Cesta za Františkem

O prázdninách je potřeba dohonit resty. Jeden z nich je moje cesta za svatým Františkem z Assisi.

Mám k němu léta sympatie, patří do seznamu černých svědomí mého neasketického života. Tedy nejprve pár slov jeho osobě.

Velmi stručně o sv. Františkovi z Assisi

Žil na přelomu 11/12. století. Měl podle svých životopisců od mládí laskavou a rozpustilou povahu, byl synem bohatého kupce s látkami. Patřil ke zlaté mládeži svého města.

Měl vše, co si může mladý člověk přát, ale se svým životem nebyl spokojený. Chtěl se stát rytířem a získat šlechtický titul. Účastnil se války. Uviděl tak utrpení i lidské umírání. Sám byl raněn.  Dalším  formativním zážitkem bylo setkání s hnijícím malomocným. 

Těch se vždy stranil, hnusili se mu. Přesto, když jej uviděl, byl přemožen vnitřní povinností křesťanské lásky, objal jej a políbil jej. Později, stále velmi mlád, bylo mu okolo dvaceti let, se stáhl do ústraní, toulal se po okolí, přemýšlel o životě i následování Krista (V té době bylo obyvatelstvo dnešní Itálie aspoň formálně křesťanské.) Když se ho jeho přátelé ptali, co se s ním stalo, zdali se nezamiloval, přisvědčil, že se oženil s velkou láskou, paní chudobou. Později, na jedné svých potůlek došel, ke kostelíku svatého Damiána, kde uslyšel Boží hlas: „Františku, oprav můj dům“. František se dal do opravy zbořené kapličky.

Kříž v kostele sv. Damiána.
Pod ním uslyšel hlas Boží pro svůj život. 

Později ta slova přijal jako výzvu k opravě církve. Ta tehdy byla na vrcholu svého úpadku. Kolos bezduché instituce skřípal světským tóny. Postupně se posunul k radikálnějším činům. Rozprodal svůj a z části i otcův majetek, peníze rozdal chudým. Otci se změna synova zaměření pravůbec nelíbila, dotáhl nezdárného synka jej před biskupa města Assisi, aby jej soudil.  Zde František učinil silný čin. Zklamán otcem, svlékl ze sebe oděv, jediné majetkové pojítko mezi jím a rodinou.

Zřekl se otce a  prohlásil za svého tatínka Otce v nebesích.  Kdosi přes něj hned hodil starý pytel, aby svou nahotou nepohoršoval.  Od té doby nosil jednoduchý šat z pytloviny. A Františkáni dodnes nosí obyčejnou hnědou kutnu.

Františkův plášť z hory z kláštera a Verna

František posléze začal žít  neuvěřitelně chudě, asketicky a svobodně. Prostými slovy, na rozích ulic, vyzýval k následování Krista a k vzájemné lásce. Pomáhal nezištně lidem, pečoval o nemocné, ztotožňoval se s chudými. Žil z toho, co mu lidé dali či nedali. Byl doslova závislý na Bohu. Lidé se přítomnosti blázínka Páně cítili dobře.

Jeho bohatstvím byl svět, který Bůh stvořil pro své děti. Radoval se ze zvířat, rostlin květin, skal, slunce vody. Právě skrze stvoření vnímal Stvořitele. Spřátelil se se zvířaty natolik, že v něm tvorové rozpoznali přítele. Svým příkladem strh mnoho nadšených následovníků a ovlivnil tisice lidí. Časem z nich vznikla řehole Františkánů a v ženské podobě řehole Klarisek. Svým působením ovlivnil celou tehdejší Itálii i tehdejší křesťanský svět. A činí tak dodnes.

Zemřel poměrně mlád (45 let), nedaleko Assizi. Jeho tělo bylo poměrně zhuntované častými posty i tím, že
na sobě nechával žít své nevinné spolubratry, různá zvířátka. Nechal se položit nahý na holou zem se slovy, že nahý vyšel z těla své matky a nahý se odevzdává do rukou nebeského otce.

Odkaz světce dodnes žije, na světě jsou Kapucíni, Minorité, Františkáni a další a další odnože následovníků velkého muže. Sympatické bylo, že František nereformoval církev, ale svůj život.  Vždy jsem se divil, proč si žádný papež nepřivlastnil světcovo jméno. Považuji se za šťastného, když jsem se dočkal:

Nyní něco k cestě po jeho stopách. Popisem nalezených duchovních šlápot doplním život Františka z Assisi. Cesta se uskutečnila v nádherném předjarním březnu. Jeli jsme ve dvou - bratr v Kristu Štěpán a moje maličkost. 

