Bílý sníh a černá svědomí mého života

Mám rád chvíle čerstvé bílé pokrývky. Na celý kraj se snese zvláštní pokoj a klid. Vše ztichne. Ptáci, lidé, stromy jakoby zatajily dech. Sníh připomíná lidem čistotu. 

Ráno nad Byčkovem

I sněhobílé šaty nevěsty lecos napovídaly. Lidé pro pocit čistoty dávají přednost bílému oblečení, bílému prádlu. Vzpomínám na čisté, sluncem provoněné sněhové povlečení peřin tety Anny.

Existuje i duševní čistota. Mnohokrát jsem se setkal s lidmi, jejichž život, způsob přemýšlení i motivy jsou  čisté, neposkvrněné. Myšlenky i činy jsou v souladu. Dnes se tomu říká integrita. Připomínají čistou, sněhem pokrytou krajinu. Po takovém setkání ve své duši ztichnu a tak trochu se stydím. Ony osoby s úsměvem nazývám černá svědomí mého života.

Doktor Nevrlý ve své půvabné knize Karpatské hry popisuje večer, kdy zaklepal na dveře kláštera, jako osamělý poutník. Otevřely mu, jedinému muži vprostřed hor, čtyři jeptišky. Za kamennou zdí ve večerním slunci zářily bílé lliie a kvetly červené máky. Ustlali mu v oddělené komůrce. Celé své vyprávění autor končí povzdechem: „Nikdy jsem před usnutím nezažil větší mír v srdci a nikdy víc se nestyděl za svou černou chtivou duši.“

Rumunský klášter, kde jsem také ozářen čistotou

Čistota také velmi provokuje. Oblékneme-li do čistých šatů, nejlépe bílých, naše děti, velmi rychle je pokapají, ušpiní, a nejlépe spadnou přímo do bláta. Objeví-li se v našem okolí hezká čistě natřená zeď, je brzy pošpiněna nepochopitelnými klikyháky. Má-li někdo z lidí povahu čistou a čestnou často se stává jeho čistota  středem pomluv a hanlivých slov.

V biblickém příběhu krále Davida, se setkáváme s čistým mužem jménem Uriáš. Byl to manžel krásné ženy Betšeby. David se s ní vyspal při volné kratochvíli a ta otěhotněla. Král dal zavolat z vojenského tažení jejího muže, lehce jej opil a potom jej poslal ke své ženě, trochu si užít manželských radovánek. Onen Uriáš však tuto volnou zábavu odmítl. Vždyť jeho kamarádi zrovna bojují, nasazují život pro krále, umírají a on si má v tuto chvíli užívat rozkoší se svou ženou? Král David tehdy se setkal s čistou duší. S černým svědomím. K necti slavného krále je, že se tohoto muže raději zcela zbavil.

Byla by velká škoda, kdybychom se my takových lidí kolem sebe zbavovali. Jsou darem od Boha, připomínají nám vyšší a lepší cestu, dávají tušit, že radost ze života může být opravdovější a silnější. Vždyť čistá duše dohlédne dál, než tisíc ďáblů.

Z hory Stij

Ve svém životě mám celou sbírku lidí, které nazývám černé svědomí mého života. Mnozí z nich mi už poodhalili, že si je jen idealizuji. Ale přesto, jsem za tuto svou sbírku velmi vděčný a hýčkám ji, stírám z ní prach. Chovám se k ní jako k prvnímu poprašku sněhu. Naslouchám jejich nemluvnému kázání čistého života. Vedou mě k dávné biblické modlitbě Stvoř ve mě srdce čisté Bože, a ducha přímého obnov v mém nitru.  A na konec přidávám zaslíbení samotného Krista: Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha.

(psáno pro český rozhlas Ostrava)

Euforicky dýchavičný rok 2014 - ohlédnutí

Letos jsem si připadal, jakoby ve snách a zároveň dýchavičně. Jako bych stále něco dobíhal s těžkým nákladem na zádech, ale i s notnou dávkou opojného adrenalinu. Nestačil se vydýchat a běžel dál. Někdy ani nevěda kam. Co se tedy událo?

DU versus DO (DU=Dorostová unie; DO=Dorostový odbor)

Nudný odstavec,ale pro mě důležitý:  Hned na začátku roku mi volal přítel Honza Homolka, stávající tajemník pro dorost v naší církvi a předseda DU - zdali něco vím. Nic jsem nevěděl. Z telefonu jsem se dozvěděl, že Rada naší církve povolala nového předsedu dorostového odboru Dana Jokla. Začal tak čas těžkých dilemat, zápasů. Vše vyvrcholilo po několika měsících rozhodnutím odstoupit z kandidátky se Rady Dorostové unie, kde jsem byl jsem služebně s Honzou nejstarším členem a vstupem do nového *Dorostového odboru*. To vše při vědomí, že opouštím a oslabím dosavadní tým a služebně rozejdu se s přáteli, s nimiž jsem dlouho táhl břemeno pomoci dorostům  v naší církvi a s nimiž jsem se za léta velmi sžil  a spřátelil. Je nesmírně těžké dostat se do situace, kdy existují jen špatná řešení. Je drásavé zraňovat blízké přátelé. Po této stránce těžký rok!

Sjezd Dorostů - první vlajková akce DO. Byl jsem z počátku rezervovaný, ale vše se vyvedlo. Inu nová doba. 

Nová modlitebna

Důležitým bodem pro mě, ale především pro naše společenství ve Frýdku-Místku, bylo dokončení a otevření nové modlitebny. Pronajali jsme prostory a vybudovali útočiště pro sborový život. Je to pro nás velká změna a posun. Konečně hospodaříme na svém, můžeme si dělat co chceme. Máme kde zkoušek, kde se scházet. Máme možnost zůstávat v modlitebně po bohoslužbách. Je to prostě super a jsem za to velmi rád. Pokud by šlo o důležité okamžiky roku 2014, tak to byl právě den *otevření modlitebny* Všichni jsme si oddechli. Já taky. Jsem hrdý na to, že jsme se při práci příliš nehádali a že jsme se na díle podíleli vlastníma rukama. Mám z modlitebny velkou radost. Je však ještě dosti toho, co musíme dodělat. S bratry staršími jsme se shodli, že jsme se snad až do dnešního dne vzpamatovávali z náporu stavby a teprve v roce 2015 jsme schopni něco rozjet.

