Rumunsko 2021 - Ceahlau + Hasmas + Ciuc + Bodoc

Když jsem v jinošství poprvé otevřel knihu Karpatské hry (přinesl mi je do postele tatínek), tam mě v nich  vždy pohoří Ceahlau, snad svým názvem. Nevím. Zpětně viděno, pohoří mi připomíná mohutný skalnatý poschoďový ostrov. 

A měl jsem je spojené s obrázkem hry na „Zelenou propast času“ na následující straně. 

"Jednou se tam vydám", říkal jsem si. Prošli jsme za uplynulá léta vyšší rumunská pohoří, některá i vícekrát, ale letos dozrál čas nižší Ceahlau.

Vyrazilo deset, tři jen na sedm dní. Sestava věkově i zájmově různorodá: Jana a Petr (tiskoví mluvčí výpravy) | Martin (vedoucí literárního klubu a kazatel) | Hanka ( stabilizátor) |  Darek (lékař výpravy) |  Tom (dobrá duše výpravy) |  Ríša (navigátor) | Míša  (pokladník a lékarnice) |  a moje maličkost.

Zleva: Hanka, martin Petr, Jana, Riša, dole Míša a nad ní Tom, Darek a Zababa (foto: Ríša)

Cesta tam

(Neděle) Nechtěl jsem vyrazit na nedělní vlak ve chvíli, kdy budou účastníci po bohoslužbách před modlitebnou. Ale nechtěné se stalo. Za veselých i obdivných poznámek věřících jsem vyrazil s batohem na zádech směr nádraží. Byla sranda. A potom už vlakem přes Budapešť dál a dál až do milované rumunské země.

Doprava na cestě skřípala. Marně jsme se snažili dopředu nakoupit místenky do vlaku z Maďarska
do Rumunska. Nějak to nešlo ani v Čechách, ani na Slovensku, ani v Maďarku. Realitu jsme zjistili až na nádraží
v Budapešti. Maďaři tímto směrem vypravují pouze !třívagonový! mezinárodní EC!  Snad z důvodů covidu.
Díky tomu jsme se moc nevyspali, často jsme stáli v uličce. Bída.

(Pondělí) Ale dojeli jsme do Tolpity. Zde jsem předpokládal, že pojedou busy naším směrem. Ale zjistili jsme, že v podstatě nic nejede. Nebylo tu ani kloudné bus-nádraží. Taková "prdel" světa. Ovšem díky šarmu našeho tiskového mluvčího jsme sehnali dva taxíky za rozumnou cenu a jedeme směr vesnička Pintlic, kterou jsme pracovně přejmenovali na „Pintlich“.

 Na Ceuhlau

Brzy odpoledne vystupujeme z taxíků a procházíme vesnicí až ke klášteru. Kousek od něho je minerální pramen. Vzhledově nic moc, ale voda je fantastická, jemně perlivá, osvěžující. 

Jsem nadšen. Jsem také potěšen možností vidět způsob malby nástěnných maleb na stěnách místního kostela.

Celkem zprudka vystoupáme na hřeben. Z něj je vidět „masivul Ceuhlau“. Pokračujeme po hřebeni až do sedla pod hůrkou Strungilor. Táboříme. Voda tu není, ale víme o vodě o poschodí výše.

(Úterý)  Masív Ceuhlau je tvořen skoro kolmými slepencovými stěnami, kterými vedou cesty po jakýchsi velkých stupních. 

K našemu šoku již ve výšce 1500 m. nad mořem nacházíme nejen pramen, ale i lesní cestu s parkovištěm. Uf! Díky autům i je tu i celkem dost lidí. Přesto stojí za to stoupat vzhůru až na nejvyšší horu Toaca (1904) - nejvyšší vrchol celého putování. Nahoru vede jeklové schodiště. Hrůza, i když chápu snahu nezdupat okolí. Rumuni se prostě s problémy „nes….ou“

Cestou míjíme klášter a s ním i mnicha, a také restauraci s výhledem. Necháváme zde batohy. Cestou zpět se tu vděčně zastavujeme a dáváme si výbornou čorbu – místní polévku skvostné jižní chuti. S polévkou přichází i chuť na místní pivo značky Ursus – Medvěd. Mám ho rád, pro jeho název. Tuším, že tady vznikl pojem: „interaktivní výstavka (medvědů)“. Jinými slovy: „Jdeme na pivo!“.

Blízko horské chaty je tábořiště, my však pokračujeme dál. Klesáme nádhernou cestou, jakoby po kolmých skalách. 