(1) Za Františkovými stigmaty

Naše první zastavení bylo na hoře La Verna, kde byl František ke konci života, uprostřed pochybností, raněn Božím znamením, stigmaty, ranami Kristovými. Zdejší klášter se nachází poměrně vysoko v horách, přilepený jako vlaštovčí hnízda ke skalám. 

Byl protkán sítí chodeb a chodbiček s kapličkami, obrazy a modlitebními zátišími. Cestou jsme potkali kapličku věnovanou ptákům se sochou Františka kázajícím okřídleným bratrům, jak nazýval všechny Boží tvory.

Mezi domky kláštera se nachází skalní sluje, kde František bydlíval, dokonce jedno místo je označeno jako místo, kde lehával. (Dnes je překryto kovovou sítí neb ho turisté rozebírali J)

Se Štěpánem jsem vyrazil na samý vrch hory La Verna. Fratiškologové tvrdívají, že se život světce otiskl
do místní přírody.  Vzpomenul jsem si na tuto tezi ve chvíli, kdy jsem uviděl samý posvátný vrchol hory, pokrytý rozkvetlými, snad kosatci. Možná květiny kvetly nejen k oslavě Boží, ale i k oslavě světce. Na hoře je postavena malá krásná a skromná kaplička. Místo na mě udělalo obrovský dojem.

Spokojeni a naplněni jsme prošli klášterem, zahlédli kapucíny v hnědém a pokračovali do Františkova rodného města.

Na místě činu – Assisi

Večer jsme dojeli do vytouženého místa.

Ubytovali jsme lehce františkánsky a zaslouženě se vyspali. V Assisi na Františka narazíte všude: sošky, obrazy, nápisy, musea, suvenýry, ulice. Prostě je všude.

Městu vévodí bazilika svatého Františka, v níž je tento světec pohřben. Nevím, zda se extrémně skromný František v nebi směje či pláče, když vidí svou hrobku ukrytou v obrovské, zdobné,  trojposchoďové bazilice. 

Další poschodí jsou pod urovní terénu, kde spočívá Františkovo tělo. 

V jiném kostele najdeme hrobku svaté Kláry, ženské spolunásledovnice života Františka. Samotné město si zachovalo svůj středověky charakter. I hypermarket místní  radní ukryli do podzemí, aby nepřekážel vzpomínkám na asketického rodáka. Užíval jsem si spleti zdejších uliček, schodečků a náměstí.

Nejvíc jsem se těšil na návštěvu kostelíka sv. Damiána, místa, kde Františkova cesta následování Krista začala. Měl jsem tu čest ke kostelíku dojít sám a projít se i okolím, cestou s vlčími máky.

Kostelík je skutečně nenápadný, pod městem, za hradbami. Byl jsem tu opravdově šťasten. 

Kostelík svatého Damiána!

Klášterní zahrada. 

Prosté františkánské kříže

Večer jsme se Štěpánem navštívili františkánské adorace. Uvítal nás laskavý a radostný bratr v hnědém.
V pět hodin vrzly vrátka sakristie, vstoupili bratří a pod vedením staršího vousatého mnicha jsme zpívali prosté chvály, za doprovodu harmonia či dýchavičných varhan. Nádherné, krásné, jemné, skromné. 

Večer jsme navštívili předměstí Assisi, Santa Maria degli Angeli, městečko s krásným obrovským a zdobným barokním kostelem. Uvnitř kostela stál malý kostelík. Teprve zpětně mi došlo, že jsem byl na místě Františkova skonu, v Porciuncule, kterou jsem na mapě marně hledal. Skromný život velkého světce opět zakryla pompézní barokní sláva. Celkově v Assisi bylo nádherně. Jistě se sem vrátím.

Nelze nezmínit setkání s malířem Raffaele Ariante, u něhož jsme prožili krásnou hodinku. Za jeho obrazy byl nádherný myšlenkový svět. Obraz ukřižovaného a zároveň živého Krista, jablko z ráje ještě bez stínu. No skvost! Odkaz na jeho FB je zde. 

Rozhovor s malířem v ateliéru. 