Nádherná fotka ze stavby

Otevření modlitebny

 

Sborový život

I přes únavu ze stavby žije naše společenství, kde jsem kazatelem, hezkým životem a jsem za ně stále vděčný. Stává se vícejazyčným, začal k nám pravidelně chodit korejský a německý pár. Dokonce i požehnání občas zazní v angličtině a němčině. Akce které pořádáme jsou mixem spontánnosti a organizovanosti. Za jednu z nejpodařenějších považuji skvělý víkend tatínků s dětmi. (Já tam jel z titulu svatého otce, jak mi tu někteří říkají.) Věděli jsme kam jedeme, a to je vše. Děti byly spolu, dokonce nám zahrály divadlo. Vyrazili jsme na super podzimní výlet. Fotky jsou tu: *Nádhera a skvost*.

 Ale i další akce byli krásné třeba pletení věnců, odplutí lodi prázdnin, splutí Hronu s muži atd. Jsem moc rád za společenství, kde se mají členové rádi, mají rádi i mě, a laskavě nesou i mé slabé stránky. Jsem vděčný za bratry starší, hodné a moudré přátele, se kterými se rád setkávám.

Bratří starší se stavitelem modlitebny vprostřed

 Jsem také rád, že jsme se začali setkávat k pravidelným společným modlitbám.

Tábor

Po dlouhé době jsem byl hlavním vedoucím na táboře. Trochu jsem tak ulehčil našemu skvělému vedoucímu, který stavěl svůj vlastní dům. Tak jak je u mě zvykem, zvolil jsem komplikovanější formu. Tábor se konal se uMohelnice, (Foto *zde*.  společně s třebovskou dřevárenskou skupinou Hraničářů. Bylo nás dohromady asi 30. Ve vedení byly dva týmy vedoucích i dětí, které se zpočátku navzájem neznaly. Předlohou děje tábora nám byl historický příběh Konstantina a Metoděje, kterého jsme se snažili až otrocky držet. Výsledkem byla jistá monotónnost příběhu:  boj zrada – podrobení se geránům – zrada –boj pořád dokola. Přesto se tábor se vydařil. Syti dnů jsme opouštěli louku pod hradem Bouzov.

Cesty

Občas si o mě někdo myslí, že jsem velký cestovatel. Já se jen směji. Jezdím stále pouze do Rumunska, na Ukrajinu a na Slovensko. I letos jsem byl v Rumunsku, ale výprava to byla poněkud průšvihová. Jel jsem na ni s jakýmsi přemrštěným pocitem odpovědnosti za její zdar.  O to více jsem byl z ní smutný: trvalý déšť, zpoždění putování, pocit pokoření horami (nedobyli jsme vrchol!), stále vlhko, nemožnost rozdělat oheň... a nakonec se vedoucí ožere (byť nechtě) jako mužik.... Prostě dohromady vzniklo sic dobré divoké putování, ale s dlouhým nepříjemným ocasem. Vyprávění je *zde*.

Jeden z lepších dní..... v Rumunsku

Moc jsem se těšil na podzimní výpravu, pětidenní pánskoujízdu. Bylo to putování vydařené, zralé, poklidné, odpočinkové. I tam pršelo. Ale byl to opravdový putovní skvost. Vyprávím o něm *zde*.

Stožka - mé vysněné místo...

 Na podzim jsem po roce vyrazil na Podkarpatskou rus. I to byla skvělá jízda. Dva dospěli a dva mladí muži. Navštívili jsme družební sbor. Rozdělovali humanitární pomoc Diakonie. S Vaškem Dvorským juniorem jsme pak uskutečnili divokou jízdu – přejeli jsme vysoký hřeben hor (1000 m.) po staré rozbité uherské cestě. Kdo nezažil, nic nepoznal.

Čtyři svatby stačí...

Letošní rok byl pro mě rokem několika svateb, které se mě dotkly více než jindy.  První byla svatba Jana Svobody, kterého jsem kdysi jako mladíka přijímal v Třebové do sboru a přišlo mi to jako včera. Byla krásná i veselá.

Vrcholem svatebních zážitků bylo pro mě bylo slyšet sliby dlouholetého přítele Libora a Evy. Slavnost se konala na romantickém hradě Valdštejn. Dva příběhy samoty se uzavíraly a cosi nového se jemně zjevovalo na obzoru. Hudba, slovo i prostředí tuto jemnost jen podtrhovaly.   Dojemná chvíle, kterou mám v srdci dodnes.

Na dalších svatbách jsem byl oddávajícím. Měl jsem tu velkou čest oddávat svou skvělou neteř Andreu. Svatba to byla vpravdě velkolepá, v divadle Husa na provázku, dramaticky fantasticky zvládnutá. Já tam taky perlil, odkopl vázu, leccos popletl. Všichni se ptali, zdali jsem to dopředu cvičil. Tragedie je, že jsem to necvičil.

Poslední svatbou byla komorní slavnost na zahradě rodinného domku v Tošanovicích. I ta byla vpravdě krásná a dojemná. Mladý zralý pár, který spolu již dlouho žil, dcera jim běhala mezi nohami a přesto se rozhodli dát svému životu Boží řád. Nádherné.

Doteky nebe

Letošní rok byl pro mě zvláštní jakýmisi doteky nebe. A ty nemohu nezmínit. Na táboře mi jednu noc bylo těžko. Sevřela mě úzkost – tábor se neodvíjel tak, jak jsem si představoval, jeden z členů týmu se fysicky sesunul, další den jsem měl odjet kázat do Frýdku. Nebyl jsem schopen spát. Otevřel jsem rozjímavou knihu a čtu:  „Nebojme sa tmy za našimi hranicami. Nebojme sa posla, který k nám z tej tmy prichadza; ten cuzinec so zachmurenou tvárou je posol Boží. Vedie nás na miesto poslednej opustenosti. Vede nás do stredu najhlbšeiho  Tajomstva. Vo svojej bezmocnej opustenostiná čaká bezmocný a opustený Bph.“   

Po přečtení těchto slov jsem pocítil onen hluboký pokoj, který převyšuje všeliký lidský rozum a v zápětí usnul. V sile toho okamžiku jsem došel až na konec roku.

