Ukrajina 2015 - předání pomoci

Fotogalerie je zde:  http://zababovo.rajce.idnes.cz/Ukrajina_2015/ 

Prezentace je ke stažení je zde: http://webadmin.sweb.cz/files/index/dir/

Nejdříve den po dni

V polovině února jsme po delším váhání vyrazili s finanční pomocí na Ukrajinu. Sbírku vyvolaly dva dopisy z Doněcké a Luhanské oblasti podepsané staršími presbytery (oblastními vedoucími) Svazu evangelijních křesťanů baptistů (SEKB). Ve sborech Církve bratrské se vybralo nečekaně 1 300 000 Kč. Je to částka značná a úctyhodná. Pro Ukrajince je díky jejich kupní síle několikanásobná.

Váhali jsme dlouho s odjezdem, protože situace byla až do poloviny února nejasná, nepřehledná a každý den proměnlivá. Zároveň jsme přemýšleli, jakým způsobem co nejefektivněji pomoc rozdělit.

Pondělí 16. 2.

Vyrážíme 16. 2. letadlem do Kijeva ve složení Petr Kučera a Daniel Fajfr. Datum odletu jsme stanovili měsíc dopředu. Netušili jsme, že právě od tohoto dne začne „jakési“ příměří mezi separatisty a ukrajinskými silami. Veškeré celní a pasové formality probíhají bez sebemenších problémů. Na supermoderním letišti Kijev-Borispol na nás čeká Tima se svým bratrem. Tima, rodák z Doněcka, je náš hlavní zprostředkovatel pomoci. Své role se zhostil skvěle. Večer využíváme k prohlídce Majdanu.

Majdan není název, ale pojem značící centrální náměstí. Tedy každé město má svůj majdan. Avšak tento Majdan vešel do historie. Dnes je to už krásné a čisté náměstí, ale ještě před nedávnem na něm chyběla dlažba. Náměstí i přilehlé široké třídy a ulice byly plné stanů. Na Majdanu najdete množství pomníčků a fotografií mrtvých. Asi už nikdo nevyřeší, která strana začala střílet. Nikdo netuší, kdo byl v černé gardě, která spustila palbu z velkého hotelu nad náměstím. Málokdo však ví o duchovním rozměru celého procesu, o modlitebním stanu, o modlících se Ukrajincích po celé zemi.

Noční Majdan

Pod dojmem z Majdanu usínáme v jednoduchém čistém hotelu v pokojících bez oken. Za tenkými sádrokartonovými stěnami je snad celou noc slyšet čilý ruch.

Úterý 17. 2.

Poměrně brzy ráno se noříme do ruchu třímilionového velkoměsta. Davy lidí v metru, na ulicích. Všude prodavači dobré ranní kávy, kterou vám napresují přímo z přístroje v autě.

Káva před stanicí metra s bratrem předsedou

Nikdy bych neřekl, že tato země je ve válce. Situaci připomínají snad jen toaletní papíry s vytištěnou hlavou Putina.

Chtěl jsem si koupit, ale Tima mě přesvědčil, že by to nebylo hodné pastora. 

Jedeme místní dopravou až za Kijev, do městečka Irpeni, na pozemky SEKB, kde se nachází provizorně umístěný domov sirotků z Doněcka. Lesoparkem k nám rázně přichází příjemný a vzdělaný Pavel, ředitel onoho domova dětí. Vypráví nám jejich příběh.

Žije tu třicet dětí ve věku od čtyř do osmnácti let, dvacet je umístěno v rodinách. Domov byl původně umístěn v Doněcké oblasti. V době, kdy začal konflikt, se rozhodli přestěhovat děti do bezpečí. Ale místní separatistické úřady jim to nedovolily. Snad je chtěly využít jako v bojích živý štít. Místní bratří vzali auta a nenápadně za konspiračních okolností vyvezli děti po polních cestách ven, z nebezpečné zóny a umístili je právě zde. Nyní žijí v provizorních ubytovnách. Přežívají z pomoci státu, věřících i z humanitární pomoci.

Vychovatelé s několika dětmi.