Peccato Originale

Za jesličkami do Grecia

Naše další cesta nás zavedla do vesničky Grecio, kde poprvé František inicioval oslavu vánoc ztvárněním Kristova narození na živo. Tedy dnešní tzv. Betlém. Ta chvíle byla prý nádherná. „A noc byla jasná jako den a lidé se spolu se zvířaty cítili blaženě. Les zněl písněmi a od skal se odrážel jásot. V té chvíli byla uctěna prostota, povýšena chudoba a zvelebena pokora.“

Kamenné jesličky

I zde najdeme františkánský klášter, přilepený jako vlaštovčí hnízdo na skalách. 

Zúčastňujeme se „mini“ mše svaté, procházíme místa, kde světec ve skalách a chýších žil i spával.

V klášteře je též rozsáhlá sbírka Betlému z celého světa. Některé jsou úsměvné jiné krásné. Z Čech tu byl krajkový.  Ano, odtud, z Grecia,  se celosvětová tradice Betlému odvíjí.

Betlém ve stylu vánoční koule

Betlém ve stylu jemného kýče vánoční noci. 

Skalní Betlém. 

O kousek dál nacházíme další klášter, ale rovněž krásnou vesnickou hospůdku, v níž tak trochu nechtěně, ale nádherně hedonistický jíme. 

S kuchařkami a obsluhujícími. 

František by nad námi asi zaplakal, ale my jsme byli naplněni radostí. To by byl asi zase rád. A potom už rychle na vlak do Říma, věčného města.

Řím

Nabubřelost Říma se mi nějak dřela se vzpomínkami na skromného Františka. Výstavné kostely, Vatikán. 

Navštívili jsme i jeden františkánský kostel, ale já stále vzpomínal na prostou kamennou kapličku na hoře La Verna. Měli jsme tu čest proniknout i do katakomb, kde byli pohřbíváni  římští občané a později i křesťané.

Díky tomu se nám zachovali i první křesťanské symboly. Ale byl jsem velmi rád, že jsem vstoupil na půdu města, o kterém jsem jen slýchával, viděl Koloseum, Panteon, staré antické památky, které vídávali apoštolové Petr i Pavel. 

Zhodnocení

Cesta do Assisi byla moc hezká. Moc díky svému mladšímu spolubratru v Kristu Štěpánovi, který mě provázel, překládal a v google mapách našel snad všechno. 

Moc díky mému frýdeckému sboru za skvělý dárek.

Na konec -  Samému Bohu Budiž sláva +!+!+

Příběh bratrské obce Stará Libavá 1945-1961

Ku příležitosti opětovného vstoupení komunistů do aktivní politiky a zdanění finančních náhrad církvím, si dovoluji uvést jeden silný příběh, který sic neskončil v krvi, ale skončil smutně. Projevilo se v něm zlo komunistických soudruhů, kteří v jeho zasévání pokračují dál.

Zrod myšlenky

Psal se rok 1945, bylo po válce a  v  mysli a srdci kazatele Aloise Erlicha Jednoty českobratrské (dnes církve bratrské)  definitivně uzrála myšlenka založit bratrskou obec. 

Kazatel Erlich. 

Podle jeho slov šlo o Boží pokyn. Obec, kde její obyvatelé budou pracovat, společně si pomáhat, mít se rádi bratrskou láskou a následovat svého Spasitele Ježíše Krista. Vytvořit kousek království Božího na zemi. Naplnit ideál bratrství. Založit cosi jako novodobý Tábor. Předpokládalo se, že ty nejpotřebnější věci by mohla mít obec společné, v obci by stála křesťanská bratrská škola, hospoda bez alkoholu, začátek dne by byl vždy u Božího slova a na modlitbách.

Ze základních dokumentů jsou cítit poválečné nadšení i levicové komunitní křesťanské ideály. Není divu, že ne všichni v církvi byli z této myšlenky nadšení. I stanovisko ústředí Jednoty českobratrské bylo spíše rezervované, ale vzniku nebránilo, spíše nápad opatrně podpořilo.

Krátce po válce poslali věřící žádost na ministerstvo zemědělství o přidělení zemědělské půdy a vesnice. Zájem byl o německé sudetské vesnice, po válce vystěhované. V pohraničí v té době vládl velký chaos. Docházelo ke zmatkům i drancování. Mravní úroveň tu silně poklesla. I přes veškerou snahu a ušlechtilé odhodlání nadšenců bratrské obce byla reakce osidlovacích úřadů velmi liknavá, a to i přes skutečnost, že pohraničí bylo nutné osídlit.  