Na stejném táboře jsem prožil ještě jednu zkušenost. Dělal jsem v autě zázemí výpravě. Čekal jsem na poutníky pod starým hradem, děcka nemohla najít cestu, padal večer na obloze červánky. Zase nebylo vše tak, jak jsem si představoval. Opět mě sevřela úzkost. Najednou do ticha zvoní mobil a z něj se ozval hlas synovce Vaška. Volal mi jen tak. Byl na táboře, seděl prý na skále a přemýšlel komu zavolat. Zavolal mě. Vzpomněl jsem si na Krista, kterému Bůh v těžké chvíli posla anděla. I mě Pán Bůh poslal anděla. Podruhé za tábor. Povzbuzen jsa,  jsme vše zvládli do zdárného konce.

Inkriminovaný podvečer, který budu mít dlouho v paměti

Těch dotyků nebe bylo více – třeba výprava se synovcovým oddílem Royal- ranger a mé připraveně-nepřipravené povídání o tom, kdo je to křesťan. Doteky nebe byly i ony zmíněné svatby a ono vzácné pětidenní putování.  Jsem vděčný za tyto cenné Boží okamžiky.

Za závěr mnoha slov

Tak jsem chtěl být stručný a nejsem. Tedy jen heslovitě: Stále jsem administrátorem Frýdlantu a moc mi to pomáhá nejet v zajetých kolejích. |  Občas vyrážím ven se občerstvit a baví mě poznávat tzv. Zadní hory - tedy Beskydy na pomezí Slovenska a Moravy. |  Pečuji o byt rodičů a jsem moc rád, že tam mohu mít dobré studentské nájemníky. |  Konečně jsem po roce koupil auto. |  Absolvoval jsem poslední rádcovskou školu mého života a najednou vidím, že celý projekt asi končí. Smutno. |  Dal jsem také konečně dohromady web o pomoci nemocným podkarpatské Rusi. *Zde*. |  Jsem nesmírně moc rád, že se mohu setkávat a mít hezké vztahy s bráchou a sestrou i s jejich dětmi i s jejich životními druhy.  |   Prožil jsem šok z podzimního návrhu řádu CB. |  Dalším šokem pro mě je chování Ruska a úplné odkopání se pánů Zemana a Klauze. (A to jsem kdys býval Klausovým stoupencem. Ach!)

Závěr roku

Byl hektický nečekanou výpravou sedmnácti Ukrajinců, ale vše dopadlo dobře. Byli hosty nejen u rodiny hospodáře sboru, ale na chvíli i mé sestry a bratra, kteří projevovali své nadšení. Snažím se tak jít ve stopách bratra kazatele Stanislava Heczka a budovat mosty lásky.

Ukrajinský pěvecký sbor

Ohlédnutí za Tadeášem

První dny roku přibývají mrtví blízcí. První den
v roce 2015 zemřel  přítel posledních dvou let Tadeáš Staniek. Kazatel, který vystřídal více církví – ČCE, CSEAV, na konec sloužil v Církvi bratrské. Jeho služba v našich církevních kruzích se scvrkla na několik požehnaných měsíců v Opavě. Posléze se vzbudila jeho stará onkologická nemoc. Statečně s ní s Boží pomocí bojoval až do konce. Ještě v nemocnici mi říkal, že zase připravuje kázání. Moc rád kázal. Kázal hlasitě, jednoznačně, v probuzeneckém stylu. Jeden bratr dokonce v našem sboru prohlásil, že mu Tadeáš řvě do srdce. Tadeáš byl jedním z nepřímějších lidí, co jsem kdy poznal. Dovedu si představit, že právě pro tuto vlastnost mohl být někomu nepříjemný. Jeho výroky typu: „Vím kam jdu, ale umírat se mi nechce“ onu přímočarost podtrhovaly. Jednou jsme u něj byli s Petrem Polachem. Končili jsme naše setkání modlitbou. Prohlásil, že se máme modlit pořádně, to znamená  i se vzkládáním rukou. Tadeáš měl pozorovací dobrý pozorovací talent a rovněž zvláštní dar -  rád se modlil za druhé a pokládal na ně ruce. Vícekrát jsme o tom daru mluvili. Vyprávěl mi co u toho pociťuje. Jak jej Pán Bůh vede. Mnoha lidem posloužil.

Tadeáš zemřel. Je mi to líto. Měl jsem ho rád. Rok před svým odchodem do Boží slávy měl vidění nebe. Dovoluji si kousek ocitovat: „Nyní ta postava Pána Ježíše skutečně byla patrná jako slunce. Zářila záři, ovšem ne pozemskou, jak známe ze strany slunce. Pán Ježíš zářil láskou. To mi také postupně docházelo. Ta jeho záře, byla zář lásky a působila lásku v celé mé bytosti.“  Tadeáš je doma a dýchá v atmosféře lásky. Utrpení skončilo. Ježíš žije a my s ním, srze něho a v něm. 

Zcela osobní ohlédnutí za prof. Jaro Křivohlavým

V sobotu 27. 12. 2014 odpoledne zemřel v požehnaném věku téměř devadesáti let prof. Jaro Křivohlavý. Jeho hvězda zářila na českém křesťanském nebi a byla pro mnohé z nás do značné míry orientačním bodem. O jeho životě bude napsáno zajisté dostatek podrobností  (např. *zde*), ale nedá mi, abych na jeho život  krátce a vděčně osobně vzpomenul.

Vyrůstal jsem ve společenství Církve bratrské na Kounicově ulici a právě zde jsem se s ním setkával velmi často. Elegantní muž, silný vemlouvavý hlas, na první pohled vzdělanec. 

