Staré zastávky a nadražíčka

Jako malý kluk jsem měl moc rád atmosféru malých vlakových zastávek. Až na výjimky bývávaly tzv. obsluhované, což znamená, že za osvětleným okýnkem seděla železničářka v tmavě modrém úboru. Z „dopravní kanceláře“ cinkaly  zvonky. Pravidelných intervalech klaply nádražní hodiny. Večer prskala zářivka a případně drnčel startér. Záchodky vždy téměř nefunkční a smradlavé. Zato květiny za okny pestré, někdy i záhonky
s květinami před budovou.

Té pozvláštní atmosféry si všímal i kníže brněnských básníků Jan Skácel a popsal ji v básni Malá nádraží. Vtěsnal do ní více než já v předchozích řádcích:

Malá nádraží

Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají.

Vždycky jsme malinko smutní

na malých nádražích,

kde nikdo nečeká.

Najednou máme bílou duši z bezu,

najednou je v nás příliš z člověka.

(Krajinolog a znalec Skácelova díla doc. Jan Lacina se důvodně domnívá, že zde popisuje zastávku Dolní Loučky u Brna)

Inkriminovaná zastávka, kterou podle doc. Laciny byla inspiraci Janu Skácelovi

Po listopadu se kultura zastávek vylepšila. Mnohé oblékly nový šat. Čistotu. Zlatá devadesátá. Býval jsem však nevděčník. Záviděl jsem západu ty krásné moderní zastávky. Elegantní, jednoduché, čisté prosklené desingové. Stačilo pár let a dočkal jsem se. Tratě se modernizují a s nimi i zastávky. Jsou krásné, typizované, unifikované, desingové. Bývají čisté, v jednotné modré barvě...

Česká Třebová - Zábřeh

Poprvé jsem si to citelně uvědomil po rekonstrukci tratě Zábřeh  - Česká Třebová. Tam zmizela celá řada malých zastávek, béžových špinavých staveních, které však měli v sobě osobitou poetiku. 

Model zaniklé stanice Tatenice. 

Zastávka Tatenice, kde se snad kdysi i lístky prodávaly, byla nahrazena onou klasickou budkou – modrá kovová konstrukce, polykarbonát a plexiskla. Pravda tato nová zastávka je unikát, stojí na mostě nad řekou mezi tunely.

Nádraží Hoštejn bylo starou důstojnou drážní budovou, kde vám do nedávna prodali lístky a v kanceláři seděl pan výpravčí. Člověk se necítil tak opuštěný, když čekal večer na poslední vlak. Navíc tam bývalo teplo. Před nádražím květinová zahrádka. 

Nyní – klasika modrá konstrukce, polykarbonát, plexi a kovová sedátka, na která není v zimě radno sedat, protože vám přimrzne zadek. Ano, uznávám,nástupiště  je blíže vesnici.

Stávající zastávka

Potom zastávka Lupěné. Doufal jsem, že ji opraví a zachovají. Byla otlučená, škaredá, ale tajemných kouzlem na mě působila nesmírně mile. Jakýsi lidový stavitel ji musel stavět. Snad v akci „Z“. 

Lupěné

Bourání Lupěného

Dnes tam stojí opět stejná zastávka jako předchozí – modrá, polykarbonát, plexi.

Jsem asi věčně nespokojený....

Vždyť se mi splnil se můj dětský sen, čisté a moderní, skleněné prostě  krásné budky. Ale zdá se mi, že zastávky ztratily svou osobitost a jedinečnost. Přemýšlel jsem, proč je mi to vlastně líto. Je to tím, že se mi život zdá trochu víc unifikovanější, stejnější, obyčejnější. Další příspěvek k tomu, že se život odosobňuje a stáváme se součástí velké továrny lidstva. Život se mění v naprogramovaný systém, který ničím nepřekvapí.

Jistě je mi smutno i proto, že zmizel kus mého dětského světa. Jakoby se mi stýskalo po těch šedých zděných zaprášených budkách možná i po nedopalcích v rozích.  Možná i po železničářkách v modrém. Jsem rád, že ve Frýdku, kde nyní žiji, mám ještě staré stanice. Třeba takový Lískovec u Frýdku – to je zašedlá třída, polibek minulosti.