Německá speciálka s mapou krajiny kolem Staré Libavé. 

Komunisté byli totiž už v těsně poválečné době infiltrováni do úřadů a zcela zjevně vzniku křesťanské obce nepřáli. Přes jejich nepřízeň byla nakonec osidlovacím úřadem přidělena bratrské obci Stará Libavá, vesnička jižně pod Bruntálem. (Dříve se jmenovala AltLiebe – Stará láska). V té době v ní bylo obydleno jen pět chalup.

Stará Libavá dnes. 

Vznik bratrské obce

Od 22. 2. 1946 se zde usadilo 25 rodin, z nichž sedm bylo pro družstevní hospodaření. Libavští založili strojní družstvo, zakoupili společný traktor-Zetor. V obci zůstaly ještě zásoby i zvířectvo po vystěhovalém obyvatelstvu. Začal se zde rozvíjet společný život, konat první bohoslužby, obec se přihlásila k tehdejší Jednotě českobratrské. Komisař, který měl obec na starost, byl podle slov bratří „opilec a nepoctivec“. Požádali tedy o jeho odvolání.  

Dne 26. 4. byla podána osidlovací komisi žádost o přidělení domu č. 41 ke zřízení modlitebny, knihovny a bytu pro kazatele. Majitelem domu byl stanoven spolek Betanie v Praze, který obhospodařoval majetek tehdejší Jednoty českobratrské. Dům čp. 41 byl dříve hospodou. Hospodská živnost byla zrušena a ze sálu vznikla modlitebna s nápisem: „Jedenť jest mistr Náš a my všichni bratří jsme.“ K pobožnostem se zde scházeli bratří 5x týdně! Scházely se tu skupinky i mládež.

První modlitebna

Věřící si vzájemně pomáhali, pečovali o staré a nemajetné. Sdíleli své výpěstky, zabijačky... prostě komunita bratří a sester.

V obci byla nákladem bratří opravena a vymalována škola a dětem se věnovala věřící paní učitelka. Vznikly jesle, obchod, knihovna, poradna pro matky i hřbitov. V plánu byla mlékárna, drůbežárna, tkalcovna. Do obce přijížděli různí hosté.

Předsedou MNV (místního národního výboru) se stal kazatel Erlich. Zasedání rady obce zahajoval vždy modlitbou. Jinak sám velmi aktivně pomáhal rodinám i při sklizni a hospodářských pracích. Život v obci se hezky rozvinul. Ke konci roku 1946 bylo v obci usazeno 123 osob.

Projevy nepřátelství

Objevovali se noví a noví zájemci o usídlení, ale úřady těmto uchazečům jejich příchod to bratrské obce různě komplikovaly. Na okresní úřad  přicházely různé pomluvy a objevovaly se projevy nepřátelství vůči Libavským. Do obce začali být proti slibům ministerstva zemědělství přestěhováváni noví, nevěřící obyvatelé. Na jedné schůzi občanů byli přítomní zaměstnanci tírny lnu z jiných obcí a ti se dožadovali obnovení hostinské živnosti v obci. Křičeli prý: „My chceme hospodu!“ Byli zjevně přizváni se zlým úmyslem. Úřady rovněž provedly divokou, přísnou a nespravedlivou kontrolu z ONV (okresního národního výboru) na kvalitu mléka. Navštívily a pokutovaly výhradně členy bratrské obce, vyjma jednoho obyvatele, aby se neřeklo. Začaly snahy o likvidaci a zastrašování kazatele Erlicha.

Přes všechny pomluvy  okresní národní výbor konstatoval, že v bratrské obci žije lid zvláštní, s vyšší mravní úrovní, než je v pohraničí obvyklé. Pochvalně se rovněž vyjádřil pan inspektor o místní učitelce. Obec působila rovněž misijně ve vesnicích v celém okolí až po Bruntál a Krnov.  Vznikaly kazatelské stanice.

Únorový převrat a zabrání první modlitebny

Přišel únorový převrat a zlé síly se daly do pohybu. Nevěřící obyvatelé,  (ve  menšině, 1:3) dali dohromady „akční výbor“, a aby se neřeklo, ponechali v něm jediného zástupce věřících, který byl navíc spíše na okraji společenství. V jednom z veřejných projevů o kazateli Erlichovi prohlásili: „Hlavu vyhodíme a ocas už půjde sám.“ Chtěli jej dostat do uhelných dolů.

