středa 7. října 2015

Interní zprávy ze studijního volna pro sbor Frýdek-Místek

Abyste byli informováni o tom co dělám,
dovoluji si zprávy postupně doplňovat na tento blog.
tím níže tím dále v čase.

Celkové zhopodnocení studijního volna najdete zde: 
http://zaba.ba.sweb.cz/Zhodnocen%C3%AD%20studijn%C3%ADho%20volna.pdf. 

Třetí Ukrajinský týden

Uplynulý týden jsem strávil vyloženě studijně a odpočinkově. Tedy každý den jsem využil slunečního času, kdy bylo ještě dosti teplo. Vyšel jsem do skvostných ukrajinských podhůří, s loukami, ovcemi, domečky kupkami, ohradami a nezbytnou spletí steziček a lávek. Vyhledal osluněné místo a snažil se pročíst několik knih. U místních jsem asi budil údiv. Bylo mi občas i trapno. Já si tu hovím a čtu a kolem mě prošli tu chlapi se sekyrami, tu povoz s kládami, jindy děti s ovcemi či krávou.  

Tady na tomto romantickém místě jsem dočetl jednu knihu.

Ponořil do otazníků ?zla? v tomto světě. Přečetl jsem knihy Skrytý Bůh. Kniha mi spíše dala vhled do světa liberální teologie. Další kniha dvou katolických biblistů Bůh a zlo, mě oslovila mnohem více.   Stala se pro mě napínavou a byl jsem hodně zvědav na to, jak to celé dopadne. Poslední kniha, ze které mi ještě kousek k dočtení zbývá je Problém bolesti od klasika C.S. Lewise.
Mohu s uspokojením říci, že mi čtení výše uvedených knih hodně prospělo. Zjistil jsem, že nejrůznější otazníky prožívali se mnou a přede mnou zástupy křesťanů. Poctivě se snažili  hledat odpovědi a poctivě konstatovali, že tato otázka zůstane až do skonání otevřena a poslední slovo bude mít Bůh.
Přesunul jsem se do rodiny Tolji, protože kazatel Vooloďa musel odjet se svými dětmi do třista kilometrů vzdálené nemocnice na vyšetření, které potrvá týden. Byl jsem za tuto změnu rád, mohl jsem totiž poznat další rozměry ukrajinského života.

Rodina Tolji Kovalčukovýách
V pátek jsem vedl biblickou hodinu a v neděli jsem tradičně kázal. Mohl jsem společně s Voloďou pomoci při Večeři Páně, kterou tu prožívají intenzivně. Sní chleba do posledního drobečku. Dlouho do odpoledne jsem s jedním bratrem starším Míšou obcházeli některé staré lidi s kalichem a chlebem. Byl to hezký den.

Za dočtení knihy jsem se odměnil jsem se výpravou až skoro nahoru do hor. 

V pondělí jsem ještě studoval a večer se dal na pomalou cestu zpět. Včera jsem byl v Kosivskou Poljaně a domlouvám další plány. 
Potom děsnými cestami do Mukačeva. Dnes ráno jsem naposledy na Ukrajině. Mám to tu hodně rád, ale už se těším na normální silnice s bílými pruhy, na osvětlená auta, na funkční brzdová světla u spolujezdců. Těším se i na normální záchody a běžně vytopené místnosti.   
  

Druhý ukrajinský týden

Druhý ukrajinský týden jsem strávil pomalým cestováním do Jasinji. Cestou jsem se stavil ve Volchovských lazech u svého přítele Petra Murgy, bývalého kazatele partnerského Rachovského sboru. Bydlí u nich v jakési přístavbičce neznámá utečenkyně z Doděcka, Její dům je staticky narušen, bydlí v něm taínek, jehož dům byl rozbombardován....