Kázával tu jednou za rok v neděli ráno a večer měl přednášku. Bylo vždy plno, těšil se velké úctě. Byl totiž psychologem, což bylo povolání v minulých socialistických dobách vzácné, natož v církvích. A navíc byl jasným vyznávajícím křesťanem. Jeho psychologické přednášky jsem měl velmi rád už jako malé dítě. Byly živé, plné příkladů a moudrosti života i humoru. (Dotaz: „Bratře doktore, jak se díváte na to, když se dva mladí na veřejnosti líbají?“ Odpověď Jara: „Já se na to obvykle nedívám...“) Značka Křivohlavý byl pojem i jasná autorita.  Věta: „To řekl bratr Křivohlavý“ býval silný argument. Bývaly za ním posílány beznadějné případy manželských krizí. Chudák je ten, jemuž je souzena role spasitele....

Pak se éra Křivohlavého v mém životě nějak uzavřela. Na scénu mého světa přišly nové autority, psychologové hlubinní i povrchní. Křesťanské osobnosti rozličných důrazů. Získával jsem základní rozhled. Na bratra Křivohlavého jsem jakoby pozapomněl, byť ne úplně. Cosi stále zůstávalo. Pronikal jsem do džungle lidských duší, své duše i do duší znalců duší. A tehdy jsem často jsem vzpomínal na jména autorů, které Jaro citovával ve svých přednáškách (např. dr. Mrkvička!), a na myšlenky které říkával.

Pak to přišlo znovu. Dodnes ten večer mám před očima. Bloudil v městě Jeseník. V autě, v radiu jsem poslouchal význačný pořad Českého rozhlasu 6 – Hovory o vztazích. Redaktorka Eva Labusová tam mluvila s prof. Jaro Křivohlavým. Jednoduchost a moudré odpovědi mě znovu uchvátily. Mohl si dovolit ve svém věku mluvit jednoznačně a směrodatně. Jaro zase vstoupil do mého života. Právě ono léto jsem se přestěhoval do Frýdku-Místku. Evangelickým farářem tu byl a doposavad je Jaruv syn, Pavel. Jeho tatínek zde v kostele přednášíval. Pokud jsem mohl, tak jsem si na přednáškách dělal pečlivé poznámky. Poslouchal vyzrálá slova. Zažil jsem i jeho kázání, viděl i jeho postavu v evangelickém taláru.

Jaro stárnul. Sil ubývalo. Požehnaných let přibývalo. Je mi líto, že jsem nestihl jeho poslední přednášku o svém životě, která už byla jasně bilancující. Co jsem stihl byl rozhovor milý bratrem. Letos přebýval u svého syna doma. Osmělil jsem se a nechal se pozvat na kávu. Strávili jsme spolu dopoledne. Seděli u čaje, vedle něj jeho manželka. Ta mu něžně usnula na rameni.

 Povídali jsme dál. Probrali současnou situaci na psychologickém poli, vyprávěl mi o jemu blízkém směru Psychologie zdraví a života. Popisoval mi o osobnosti naší dušiopečující scény.

Jaro vlastně celým svým osobním i profesním životem i ukazoval na to, že je třeba držet se silných a trvalých hodnot – pečovat o vztahy, mít rodinné zázemí, ctít život i životy druhých, odpouštět, neztrácet naději, mít dobré smysluplné cíle života a hlavně mít svůj život ukotven v Kristu. To poslední zdůrazňoval, čím více se přibližoval k branám věčnosti. Dobře věděl, že má odměřené dny a dobře věděl kam jde. Vlastně mi kdysi jako postpubescentovi připadaly jeho hodnoty všední, nemoderní. Proto jsem se od nich na čas vzdálil. Po létech je vidím jako jedinečné a nad drahokamy vzácnější. Tyto řádky jsou malým projevem vděčnosti vzácnému muži prof. Jaro Křivohlavému.

Pár odkazů k jeho životu:

K manželskému soužití: http://www.evalabusova.cz/ankety/zpoved.php

Víra a psychologie: http://www.nase-rodina.cz/article.php?clanek=302

Pořad v televizi o paměti: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/218383-nemuzete-si-vzpomenout-zkuste-akrostika/

Inkriminovaný pořad čro6: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/561241

Cesta z Prahy v kalamitě

V dětství jsem slýchával stupidní básničku „Do Prahy je cesta dlouhá, kdo nevěří...“ No v noci z pondělí (1.12.2014) na úterý  (2.12.2014) jsem zjistil, že se z Prahy dá cestovat plných 21 hodin a to jsem na tom byl ještě hodně dobře. Dovolím si cestu popsat a přidat na svůj blog další železniční zážitek.

V pondělí jsem se vracel ze správní rady Diakonie Církve bratrské. Skončili jsme dříve a já v autě projevoval svou radost na tím, že stihnu v klidu EC Hutnik a tím se dostanu před půlnoci domů. V hale bylo zřejmé, že se něco děje, ale nikdo nic nezpochybňoval, jen na informační tabuli svítily děsivá zpoždění na příjezdu kolem sta minut.

Říkal jsem si, že vše asi bude v pohodě, protože vlaky jezdí dál, nasedl do pohodlného rychlíku Českých drah a ten vyjel, byť pomaleji než obvykle. Nevěnoval jsem pozornost poloze, ale zastavili jsme poměrně záhy za Prahou. Moc mě to nepřekvapilo, očekával jsem zpoždění, vzhledem k tomu co jsem viděl na tabulích. Klidně jsem čekal. Asi po půl hodině přišla průvodčí s tím, že se omlouvá, že bude zpoždění a budeme čekat déle, ale že jinak nic neví.

ilustrační foto, zcela jiná průvodčí, ale jistě tak příjemná, jako ta naše ve vlaku.

Slovo nikdo nic neví se potom opakovalo a bude opakovat v článku vícekrát. Bylo nejnepříjemnější skutečností celé krize. Byť situace přepravců byla jasná a pochopitelná a nikdo se příliš nezlobil.

