Ve své paměti uchovávám vzácnou sbírku krajin. Na čestném místě v ní vždy bude podivuhodná i podivná krajina rumunského Meledicu.
Nachází se daleko od velkých měst. Otevírá se tu samotné jádro země a na povrch pronikají poklady jejího nitra. Prožil jsem zde nevšední chvíle. Bylo nás tehdy pět. Vystoupili jsme z autobusu ve vesničce Chille a hned se nás zmocnil pocit, že jsme právě cestovali časem. Malý rozbitý domeček – policejní stanice. Na rozpadlých schodech četník a nad ním zplihlá rumunská a eurounijní vlajka. V malém obchůdku jsme se napojili zteplalým pivem a vyrazili dál prašnou cestou směrem k vysněnému Meledicu.
Pochod byl horký a úmorný. Vzduch se chvěl teplem, kobylky rytmicky vrzaly a v mělkých studních s vahadly stála vlažná, lehce slaná voda. Nebyla chuť se z nich osvěžit. Před námi se vynořovaly nízké kopce s podivnými bílými útvary na temných skalách. Po sestoupení do vesnice Meledic nás zaujala bílá homole vysoká snad dvě, tři desítky metrů. Celá slaná!
Lidé nás poslali kamsi na kopec. Tam jsme našli opuštěný kemp, v němž žili jen místní kozy a opuštění psi. Při obhlídce jsme zjistili, že je tu snad všechno slané. Kdo ví, snad i ty žáby v mělkých náhorních jezírkách. Ze skalních propastí vystupovaly plyny a na skalách se z nich vysrážely jemné bílé krystalky soli vytvářející velké fleky.
Na cestách kaluže nafty. Nejprve jsme si mysleli, že jde o klasickou rumunskou lajdárnu, posléze nám však došlo, že se jedná o četné přírodní ropné prameny. Louky kolem byly posety mladými i starými dřevěnými kříži. Cítil jsem se tu dobře, dotýkal se mě zvláštní pokoj. Zdejší kraj mě uhranul tak, že jsem se do něj po několika letech vrátil.
Tentokrát jsme si vyčlenili celý den na obhlídku. Sestoupili jsme ke dnům bahnitých propastí, proplížili skalnaté, mrtvé, údolíčko vyřezané úporně slaným potokem.
Ráno jsme se svezli rozvrzaným autobusem. Během cesty jsme si všimnuli hezkého zvyku. U každého domu stála studnu a u ní kříž nebo Boží muka. Krásné! Zazpíval jsem si pro sebe starou píseň o prameni, který prýští z Kristových ran. Kdybych měl někdy studnu, postavil bych u ní kříž.
Na konci dne jsme vystoupali k dalšímu divu světa – Focul viu – Věčnému plameni. Vedly nás k němu obyčejné ovčí cestičky. Ve svahu v trávě jsme objevili velké spálené a vyšlapané místo a uprostřed mezi kameny tryskal ze země hořící plyn. Večer celý plácek zmodral plameny, které za dne nejsou vidět. Na hořáku jsme uvařili večeři i snídani. Být to tak v Čechách, je tu přísně chráněné místo. Zde klídek a hořák hučí už staletí.
Po ranním ztišení nad kříži u studen se tu setkal s obrazem plamene Ducha Božího. Některé syčící plameny v prasklinách jsme se pokoušeli ucpat a udusit. Bylo to marné, objevily se hned někde vedle. A zkuste zadupat oheň Ducha Božího!
Onen podivuhodný kraj se nám nechtělo opouštět. Ale čekaly nás dva týdny v horách—Medvědí hory, bájné zbytky uherských lesních železnic a především Coza. To je ale na jiné vyprávění.
(Psáno pro Bránu)
Žádné komentáře:
Okomentovat