Končíme u lovecké chatičky s krásným pramenem. Je v ní čisto a dá se v ní spát.

(Středa) Ráno máme volno na procházku místní krásou. Ceuhlau je zvláštní ostrovní pohoří, tak na jeden den. Proto si jej chceme užít, než z něho sejdeme. Je tu nádherně.

Z Ceuhlau

Až téměř odpoledne sestupujeme malým skalním městečkem..... 

....do nádherného sedla. Nacházíme v něm nový kříž, na kterém je přivrutován Kristus. 

Potom ke klášteru a cestou níže a níže. Táboříme na schované nepoužívané lesní cestě. Nádhera.

(Čtvrtek) Další den do údolí. Darka chytly záda, a tak se mírním v plánování. Využíváme čas ke koupeli (tzv. kompletka). Potom se stavujeme na „interaktivní výstavku Ursusú“ v místní rybárně. S vděčnou výmluvou
na Darka, který se léčí na teplé dlažbě, si dáváme místního vynikajícího grilovaného pstruha. Dokonalé.

Potom už vzhůru poněkud neznámou cestou směr Hasmas. Tušil jsem, že cesta nebude jednoduchá. V mapě takové divné cesty - necesty. Nakonec na divoko lesem až do hezkého sedýlka. Nacházíme tu i vzpomínku na nedávnou českou skautskou výpravu. 

Ozve se někdo ze skautů? 

Krásný večer, v noci prší a ráno pohoda.  

(Pátek) Je nám jasné, že před námi je obtížný úsek. Varoval před ním i moravský gurú Rumunska Michal Medek. Bez cesty na hřeben. Uf. Nacházíme tu sice značku, ale jsme prakticky bez cesty. Nakonec v polomech mizí i značka. Nastává tradiční „kambodža“. Máme celkem dost. 

Ale, jako mávnutím proutkem se před námi objevují pastviny a výhledy, včetně hory Poiana mare (1502 m.).

Hasmas

Vlastně ani přesně nevím, kde začíná pohoří Hasmas. Ale jsme už zřejmě v něm. Po obědě vzhůru na Poiana Mare – Velkou Polanu. 

Miluji horsaké louky, kupky a seníky. Hora za seníkem vypadá nevině.....

Stoupání bylo náročné, místy se muselo po čtyřech, ale nakonec jsme se vyplazili až nahoru. Krása.
Za horou po hřebínku do hezké pastvinné krajiny, ale bez vody. Večer propátráváme terén, ale marně.

(Sobota) Vodu vděčně nacházíme až ráno. Napřed zteplalou a špinavou u divných pastýřů a posléze dokonalou u hipstrovských manželů pečujících o krásnou louku, zjevně již dotační. V sedle se s námi rozloučil Darek a Hanka.

Zbytek družstva se valil dál hadovitou cestou, která famózně proplouvala zvlněnými kopci. Nádherná a pohodlná trasa. Naše výprava mi připomínala konvoj lodí, plující mezi megavlnami hor. 

Trasa je lemována četnými pastvinami mezi lesy, se stády ovcí. V jednom případě i s poměrně divokými psy.

Krajina připomíná Muráňskou planinu s četnými pastvinami mimo hřebeny hor. Je tu krásně, dobře se šlape i povídá. Končíme na hřebínku, na krásném místě s výhledem na majákovou horu Vithovoș. Je tu i mini studánka. Za tu jsme velmi rádi. Vůbec tento den byl "na pohodu".

(Neděle) Normálně bychom vyhlásili odpočinkový den. Je neděle. Ale zatím jdeme dosti pomalu. Tak s mírou odpočíváme. Martin véce kázání. Dále ultra pohodlnou hadí cestou do sedla Pângarați. Zde je civilizace v plném proudu. Restaurace, auta, parkoviště, stánky. 

Neodoláváme a účastníme se „interkativní výstavky Ursusů“, odoláváme jídlu a jdeme dál. Končíme u tábořiště s ohništěm vedle prašné písčité cesty. Jsme celkem rádi, že včas končíme. Bylo i poměrně teplo.

Zážitek přišel až v noci. Ležíme ve spacácích a najednou vidím zář reflektorů a slyším motor auta. "Pastýři", říkám si. Potom vidím blýskat červené majáčky! Hasiči? Strážci parku? Policie? Sanitka? Snad nejednou za námi? Jednou. Zastavili přímo u nás! Polil mě pot. 