Mě osobně bylo příjemně, teplo, pohodlí, zásuvka 230 W. Po čase přišla průvodčí a každému dala pokaz na třicet korun ke koupi čehokoliv v jídelním voze. My jsme poděkovali a spíše nás zajímalo, co bude dál. Čekali jsme už asi dvě hodiny. Odpověď na dotazy: "Nikdo nic neví". Snad nejede celá Česká republika. Volal jsem kamarádovi, železničnímu znalci, ten se díval na Babitron a s podivem mi sdělil, že mapa zpoždění je celá bílá, že to tedy vypadá, jako by žádný vlak nejel,ale že odhaduje problém v silné námraze. 

Několikrát kolem nás projel vlak v protisměru, ale pak ticho a klid. Průvodčí ještě několikrát přišla, oznamovala, že nás odtáhnou do nejbližší stanice, potom zpět do Prahy a posléze mluvila o hasičích. Kolem půlnoci jsme se pobavili zprávou z IDNES, že cestující vlaku HUTNIK byli už evakuováni. Tato zpráva vzbudila všeobecné veselí. Strojvůdce během čekání dvakrát popojel a při druhém pojezdu údajně shodil dráty nad námi. Někteří cestující v předních vozech slyšeli ránu, já nic, seděl jsem vzadu. Každopádně zásuvka 230 přestala fungovat, teplota mírně klesla, ale stále byla dostačující. Světlo bylo také. 

Co přestalo fungovat byly automatické dveře a vakuové WC. Brzy přetékaly přes okraj. Zatracená elektronika!

Samoobsluha: Představu o přetékající míse se udělejte sami. 

Navštívil jsem procházkou jiné vagony. Tam, byla situace mnohem nervóznější než v našem veselém vagóně. Zejména některé mladé asertivní ženy se dožadovaly pomoci volaly na polici, hasiče. Zřejmě, že potřebujeme pomoc. Poučovali průvodčí o tom, jak mají fungovat standardní služby. Bylo nám pracovnic ČD celkem líto. Ale nevěděly nic. Zjevnou úlevou pro ni byl příjezd hasiče SŹDC. 

Ilustrační foto - jiný hasič v jiném vlaku. 

Ti odvezli  nemocné cestující a pasažéry s problémy. Potom nám bylo ohlášeno, že budeme odvezeni autobusy, ale snad nikdo pro nás nechce zajet, kraj k tomu má nějaké byrokratické zábrany, jedině prý s hasiči je rozumná řeč. Kolem jedné hodiny v noci jsme byli skutečně za asistence přátelských hasičů evakuováni, pomáhali nám z vlaku po zmrzlé cestě až do autobusu. Jel jsem s posledními lidmi, třetím autobusem, na který jsme si ve vlaku počkali ještě další půl hodinu. Bylo mi jasné, že jdu ve 002:00 do horšího. 

Romatinka nočního nádraží

Doufal jsem, že České dráhy pro své zákazníky něco udělají, ale bylo toho celkem málo. K jejich cti zařídili vstup na WC zdarma. Nadšeně jsem tuto službu využil. Potom jsem se prošel po hale. Zima, chlad, lavečky na krátkodobé posezeni byly obsazeny. Na tabulích zpožděni vlaků v násobcích hodin. V ČD centru, jediném teplejším místě  byly všechny sedadla zcela obsazeny (je jich tam jen několik) a ostatní seděli na zemi. ČD nebyly schopni donést ani židličky. Lidé byli rezignováni, pospávali.

Tu jsme žili svůj noční příběh

Nikdo nic nevěděl. Poptal jsem se co s mou jízdenkou. Ochotně mi byla prodloužena její platnost. 

Vzpomínka na dobrodružnou  noc

Ti kdo chtěli vrátit jízdné, byla jim vrácena dle tarifu drah jen polovina. Po několika hodinách strávených ve vlaku a v noci s neinformovanou vyhlídkou nemožnosti přepravy mi to přišlo jako trapný vtip. Na hodinu jsem se posadil na zem (našel jsem si volné místečko pod přepážkou) a usnul. Kolem čtvrté jsem šel zjišťovat co bude, ale opět nikdo nic nevěděl. Jen probleskovala zpráva, že vlak v 6:11 jistě pojede.

Informovanost byla opravdu velkou nepříjemností. Zpoždění naskakovala v posledních vteřinách. To že jsou vlaky odřeknuty také. V 5:36 měl vyjet vlak Pendolíno a do poslední chvíle tam svítil. Zaměstnanec ČD nás dokonce poslal podívat se na peron jestli tam stojí a pokud ano, tak pojede.  Přitom se muselo dobře vědět, že soupravy jsou roztroušeny po celé trati mezi Prahou a Ostravou a že nic na elektriku nepojede. Nicméně PENDOLINO bylo odřeknuto snad ve chvíli odjezdu.

Těsně po 6:11 zasvítilo na odjezdové tabuli číslo nástupiště a dav se dral rychlostí velikou na nástupiště. Tam vlak ještě nestál, přijel za deset minut. Lidé se cpali do vagónů. já jsem drze vlezl do první třídy. Posadil se a po chvíli jsem usnul. Vzbudil jsem se po hodině kousavou zimou. Z kupé odcházeli lidé a vlak stále ještě stál na peróně Prahy hlavního nádraží. Vyrazil jsem do čela soupravy, zde stál promrzlý zdecimovaný vlakvedoucí. Nic nevěděl. Snad že mašina za chvíli přijede. Stál tu i strojvedoucí a čekal. Od toho jsme se dozvěděli, že traktor (tak nazýval mašinku) přijede z Vršovic. 

Něco podobného pro nás přijelo,  strojvedoucí to nazýval traktor. 