Děti jsou ve škole, zbylo tu jen několik vychovatelů a nemocní. V pokojích vzorně uklizeno. Chlapci jsou prý dobří fotbalisté, vyhrávají kdejakou soutěž. Zde předáváme první část pomoci. Jsou velmi vděční.

Vracíme se zpět na Majdan. Na chvíli jej vidíme ve dne.

Ukrajinský trojzubec ze svíček na Majdanu

V rychlosti se procházíme centrem Kijeva. Shledáváme, že město je nádherné a rozlehlé.

Zastavujeme se u památníku pokřtění Kyjevské Rusi. Směji se a tvrdím, že je to památník prvních baptistů. Potom už na vlak. Je skvostně východní. Máme pro sebe své kupé se čtyřmi postelemi. Před námi je dvacetihodinová cesta na východ.

Vlak vyjíždí, průvodčí topí v kamnech uhlím, dostáváme stakanky s černým čajem. Vlak nespěchá.

Za okny rozsáhlé ukrajinské roviny. Žádné kopečky. Občas erozní rýhy. Je nám příjemně. Povídáme si, řešíme církevní a teologické problémy. Padá noc a my uleháme.

 Středa 18.2.

Ráno dojíždíme asi sto kilometrů před Mariopol do městečka Berdjansk. Koleje do Mariopolu jsou rozstřílené a vlaky zde končí. Čeká tu na nás Paša, kazatel mariopolského sboru. Během cesty se seznamujeme s novou situací. Paša se ukáže jako velmi aktivní a rázný organizátor i divoký řidič. Jsme upozorněni, že budeme projíždět asi sedm blok-postů – tedy jakýchsi kontrolních stanovišť ukrajinských vojáků se samopaly v ruce. Během kontrol prý nemluvit, netelefonovat a nefotit. Paša nás seznamuje s další taktikou naší mise.

Má v ruce seznam potřebných lidí, který získal z úřadu sociální pomoci. Tito lidé byli zraněni při střelbě na Mariopol. Jsou v nemocnici či doma a léčí se. Pro úplnost dodávám, že lékařský materiál je tu plně hrazen pacientem a k němu je nutné přičíst i všudypřítomné vzjatky čili úplatky lékařům. Než se nadechneme, zastavujeme před nemocnicí a nastává řetězec návštěv, jedna za druhou, až do večera.

První žena má poškozenou páteř a nohy. Srazila ji na zem tlaková vlna. Její syn tu rovněž leží zraněný. Další muž je ošklivě popálen, na ruce má nasazený mechanický strojek prodlužujícím roztříštěnou kost. 

Vypráví nám zázračný příběh o tom, jak mu nakonec jeho dům neshořel, neboť shořel sousedův. Další žena má popálenou polovinu těla. Raketa vletěla do jejího bytu přímo oknem. Další muž byl opět sražen tlakovou vlnou a má poškozenou páteř. Malé děvče se zotavuje z těžkého otřesu mozku. Vracelo se zrovna domů a po vystoupení z trolejbusu začala nečekaná střelba. Malý chlapec šel v tu dobu po ulici, byl zasažen střepinou. Sám ochotně ukazuje díru v zádech a z ampulky vyjímá střepinu, schovanou na památku. 

Jiný muž leží s rozpáraným, ale zašitým břichem a poškozenou páteří. Je na tom nejhůře. Pečuje o něj sestra.

Vše se událo 24. 1. 2015, kdy separatisté z nepochopitelných důvodů zamířili své rakety grad, novodobé kaťuše, na obydlenou část města. Stříleli přímo mezi rodinné domy, do sídliště. Jakoby z rozmaru. Ještě po měsíci vidíme poškozené domy i krátery po raketách.

Daniel Fajfr v jednom z kráterů

Poškozený domek, rodina tam už nebydlí. Sbalila kufry. 

Musíme vypadat tak trochu jako andělé. Do místnosti vždy vstoupí čtyři lidé. Slova se ujme kazatel Paša  a vysvětlí, proč přicházíme. Vyptá se na to, co se stalo a co potřebují. Vyzve je halasně k víře v Pána Ježíše Krista a k pokání, předá kontakt na sebe a poté my předáme obálku s dolary – přibližně se čtyřmi průměrnými platy. Někdy více, někde méně. Následuje modlitba a my mizíme. Jako zjevení. Neznámí dva muži z Česka přinesou pomoc. Lidé nechápou, jsou zaskočeni, volají do auta, s pláčem děkují a chtějí přijít do církve.