Budova čp. 41, modlitebna, byla věřícím odebrána s třicetidenní lhůtou k vystěhování.  Do této budovy  vložil bratrský sbor 10 000 Kč  + veškeré práce konal zdarma. Průměrný plat v roce 1948 byl 800 Kč. Z opravené modlitebny se opět stala hospoda. Pokleslé i typické znamení pro první vítězství komunistů. Čtvrtina obce rozhodla o tříčtvrtinové většině.  Hostinský byl časem prohlášen za předsedu MNV. Tato skutečnost byla přímo symbolická a pokořující.  Paradoxní na všem je, že nakonec byla stará modlitebna zbořena a na jejím místě stojí „bytovka“, která se dnes rovněž rozpadá.

Místi první modlitebny, dnes neobývané "bytovky". 

Jednotě českobratrské byla přidělena vyhořelá ruina čp. 14. Byl to dům, o který neměl nikdo i přes nabídku finanční podpory zájem. Církvi už samozřejmě podpora nabídnuta nebyla. Přesto nadšení křesťanské komunity pokračovalo. Stavební plány vypracoval brněnský architekt Jaromír Brázda. Objekt se podařilo získat a z části od pozemkového úřadu odkoupit. Modlitebna byla vlastními silami opravena a zprovozněna. 1. 8. 1948 se konalo její slavnostní  otevření .

Současný stav první modlitebny.

A opět se protivenství stupňovalo. Výsledkem bylo odstěhování kazatele Elricha do Olomouce, kde se ujal místního sboru s tím, že bude pravidelně bratry a sestry ve Staré Libavé navštěvovat. Jako výpomoc byl vyslán do Staré Libavé kazatel Knobloch. V srpnu 1950 Stará Libavá přestala být samostatným sborem a stala se kazatelskou stanicí sboru v Olomouci. Celkově měl v té době sbor v Libavé  93 členů včetně dětí.  Po okolí vznikly kazatelské stanice a kroužky. Kazatel Knobloch dojížděl dokonce až do Jeseníku.

Ohrožení modlitebny druhé modlitebny

V prosinci 1954 požádal MNV o předání sborového domu státu pro dosídlení novými osadníky s tím, že proti rozhodnutí není odvolání. Předseda Jednoty českobratrské dr. Bohuslav Beneš napsal odvolání, které nese až zoufalé rysy. Začíná slovy: „Jsme vlastníky domu č.p. 14 na Staré Libavé...tento dům byl úplně v troskách, když nám byl přidělen....dům byl opraven vlastním nákladem...z titulu půjčky dluží sbor ústředí ještě 12 000 Kč.-... dům je zcela využit, bydlí v něm rodina. Domníváme se, že jde o vyložený omyl...“

O jejím osudu mnoho nevíme, ale zřejmě se o ni nikdo moc nestaral. Současný vlastník totiž získal chalupu opět ve stavu ruiny.

Stav modlitebny při předání poslednímu  majiteli. 

Konec Obce

V roce 1950 bylo pod tlakem ve Staré Libavé založeno JZD (jednotné zemědělské družstvo). Družstvo dobře hospodařilo. Ani to se soudruhům nelíbilo. A tak bylo po mnoha peripetiích spojeno s hůře hospodařícím sousedním družstvem. Vedení v JZD „ samozřejmě“ převzalo hůře hospodařící družstvo, zato se soudružským vedením. Vzdor všemu útlaku bratrská obec působila v krajině Oderských vrchů dvacet let. Život pod stálým tlakem  způsobil, že členové opouštět začaly opouštět jak obec tak i prvnotní ideály. Někteří ze zoufalství i tajně, v noci. V polovině šedesátých let se odstěhovali ze Staré Libavé poslední evangelicky věřící obyvatelé. Vraceli se do svých domovů. Pět rodin se přestěhovalo do Horky u Olomouce a zde založilo kazatelskou stanici sboru Církve bratrské Olomouc.

Horka u Olomouce.

Tím končí smutný příběh bratrské obce. Velký příběh. Křesťané se rozhodli žít v duchu  ideálů první církve, společně hospodařit. Dařilo se jim to a zřejmě právě proto byli terčem nenávisti a zloby. Komunisté likvidovali to, co bylo hodno vzoru.