A moderní  zastávka Čeladná je zase důkazem, že když se chce, dá se postavit něco nového a osobitého.

Jak jsem se v blogu zmýlil - výše napsané  -  přání otcem myšlenky :)

Díky tomuto článku a googlování jsem zjistil, že ony nové plexi buňky nejsou tak docela stejné. Dokonce najdete více různých typů. A rozmanitost zastávek je dodnes velká.

Jehlancovitá zastávka v Těchoníně, kterou si vymohli místní.

Jinak kombinace jeklů a plexi. 

Opět jiná kombinace 

Nová zastávka v Mladkově vedle opravená a zamčené staré budovy

A vlastně ony staré nádraží si byla také hodně podobná, unifikovaná. (Třeba Tatenice a Lupěné byly stavěnmy snad podle stejného projektu, stejně jako Hnojník a Dobrá.) 

Nezbývá tedy než konstatovat, že v každé době musíme být pozorní a na oči nasadit romantické brýle, které promění náš svět¨. A třeba i plexi svět.  Nezbývá než se radovat i z unifikovaných budek a ještě více ze zajímavých zastávek. Třeba zastávka Zátor má svou eleganci, útulnost i kytičky.
. 

A tak jsem si vlastně oddechl, že nekončím ufňukaně. 

. 

Ohlédnutí se za životem Edisona -Petra Douška

Jako sen. Můj vrstevník, soudorostenec Petr Doušek Edison umřel. Připojil se ke zástupům v nebi, kteří vždy jásají při pohledu na Krále Králů.

S Petrem jsme prožili dětství. Nedělní besídky, tábory, kde jsme spávali spolu v jednom stanu. Chodili jsme spolu na schůzky našeho polotajného oddílu dorostu, podnikali skvělé pyrotechnické hrátky. Petr měl v dorosteneckém věku blízký vztah k drátkům a elektrice, odtud postupně vznikla jeho přezdívka Edison. Plánovali jsme vybudovat na táboře elektrárnu. Já jsem měl na starost samotné vodní dílko a Petr jeho energetickou část. Oba jsme selhali. Dílo nebylo postaveno. Ale to vzrušení při plánování a snění stálo za to.

Na táboře v Senince

Pak se cosi změnilo. Petr se stal neuvěřitelně nadšeným a radikálním křesťanem, jehož zapálení pro věc přecházelo nejrůznější meze. Četl Bibli, duchovní literaturu, hodiny se modlil. Svým nadšením byl jakýmsi černým svědomím celé jedné generaci. Nechal se pokřtít, zatímco já, jsem se utápěl v pochybnostech. Přečetl Bibli snad několikrát ročně, zatímco já slabikoval kapitolu Písma za týden. Měl zásadní duchovní programy v dorostu, převyšující běžné standarty, zatímco já jsem si vůbec nevěděl rady. Vzpomínám na první Edisonův program: „Je v Bibli Boží slovo a nebo je Bible Božím slovem?“  Vůbec jsme netušili jak důležitým tématem se zabýval. Později vedl duchovní programy puťácích mládeže, které svým prakticko-duchovním obsahem předběhly dobu o nějakých deset let. V té době to bylo nové, dokonce nebezpečně radikální. Dnes běžné. Mluvíval o radikální milosti, osvobození ze spoutaností, o naplnění Duchem svatým, o skupinkách, o zraněních.  

Jím psaný program na puťák, který jistě předběhl dobu o deset či patnáct let. 

Jeden z rozpracovaných dní pro skupinky....

Byl v týmu mládeže. Kázával na stanicích. Připomínal nám, že Pán Ježíš nemá být jen na prvním místě v životě, ale má být vším. Obviňoval naše citlivá pubertální svědomí. Chodili jsme dlouho v noci po loukách, seděli po večerech a často se bavili  o duchovním životě. O hledání Boží blízkosti. To vše vypůsobil on. Provokoval nás. Dávali jsme si otázku,  co je to normální křesťanství. A jsem za to Petrovi vděčný.