Naštěstí se slova ujal tiskový mluvčí. Téměř ty statečné chlapce v helmách je uvítal chlebem a solí. Dozvěděli jsme se, že dostali hlášení o ohni, a tak přijeli. Když spatřili náš slušný oheň s vyhasínajícími uhlíky (slovensky tzv. „pahrebu“), řekli, ať jej neřešíme, ale ráno jej zahladíme a odjeli. Byl jsem za Petra vděčný, jak to pozitivně zvládl! Traumátko však v sobě nosím dodnes. Nikdy jsem takový zážitek neměl.

Na vrchol Hasmasu  a na Ciuc

(Pondělí) Potom pomalu stoupáme krajinou nízkých smrkových porostů. Pohodová krajina s loukami, skalami a hůrkami, tež s ovcemi a kravami i pastýři. No, a kdyby jen....i s debily na motorkách. 

Potkáváme nádherné stádo ovcí s ukrytými psy. 

Hledej psa!

Vody je tu poměrně dosti. Děláme si odbočku bez batohů až na vrchol Hasmasu Mare (1773). Krásná plochá hora. Táboříme dále, pod skalní vápencovou jehlou Piatra Singuratică.

Kolem skalní jehly jsou živé pastviny s kravami a ovcemi. Přímo pod jehlou horská chata. Táboříme na opačné straně jehly. Já mám trauma z včerejších hasičů, a z něho plynoucí strach z ochranářů. Spolupoutníci se mi smějí a rozveselují mě představou krávy, která má na uších kamery. „Vypusťe krávu“, přikáže ochranář z centrály a u monitorů kontroluje aktivitu turistů. Uklidněn jdu spát. 

(Úterý) Další den mírně a pohodlně sestupujeme směr pohoří Ciuc. Ještě na poslední nenápadnou vysokou roku Ecem (1707). Na vrcholové louce nacházíme skvostnou propast, snažíme se měřit její hloubku pomocí svépomocné přístrojové techniky. Úchvatné a zábavné. 

Klesáme níže a níže až na hranice pohoří Ciuc. Víme, že ho nejsme schopni přejít celé.

Krajina se zcela změnila. Nižší nadmořská výška, pastviny s ojedinělými lesíky, převážně smrkovými. Opět hledáme vodu. Jdeme na salaš, ale k ní  životodárnou tekutinu dokonce dovážejí. Suchý vápenitý kraj. Na cestě zpět se do nás oboří psi. Jeden cvaká zubama tak blízko, že cítím jeho dech. Nějak mi ruply nervy. Stříkl jsem na něj přímou dávku spreje proti psům a padouchům. Zubatá bestie ji dostala mezi oči. Zavyla a svíjela se v bolestech. Ostatní psi okamžitě zkrotli. Bylo mi té polodivoké šelmy i trochu líto. Dlouho bylo slyšet její naříkání.

K našemu milému překvapení jsme cestou minuli několik pramenů a u jednoho, na bočním hřebínku táboříme.
Je to nádherné místo.

(Středa) Ráno vstávám, je mi jasné, že sestupujeme z hor a další už budou civilizované. Jdu na vycházku. Údolí jsou zalita nízkou oblačností. Je tu krásně a je mi i trochu smutno. Připadám si jako na konci cest. Ale ještě je pár dobrodružných dní před námi!

Na smrdutou horu (a taky za medvědy)

Sestupujeme hezkou cestou do údolní vesnice Junca de Jos na vlak. Krajina je stejná jako včera. Pastviny, smrtky. Následný hlavní hřeben se přímo ztrácí v záplavě kopečků.

Přibývají samoty, salaše, občas kosené a občas nekosené louky a také divocí psi. 

Ve vesnici hledáme železniční zastávku, ale nenašli jsme ji. Snad poprvé „mapy.cz“ zcela selhaly. Místní nás posílají
do další vesnice. Ťapkáme vedrem a po asfaltovém chodníku „alá dotace EU“ po rumunském způsobu. Tedy opět ne….ou se s ničím, ani s tím, že vprostřed chodníku roste strom…..

Potom už vymoženosti civilizace. Jízdenky kupujeme uvnitř skvostné pracovny výpravčího. Peníze vybírá z mohutného trezoru. V sámošce kupujeme si jogurty a další pochutiny. Účastníme se „interaktivní výstavky Ursusů“. Zažijeme průtrž mračen. Prostě super.

Vlak nás dovezl do maďarského města uprostřed Rumunska: Miercurera Ciuc. Nikdo tu nemluví jinak než maďarsky. Plakáty i nápisy též. Výprava vyráží na rekognoskaci města a já si dovoluji na chvíli odpočinout. Stejně vlak jede za chvíli. Za šera přijíždíme do lázeňského města Baile Tusnad.