Sestra Murgová s dcerou utečeňkyně a Petrem Murgou

Samotná maminka, která utekla z východu před válkou pracuje v obchodě

Jedno dopoledne a kus odpoledne jsem strávil výpravou do obydlených hor. Do krajiny, kterou miluji.http://zababovo.rajce.idnes.cz/Pohlednice_z_Volchovskych_Lazu/

Potom jsem se stavil u Pavljuků, přátel, které jsem zdědil po br. Heczkovi. Patřili jeho nejbližším přátelům. Žel neměli víza, aby dojeli na pohřeb. Aspoň jsme si mohli tak trochu dojemně i s úsměvem zavzpomínat.

Posléze jsem dorazil do Jasinji. bydlím zcela komfortně v bývalém dětském pokojíku. V domě mých milých přátel Šelebových. Jejich děti mají progersivní svalovou distrofii. Velmi těžké a smutné Ale sleduji jejich lásku k dětem i jejich vzájemnou lásku i jejich pohostinnost - gostiprinimaltělnost.



Zde jsem nadatloval desetistránkové dílko - pracovní výcuc z výborné docela odborné knihy "Evangelikálové".
Dnes jsem odpočíval pomocí s dřevem.


Zítra se chystám na Bohoslužby do Rachova - našeho partnerského sboru. Budu domlouvat další spolupráci. Vyřídím pozdravy.


Zítra jedu

První Ukrajinský týden 

Budu stručný. Po krátkém pobytu na Slovensku v oblíbené destinaci Lubochninké dolině jsem se přesunul na Ukrajinu. První dny jsem fungoval jako posel Diakonice CB a průvodce sestry Noemi, Komrskové, jejiž tatínek Stanislav Černý se v Mukačevě narodil. 
Ve středu jsem Noemi předal autobusové společnosti a na Ukrajině osaměl. Ale zdaleka ne. Bydlím až do dnešního dne u přítele Timotea. Je krásné být ve velké rodině, sledovat ruch domu. Navázal jsem na studium z Lubochnianské doliny, dočetl dva sborníky na téma konveze a včera večer jsem dočetl knihu Evangelikálové. Vše s velkým užitkem a radostí a v pohodě pohostinného domu a zapršeného města a v klidu místních kaváren. Káva je za 7 Kč dražší za 12! Zítra táhnu dál na východ více do hor. Hodlám udělat výcuc a jistý závěr z toho co jsem přečetl. Už jsem začal psát sám pro sebe povídání o dětském přístupu ke čtení Písma a o obrácení.    

Pár fotek z Ukrajiny: 

Mukačevo - město, které mám rád. 

Sestra Noemi v rodném městě svého tatínka


Rozklad slova ve Svaljavě, kde jsem kázal neznámým jazykem.

Jedna z mnoha bohatých večeří u chudé vdovy - zde doslova....



Petr




¨





První dva týdny studijního volna


Prvních čtrnáct dní studijního volna bylo nabitých akcemi. Byl jsem na setkání kazatelů v hotelu devět skal. Co byla konference užitečná především možností vidět se s kazateli. Obsahově jsem příliš obohacen nebyl.

Konferenční sál hotelu 9. skal a tu zaujatí a tu znuzení kazatelé.

Dále ve čtvrtek jsem měl možnost osobního setkání s religionistou Zdeňkem Vojtíškem a konzultoval s ním otázky víry a iluze.

Proklínaný i uznávaný religionista, jehož mám ve velké úctě a s nímž mě pojí dlouholeté přátelství.  

V pátek večer jsem „studoval“ psychologii davů na koncertu U2 v Berlíně. Silný zážitek. Uznejte sami:


V sobotu večer a neděli jsem strávil ve společenství Křesťanského sboru Pišely – sympatické malé a inspirativní společenství.  Mohl jsem zde v neděli kázat a přednášet o Ukrajině.

Společenství v Pišelích se schází v mateřské školce. 

V neděli v poledne jsem stačil oddat manžele Petra a Anet Šmídovy v Hradci Králové. Večer jsem se s nimi radoval v evangelickém táboře v Bělči. 

