Cesty kříže na Štandl (2010-2020)

Každý rok na Velký pátek, chodíme s frýdeckomísteckým sborem Církve bratrské na místní horu Štandl. Táhneme se sebou velký kříž a každý z účastníků si ho cestou může chvíli nést. Cesta se odehrává za večera, za doprovodu písní a svitu pochodní. Mám tuto akci velmi rád, a tak o ní chci napsat pár slov.

Začnu zdaleka.  Od nepaměti jsem měl vztah ke křížovým cestám, zvláště těm krajinným. Nejraději mám tu, na rozvodnici Černého a Severního moře, v obci Horní Třešňovec na Lanškrounsku.

Nikdy jsem se neodvážil, jsa evangelík, přebrat tuto spíše katolickou tradici. Až jednou přišel Jíří Siuda jn. s myšlenkou, udělat něco takového, třeba to nenazývat křížovou cestou, ale prohodit slova a nazvat akci Cestou kříže. Myšlenka se mi velmi líbila.  Psal se rok 2010.  A tak od pátku 2. 4. 2010 trávíme velkopáteční večer na Štandlu.

Přidat popisek

Jak se cesty proměňovaly....

Program byl vždy prostý. Sešli jsme se u jezdeckého klubu pod Štandlem. A postupně stoupali na až na vrchol. Šlo se za šera až za tmy, klikatými cestami. Cestu bylo potřeba vždy „natáhnout“, aby byl čas na sedmero jindy šestero zastavení. Během nich  jsme četli z Bible, modlili se a zpívali.

Pozvánka, jejíž čára charakterizuje naši cestu na Štandl. 

Pojetí se různilo. Od nejjednoduššího až po lehce divadelní snahy. V dramatizaci pomáhali Laviňáci, členové našeho misijního dřevárenského oddílu.  Středověké oděvy stráží byly působivé. Jednou jsem dětem povolil i lehké povzbuzování bičem. Ten rok (Zřejmě 2016) jsme udělali oheň a sehráli divadlo zrady apoštola Petra.

Oheň zrady. Kolem plamenů se hřejí Laviňáci v lehce dobových oblecích 

Během cesty jsme se členové sboru i děti střídali v nesení kříže. Ten byl někdy hodně těžký, jindy zase lehký, podle míry vyschlosti dřeva. Jednou padl návrh, aby každý zabil do kříže svůj hřebík. Uskutečnili jsme jej. Já sám jsem ale hřebík nepřibíjel. Nějak mi to nešlo. Ale na ten pocit rozhodování, zdali ano, a nebo ne, nikdy nezapomenu.

Dramaturgie textů byla různá. Někdy pečlivě připravena, jindy vznikala na poslední chvíli, téměř na místě. Často jsme četli pašijní texty, jindy úryvky z knihy Den, kdy zemřel Kristus. Četli jsme také mesiášské žalmy. Naposledy, v roce 2019, jsme prošli celé dějiny spásy od stvoření po Zjevení Janovo.

Program z roku 2016 (je tam chybné datum :)

Působivá byla celková atmosféra. Noc, klid, lampy, svíčky, kříž, samota v lese. Bylo mým přáním, aby lidé byli potichu a mlčeli celou cestu. Marné... A tak jsem se snažil alespoň sám mlčet. Krásná však byla atmosféra. Ztichlým lesem jsme došli až na vrchol. Postavili kříž do připravené jámy. Zpívali jsme často píseň „Díky za tvůj kříž“. Modlili jsme se. Pod námi zářící město.

Měl jsem rovněž rád přípravy na cestu kříže. Zpravidla bylo potřeba vyrobit nový kříž. S tím vždy pomáhali Dvorští, včetně vypalované destičky s nápisem INRI. Potom vykopat jámu, schovat kříž. Naplnit pochodně petrolejem. Poslední léta jsme vyráběli dokonce tři kříže. Celý Velký pátek jsem se věnoval kříži a byl jsem spokojen. Co jiného by měl křesťan na tento převeliký svátek dělat?

Cesta kříže se těšila většinou hojné účasti. Byly roky, kdy nás bylo jen pár, ale to bylo výjimečně. Dodnes vzpomínám na deštivý Velký pátek, domníval jsem se, že nás bude jen hrstka statečných. A právě tehdy nás bylo snad nejvíce. (Rok 2015.) Cesty lidských chutí jsou nevyzpytatelné.

Snad jen jednou na Štandlu  kříž zůstal do dalších velikonoc. Nejčastěji zmizel, někdy i den po Velkém Pátku. Zřejmě ho někdo spálil na blízkém ohništi, jindy jsme jej našli ležet na stráni pod vrcholem. Jednou jej někdo obrátil a zapíchl špičkou dolů.
Jednou jsme se dozvěděli z FB, jak naši slavnost viděli teenageři (doslovně): „Dneska standl s kamarády a s nejakyma nabozenskyma maniakama, kteri delali pochod se svickama drzejic se za ruce a jeden dokonce nesl 3 metrovy kriz 😀 pak si stoupli dokolecka a zacali hulakat nejake sracky...pak zmizeli v lese...sama sranda dneska :-DDD“  (2011)  Tedy, co se mě může zdát jako hezké, na jiné může působit jako šílení. 

Končím reportáží Marka Moškoře pro sborový časopis Rozbřesk z roku 2016:  

Velkopáteční nesení kříže na kopec Štandl za městem je již tradiční akcí našeho sboru. Letos se nás v osm večer sešlo čtyřicet (!). Putování krajinou příběhu posledních hodin Pána Ježíše jsme začali u jízdárny pod Štandlem, kde jsme symbolicky pojedli chléb na poslední večeři a zazpívali píseň. V mírném mrholení jsme se pak vypravili do tmy, abychom absolvovali  několik zastavení, která byla vždy uvozena krátkým dramatickým ztvárněním dané situace, o které se postarali členové Laviny a také naše staršovstvo. To vše bylo doplněno čtením z Písma a příležitostně i zpěvem písní. Byli jsme postupně svědky zrady, zatčení i procesu obsouzení. Kdo chtěl, mohl na chvíli nést na kopec dřevěný kříž. Na vrcholku jsme  pak celé procesí ukončili vztyčením kříže, společným zpěvem a modlitbami.  Dnes již kříž na vrcholku nestojí. Stejně jako v minulých letech i tentokrát jej někdo odnesl. O úmyslu můžeme pouze spekulovat, ale jisté je, že i dnes je Kristova oběť pro mnohé kamenem úrazu. Kéž bychom  my sami byli  dobrým svědectvím o tom, že měla smysl.