Ale zároveň jsme tušili, že něco není v pořádku. Bali jsme se to říci nahlas. Vše se nějak zjevilo později, kdy přišel s tvrzením, že je Božím prorokem. Že jeho epilepsie je uzdravena. Přestal brát léky. Slýchával hlasy. Lékaři diagnostikovali schizofrenii. A já se dodnes ptám, jak to vlastně bylo. Stav se zhoršoval a zážitky s ním byly těžké. Občas mu hlas našeptával, že si má vzít svůj život. Dodnes vzpomínám na děsivou noc ve Slovenském rudohoří, kdy jsem se probouzel a sahal na Petrův spacák vedle mě, zdali je plný. Nade mnou táhly roztrhaná mračna osvětlená měsícem - jakýsi obraz jeho roztrhané duše. 

Jeho stav se tu zhoršoval tu zlepšoval. Ale byl v podstatě setrvalý.

Pak jsem se odstěhoval. Občas mi přišel do Třebové i do Frýdku email, nějaké to proroctví, kterými zásoboval celou církev. Některé upřímné duše mátl, v jiných budil otazníky, v dalších tik rukou na klávesu delete. Já byl ten poslední případ.

Žil poslední léta v jakémsi virtuálním světě. V jakémsi svém vysněném světě Božího proroka. Byl ředitelem imaginárních duchovních firem, kazatelem imaginárních sborů. Učitelem na imaginárních školách. Napsal výklady snad ke všem duchovním tématům i biblickým knihám. To vše pro imaginární žáky.

Miloval východoslovenské pohoří Čergov, kde prožil onen tajemný prožitek B(b)ožího doteku, který vypůsobil proměny v jeho životě. Do těch míst se potom i sám vracíval. 

Zřejmě ono tajemné místo....

Poslední roky mi od něj došlo několik hezkých a přelaskavých dopisů, v nichž se mísily jeho osobní názory a onen prorocký hlas.

Velmi obdivuji jeho rodinu, zejména maminku, s níž žil do konce života, a která se o něj starala. Musel to být velmi těžký úkol i úděl. Patří jim veliký dík. Jiné rodiny by udělali jednoduché řešení. Jeho rodina šla úzkou cestou.

Petr je Doma. Uzavřela těžká pozemská kapitola jeho života. Otevřela se další. Každý z nás více či méně žijeme ve světě svých iluzí a bludů. Často se ptávám, co je vlastně v mém životě normální a pravdivé. Věřím, že skutečně pravdivý pohled je z Boží perspektivy. Tu nyní Petr oproti nám skutečně má.

I jeho život měl smysl.  A za ten smysl děkuji. 

Druhá výprava na východ Ukrajiny s pomocí

Během jara 2015 jsme se dvakrát vypravili na Ukrajinu s finanční pomocí, kterou jsme ve sborech Církve bratrské vybrali během podzimu 2014. Byla to reakce na dva dopisy z Doněcké a Luhanské oblasti. První výprava se uskutečnila v únoru do Doněcka, do města Mariopol. Členové první výpravy byli Daniel Fajfr, Petr Kučera a Tyma za ukrajinskou stranu. Reportáž z cesty najdete zde.
Členové druhé výpravy byli: David Novák, Petr Kučera a opět Tyma. Davidova reportáž je zde.

Pondělí 4. 5. 2015

Na první den jsme měli na plánu cestu letadlem do Charkova, což jsou zhruba 1500 kilometrů vduchem.
V baťůžcích  značnou finanční pomoc. Z více důvodů jde nejlepší způsob přepravy v této době. V Kijevě jsme se setkali s Tymem, našim osvědčeným průvodcem a zprostředkovatelem pomoci. (Blahoslavím den, kdy jsem jej poprvé potkal. Blahoslavím bratra Heczka, který mě na něj upozornil!)

Ukrajinské areolinky

Charkov - staré a nové letiště. 

V Charkově jsme nasedli do auta, které řídil pozoruhodný bratr Stěpa, energický čtyřicátník, otec pěti dětí, který byl našim průvodcem dalších 48 hodin. Živil se jako řidič a majitel kamionu, se kterým provozoval dopravu
do Ruska. Posledních osm měsíců všechen svůj čas věnuje humanitární pomoci. Mezi místními v církvi se těší velkému respektu.  Má prý zejména talent na vyjednávání s vojáky, policisty a úřady. Což je charisma bez kterého bychom se další dny neobešli.