Svatba se odehrávala za pět minut dvanáct v krásném evangelickém kostele v HK.
(Autorem stavby je pozoruhodný funkcionalistický architekt Liska)

Cestou do Frýdku nešlo nestavit se v Brně u Heczků. Vždy mě vítaval bratr kazatel, nyní mě uvítala zarmoucená rodina - manželka bratra kazatele Halinka a Konrád, dlouholetý kamarád. V pátek jsem byl na pohřbu svému životnímu kazateli. Své vyznání jsem napsal zde.

Bratr kazatel Heczko a moje maličkost před dvanácti lety u nemešů v Zakarpatské Ugle. 

Ve čtvrtek a pátek na mě čekal skvělý seminář s Bernardem Rothenem. Bernard je reformovaný farář Švýcarské zemské církve. Muž snažící se o pravdivé přemýšlení nad Písmem. Mluvil o jasu (záři) Písma do všech oblastí a života kritizoval přístup, který nazval „průzračnost Písma“ – tedy "Bible je přece jasná průzračná a musí mi být z Bible vše jasné". Na tento seminář jsem se těšil sedm let! Dočkal jsem se. Byl to jistě jeden z největších zážitků roku, možná i desetiletí. Přijal jsem tu velké povzbuzení a osvobození k čtení a výkladu Písma. Pro zajímavost uvádím program kurzu zde.


David Beňa (vlevo) překladatel a organizátor kurzu. Vedle něj Bernard Rothem, skromný muž s bystrým intelektem milující Písmo.  

Dovoluji si citovat z Bernardova katechismu: "Evangelium je úžasně dobrá zpráva: Vysoko nad silami osudu, nad mocí zrady a lži, nade vším, co nám nahání strach, přebývá v neproniknutelném světle Bůh, který miluje svět. Sám ho stvořil dobrý a krásný. A nyní si ze všech národů shromažďuje lid, aby mu sloužil - ne z donucení, nýbrž obětavě, radostně a svobodně. Jeho slovo probouzí veliká očekávání: Všechno násilí, všechno krvavé bezpráví jednou ustane..... "

V sobotu mě pohltila svatba mé neteře Katky a Jiřího Bartošových – nádherný zážitek. Duševní, duchovní i estetický, vzhledem k tomu, že se brali dva špičkoví desingeři.

Vše bylo ve stylu kroužků. Barvy dokonale sladěny. 

Řetězy z kroužků osobně vyráběných nevěstou. 

Nejlepší naposled. 

V neděli ve sboru v Bratislavě. Opět inspirující setkání. Sbor, který po léta sleduji a který je mi sympatický. Zažil jsem pečlivou a detailní přípravu bohoslužeb, včetně nákresu, kde mám stát při Večeři Páně.


Nyní přebývám ve Frýdku, měl jsem být na Slovensku, ale nakonec jsem tu a snažím se dodělat dlouhodobé dluhy  - umyl jsem okna, dotřídil vše po malování....krása. Dnes bych už rád odejel na Slovensko. Ale ještě jsem se zdržel.

Všechny zdraví

Petr

Jak vzniklo studijní volno:

Podle pravidel v Církvi bratrské je možné, ba žádoucí, aby kazatel jednou za pět let využil tzv. studijního volna. Usnesení konference CB (1995, usnesení č. 23) dává kazatelům možnost vždy po pěti letech služby čerpat tři měsíce placeného volna pro osobní studium a načerpání nových sil. Smyslem studijního volna je uvolnit se z všedního sborového (a pokud možno i rodinného) provozu a ve ztišení a soustředění obnovovat své vnitřní zdroje, nově promýšlet učitelskou a pastorační službu, nabírat a studovat. Podrobnosti zde. 