Jedinou vzpomínkou na dávný příběh je kalich s Biblí ve štítě staré modlitebny. Byl zachován na přímluvu kazatele Mirka Paláta, který pohotově při cestě kolem napsal dopis novému majiteli a položil lístek pod kámen. 

Kalich ve fasádě druhé modlitebny

Když srovnám dnešní a tehdejší dobu, cítím z komunistů stejnou nenávist jako kdysi. Nenávist k tomu, komu se daří lépe, kdo má více, kdo má zásadovější chování. Nechť tento příběh přispěje k lepšímu rozpoznávání rozdílu mezi zlem a dobrem.

Historie bratrské obce je velmi zajímavá a jistě by stálo za to, kdyby nějaký student v archivech vyhledal materiály, obešel poslední pamětníky a sepsal nějaké solidní dílko.

Autor řádků před bývalou modlitebnou. 

Zdroj: Paměti bratrské obce Alois Erlich |  Osobní vyprávění pamětníků.
Foto: Petr Schovánek, Daniel Fajfr +  sken z knihy Paměti bratrské obce.

Mladkovská setkání je tradiční akce, a kterou se vždy upřímně těším. Poutníci z karpatských puťáku se sejdou obvykle v poslední víkend v lednu následujícího roku  po inkriminované akci a vzpomínají na zničující chození po horách, promítají obrázky, diafony, čtou vzpomínky, pojídají se karpatské sýry, jede se na běžky. Vše je zakončeno nedělní bohoslužbou. Než se tato setkání usadila do současné podoby, proběhla jistá historie, kterou si dovoluji popsat.

Pohoda před modlitebnou 

Inspirace

Jakousi inspirací byla setkávání, která se pravidelně uskutečňovala v brněnském dorostu a mládeži Církve bratrské v Brně. Nesly romantický název „Večer na salaši“. Pozvánky se vyráběly poměrně složitými ručními fototechnologiemi.  

Bájná pozvánka se svědky doby. 

Každá byla psána na psacím stroji.....

Na těchto večerech na nich se vzpomínalo na uplynulý puťák, promítaly se fotky a někdy i (analogový!)  film, jedlo se z ešusů, v klubovně s krbem byl postaven se fiktivní stan, ve kterém děj probíhal. Bývaly to podařené akce, někdy s hraným dramatickými zápletkami, jindy bez. Sám jsem několik z nich organizoval.

První setkání v Třebové jako předchůdce mladkovských setkání

Snad první setkání po karpatském putování se uskutečnilo v České Třebové v bytě kazatele, v modlitebně v roce 2005, a vzpomínalo se na puťáky 2004 a 2003. 
(Seznam všech putování je zde) Pozvánka byla literárně povedená, asi mě políbila múza. Originál pozvání je zde: 

Sešlo se nás dosti. Třebovský byt ožil. Ohlédli za dvěma puťáky posledních let. Bylo veselo. Tuším, že se právě tehdy uskutečnila bájná výprava, která měla vrcholit průchodem Tatenického tunelu, který mezi tím z jedné strany zasypali.....

Další rok bylo vzpomínání komorní, protože i putování bylo komorní. Konalo se v Brně v ukrajinské restauraci Trizub a účast byla stoprocentní – tři putovníci.

Potom, zdá se, následovala roční pomlka způsobená asi více důvody. A po dalším putování po Nízkých Tatrách následovalo setkání stále ještě v podzimním termínu. Tam poprvé spatřilo světlo světa skvělé Liborovo DVD.

Vzpomínání z roku 2007 na puták 2007

Mladkovská setkání

Posléze jsem se stěhoval do Frýdku-Místku. Vzpomínací akce se přesunuly
do Mladkova, kde bylo možné se pohodlně ubytovat. Vžil se pro ně název „Mladkovské setkání“. Ono první, čistokrevně mladkovské, už ani nemám v paměti. Podle pozvánky je zřejmé, že se konalo v listopadu a jeho korunou bylo opět skvělé DVD.

První čistě mladkovské setkání v roce 2009, puťák z roku 2008

Vzpomínání 2009 na puták z roku 2009

Pozvánky se zachovaly snad všechny. I jejich grafický vývoj může být zajímavý. Občas krok dopředu a občas krok dozadu – wordovské řádění. Někdy invence došla a svolali jsme se pouhými emaily.