Jedeme  zprvu krásnými silnicemi, které přechází v zoufalé cesty hodné našich polňaček. Cestou si povídáme
a sledujeme rovinatou východní Ukrajinu nořící se do soumraku a posléze úplné tmy. Občas slyšíme od volantu hlásit města, která známe z novin: Smoljansk, Debalčevo. Je to jako sen, ráno jsem stál na nástupišti ve Frýdku a nyní jsem na konci světa, stiženém podivnou hybridní válkou.  

Ze snění nás probouzí první kontrola. Tzv. „blokpost“. Nemluvit, nefotit, nevolat, předat pas, modlit se! Blokpost je místo, kde je nutné zastavit. Na cestě je několik zpomalovacích betonových bloků, vedle cesty zpravidla zemljanka a bunkr z pytlů. Hovoří s Vámi ozbrojený voják se samopalem. 

Následuje prohlídka auta. Voják nás nechce nás pustit dál. Je to prý v noci nebezpečné. Bratr však umí vyjednávat a jedeme dál. Další blokposty ani nepočítáme. Jsou obranou proto partyzánské válce. Jedeme rychle, prý kvůli tomu, aby po nás nikdo nemohl vystřelit. Dojíždíme do velkého města Lysičansk. Uleháme v krásném domě hostitele.

Úterý – středa – nejrůznější osudy

Město Lysičansk bylo silně postiženo válkou. Fronta zde stála osm dní. Vidíme na vlastní oči co dokáže válka.
A to jsme tu osm měsíců po konfliktu. Poliklinika bez střechy, zbořené domy, prostřílená vrata, zasypané krátery, vybitá okna. Nechce se mi se nechat fotit před zbořenými domy.

Společně domýšlíme kam půjde naše pomoc – mezi pastory, kteří jsou v centru dění a pomoci; mezi běžence; mezi přímo postižené válkou.

Navštěvujeme rodinu, která pomalu lepí dohromady pobořený domek, na jehož dvorku vybouchl granát a tlaková vlna jej zničila. Babička při explozi zemřela. Navštěvujeme bratra jehož rodina se po roce vrací do svého bytu. Bratr jej musel už dvakrát rekonstruovat. 

Zasypané místo dopadu miny

Vysbírané střepiny.

Interiér

Na stavbě. 

Navštěvujeme rodiny postižené vážnou krizi způsobenou válkou. Místní průmysl přestal pracovat.  Některé rodiny jsou v krizi, zvláště tam, kde navíc přichází nemoc. Setkáváme se s onkologickými nemocemi a slepotou. Když je špatně, může být ještě hůř. Bože Buď milostiv nám hříšným!

Navštěvujeme rodiny běženců v malých levně pronajatých chaloupkách. Na první pohled je vidět jejich prostotu. Neví, co s nimi bude. Kde bude jejich domov? Obě rodiny mají své domy srovnané se zemí.

Rodina běženců

Navštěvujeme rodiny pastorů. Každá má svůj válečný příběh. Obvykle jsou na první pohled schopní a energičtí. Leží na nich často tíha situace i nejrůznější osudy místních lidí. Jeden se věnuje pomoci běžencům a živí se chovem krav. Pastoři nejčastěji mluví o touze místních obyvatel vystěhovat se. Je jim líto, že nemohou dělat
z bezpečnostních důvodů tábory pro děti. Jezdí často do uzavřené zóny s pomocí.

Tymoteus Dymčenko, David Novák, Geňa - vedoucí pastor oblasti a Petr Kučera

Sympatický a skormný pastor živící se pastvou krav a prodejem býků. Věnoval se běžencům. 

Jeden z nich propadá trudomyslnosti. Je několik let pastorem. Snažíme se jej povzbudit. S nadšením navštěvuji jeho skleník s krásnými rajčaty. (Ostatní bratry sazenice moc nezaujaly :)

Tak trochu smutný pastor se svými rajčaty. 