Tábořiště hledáme v kempu u řeky. Je zavřený a zabezpečený elektrickým ohradníkem. Zvláštní způsob, říkáme si. Jak úsměvné jsou naše poznámky! Stavíme stany, má pršet. Petr vyráží na procházku městem. Chce si dát Ursusa na benzínce a nečekaně, uprostřed města, se setkává s ursusem (medvědem), ale chlupatým a živým.

(Čtvrtek) Ráno nám vypráví, jak se schoval do auta k neznámému řidiči. Postupně nám dochází, že jsme v oblasti medvědů. Každý dům je proto obehnán elektrickým ohradníkem.

Posilujeme se místní lázeňskou vodou z typicky rumunského pramene: rozbořeného.... 

...stoupáme úctyhodným převýšením a „kambodžou“ vzhůru vábeni jezerem svaté Anny a hlavně bájnou horou Puturosu (1143), ze které vychází podzemský smrad a dým. Jsme v pohoří Bodoc. 

Jezero svaté Anny je velká atrakce. Zatopený kráter sopky. Udělalo na mě dojem. A to i  přes  množství lidí, stánek s trdelníky, elektrickou lodí na vodní hladině a zákaz koupání. Uf. Posedíme a potom stoupáme zpět. 

Kráter

Únava na nás doléhá, ale přesto táhneme lesy a silnicemi až pod onu bájnou horu. Sirovodík je cítit už z dálky. Pod horou stojí slušný a hezký hotelový komplex. Co naděláme. Chceme vidět smrdutou horu. 

Ale v této civilizaci nás (ne)překvapila všudypřítomná stopa medvědů. Nejdříve nás lidi varují před noclehem venku. Vidíme mohutnou zapálenou vatru před hotelem i turisty na terasách hotelu, těšící se, že uvidí medvěda. Všude ohradníky a varovné tabule – areál medvěda! 

Nejdříve vylezl přesně tam, kde jsme chtěli postavit stan. Potom se zjevil přímo nad pramenem, kde jsme brali vodu. Celá rodina. Potom před námi - opět celá rodina. 

Vzdáváme to a tiskoví mluvčí (Petr a Jana, chvála jim) domlouvají nocleh v hotelu. Je to jistota. Spíme všichni v jednom zcela posledním pokoji. Večeři si dáváme taky v hotelu a bezpečná interaktivní výstavka Ursusú se rovněž konala.

(Pátek) Ráno se probouzíme, sprchujeme v teplé vodě a vyrážíme vzhůru na smradlavou horu. 

Vaření kaše v hotelovém pokoji :-)

Opravdu nacházíme jeskyně, ze kterých vychází smrtonosný zápach, kde se pod hladinou normálního vzduchu udusíte. Jen trochu jsem se nadýchl a bylo to hnusné. U jeskyní nebohé mrtvolky brouků. Podobných otvorů do nitra země je tu bezpočet. 

Žluto-zelená hladina smrtí

Udušení brouci....usnuli

 Potom hledáme jeskyni mrtvých ptáků. Našli jsme ji. Ale mrtví ptáci jsou zřejmě uvnitř. Uposlechli jsme varování na cedulkách a nejdeme dovnitř. 

Domů…..

Potom zpět k hotelu a odtud dolů do dalších lázní Balvanyos. Turistická trasa k nim tradičně zarostlá a neschůdná. Klesáme raději po silnici. K mému překvapení se jedná o malou nenápadnou vesnici.

V lesích nad ní nacházíme skvostné lesní lázně s probublávající studenou vodou. Koupání v minerálkách. Sauna. Nic se neplatí. Ne mnoho lidí. Občas se něco rozpadá. Rumunsko. Relaxujeme a je nám fajn.

Neupravený a nebo snad kdysi upravený pramen

Malá sauna....

Drobné bazénky rozeseté v lese - krása!

Potom už zpět. Nastává nervák se sháněním odvozu zpět. Busy nejednou. Taxíky nejsou. Nakonec nás odvezl muž, který se živí odvozem turistů do přírody za krásami, jehož plakáty visely v Baile Tusnad všude. Poměr cena a kvalita – super. Cestou vidíme přímo z auta medvěda. Stihneme večeři v místní restauraci, ale ta tak. 

Přijíždí třívagonové ECčko. Padá večer, nádražní lampy se rozsvěcí. 

