšení byl vybrán ke službě praktické, stal se diákonem. Jeho úkolem byla starost o spravedlivé rozdělování přídělů pro vdovy a potřebné. Ale jeho diakonická práce nebyla pouhou sociální prací. Praktická služba diakona Štěpána se vyznačovala především tím, že kázal ze všech sil o Kristu a k tomu uzdravoval a konal mocné činy.  Dokonce i někteří velekněží se přidali na jeho stranu a stali se křesťany. A to bylo v očích některých horlivých židů zlé. Velmi zlé. Byl obžalován, ale mocně se hájil. I při obhajobě kázal evangelium a obvinil přítomné představitele ze synagogy z tvrdosti srdce a nevíry. To už bylo na posluchače moc. Koledoval si o výprask. Dostal víc. Byl ukamenován. Před tím, než statečně zhynul pod kameny svých posluchačů, spatřil nebesa otevřená a Syna člověka, který seděl po pravici Boží. Aby se ostatním lépe házelo, svlékly si šaty a ty jim hlídal pozdější apoštol Pavel, tehdy ještě Saul. Poslední slova statečného diakona byla slova lásky: „Pane, odpusť jim tento hřích.“ (Sk 7:60)

Velký a inspirativní příběh. Ale proč o Vánocích? Dovolím si nabídnout několik myšlenek.  Zvěst vánoc je počátek velkého příběhu evangelia. A zvěst o Štěpánovi je jeden z možných důsledků následování Krista. To, co začíná
u vánočního stolu, u romantických jesliček a mihotajících se svíček, to může, nemusí, ale může končit radikálním vyhrocením. V případě Štěpána dokonce smrtí. Mohli bychom říci, že Štěpán nemusel být takový „fanatik“. Kdyby byl opatrnější, kdyby neprovokoval, nehrotil to tak, nemusel umřít. Mohl sloužit chudým, spravedlivě rozdělovat díly z potravinových sbírek. Držet si svou pravdu o Kristu, ale neokázale. Možná by jeho styl života tehdejší společnost ocenila. Štěpán ale v kdysi narozeném dítěti našel střed svého života. Něco klíčového, bez čeho nemohou žít ostatní. Možná, že ho napadla myšlenka být v klidu. Možná si řekl spolu s Jeremiášem: „Nebudu je připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit,“ avšak je v mém srdci jak hořící oheň…(Jer 20:9) A tak nemlčel, rozhořel se, šel do rizika, konfrontoval okolí s Kristem.

O Vánocích máme mnoho příležitostí mluvit s lidmi o evangeliu. A je tu staré pokušení, nic nehrotit. Nabízet křesťanské hodnoty, řeč sváteční symboliky, vánoční nálady. Ale to není hodné Štěpána. Kdysi před léty jsem četl v jedněch českých novinách rozhovor farářem Luďkem Rejchrtem o vánocích. 

Vynikající farář Luděk Rechrt 

Redaktor se vší silou snažil, aby vyznavačský kazatel mluvil o tématech tolerance, vánočních zvycích. Bylo vidět, jak se snaží „dokopat“ bratra faráře, aby řekl něco dojemného kýčovitého o „ježíškovi panáčkovi“. Ke cti redaktora bylo, že nechal rozhovor zřejmě v původním znění. Luděk Rejchrt totiž mluvil o lidském sobectví.
O tom, že on, i každý čtenář, je sobec, který potřebuje záchranu v narozeném vánočním Kristu, který přišel, aby vysvobodil svůj lid z hříchů (Mt. 1:21). Tedy, aby zachránil i každého z nás. Krásné na tom rozhovoru bylo jasné evangelium, nezabalené do vánočních třpytivých obalů. To evangelium vonělo senem a chlévem. Štěpánovo evangelium bylo zpečetěno krví. Svátek Štěpána nás má inspirovat k tomu, jak naložit s vánoční zvěstí. Jeho příběh je zavazující. Do jakého rizika šel Štěpán a do jakých rizik jdeme my?

Tedy až budu mít letos na druhý svátek vánoční kazatelské vánoce, budu chytřejší a budu si spojovat zvěst jeslí více s křížem Kristovým a s evangelijním závazkem, který kdesi na počátku církve zpečetil její první mučedník. Na Štěpána jsem nikdy neměl kázání. Nyní jsem byl svatoštěpánským zadáním vyprovokován a jsem za to vděčný. Hezkého Štěpána milí čtenáři, který jsi dočetl až na konec!