Sieraja zona

Dvakrát zajíždíme do tzv. „siernoj zony“ – šedé zony. Sem nás už vojáci zásadně nechtějí pustit. Je to prý nebezpečné a kdyby se nám něco stalo, byla by to mezinárodní ostuda. (Vzrušující pomyšlení.) Bratr Stěpa
s charizmatem při vyjednávání opět projevil své kvality a jedeme dál. Vojáků zde přibývá, objevují si i transportéry.

Přibývají zákopy a bunkry. Zásobování vázne,  blízkost konfliktu je zřejmá. Ceny vícenásobné. Denně tu někdo zahyne. Místní toto území nazývají země nikoho.

Setkáváme se zde se sympatickým diakonem s jiskrou v oku. Nadšeně, ale i s dojetím vypráví, jak se snaží shánět a rozdělovat pomoc.  Místní nazývají „svatý“. Vypráví o tom, jak válka neumožňuje klasické autobusové spojení, nelze jet do práce. Vypráví o minách v lesích a na loukách – nelze pást a chodit pro dříví do lesa. Vypráví o tom, jak krávy z šoku z výbuchů přestaly rodit a dojit. A nemusím dodávat, že samozásobitelství je
ve válce klíčové. Dozvídáme se, jak dobrý zvuk mají Češi mezi Ukrajinci, zvláště pak organizace „Člověk
v tísni“.

Svatý muž je v červeném :)

Syn diakona v domácím bunkru.

Velký dojem v siernoj zóně na mě zanechalo setkání s pastorem, který má vícečetnou pěstounskou rodinu. Zůstal v městě i v době vály a půl roku strávil ve sklepě. Vařil ve starobylém samovaru na dřevo, který kdysi dostal darem, a o kterém si myslel že bude akorát na ozdobu. Jeho sbor se vylidnil. Zbyla třetina. Byl mi velmi sympatický svou veselou a jednoduchou povahou i tím, že celou situaci bral velmi realisticky. Hlavně nerezignoval.

Pastor a otec čtrnácti vlastních i pěstounských dětí

Naše výprava pastor uprostřed a vpravo od něj pomocník pastora, jemuž střelba dvakrát zničila byt. 

Na konci dlouhých dvou dnů plných sociální práce, evangelizace, pastorace se setkáváme s dvěma bratřími, kteří přijeli z „LENERu“ – Luhanské národní republiky. Tedy z onoho území, které nedávno patřilo Ukrajině a nyní je v rukou separatistů za prolhané asistence Ruska. Vypráví nám o místní situaci. S Ukrajinou chce jít asi jen 20% lidí. Tyto obyvatele označuje jako „dumajuščije“ – přemýšlející. Za hranicemi je prý posbíráno množství techniky, zejména tanků, které jsou připraveny k útoku. Válka prý na 99% bude. Bratří si převezmou humanitární pomoc a v noci zmizí za hranicemi.

Domů 7. 5. 2015

My vyrážíme na dvěstěpadesáti kilometrovou cestu do Charkova. Stavujeme se v rodině slépého hospodáře
ve Smoljansku. Vyprávějí nám, jak to vypadá ve válce. Jak už umí rozlišovat kdy střílí GRAD, kdy děla, kdy minomet. V nad ránem dojíždíme před letiště, spíme v autě a posléze v letadle. Na letišti předáváme poslední částku pro staršího presbytera přímo z LENERu, kam bychom se nedostali.

Na letišti Borispil –Kijev vládne poklidná atmosféra. Káva, výstva krásných obrazů Konstantina Koposova. Nikdo by neřekl, že země je ve válce.

Sedáme do letadla a měkce dosedáme v Praze. Večer jsem ve Frýdku-Místku. Divný sen.

Některé postřehy

Místní Ukrajinci zcela běžně používají pojmy LENER a DENER. Tedy Luhanská národní republika a Doněcká národní republika.