 Napsal jsem proto před prázdninami dopis Radě :
...Vskutku pociťuji potřebu studijního volna. Rád bych začal 21. 9. a skončil bych 5. 11. (1,5 měsíce). Rád bych se zabýval existenčními otázkami evangelikálního kazatele:
1) Kdo je vlastně Ježíš?
2) Co je obrácení? Co přináší trvalou proměnu?
3) Co je víra a co jsou naše iluze?
4) Jaký je smysl zla a utrpení?
Jako výstup bych spáchal nějaké eseje na daná témata. V rámci studijního volna bych se rád účastnil pastorálky, teologického dýchánku s Rothenem, navštívil různé sbory a inspiroval se. Trávit volno budu v Mladkově, v Lubochňianské dolině a na Ukrajině.


Tolik můj dopis RCB.




Další zprávy budu zveřejňovat zde....:















neděle 20. září 2015

Snové podzimní Nízké Tatry 09 | 2015

Na  břicho rozvalené tlusté svině


Jako sen vznášející se v mé paměti je krásná pětidenní návštěva Nízkých Tater před týdnem. Nástupním místem byla vesnička Svarín v údolí Čierného Váhu. Po krátkém ranním spánku v dešťové spršce jsme vyšli po žluté značce dlouhým údolím říčky Svarínka směr hora Velký Bok.


Výstup

Mateřské znaménko karpat - Hořce

Tu trasu jsem si vysnil nad mapou a dlouho toužil zrealizovat. Nepodařilo se to loni ani letos. Za poslední školní rok  stoupám potřetí do jednoho místa Nízkých Tater (Homolka) a podruhé na Velký Bok – horu neprávem opomíjenou, krásnou a mohutnou. Připomíná mí velké sádelnaté břicho. Velký prasečí bok.



Vystoupat na Bok nebyla zase tak sranda. Často zastavujeme jíme borůvky a posléze brusinky. Nahoře se citelně ochlazuje a na samém vršku nás překvapují nejdříve krupky a posléze sníh. Vánoce. Selfíčko na vrcholu - snad poprvé v životě :- ))! 


Poměrně unaveni, zamokřeni a zdecimováni stavíme stany. Vaříme na vařiči japonskou polévku a brzy usínáme.
Noc je pro mě nádherně divoká. Do plachty fouká. Prší. O takových nocích snívám doma. Nový spacák hřeje. Občas myslím na Darka, kterého jsem pod psychickým nátlakem donutil s námi vyšlápnout do hor. I přes jeho nachlazení a alergii. Snad přežije! (Přežil!)

Územím pod stráží Babiné – „Kněhyně“


Ráno je celkem hezky, vstáváme pozdě a pokračujeme dál do pod horou Homolka. 


Je to jedno z nejkrásnějších míst Nízkých Tater. To místo jsem si letos zamiloval a chtěl bych tu někdy strávit delší čas.

Místo, které se mi moc líbilo




Ale jdeme dál.
Za Homolkou se noříme do území, které orientačně ovládá hora Babiná, kterou jsem před deseti lety omylem překřtil na Kněhyni. Kdysi tu byl prales a polom, nyní slušná vyšlapá cesta a hlavně vytěžené lesy. Trochu smutný pohled, ale pro putovníka vděčný, neb je na co se dívat. Především na velkolepou Babinou, kterou vlastně stále obcházíme.

Kněhyně od severovýchodu



Kněhyně od západu

Ten den jsme toho moc neušli, končíme brzy na Ramži v místní útulně. 


Zapalujeme oheň, vaříme, je nám dobře. Přichází poutníci, Poláci, Češi, Slováci. K večeru přijdou. Ve spacáku uvaří večeři a kolem osmé už spí. Ráno brzy zmizí. My povídáme u ohně. Spím pod širákem. I přes zavřené dveře na mě z boudy doléhá zvuk chrápání. Jsem rád, že tam nejsem.

Do útulného teplého brlohu pod Ďumbierom


Další den táhneme vyholenými lesy do Bacůšského sedla. Pamatuji si je ještě jako vzrostlý les. 

Horal Darek zadumán na svém meditačním křesílku. 