Paša píše svou adresu.

Míjíme závory na konci sídliště. Dál se nesmí. Hned za Mariopolem začíná ona zóna Antiteroristické operace. Tam se už střílí naostro. Večer přijíždíme na biblickou hodinu do velké a krásné modlitebny na břehu Azovského moře. Setkáváme se s místními pastory SEKB. Jsou velmi vděční a nadšení, že jsme za nimi přišli. Sami Ukrajinci se bojí do oblasti jezdit. Mnozí pošlou pomoc, ale my jsme přišli a povzbudili je osobně. Opakovaně děkují a projevují nadšení. Tento rozměr cesty nás překvapuje. Lidé v těžkých situacích velmi ocení povzbuzení. I jim předáváme pomoc. Především pro běžence, kterých je nyní v Mariopolu mnoho. I modlitebna je jich plná – osmdesát utečenců. Část peněz dostávají přímo pastoři. Je snaha podpořit právě tyto muže, kteří jsou nejvíce zatíženi celou situací. Lidé je žádají o pomoc. Tito muži často jezdí v noci do ostré zóny ATO (Antiteroristická operace) dovážejí tam pomoc, především potraviny. Jsou to cesty namáhavé a velmi nebezpečné. O to více místní pastoři těžko nesou, že někteří jejich kolegové utekli z postižené oblasti do bezpečí v zahraničí či v nitru Ukrajiny.

S pastory SEKB v Mariopolu

Spíme u sestry Tima. Jíme výbornou rybu a skvělá domácí jídla. Povídáme, užíváme si pohostinnosti. Hlava domu roztopila saunu a jediný já ji jdu použít.

Sedím na dřevěných lavicích v saunovém vedru, potím se, odpočívám. V hlavě se mi točí dnešní den. Kdesi, pár desítek kilometrů odtud, v zóně ATO je linie, kde se střílí, zabijí, teče krev. Kdybych napínal uši, možná bych něco uslyšel. Doma se o nás bojí. A já si sedím v sauně, nahý, užívám se klidu, v žaludku skvělou rybu, kolem mě milí lidé. Pokoj a bezpečí. Svět je divný.

Tajná fotka vojenské techniky v ulicích. 

Čtvrtek 19.2.

Ráno brzy vyjíždíme busikem (mikrobus pro devět lidí) do Kyjeva. Paša nás odveze a zároveň tam nabere další humanitární pomoc. Loučíme se s Mariopolem.

Mariopol je šestisettisícové město. Nyní, po proběhlých událostech, z města utekla polovina obyvatel. Ulice jsou prázdné-pusté, jak říkají naši přátelé. Před Mariopolem je velké OBI, na obrovském parkovišti maximálně deset aut. Co není a nebylo vidět na snímcích z východních oblastí, je právě ona vylidněnost. Ulice prázdné. Zůstali zpravidla jen ti nejstarší a nemocní. Centrem hlavního města Doněcka se dá projíždět stokilometrovou rychlostí. Nejvíce běženců prý bylo v létě a na podzim. Vlastně celá Ukrajina se stala místem stěhování rodů a rodin hledajících nový domov.

Pusté ulice Mariopolu

Cesta ukrajinskými rovinami se táhne celý den. Paša řídí. V noci nespal. Jel s pomocí do zóny. Čím více se blížíme Kijevu, tím je silnice lepší. Před Kijevem se objevuje dálnice jako u nás. Končíme unaveni v našem malém hotýlku. Loučíme se s Pašou, děkujeme.

Pátek 20.2.

Ráno vyrážíme do kanceláře Svazu evangelijních křesťanů baptistů. Ráno se scházejí k modlitbám zaměstnanci kanceláře. Daniel Fajfr má na úvod krátké kázání. Zpíváme vícehlasně a velebně. Východní zpěv je pojem. U kávy rozmlouváme s vicepresidentem církve. I jemu předáváme finanční dar pro východ. Je tu přímo pracovník, který má na starost pomoc postiženým oblastem.

Modlitební chvíle v ústředí.