Hranice s Ukrajinou jsou pečlivě střeženy samotnými Ukrajinci.   Hranice s Ruskem je svobodná, volná a průchozí. Ukrajinci se zdají více méně smířeni se vznikem nových republik, které budou míst zřejmě podobný status jako Podněstří -  tedy bude je uznávat pouze Rusko. Za hranicemi Ukrajiny v Leneru a Deneru vládne chaos a počínající nový státní útvar. Je tam draho a špatné zásobování. Banky začínají fungovat. Dokonce některým došel po roce i důchod. Funguje tu často směnný obchod – za kus špeku dostanete i zásobník
k samopalu. Kladnou a významnou roli zde hrají právě křesťané, baptisté. Jejich sbory jsou centry  pomoci materiální i duchovní. Církve se naučili spolupracovat, což je na východě něco zcela nového. Baptisté
s letničními a naopak. Spolupráce mezi křesťany funguje i přes hranice s Ruskem. Bratrství v Kristu nezná hranic.

Pomoc balená u Stěpy na zahradě. papriky jsou od baptistů z podkarpatské Rusi. 

Zajímavé je rovněž, kdo vlastně proti sobě bojuje. Proti sobě stojí ukrajinští vojáci a tzv. bataliony – nájemní ukrajinští vojáci, občas podivných existencí. Proto nim stojí separatistická armáda, dále tzv. kozáci – nájemní ruští vojáci a ruská armáda. Válka se tu ovšem vede jinými prostředky. Majitel chemických závodu v Severodoněcku (Luhanská oblast) například zaplatil separatistům značnou částku  v řádu milionu dolarů, aby nevybombardovali jeho závod. Marně se snažíme vydolovat z hostitelů, kdo a proč začal válku. Kde se vzala ta touha. V podstatě neví sami. Někteří šli za vidinou většího zisku, další uvěřili propagandě Ruska.

Nezapomenu na návštěvu hypermarketu v městě Lysičansk. Plné regály, pokladny pípají, zboží v podobné kvalitě i obalech jako u nás. Lidé odcházejí s plnými taškami. Jemine v jakém světě to žijeme? Kousek odtud lidi nemají moc co do žaludku. Nemají střechy nad hlavou. Nemají peníze. Divný svět. Záhadný.

Převzaté ilustrační foto. 

Jak končit? Slovy klasika: "Bože přikryj naši smrt svou láskou!"

Ztráty (jeden z tří odstínů bolesti)

Text povídání z mládežnických ostravských impulsů:

Já osobně stále něco ztrácím. Ztratil jsem nedávno oblíbenou flešku. Štve mě to.

V podstatě o nic nejde. Jsou vážnější ztráty. Nedávno ztratil můj kamarád půl prstu. To už je docela silné. Ale ty nejcitlivější a nejbolestnější ztráty zasahují do vztahů. V mladším věku ztráty prvních lásek, ztráty přátelství. Později ztrácíme, umírají nám,  rodiče, před tím prarodiče. Tu řadu si snadno doplníte dál. Ztratíme-li maličkost, flešku, zůstává v duši jizvička, která zmizí. Ztratíme-li někoho blízkého, je to těžká rána, která se dlouho hojí.  Jak se vyrovnat s nejtěžšími bolestmi ztráty? Jak ji nadlehčit?

Pláč

Bibličtí lidé  plakali. Pláč je Božím darem. Má podivuhodné schopnosti vylít přetlak smutku, tísně, sevření. Nestyďme se za své slzy.

Kamarád mi přišel mi říci cosi podstatného. Na první pohled nevypadal nijak sevřeně. ...ale najednou se zhroutil, sevřel, a dal se do usedavého pláče. Tím mě zaskočil. Seděl jsem naproti a zíral na něj. Je to smutný pohled vidět mladého muže tak hořce plakat. Mezi vzlyky z něj vypadávalo, co se stalo – jeho holka jej opustila. Ta kterou miloval a myslel si, že ona miluje jeho. Zcela bezradně jsem seděl jsem a nevěděl co mu mám říci. Po nějaké době pláč ustával. Nastala chvíle hledání kapesníků a jakéhosi vystřízlivění. Konečně začal mluvit normálně. Moc mi děkoval. Nechápal jsem za co. Prý jsem byl jediný, kdo jej nechal vyplakat a nepovzbuzoval jej slovy „chlapi přece nepláčou“.
Ano pláč pomáhá. V Izraeli vyhlašovali i celé období smutku. Truchlení. Vyrovnání se ztrátou vyžaduje čas.
Vzpomínám  na jiný příběh. Jedné ženě zemřel manžel. Když jsem ji volal, jedna z první informací, kterou jsem se od ní dozvěděl, byla že vůbec nepláče. A když jen chvilkově a má to pod kontrolou. Byla to zbožná žena, která věděla, že křesťan přece musí být silný. Musí přece vědět, že manžel je v nebi a proto nesmí plakat.
Nelze nevzpomenout na Pána Ježíše, který zaplakal před Lazarovým hrobem. Nebuďme papežtější než papež a ježíšovatější než Ježíš. Nestyďme se za pláč. Plačme s plačícími!