Nastupujeme. Ve vlaku se dá najít místo. To, že nemáme povinné místenky nikomu nevadí, oproti minulým létům. Martinovi se podařilo získat sympatie "mašinfíry" a ten ho vzal na tzv. stanoviště sstrojvedoucího. Vrátil se za dvě hodiny tak nadšený tak, že dodnes vidím jeho blažený obličej. Celkem si pokecali. Strojvedoucí mají svou řeč.

(Sobota) Potom už klasika. Budapešť, přesun. Já jsem vlastně skoro doma. V bývalé metropoli Uherska. A za chvíli jsem doma v Bratislavě, hlavním městě Slovenka. Kdysi jsem tu vystupoval jen na „čumendu“, nyní se sem vracím domů.

Krásný celý čas! Díky Bohu za něj. 

Soli Deo Gloria – Samému Bohu budiž sláva.

Pozdní sběr 2021

 Zadání výpravy

Po loňské covidové prodlevě, jsme mohli znovu uspořádat kultovní akci „Pozdní sběr“. 

Letos s poditulem „hodně pozdní sběr“, to proto, že termín byl už v chladném říjnu a v období krátkých dní. Tma začíná už někdy kolem 19:00. 

Předpokládal jsem, že budeme chodit brzy spát a včasně vstávat. Krásný předpoklad :-). Jiný význam Pozdního sběru je v přítomnosti vína, v kvalitě pozdního sběru. Díky covidové situaci jsme vzdali slovenské varianty a zvolili variantu českou, s trasou z části po československých hranicích. 

https://mapy.cz/s/copecahefe

Počet přihlášených se také stále proměňoval. (Pro neznalé našich výprav – nejsme jedna parta, ale stále proměňující se sestava poutníků.) Nakonec se ustálila skupina: Libor, Pavel a Katka, Honza, Petr, Tomáš, Dušan a moje maličkost. Nutno říci – skvělá sestava. Putování jsme nazvali „Po stopách ing. Indrucha“. Ale o něm až dále.

Pátek večer

Dojel jsem na místo srazu za tradičně hektických okolností. Ale nakonec v sestavě Petr, Honza a já parkujeme Petrovo auto v Bylnici, někdy po 22:00, a odtud pomalu stoupáme do svahů Bílých Karpat směr nedaleké jezírko u sadu. Čeká tam na nás i předvoj: Pavel s Katkou a Dušanem, kteří přijeli o chvíli dříve. Stavíme stan, vítáme se, popíjíme burčák a já si dávám dýmečku. Krásný večer po hektickém dni. Zbylí účastnící přijedou až zítra.

Sobota

Vstáváme hodně pozdě. Fakt hodně pozdě. Čekal jsem, že nás díky pozdnímu ránu zastihne Libor a Tom, ale nakonec se dopolední setkání posunuje a naše malá skupina vyráží vzhůru. Před tím obhlížíme okolí, místní sad, rybníček, studnu bez sací trubice. Je to krásné ráno.

Stoupáme v klidu vzhůru rezervací Lazy až na hřebínek, obědváme a pokračujeme dál, směr hraniční hřeben. My jej ale podcházíme k prameni na krásných loukách Penažná a pod sedlem Třešňová. Chtěl jsem ty louky po létech vidět. 

Studánka na Pěňažné

Odtud hraniční stezkou po červené na Javorník, jeden z mnoha karpatských Javorníků. Za ním, pod Chladným vrchem, chceme tábořit. Padá tma. 

Večerní obzory slovenské

Tomáš a Libor mezi tím dorazili z údolí a připravili ohniště. Ovšem přijíždí nezvaný host, myslivec a lesná stráž v jednom, což je přímo ďábelská kombinace! Strážce si chlapců ani nevšiml mysle na kýženou „polovačku“. My se nocí přesujeme o kousek níže na neméně krásnou loučku. 

Někteří z nás staví stan v Česku a někteří na Slovensku. Oheň máme v Česku, slovenská lesná stráž na nás tedy nemůže. Honza staví skvostný a nesmírně zajímavý závěs na kotlík ze zkroucených klacků. Nic takového jsem ještě neviděl.

Na tomto hřebeni jsem už po čtvrté. Kdysi jsem tudy táhl za středoškolských let. Spali jsme tehdy na Peňažné. I proto jsem ty louky chtěl vidět. Podruhé jsem tudy šel brzy zjara sám, z krásného a mnou milovaného Vlárského průsmyku. Bylo mi cca 25. Po horách jsem ještě běžel. Na loukách nad námi jsem pozoroval Halleyovu kometu. A přiletí příště, už tu nebudu…. 