Jiný tvrdil, že potáhne několik elektrických lokomotiv. Jedna cestující si dopomohla k teplu lahví vaječného koňaku a byla v dobrém rozmaru. Čekám dál. Kupé mezi tím obsadili jiní cestující, tvrdili, že nikdo neví kam tento vlak dojede, zdali prý jen do České Třebové.  Předchozí cestující odešli domů. Byli promrzlí, protože ve vlaku se netopilo vůbec. Já byl také zmrzlý, proto jsem opět vyběhl dopředu, kde stále stál vlakvedoucí ještě zmrzlejší a strojvedoucí. Od těch jsem se dozvěděl, že traktor je už v tunelu. Paní s vaječným koňakem si šla kopit další lahev, byla ještě veselejší. Vůbec humor v těchto krizových chvílích hodně pomáhal. Za čas opravdu traktor přijel a my jsme téměř po dvou hodinách vyjeli. Průvodčí pouze proběhl v půlce cesty vlak a prozradil, že jedeme až do Žiliny. Čekal jsem davy na stanicích, ale lidé zřejmě vzdali čekání a naprostou nejistotu co bude. Zastavovali jsme častokrát. Do Ostravy jsme dojeli se zpožděním dvě hodny, což jsem považoval za úspěch. V ostravské čekárně měla velení energická zaměstnankyně, která nabízela zdarma vodu a oznamovala co pojede s tím,že má informace přímo z věže. Vlaky na Frýdek fungovaly v normálním rytmu a tak jsem dojel v klidu domů. na cestě jsem byl 21 hodin.

Doma!!!

Závěrem bych si dovolil zhodnocení:

1) Vyšší moc je něco, co většina lidí je schopna pochopit. Prostě v bouři lodě také nepojedou. Když padají dráty pod těžkou námrazou, vlaky nepojedou také.

2) Nechápu proč byly vypravovány vlaky i přes to, že se vědělo, že skončí někde v trati a bude problém. Například náš vlak skončil kousek za Prahou v Dolních Počernicích. Nemusel vyjet vůbec. Byla by to sice ostuda, ale mezší než čekání a odchod za asistence hasičů.

3) Tragická byla informovanost. Jako by chyběl velitel. Jasný hlas v mlze. Něco typu: Je krize, všechny tratě jsou zaplněny soupravami s lidmi. Snažíme se to řešit. Kdo můžete nejezděte nikam a zůstaňte doma. Do Ostravy zřejmě vypravíme za ráno jediný vlak vyjede se zpožděním, protože nemáme lokomotivy. Nic takového nezaznělo. Nikdo nic nevěděl.

4) České dráhy se mohli mnohem lépe postarat o své cestující. Ale to je těžké, když ve velkém hlavním nádraží už ani nemají kloudné prostory pro podobné krizové situace (stačila by vytopená místnost) a naopak je vše přizpůsobeno nepřizpůsobivým občanům, tedy na krátké sezení.

Ale v zásadě jsem na tom byl poměrně dobře. Skutečná krize vypadá zcela jinak. Teplo ve vlaku, noční bageta a káva. Dojezd domů. Všichni jsme zhýčkaní pohodlím 21. stoletím. Trocha "adrenalinu" neuškodí. 

Údolí Moravské Sázavy

Od znalců tvarů a vývoje povrchu země uslyšíte pojem „průlomové údolí“. Jedno z takových průlomových údolíse pokusím nadšeně popsat.

Umístění

Ať jedete vlakem z Olomouce nebo opačně z České Třebové, pojedete vždy výraznou plochou krajinou.
Za Třebovou, kolem Lanškrouna, doznívá sníženina  Boskovické brázdy a z opačné strany u Zábřeha končí hornomoravský úval. Mezi těmito rovinami se nachází nevysoká, ale významná hradba kopců a kopečků – Zábřežské vrchoviny. Vlak ji propichuje několika tunely, ale když dáte pozor, zjistíte, že rychle uháníte hezkým, výrazným údolím. Řeka Moravská Sázava přitékající od západu doslova prolomila výrazné pásmo kopců a vytvořila ono průlomové údolí. 

To údolí jsem si v létech v Třebové zamiloval a dodnes se do něj vracívám.

Pár zvláštností obyčejného údolí

Přes svou obyčejnost se mi stalo neobyčejným. Nejde o žádný kaňon, ale o obyčejné údolí, obydlené, člověkem ovládnuté. Vede jím silnice, železnice. Dno je tvořeno převážně loukami. Oblouky jsou prokutané super moderními tunely. Údolí v sobě skrývá několik zvláštností a jedno tajemství, které mi dodnes zůstalo utajeno. 

První zvláštnost: Údolím projedete z Čech na Moravu. To je pro mě první zvláštnost. U Hoštena vás uvítá značka olomouckého kraje. I to byl jeden z důvodů, proč jsem do těchto míst jezdíval s náramnou chutí. Úsměvně jsem prchával z Čech domů na Moravu.

Vjezd do Hoštejna, vjezd na Moravu :)

Druhou zvláštností je železniční trať. Když jsem do údolí vstoupil někdy v roce 1999, koleje kličkovaly údolím, opisovajíce jeho tvar. Během mých devítiletých výletů se údolí změnilo, oblouky byly pokráceny četnými moderními tunely. Díky novému trasování tratě vznikly na začátku a na konci údolí tišší a opuštěnější úseky. A vůbec celá oblast více ztichla. Také tím vznikl další unikát. Zastávka Tatenice na mostě mezi dvěma tunely.

Zatávka Tatenice na mostě mezi dvěma tunely. Unikát a dobrý způsob jak utrácet peníze. 

Těleso staré tratě je dodnes patrné, od Lupěného  po něm vede kousek cyklostezky. Na druhém konci, u Tatenic, najdou znalci portál starého tunelu. Když jsem jej kdysi prošel a ucítil vůni dávných parních lokomotiv byl jsem nadšen při pomyšlení, že ještě nedávno jsem tudy jel vlakem.... a nyní stojím v tunelu bez kolejí. Zvláštní pocit.

Starý, opuštěný a z jedné strany zaslepený tunel. Škoda, že jej zaslepili, mohla to být atrakce. 

Tratě se týká třetí zvláštnost. U Hoštejna uvidíte na skále, kde býval hrad, pomník  z roku 1847. Zde se setkaly dvě větve stavby slavné olomoucké dráhy a na památku zde postavili obelisk, připomínající tuto významnou událost.

Poslední zvláštnost se týká třetího průlomu. Od severu z kladské rovinaté pánve se Zábřežskou vrchovinou prolomila další řeka, a to Březná. Teče nádherným chladným údolím, kde se setkáte s masivním výskytem bledulí a skvostnou osadou – Drozdovskou pilou. Což je místo zašlé lázeňské slávy. Údolí Moravské Sázavy vytváří u Hoštejna jakýsi trojprůlom. Toť čtvrtá zvláštnost.