Pozvánka na Mladkov 2012, putování z roku 2011. Poprvé se přiznává název MLADKOV

Pozvánka na Mladkov z roku 2013 putování 2012

Pozvánka na Mladkov roku 2014 (na pozvánce je chybný letopočet 2013)

Velké mladkovské setkání 2015

Pomyslným orientačním bodem byl pro mě rok 2015. Tehdy se termín posunul na únor. Vzhledem k výročí cca dvaceti „puťáků se Zababou“ se uskutečnilo Velké setkání všech účastníků. A vyvedlo se, přijel dokonce i Tomáš Dvořák, bájný první účastník výpravy v roce 1999.  Tehdy jsem si řekl, že by se hodilo zavést číslování. Od roku 2015 jsem se pokusil číslovat, ale pozpátku. Jednak proto, že vlastně nevím jistotou, kolik jich bylo před tím. A jednak z jakési vděčnosti, protože po roce 2015 považuji každou výpravu za nezasloužený dar z nebe.

Velké mladkovské setkání v roce 2015. 

Vzpomínání na dva putáky roku 2015 se  uskutečnilo výjimečně na podzim a opět v Třebovské modlitebně s výletem do Tatenic.

"Mladkovské"  v Třebové v roce 2014, vzpomínalo se na putáky  2014

Mladkov 2016 vzpomínání na puták 2015 (-1)

Mladkov 2017 vzpomínání na puták 2016

Mladkov 2018 vzpomínání na 2017 (-3)

Mladkov 2019 / puťák 2018 (Na plakátu je chyba, nekonalo se -5, ale -4 setkání ) 

Jak stoupá věk účastníků, přibývá i dětí. Jednou se třeba vydají s námi. Korunou setkání byla vždy videa od Libora. Součástí setkání je výprava na běžkách. Sjeli jsme vícekrát Suchák, Jeřáb i masív Kraličáku.

Občas se objeví nějaká srandička – jahodová prsa, lítání padákem po sněhu, půvabné čtení, volba prezidenta, přepad obchodu Petra Venzary, koncert Oborohu....

Bájný kiting, plnohodnotná náhrada za běžky....

Všichni máme rádi hospodské řeči

Na bohoslužby jsme párkrát jeli i do vzdáleného Písařova a potěšili zdejší hlouček evangelíků, povětšinou jsme zůstávali v Mladkově. Kázal jsem tu já, Martin Machek nebo Pavel Homolka. Na výroční Velké setkání  jsme s Matinem kázali na žalm 121 – Pozdvihuji oči své k horám.

Součástí setkání se staly výborné slovenské ovčí sýry. Sám nevím, kdy jsem jel poprvé do salaše Krajinka pro ovčí sýry, které doplňují kolorit setkání. Jen si pamatuji, že to bylo příšerné. Vlaky, autobusy, potom pěšky po hlavním tahu Bratislava-Košice. Papírové tašky vlhly a trhaly se, vlak ujížděl. Potom jsem už využíval alespoň z části taxik. Ale je to vždy omamný pocit, vyrazit na hodinku do Ružomberoku a zpět, na který jsem se těšíval. 

Zde jsem nakupoval sýry...

Píše se rok 2023 (refreš článku z roku 2019) já žiji už více než tři roky v Bratislavě. Sýry už kupuji na tržišti Žilinká. Romantika to není, ale kvalita je naprosto srovnatelná. 

Tento příspěvek na blogu vznikl v roce 2019 a tak si dovoluji dodat i další pozvánky, jako připomínky dávných setkání. 

Pozvánka na vzpomínky z třech putování. Ten rok jsme měli akci teologové na horách...(-5 setkání - opět chyba v číslování)

V roce 2021 se setkání nekonalo z důvodu covidové epidemie. 

Vynahradili jsme si to v roce 2022, kdy jsme zavzpomínali na puťáky 2021 a 2022 (-6 setkání)

Mladkov 2023 (-7)

A přidávám dsalší pozvánky, jak jdou roky: 

Mladkovské setkání mám velmi rád a vždy se na něj těším. Postupně vplulo do mého roku a stalo se jeho pevnou součástí, stejně jako vánoce či čas dovolených. A věřím, že se vidíme rádi a to je právě super.

Co říci na konec?

Soli Deo Gloria – Samému Bohu budiž sláva za tato krásná setkání!

Mladkovská modlitebna

Zachovalá fotoalba:

2019   |   2016   |   2015   |   2014   |   2013   |   2012