Potřetí, po mnoha létech loni, při putování z Lipova do Mostů. A nyní opět letos. Kolem nás lesy lesníka Indrucha. I přes noční příchod jsme tušili, že místo je velmi hezké. Jdeme pozdě spát. Popíjíme vínko.

Neděle

Opět vstáváme pozdě. Kolem jinovatka. Spojuji se s Bratislavou. Fotím pro bohoslužby náš oheň. 

Foto pro bratislavské bohoslužby

Po sbalení nás už opouštějí Pavel a Katka. Čekají na ně děti. Tedy tuto noc nás bylo nejvíce. 

Postupujeme k vrcholu naší výpravy, k lokalitě Potůčková, s pomníkem ing. Indrucha. Lesní rybníček snadno nacházíme a s rozkoší jej obcházíme. 

Pomníček ing. Aloisovi Indruchovi, lesů pánovi

Brzy jsme našli i pomník velkému bardovi zdejších lesů. Nutno říci, že pomník je mizerný, skoro nečitelný díky skleněné desce.  Ale přesto jsme rádi, že jsme jej našli.

Ing. Indruch je bájná postava lesnického Sionu i mého života. Ještě v jinošství jsem shlédl vynikající film o jeho práci. Snažil se používat lesnické postupy přírodě blízké. Zachovával druhovou pestrost lesů. Kácel výběrovým způsobem. Nebyl ale přítelem pouhé laciné přirozenosti, bez zásahu lidské ruky.  Byl pěstitel lesa. Pro mě představitelem pastýře Božího stvoření – lesů.  Ne nadarmo se dodnes jezdí delegace lesníků a ne nadarmo mu pohrobci postavili pomník.

Ing. Alois Indruch, dlouholetý vedoucí lesní správy Vlára

Na loučce konáme ztišení nad Božím slovem pod vedením emeritního vězeňského kaplana Honzy Kočnara. Je neděle ráno. Krásný čas. Potom klesáme, hluboko do průlomu řeky Vlára. Sestupujeme lesy, loukami a nakonec údolní ovčí pastvinou. 

A přes zakázaný most k legendární stanici Vlárský průsmyk. Zastavuje to pouze několik vlaků, snad čtyři vlaky za týden, jen v pátek a v neděli. Nás ale zajímá více místní hospoda, kde si dáváme pivko, brambůrky, oběd a družíme se s místními. Fotíme se. Hezký čas.

Potom po údolní československé hranici, sklářskou vesnicí Sidonie do stejnojmenné reservace Sidonie. Do pralesního vstupujeme už na lehkého šera, ale stojí to za to. Divoký karpatský les. Pravda. mnohé běžné rumunské a ukrajinské lesy se mu vyrovnají, ale přesto je pozdrav karpatské divočiny nádherný. Mohutné buky, popadané kmeny. 

Les nad lesní cestou už zdaleka není tak drsný, i když patří do rezervace. My v noci stoupáme až na mezi vršky Pyrtě a Tratihůšť. Převýšení 370 metrů. Pěkný závěr dne.

Opět za tmy stavíme tábor. Tak trochu na dvakrát. Přemístili jsme se na hezčí loučku. Z nedaleká troubí krávy. Krásný dlouhý a pestrý nedělní den.

Pondělí

Opět vstáváme celkem pozdě. Objevuje se muž s traktorem, snad majitel louky. Ale dobře se s ním domlouváme. Dnes nás konečně čeká hřebenovka. Upřesňuji, že hřebenovka se stády krav, což z mapy nešlo vyčíst. 

Nejprve loukami přes horu Průklesy až hraniční hřeben s červenou značkou. Odtud celkem zprudka dolů,
do významného sedla nad Nedašovou Lhotou. 

Za sedlem mírným traverzem přes krásné usedlosti, nesoucí půvabné jméno Zadky až na hřeben k pozorovatelně Durch. Loučka s dřevěnou moderní stavbou a hlavně se studánkou.

Právě místní Zadky považuji za nejhezčí místo dnešního dne. Uprostřed lesů loučky, pole, sady a usedlosti. Padá večer. V malém domečku se svítí. Čekáme na Libora a potom tmavými lesy, opět za tmy hledáme cestu, občas bažina, občas hledání trasy. V lese jsou staré i nové cesty.