Proslulá hospůdka v Drozdovské Pile

Místo rozjímání a odpočinků

Údolí pro mě bylo místem vydechnutí. Z počátku jsem s chutí jezdíval nad Hoštejn do lesní křižovatky, kde bylo lesní posezení. Říkával jsme tomu moje chata či poustevna. Když jsem potřeboval něco přečíst či napsat, mít klid a soustředěnost jezdíval jsem právě sem. Zde jsem dával dohromady svůj modlitební deník a posléze jej zkoušel na modlitebních cestičkách. Zde jsem prožil dlouhé modlitební rozhodování o svém odchodu do Frýdku-Místku. Údolí jsem tehdy prošel dvakrát. V úterý – nic mi nebylo jasné. Potom následující den stejnou trasu ve středu a večer jsem napsal své rozhodnutí o stěhování. Údolí rozhodnutí.

Obyčejná krása údolí. 

O radostných okamžicích svědčí jeden ze zářijových zápisů v mém občasném deníčku: odpoledne jsem raději vyrazil modlit se ven. Bylo to krásné. Z Tatenic do Hoštějna. Pozdní léto, babí léto, západ, ozářené stále zelené stromy, šumící řeka, skautský tábor, gulášek, Hoštějský hrad. Děkoval jsem Bohu za prázdniny....

Pohled od Hoštejna směrem k Zábřehu. Za stromem schováno staré nádraží.  

Návod na použití

Údolí se dá krásně projet na kole. Od Tatenic silnicí po které moc aut nejezdí. Od Hoštejna po uzoučké silničce a před Hněvkovem po komfortní cyklostezce doplněnou snaživou, naučnou stezkou.

Chcete-li jít pěšky z Tatenic je hezká cesta po pravém břehu vrstevnicovými cestami, které vás odmění výhledy do údolí. Ovšem i cesta zahlubujícím se údolím od Tatenic oblouky Moravské Sázavy je nádherná a díky zmizení tratě pod zem i tichá. Od Hoštejna lze krásně jít silničkou.

Ale opět jde jít i vrstevnicovými cestami, které jsou však bočním zaříznutým údolím delší než údolní cesta. Sestup je potom příhodný loukami nad vesničkou Lupěné. Zde končí všechny cesty průlomovým údolím. Vřele doporučuji zdejší hospůdku, které je žel už málo otevřená. Vyznačuje se pozoruhodností, zastřešeným mostkem přes místní potok.

Místo hledání a nenalézání

Jen citem odhaduji, že od hornmoravského úvalu údolím pronikají teplomilné druhy. Osluněná stráňka pod hoštejnským hradem  mi již jako teplomilná vyloženě připadá, ale marně jsem pátral v diplomových pracích studentů. Byla však pro mě vždy milým pozdravem jižních krajin.

Rovněž jsem měl při výpravách zjevný pocit, že od chladných až podhorských Tatenic postupně přejdete do teplejších krajů Hané, byť horní Hané.

Údolí skrývá ještě jedno tajemství, kvůli kterému jsem tam chodíval. Už v dětství jsem se dívával na mapu Olomoucka a v místě u Hoštejna byla vyznačena jeskyně. A to ne jedna. V pozdějších mapách, včetně KTČ 1:50 000, je už vyznačena jen jedna jeskyně. Místo jsem hledal, ale marně. Očekával jsem štolu. Slyšel jsem cosi o těžbě uhlí. Nic jsem nenašel. Jeden dřevař, v hoštejnské hospůdce mi potvrdil, že tu cosi je. Dokonce mi prozradil i jiná místa, ale jsou to spíše jen liščí nory. No nevím. Ale kdyby někdo z vás jeskyni našel, jistě mi napište.

Přeji krásnou výpravu!

Publikováno ku příležitosti setkání "Most mezi puťáky, listopad 2014"

Mladkov - deset let od otevření horské modlitebny

Poprvé jsem na půdu této vesničky vstoupil v posledním ročníku střední školy. Pan učitel vodních staveb, ing. František Juren, nás vzal do Mladkova, kde měl svou milovanou chalupu. Vůbec jsem netušil, že se za dvanáct let tato vesnička stane jedním ze středů mého života. Příběhy, do kterých jsem později vstoupil, se tu teprve doslova rodily.

Pohled na Mladkov zhruba od východu na západ. Je situován v údolí Tiché Orlice

Za oněh deset let jsem začal do  Mladkova jezdit služebně, jako vikář a později kazatel sboru Církve bratrské v České Třebové. První samostatné cesty se mi moc nezdařily. Dokonce jsem tam ani nepřijel. Jednou jsem totiž vystoupil jsem na špatném přestupním nádraží neznaje taje místních spojů. Ani další cesta na kole se nevyvedla. Bez mapy a zkratkami přes pole jsem v novém kraji zabloudil. Ale časem jsem si dopravu zmechanizoval. I po sobotní kazatelské noci jsem nastoupil ve 12:00 do vlaku a probouzel jsem přesně na čas, v přestupních uzlech a Ústí a Letohrad a na konec v Mladkově.

Kousek od kostela najdete modlitebnu. Poznáte ji pole vysokánského smrku. 

Velmi rychle jsem vklouzl do příprav a stavby zdejší modlitebny. Byla situovaná uprostřed hor, v malé osadě, v místě, kde bylo evangelíků na prstech jedné ruky. Karel Fojtík, tajemník RCB mluvíval o misijně neperspektivním místě. Byl jsem rád, že rozhodnutí o stavbě neleželo na mě. Myšlenka spatřila světlo světa díky silným vizím zbožného misionáře Dickla Sechlera. Já je přijal a nikdy jsem o nich nepochyboval. 

Vlevo misionář Dick Sechler a vedle něj moje maličkost - dávno. 

Projektovou dokumentaci přestavby garáží připravil můj tatínek architekt Bohuslav Kučera. Byla to, pokud vím, jeho poslední realizace církevní stavby. 