Sdílení

Další hojivý lék na bolesti ztráty je mluvit s někým. Mít přátele, mít svoji ženu, svého muže, kamaráda, se kterým(ou)  mohu sdílet život.  Tedy mluvit či společně mlčet o bolesti. Předaná starost je poloviční starost. Jedni druhých břemena neste.

Ale často stačí, když kecáme o čemkoli. Když mi před třemi léty umřel tatínek, volal jsem různým jeho přátelům a známým a  sděloval jim tuto smutnou novinu. Už je to bylo něco úlevného. Když jsem přišel domů sedl jsem k počítači a napsal na blog vzpomínku na tatínka a vykřičel jsem se tak do internetu. Co na srdci to na facebooku.

 Každý člověk své sdílení řeší jinak: Někdo nadaný malbou obrazu, hudbou, básní. Jiným výkladem či interpretací děl a slov odešlého.  A sdílení jej dál.

Nezhojené jizvy

Jsou ale ztráty, jejichž bolestná jizva se docela nezhojí. Když člověk přijde o kus svého těla, rána se zahojí, ale bolestná ztráta zůstává. Smutné prázdno. Když před třemi lety mi volala má sestra, že její dvacetiletá dcera a má neteř „je mrtvá.“ Byl to šok. Tisíce otázek. Když zemře někdo starší syt dnů, je to smutné, ale přirozené. Ale když zemře někdo tak mladičký? Proč Bože? Proč jsi to dopustil? Ano jsou ztráty, se kterými se budeme vyrovnávat celý život. Rána se zahojí, jizva zůstane. To bylo drsné, ale osvobozující sdělení svou pravdivostí. A právě toto drsné sdělení patřilo mezi nejtišivější slova účasti.

Příprava

Každopádně na ztrátu  a bolest s ní spojenou se musí člověk v životě připravovat. Ztráta vždycky zaskočí. Obecně vzato, lidé věřící se ze ztrátou vyrovnávají lépe než nevěřící.  Mohou vylít své srdce Bohu, dokonce mu  leccos vyčítat, hádat se s ním, jak to dělali autoři biblických žalmů, žalozpěvů.
Je potřeba mít přátele a blízké, se kterými mohu sdílet svou bolest. A vězte, že je to opravdu velký dar, mít přátele, mít rodinu, mít  církev, nezůstat ve ztrátě osamocen. Je potřeba, abychom blízké lidi kolem opravdu měli. A měli je už v dobách dobrých.

Nejsem sám svůj

Na závěr uvádím myšlenku, se kterou se máme připravovat na ztrátu: Nepatříme sami sobě. Karafiátův katechismus praví: Mým jedinkým potěšením v životě a smrti jest to, že nejsem sám svůj, ale svého Spasitele.  Nikdy nezapomenu na modlitbu jedné maminky, několik hodin poté, co se její syn tragicky zahynul. Pane Ježíši, tak jsi nám daroval naše děti a tak ti je zase vracíme.  A to už je vyšší level vyrovnání se ztrátou.

A ten nejvyšší level?

A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo." (Bible, kniha Zjevení 21 kapitola.) A představuji si Boha, který prochází mezi lidmi, vytahuje kapesník a stírá jim slzy.

A otázka proč tolik zla, bolesti, ztráty? Upřímně odpovídám: Nevím, to jenom Pán Bůh ví. Žádná odpověď mě neuspokojila. Zbývá víra, někdy víra navzdory.

Psáno pro Impulsy 25. 4. 2015 - Tři odstíny bolesti