Ten den bylo mnoho hezkých míst. Louky pod Tratihuští, studánka pod Průklestem, výhledy do dálav, že musíme přemýšlet, který obzor je který. Přemýšlel jsem, co je tou závěrečnou pozorovatelnou Durch. Opravdu jsem nečekal, že na konci cesty potkám architektonické dílo brněnského architekta Fráňka, novodobé legendy české architektrury a postrachu všech realizátorů jeho staveb. Nakonec jsme v pozorovatelně dokonce spali…. Poprvé spím ve Fráňkové stavbě. A byla to dobrá noc. Tak díky Fráňku.

Prof. ing. Arch Zdeněk Fráněk

Úterý

Poslední den. Už toho před sebou moc nemáme. Hřebenovkou až k rozhledně Královec. 

Výhledy odtud byly nádherné a se šlehačkou završily naše putování. 

Potom už z hor, do Valašských Klobouk. Nikdy jsem v tomto městě nebyl. Scházíme až na náměstí, dáváme si skvělý oběd a v cukrárně kávičku. Jsme v pohodě až do chvíle, kdy zjistíme, že nám už jede vlak. Někteří ho stihli, já s Honzou ne. Ale bylo to podle plánu. Petr nás laskavě vyzvedl a jedeme do Starého města u Uherského Hradiště. Zde se rozloučíme s Petrem, za chvíli s Honzou a i já za chvíli jedu vlakem do Bratislavy.

Smyslem Pozdního sběru ne poprázdninové nadýchnutí. Možnost vypadnout pro otce a maminky rodin. Možnost vypadnout pro ty, co mají málo dovolené. A zadařilo se. Výprava se nám moc líbila a bavila nás. Hezké a pestré krajiny, dobré společenství i pěkné rozhovory. Buď pozdraven pozdní sběre 2021!

Bylo to putování

→ s nočními příchody na tábořiště, nebyl jediný večer bez stavění stanů za světla
 → s fascinujícími Honzovými divokými závěsy nad ohni
 → poprvé ve vyloženě české (spíše moravské krajině)
 → byl jsem rád, že jsem nemusel být nejstarším. Díky Honzo.
 → měli jsme bohatě výborného vína
 →  bylo to poutování velmi barevné, nádherně podzimní

Tedy na konec tradičně: Samému Bohu budiž sláva za krásné putování.

Vděčné ohlédnutí za šedesáti lety Spirituál kvintetu

 Ve středu 12.10.2021 odehrála legendární skupina Spirituál kvintet poslední koncert. Byla s námi šedesát let! Musím přiznat jistou míru sentimentu. 

Seznamování

Skupina mě, zejména v prvních dekádách života, doprovázela životem, jak na koncertech, tak na vinylových „deskách“. A především nepřímo při společném při zpěvu u ohňů, při nočních bděních, ve vlacích, u krbu. 

Možná právě zpíváme SPQ...

Skupina mě pomáhala v minulých časech otevírat oči. Uvědomoval jsem si, že jsou zakázané písně i zakázané soubory. Díky nim jsem si uvědomoval, že žiji ve státě, který se bojí ušlechtilosti a svobody. Zároveň jsem se učil plout spolu se Spirituály plout mezi zákazy a cenzory.

Soubor to byl geniální. S tichotovskými evangelickými kořeny, s duchovním poselstvím, které si každý posluchač interpretoval po svém. Naše evangelijní sekce samozřejmě taky po svém. Projektovali jsme do jednotlivých zpěváků své představy o jejich bytostné víře. Ale představy jsou jen představy. Spirituálové samotní byli rádi, že si tam každý našel svou víru. 

Dodnes vzpomínám na svůj první koncert v Brně na Musilce. Bylo mi možná čtrnáct. Seděl jsem vpravo, v rohu, na balkoně u starého světlometu. Byl jsem unesen atmosférou, písněmi, inteligentním moderováním Jiřího Tichoty a Dušana Vančury. Lehkým humorem, narážkami na dění ve společnosti. Byl jsem unesen zjevem, zpěvem a živým soulovým přednesem Irenky Budweiserové. S bráchou jsem zápasil o její přízeň. Marně. Brácha se s ní seznámil a já, jako mladší ucho, jsem neměl šanci. Byly to nádherné časy.

Legendární Musilka

Snad žádná skupina nevstoupila do společnosti tak silně, jako Spirituálové. Jejich písně zdomácněli, najdete je ve zpěvnících základních škol i ve evangelickém Svítáku. Zpívají se na výletech, na domácích sešlostech, stále znějí i zde, na Slovensku. (Naposled jsem si je zpíval s dětmi před měsícem. Česky.)  Pravda, kvinteťácké písně si přivlastnili všichni. Tichota vzpomíná, na Marii Kabrhelovou, předsedkyni svazu žen, která "vlníc funkcionářskými bůčky", probíhala včele lidského hadu sjezdovým palácem, právě za zvuku písně „Jednou budem dál“. Ble.