A potom už jen rozlučkový oběd v místní příjemné bufetové a přitom ukrajinské národní restauraci. Zpět na letiště Borispol. A let do Prahy. Cestu hodnotíme jako úspěšnou a efektivní. Jsme vděčnípředevším za Tima, který nám byl skvělým průvodcem.

Zhodnocení situace na Ukrajině z postřehů místních

Fenomén Majdanu

Na Majdanu došlo k velkému a nečekanému vzdoru. Snad celá Ukrajina se tu sešla a svojí přítomností vyjádřila svůj nesouhlas se směřováním země zpět do ruské náruče, svůj nesouhlas s mohutnou korupcí na všech úrovních a systémem oligarchického vládnutí. Vyjádřila svou touhu směřovat do Evropy, ze které cítí svobodu a spásu. Nezanedbatelný byl modlitební zápas s kajícnými rozměry všech Ukrajinců. Zejména řeckokatolická církev zde sehrála sympatickou roli. Z jejího ústředí se stalo humanitární zázemí Majdanu.

Mrtví Majdanu

Jsem ale přesvědčen, že Ukrajina by ekonomicky zničila Evropu, která se již nyní potýká se státy východního bloku, kde kvůli korupci mizí peníze po milionech. Na Ukrajině by šlo o miliardy. Ukrajina je východním stylem řízení bezedná studna. Navíc evropský systém je sám o sobě pro korupci velmi výhodný. Systém potvrzení, dokladů a certifikátů na cokoliv by byl šejdíři na Ukrajině vítán, protože již nyní je za každý papír (bumažku) možné vzít úplatek. Například domov mládeže musel zaplatit poplatek za etiketu bio na své vlastnoručně vyrobené zavařeniny. Evropský systém by Ukrajinu zničil. Osobně vidím jedinou cestu v postupném přibližování Západu. Je třeba budovat přátelství mezi jednotlivými lidmi a rodinami. Dávat poznávat radosti i úskalí západního stylu života. Budovat osobní mosty mezi Východem a Západem.

Konflikt na východě

Po olympijských hrách v Soči obsadilo Rusko Krym. Dokonce o tom v posledních dnech natočilo film a potvrdilo své dosavadní lhaní. Dá se tušit ruské očekávání, že podobně bez problému zabere další oblasti. Ukrajinská armáda byla v počáteční fázi neschopná zásahu. Vojáci neměli ani základní vybavení a jejich transportéry dojely tam, kam jim stačil benzín. Ruské nové tanky byly prý jasně rozeznatelné – voněly novotou – oproti zašlým, černým ukrajinským strojům. S čím zřejmě nikdo nepočítal, bylo odhodlání z Majdanu. Ukrajinci se nakonec postavili tlaku a začali bojovat. Ovšem jiní křesťané zase tvrdí, že už jen majdanským zvednutím zbraní se zasela nevinná krev, a tím začala válka na východě. Mělo se jít cestou nenásilí v duchu Martina Luthera Kinga. Sám nevím, který názor si vybrat.

Situace v Doněcku a Luhansku

Situace v Doněcké a Luhanské oblasti je složitější, než se zdá na první pohled. Ano, žijí tu Rusové (v Luhansku nejvíce) – proruští i protiruští. Žijí tu i rusky mluvící Ukrajinci (například náš průvodce Tima), žijí tu i proruští Ukrajinci. Všichni ve východní oblasti poslouchají ruskou televizi a s ní i propagandu přesvědčující, že Západ je proti Rusku a proti jeho jedinečným východním křesťanským hodnotám. Že Evropu vede homosexuální loby. Ukrajinci jsou fašisté, banderovci a teroristé. A Putin je zachránce jedinečné východní duše. Žel proti této propagandě ukrajinská strana dlouho nic nepodnikala. Nechala informace konat svou práci a časem vše vykvasilo. Vznikl konflikt, objevili se separatisté povzbuzení krymskými událostmi. O podpoře Ruska v celé akci snad dnes nikdo nepochybuje, zvláště po přiznání účasti při obsazení Krymu. Konflikt místní zaskočil. Nikdo ho prý nečekal, bratr jde proti bratrovi. Rus proti Ukrajinci.