Holiny Tater 

Potom do sedla Čiertovice. Zde si dáváme oběd – halušky a opět stoupáme do nejvyšší části národního parku. Je tu opravdu nádherně a vysokohorsky.



Už od včerejšího dne přemýšlím nad tím, kde spát. Bál jsem se noclehu ve Štefánikově chatě. Ale jak přibývala zima, strach z ochranářů, mlha a déšť, objevovala se ve mě i touha zase jednou zažít něco, co jsem nezažil. Spát v horské ubytovně.
Spokojeně jsme pojedli šošovicovou polévku, popili dobré pivo, popovídali o problematice buněk, organel a nukleových kyslelin. O biologii víry. Oheň v krbu hoří. Za okny jemně prší, padá tma a mlha. Usínáme v pokojíku, v suchu, v klidu, vysprchovaní. Co si více přát za 16 E. Důchod bude asi krásný....

Na vrcholných vrcholech krásného pohoří


Ráno stoupáme na Dumbier. 


Setkáváme se zástupy lanovkových turistů. Nemám to tu moc rád. Cesty jsou tu vydlážděné. Obědváme na Chopku. Za ním zuřím nad jakousi snad bobovou dráhou či klikatou silnicí, kterou vyřezávají buldozery a rypadla. 


O kus dál, na Ďumbieri, za velké peníze obnovují travnatý porost na turistických pěšinách a to i pomocí bambusových sítí. A zde do hory nechají zakousnout těžkou techniku.
Potupujeme dále po hřebeni. Za Děreši už začíná krásné pohoří. Žádní turisté, žádné dlážděné chodníčky. Nádherné karpatské hřebeny. Tráva je pomrzlá, zbarvená do oranžova. Scenérie srdce uchvacující. 




Počasí se ale začíná zhoršovat, padají mračna a mlhy.Končíme opět za deště a zimy v útulní Ďurková. Snažíme se vařit, ale moc to ve větru nejde. Kluci spí v budě a já ve stanu, v dešti, větru. Mám to rád. Suché zázemí vedle stanu je příjemné. 
V útulně mě zaujal přilepený papír na dveřích kuchyňky. Obsahoval skvostný text svědčící o konverzačních stereotypech.  „Ano, jsme tu celoročně. Ano, dojede sem auto. Ano,  střídáme se tu. Ano elektrika je ze solárního panelu. Ne, není tu WIFI. Ne, opravdu nevíme jaké bude zítra počasí." Bavím se tím celý večer. Zvláště při pomyšlení, na otázky, které jsem měl pro chataře připravené.
Ráno opět do mlhy. Všichni turisté to balí a i my to víceméně balíme. Sestupujeme do Liptovské Nižné, ale před tím ještě valíme mlhou po hřebeni. Musí tu být hezky.  Poslední vrcholové foto se na Latiborské holi. Za ní potkáváme borůvkáře, kterých je nám líto v té zimě.  Umrzl bych tu. 


Sestupujeme po žluté do vesnice. Mlha je už nad námi, částečně modrá obloha. Nevěříme, že na horách může být tak hnusně. 




Ale hory nás jen jednoduše nevypustí z drápů. Sestup je snížen ztížen polomem. Teprve až dole zjišťujeme že značka byla raději přesměrována.
Z Nížné už jen autobusem do Ružomberoku. Tam na nás čeká na nás PIPI: Pizza. Pivo. A potom různými vlaky domů.
Když svírám volant na dálnici z Těšína do Frýdku říkám si – S E N. Krásný sen. A zase život šlehá jako plamen přede mnou. Samému Bohu Budiž sláva. 

Pár poznámek

1) Stále nevím do jaké míry se bát slovensklých ochranářů. Poradíte někdo? 
2) Poprvé jsem sebou táhnul tablet – mapa a foťák v jednom. Pozoruhodné. 
3) Kdo tam byl?  Petr, Darek a já:
Končím stylově sefíčkem :)
  



Kazatelem na trati