Tatínek při otevření modlitebny

My jsme nad plány potom při stavbě mudrovali,  občas i nadávaly neb  kóty přesně neseděly. Stavební dozor nad odvážnou přestavbu převzal ing. Dostálek. S ním jsem některé konstrukční detaily konzultoval. Naší stavbě fandil. Vždy mě povzbuzoval: „Péťo, neboj, to vydrží...“ Před kolaudací osobně přijel a pomáhal dodláždit chodníčky, aby paní ze stavebního úřadu nezakopla. To by byl prý velký průšvih. Byl nám oporou.

Vydrží? Vydrželo!

Ze průběhu rekonstrukce nemohu nevzpomenout na pár historek. Franta, mladkovský exkluzivní zedník, který zde strávil hodně času, jednou při práci  prohlásil: „Na tuhle stavbu nikdy nezapomenu, tady se nezdilo, tady se lepilo“ . 

Vlevo Pepa Kalášek a vpravo Franta

Ano, co jsme vybourali, to jsme zabudovali. Původní stěny byly sestaveny z dlouhých plynobetonových panelů. Každé nové okno jsme doslova vydlabali  a kvádry  následně zazdili na druhé straně. 

Šetřilo se jak se dalo. Až na mez možného. Právě zde mě uklidňovala ona slova: „Péťo, neboj, to vydrží...“

Nikdy nezapomenu na vylévání základů pod výklenek. Začali jsme brzy ráno a sborový skeptik br. Karel Kokeš stále prohlašoval, že to nezvládneme. Máme málo písku, málo cementu, málo bytelné šalování, špatné lopaty. Upozorňoval, že bude pršet, že to nakonec stejně celé spadne. 

Inkriminované bednění  - u něj Pepa, Já a Zdeněk

Mlčel jsem a o to více se snažil. Nakonec cement opravdu došel a Pepa pro něj jel do Polska. Bylo poledne a makali jsme dál. Karel už měl zcela jasno – to časově nemůžeme zvládnout. Zničíme si záda. Míchačka se jistě odvaří. Beton nebude tuhnout. S Pepou Kaláškem jsme se potkali kdesi za domem. Byl v obličeji rudý a prohlásil, že už ho ten Karel tak prudí... Mě se moc ulevilo. Myslel jsem si o sobě, že jsem jediný hříšník, kterého Karlova slova vytáčí. Dokončení betonáže základů bychom tehdy zřejmě vzdali. Karel měl pravdu, na jeden den toho bylo přespříliž. Ale s Pepou jsme byli tak napruženi, že jsme prostě chtěli Karlovi dokázat, že to za den zvládneme. Byl večer, poslední kolečko betonu bylo vysypáno za svitu žárovky. Zvítězili jsme!

Z večerního betonování se zachovala fotka. Třetí  zleva je Karel Kokeš. 

Na stavbě se vystřídalo mnoho brigádníků. Nejvíce času zde ovšem strávil Pepa Kalášek. Kolikrát se ho kolemjdoucí přátelé ptali: „Kolik to sype dělat pro církev?“ Nějak jim nedocházelo, že pracovat se dá i jen tak, z nadšení pro věc samou, pro Pána Boha.

Pepa Kalášek  - muž činů!

Byl jsem hrdý na úspornou stavbu. Nejlevnější v CB za poslední desetiletí. Byl jsem také hrdý na to, že modlitebna byla postavena do značné míry vlastníma rukama.

Když se blížila kolaudace, shodli jsme se  jednou večer s Pepou, že špatně spíme. I v noci starostmi probouzíme. Stihneme vše? Budeme mít všechny potřebné povolení? Byla to zase vzájemně úlevná chvíle dvou bratří v Kristu. Kolaudace dopadla dobře, chlebíčky jsme snědli a hasiči s Pepou probrali aktuální otázky včelařství. Chybějící požární dveře jsme později dokoupili a šéfová stavebního úřadu je už ani nešla zkontrolovat. A  hlavně o nic nezakopla.

Otevření modliteny. Na čelní stěně je malba vynikajícího malíře Alše Lamra, který ji pro o nás zdarma namaloval. Alfa a Omega - Bůh má poslední slovo nad lidskou pýchou - padajíc věže v pozadí. Silné je, že malbu dokončil tři týdny před pádem Newyorských dvojčat. 

Mladkov se mi stal dalším domovem. Kdykoliv se vracívám, nejezdím na návštěvu, ale domů. Čeká mě vlídné přijetí v rodině Kaláškových, sledují silný příběh rodiny Severýnových. A přicházejí vzpomínky na víkendovky, velikonoční sborové pondělky, na měsíční studijní volno v horním pokojíku. 

K Mladkovu patří na tzv. krátká piva v hospůdce u Bohouše s Pepou a na milý obchod se skvělou vedoucí Janou.  Ale především na každonedělní nádherné cesty k hloučku zbožných lidí.

Ze současnosti - požehnání Rozárky Severínové

Cesty z Mladkova jsem bral jako bonus. Někdy pěšky přes Lichkov. Padal večer, řeka hučela. Údolní chlad. Vlhký vzduch. Jaro se probouzelo. V hlavě se mi točily myšlenky, jak to vše v Mladkově jednou dopadne. Vzpomínám též na cesty v zimě. V Třebové už bylo sucho, ale v Mladkově křupal sníh pod nohama a mraz se tiše dral do teplých bot. Čekala na mě, tehdy ještě, vytopená nádražní čekárna se službou obsluhující závory. Potom kdesi cinklo a z kopce pomalu dojel vlak. Mě nastal pocit volna. Skončila pracovní neděle. Opojen  předtuchou volného kazatelského pondělka jsem se nechal kolébat chrochtajícím vláčkem. A bylo mi krásně.

Mladkovský dávný vláček - dnes je trať elektrifikovaná. 

A je mi krásně, kdykoliv se přehoupnu autem přes kopečky za Zábřehem. V duši cítím radostné vzrušení.  Blížím se domů. Je to vlastně výhoda být kazatelem. Člověk má více domovů.