Jak to dopadne? Z Luhanska i Doněcka asi vznikne podivná, zničená, vylidněná, stranově nevyhraněná a špatně řiditelná oblast. Shodují se na tom všichni místní. Průmysl je zdecimován válkou, doly byly stejně dotované, na ruské straně dávno zavřené. Navíc nade vším nejistota, komu vlastně území patří a strach z opakování celé situace. I v církvích je napětí mezi proruskými a protiruskými věřícími. Prý „50 na 50“.

Celá oblast byla v době naší návštěvy uzavřena. Nikdo se nedostane tam a ještě hůře zpět. V zóně nefunguje zásobování, banky, pošty, důchody. Lidé trpí hladem. Ukrajinskou vládu to prý moc nezajímá. Snad chce celou oblast nechat vyhladovět, aby dokázala, že separatisté nejsou schopni postarat se o chod oblasti. Proto ony bílé ruské konvoje, které ovšem jistě nevezly pouze jídlo, ale i zbraně.

Pomoc Svazu evangelijních křesťanů baptistů

Pomoc křesťanů nezná hranice, států, národností ani denominací. Hladovým lidem pomáhají jak křesťané z Ukrajiny, tak i z Ruska. Místní lidé vidí, že evangelijní věřící nemají hlad. Přicházejí na bohoslužby. Po skončení války se rozdává chleba, mouka, potraviny. Modlitebny se staly centry pomoci. Paradoxně právě o protestantských modlitebnách mluvili separatisté jako o centrech Západu a imperialismu. Místní i stát si cení čestnosti i odvahy věřících. Láska a soudržnost mezi lidmi vzrostla. Mnoho lidí obnovuje svou víru a vrací se na cestu vážného křesťanství. „Bůh neumřel, je dokonce lidem blíže,“ jak jsme slyšeli. Dokud bylo dobře, nebylo potřeba myslet na Boha. Křesťané z SEKB spolu se sociální pomocí předávají i tištěná evangelia. Vojáci dostávají Bible nebo kartičky se Žalmem 91 a Modlitbou Páně. Věřící vojáky i oblékali, dodávali jim jídlo. Zároveň řešili otázku, zda je správné podporovat vojáky, kteří budou zabíjet. Řeší otázku, zda může křesťan se zbraní v ruce bránit svou vlast. Přemýšlejí, co ve válce znamená milovat nepřátele.

Místní evangelijní křesťané vidí jediné řešení situace v duchovní oblasti. Je třeba, aby všechny strany činily pokání. Jedině tak je možné zastavit řetězící se hřích. Hřích korupce, hřích úplatků, hříchy lži i národnostních rozbrojů. Saša, můj kamarád, v kázání zmínil: „Máme to, co jsme dvacet let zasévali. Co jsme čekali? Že z toho poroste dobré ovoce?“ Po celé Ukrajině najdete velké plakáty: „Modlete se za Ukrajinu“. To můžeme dělat všichni. Je tak blízko! Stačí třicet hodin autem a jsme v ohnisku konfliktu, který se snad nyní uklidňuje.

Modlete se za Ukrajinu!

Bílý sníh a černá svědomí mého života

Mám rád chvíle čerstvé bílé pokrývky. Na celý kraj se snese zvláštní pokoj a klid. Vše ztichne. Ptáci, lidé, stromy jakoby zatajily dech. Sníh připomíná lidem čistotu. 

Ráno nad Byčkovem

I sněhobílé šaty nevěsty lecos napovídaly. Lidé pro pocit čistoty dávají přednost bílému oblečení, bílému prádlu. Vzpomínám na čisté, sluncem provoněné sněhové povlečení peřin tety Anny.

Existuje i duševní čistota. Mnohokrát jsem se setkal s lidmi, jejichž život, způsob přemýšlení i motivy jsou  čisté, neposkvrněné. Myšlenky i činy jsou v souladu. Dnes se tomu říká integrita. Připomínají čistou, sněhem pokrytou krajinu. Po takovém setkání ve své duši ztichnu a tak trochu se stydím. Ony osoby s úsměvem nazývám černá svědomí mého života.