V době mé puberty se se s kapelou spojily i životy naší rodiny. Z drobné opravy auta mým švagrem vzniklo se Spirituály přátelství, které trvá až dodnes. To byly slavné obědy na Kounicově (Tehdy Leninově) u mé sestry. Chodili jsme se dívat k Horským na členy souboru jako do ZOO. Dnes mi je jich trochu líto, ale byla jiná doba. Vše mělo přídech jisté vzpoury a sešlosti neprorežimních lidí. Později zpívali na požehnání jejich dcery Miriam,  v modlitebně Církve bratrské. Jedna sestra se vyjádřila: „Takové vyžilé tváře….“ Člověk se musí smát.

Vrchol (z mého pohledu)

Po převratu nastaly zlaté doby Spirituálů. Zpěv z balkónu Melanrichu v listopadu 1989. Jiří Tichota: „Pche jeden mikrofon pro šest lidí. Znám balkón, kde dávají šest mikrofonů pro jednoho“. Později zpěv s americkými prezidenty. Vyprodané Lucerny. Konečně možnost svobodně vydávat desky, CDčka, zpívat kde se zachce. Fúzovat se s kým chtějí. Do souboru se vrátil Karel Zich. Naprostá paráda.

Mnozí jsme se v nové době ptali, bude vůbec o čem zpívat? Mohou ještě účinkovat na posluchače  „protestsongy“? Je přece svoboda! Ani nás nenapadlo, jak rychle lidé budou zapomínat a jak potřebné písně Spirituál kvintetu budou: „Nejvíc svobody si važ…..“ A opět plné sály. Slzy. Vytleskávání. Nádhera. Která skupina, takto, inteligentně, nelacině oslovuje posluchače? Dodává víru, lásku a naději? Moc jich není.

Poslední koncert s nimi jsem zažil v Zábřehu na Moravě. Jejich řady začaly řídnout. Zemřel Olda Ortinský. Nešťastně, v moři, skončil i Karel Zich. Ze skupiny se vzdálila Irenka Budweiserová. 

To mi bylo nejvíce líto. Odešel starý zvuk souboru. Přišel Jiří Holoubek a další posily. Starý Spirituál už to nebyl, ale styl stále geniálně zůstával. Stále přinášeli krásné písně, hudbu i poselství. Já je aspoň na dálku sledoval. Stále vyprodané sály, kostely a na koncertě všechny generace. Dědečkové babičky, děti a vnoučata. A všichni nadšeni.

Šedesátka

Závěr fenomenální. Poslední koncerty po šedesátileté existenci. Šestnáctkrát za sebou vyprodali Lucernu. Důstojně oslavit závěr a důstojně skončit. Nečekat až mi to budou muset říkat jiní. Velké umění života. Moc díky i za toto poučení! 

Smutné bylo, že rozloučení s posluchači bylo už bez Dušana Vančury, který se toho „megakonce“ už nedočkal. 

Spirituál definitivně skončil. Ale je zjevné, že jejich písně s námi budou dál a nové a nové generace je budou zpívat. Možná, se zapomene na autory a fenomén Spirituál Kvintetu. Písně zůstanou. Jsem rád, že jsem se mohl tohoto fenoménu dotýkat.  Tedy Díky Bohu na vše. 

Na závěr musím vzdát poctu. Komu? Jiřímu Tichotovi. 

On byl motorem Spirituál kvintetu. Jediný se dočkal konce. Ach, jeho nadání, vzdělání, rozhled, vědeckost, inteligence a humor. Jeho motýli! Nikdy nezpíval sóla. Jen tiše bokem krásně hrál a zpíval sbory. Občas pokynul rukou. Slyšel každý falešný tón. 

Měl na soubor, na jeho zvuk, vysoké nároky. Vyplatilo se. Díky! Velké díky! (Na jedné sešlosti ho podobně vychválila Jiřího Irenka. A on na to reagoval slovy (přibližně): „Už jsem si myslel, že to nikdo neřekne..." 

Co říci nakonec? Zacitovat dvorního textaře Františka Novotného: „Lucerna věčná nechť jim svítí, jsou věčnější než trilobity, kdo, no přece naši Kvinteti.“

Před posledním koncertem. Foto mé sestry Bohunky....