Za milým Jaroslavem :- (1947-2020)- :

Když mi přišla SMSka, nyl jsem zaskočen. Bylo to náhlé. Jaroslav odešel  po cestě, kterou dlouho opatrně ohledával. Dovoluji si zavzpomínat na krásná léta s Jaroslavem v České Třebové. 

Bratr farář Jaroslav Nečas, milý Jaroslav, byl mým souputníkem v začátcích mé kazatelské práce v České Třebové. Dodnes vzpomínám na první setkání s ním. Zval jsem ho na své uvedení do služby vikáře. On si převzal pozvánku a potom se na mě podíval a vážně pravil: „Církev bratrská za Černého, to už není ta církev, co bývala.“ Jakoby si dopředu vykolíkoval své hranice. S nejistým pocitem jsem se vracel domů. Koho v Třebové budu mít za evangelického kolegu? Obavy se rozplynuly. Měl jsem kolegu skvělého, velmi ekumenicky smýšlejícího. Církev Kristova byla pro něj všude, kde se zvěstoval Kristus. Vážil si bratří a sester, kněží, kazatelů, farářů snad ve všech společenství. 

Zde v Třebové jsme prožili krásné ekumenické časy, ekumenické týdny modliteb, ekumenické duchovní dýchánky u paní místostarostky. 

Naše ekumenické společenství. Zleva Miloš Kolovratník (ŘKC),
Lidmilka Kukuczková (CČH); neznámý návštěvník,
 Jaroslav Nečas a moje maličkost.

Jaroslav se těšil mezi námi pověsti ctihodného církevního nestora. S Jaroslavem nás spojilo přátelství. Rád se u mě stavoval a naopak. Ochotně mi půjčil na jednu svatbu svůj evangelický talár. 

Já v Jaroslavově taláru na svatbě Kašperů jun. 

I po mém odstěhování z Třebové jsem se u něj, když to šlo,  rád zastavil. Společně s jeho milou manželkou jsme popovídali a zhodnotili situaci v Třebové, v rodině i na českém Sioně.

Čím pro nás byl Jaroslav?

Biblistou a vykladačem Písma. Jak sám o sobě říkal: „Dělám exegeze na slušné úrovni“. Jeho biblické hodiny byly pověstné, těšily se oblibě a úctě  i u katolických bratří.  Po stránce výkladu Písma byl Jaroslav klasik, Bartián, kristocentrický. Hlas měl zvučný, proto jej měli rádi i nahluchlejší posluchači.

K Souškovi mě přivedl právě Jaroslav

Byl poutavým vyprávěčem. Bavilo nás poslouchat jeho vážné příhody ze života a z církve, líčené s humorným nadhledem. Zejména příběhy o komunistických slídilech byly prostě báječné. Škoda, že nesepsal nějaké vzpomínky, bylo by to velmi čtivé a poučné.

Jaroslav byl milovník krajin. Velmi rád chodil na dlouhé cesty pěšky, procházel poli, lesy, vesnicemi. Dával se do řeči s lidmi, vyslechl místní historky, ohodnotil architektonické památky a nevynechal hřbitovy. Z  náhrobků se dalo rovněž hodně vyčíst. Když, kvůli nemocným kyčlím, nemohl  chodit, bylo mi to velmi líto.

Spolu s Jaroslavem jsme měli rádi  křížovou cestu v Třešňovci.

Jaroslav měl rád církev a měl o ní starost. S obavami v hlase, zejména v posledních letech sledoval dění, zejména na protestantské straně křesťanstva. Církvi se věnoval, co mohl. I jako penzista vypomáhal, kde bylo potřeba. Do posledka psal do Kostnických jisker, dojížděl kázat do domova pokojného stáří ve Vysokém Mýtě.

Jaroslav měl rád víno. Vypili jsme spolu hodně skleniček. Ve vinotéce Na splavu jej nazývali: „Náš pan farář.“ A zde, v nekostelním prostředí, měl mnoho dobrých setkání a duchovních rozhovorů. Tak se mu vlastně podařilo býti velmi trendový, protože současnosti je snaha církev vyhnat z kostelů mezi lidi, do kaváren a hospod.

Jaroslav si stál za tím, co kázal. Pevně věřil v dílo spásy. Tak si dovoluji zacitovat z Jeho posledního článku v Kostnických Jiskrách: Bůh nás vidí přes svého milého Syna. To je jistě nadějné. Když před ním stojím, je vedle mne či za mnou Ježíš Kristus a říká: Jsi vzácný v mých očích. Před Bohem bychom ničím, opravdu ničím nebyli, kdyby nebylo Krista a jeho díla spásy. A toto dílo stále platí. A je určeno i nám. Nic většího už není.