Doktor Nevrlý ve své půvabné knize Karpatské hry popisuje večer, kdy zaklepal na dveře kláštera, jako osamělý poutník. Otevřely mu, jedinému muži vprostřed hor, čtyři jeptišky. Za kamennou zdí ve večerním slunci zářily bílé lliie a kvetly červené máky. Ustlali mu v oddělené komůrce. Celé své vyprávění autor končí povzdechem: „Nikdy jsem před usnutím nezažil větší mír v srdci a nikdy víc se nestyděl za svou černou chtivou duši.“

Rumunský klášter, kde jsem také ozářen čistotou

Čistota také velmi provokuje. Oblékneme-li do čistých šatů, nejlépe bílých, naše děti, velmi rychle je pokapají, ušpiní, a nejlépe spadnou přímo do bláta. Objeví-li se v našem okolí hezká čistě natřená zeď, je brzy pošpiněna nepochopitelnými klikyháky. Má-li někdo z lidí povahu čistou a čestnou často se stává jeho čistota  středem pomluv a hanlivých slov.

V biblickém příběhu krále Davida, se setkáváme s čistým mužem jménem Uriáš. Byl to manžel krásné ženy Betšeby. David se s ní vyspal při volné kratochvíli a ta otěhotněla. Král dal zavolat z vojenského tažení jejího muže, lehce jej opil a potom jej poslal ke své ženě, trochu si užít manželských radovánek. Onen Uriáš však tuto volnou zábavu odmítl. Vždyť jeho kamarádi zrovna bojují, nasazují život pro krále, umírají a on si má v tuto chvíli užívat rozkoší se svou ženou? Král David tehdy se setkal s čistou duší. S černým svědomím. K necti slavného krále je, že se tohoto muže raději zcela zbavil.

Byla by velká škoda, kdybychom se my takových lidí kolem sebe zbavovali. Jsou darem od Boha, připomínají nám vyšší a lepší cestu, dávají tušit, že radost ze života může být opravdovější a silnější. Vždyť čistá duše dohlédne dál, než tisíc ďáblů.

Z hory Stij

Ve svém životě mám celou sbírku lidí, které nazývám černé svědomí mého života. Mnozí z nich mi už poodhalili, že si je jen idealizuji. Ale přesto, jsem za tuto svou sbírku velmi vděčný a hýčkám ji, stírám z ní prach. Chovám se k ní jako k prvnímu poprašku sněhu. Naslouchám jejich nemluvnému kázání čistého života. Vedou mě k dávné biblické modlitbě Stvoř ve mě srdce čisté Bože, a ducha přímého obnov v mém nitru.  A na konec přidávám zaslíbení samotného Krista: Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha.

(psáno pro český rozhlas Ostrava)

Euforicky dýchavičný rok 2014 - ohlédnutí

Letos jsem si připadal, jakoby ve snách a zároveň dýchavičně. Jako bych stále něco dobíhal s těžkým nákladem na zádech, ale i s notnou dávkou opojného adrenalinu. Nestačil se vydýchat a běžel dál. Někdy ani nevěda kam. Co se tedy událo?

DU versus DO (DU=Dorostová unie; DO=Dorostový odbor)

Nudný odstavec,ale pro mě důležitý:  Hned na začátku roku mi volal přítel Honza Homolka, stávající tajemník pro dorost v naší církvi a předseda DU - zdali něco vím. Nic jsem nevěděl. Z telefonu jsem se dozvěděl, že Rada naší církve povolala nového předsedu dorostového odboru Dana Jokla. Začal tak čas těžkých dilemat, zápasů. Vše vyvrcholilo po několika měsících rozhodnutím odstoupit z kandidátky se Rady Dorostové unie, kde jsem byl jsem služebně s Honzou nejstarším členem a vstupem do nového *Dorostového odboru*. To vše při vědomí, že opouštím a oslabím dosavadní tým a služebně rozejdu se s přáteli, s nimiž jsem dlouho táhl břemeno pomoci dorostům  v naší církvi a s nimiž jsem se za léta velmi sžil  a spřátelil. Je nesmírně těžké dostat se do situace, kdy existují jen špatná řešení. Je drásavé zraňovat blízké přátelé. Po této stránce těžký rok!

Sjezd Dorostů - první vlajková akce DO. Byl jsem z počátku rezervovaný, ale vše se vyvedlo. Inu nová doba. 

Nová modlitebna

Důležitým bodem pro mě, ale především pro naše společenství ve Frýdku-Místku, bylo dokončení a otevření nové modlitebny. Pronajali jsme prostory a vybudovali útočiště pro sborový život. Je to pro nás velká změna a posun. Konečně hospodaříme na svém, můžeme si dělat co chceme. Máme kde zkoušek, kde se scházet. Máme možnost zůstávat v modlitebně po bohoslužbách. Je to prostě super a jsem za to velmi rád. Pokud by šlo o důležité okamžiky roku 2014, tak to byl právě den *otevření modlitebny* Všichni jsme si oddechli. Já taky. Jsem hrdý na to, že jsme se při práci příliš nehádali a že jsme se na díle podíleli vlastníma rukama. Mám z modlitebny velkou radost. Je však ještě dosti toho, co musíme dodělat. S bratry staršími jsme se shodli, že jsme se snad až do dnešního dne vzpamatovávali z náporu stavby a teprve v roce 2015 jsme schopni něco rozjet.

Nádherná fotka ze stavby

Otevření modlitebny

 

Sborový život

I přes únavu ze stavby žije naše společenství, kde jsem kazatelem, hezkým životem a jsem za ně stále vděčný. Stává se vícejazyčným, začal k nám pravidelně chodit korejský a německý pár. Dokonce i požehnání občas zazní v angličtině a němčině. Akce které pořádáme jsou mixem spontánnosti a organizovanosti. Za jednu z nejpodařenějších považuji skvělý víkend tatínků s dětmi. (Já tam jel z titulu svatého otce, jak mi tu někteří říkají.) Věděli jsme kam jedeme, a to je vše. Děti byly spolu, dokonce nám zahrály divadlo. Vyrazili jsme na super podzimní výlet. Fotky jsou tu: *Nádhera a skvost*.

 Ale i další akce byli krásné třeba pletení věnců, odplutí lodi prázdnin, splutí Hronu s muži atd. Jsem moc rád za společenství, kde se mají členové rádi, mají rádi i mě, a laskavě nesou i mé slabé stránky. Jsem vděčný za bratry starší, hodné a moudré přátele, se kterými se rád setkávám.

Bratří starší se stavitelem modlitebny vprostřed

 Jsem také rád, že jsme se začali setkávat k pravidelným společným modlitbám.

Tábor

Po dlouhé době jsem byl hlavním vedoucím na táboře. Trochu jsem tak ulehčil našemu skvělému vedoucímu, který stavěl svůj vlastní dům. Tak jak je u mě zvykem, zvolil jsem komplikovanější formu. Tábor se konal se uMohelnice, (Foto *zde*.  společně s třebovskou dřevárenskou skupinou Hraničářů. Bylo nás dohromady asi 30. Ve vedení byly dva týmy vedoucích i dětí, které se zpočátku navzájem neznaly. Předlohou děje tábora nám byl historický příběh Konstantina a Metoděje, kterého jsme se snažili až otrocky držet. Výsledkem byla jistá monotónnost příběhu:  boj zrada – podrobení se geránům – zrada –boj pořád dokola. Přesto se tábor se vydařil. Syti dnů jsme opouštěli louku pod hradem Bouzov.

Cesty

Občas si o mě někdo myslí, že jsem velký cestovatel. Já se jen směji. Jezdím stále pouze do Rumunska, na Ukrajinu a na Slovensko. I letos jsem byl v Rumunsku, ale výprava to byla poněkud průšvihová. Jel jsem na ni s jakýmsi přemrštěným pocitem odpovědnosti za její zdar.  O to více jsem byl z ní smutný: trvalý déšť, zpoždění putování, pocit pokoření horami (nedobyli jsme vrchol!), stále vlhko, nemožnost rozdělat oheň... a nakonec se vedoucí ožere (byť nechtě) jako mužik.... Prostě dohromady vzniklo sic dobré divoké putování, ale s dlouhým nepříjemným ocasem. Vyprávění je *zde*.

Jeden z lepších dní..... v Rumunsku

Moc jsem se těšil na podzimní výpravu, pětidenní pánskoujízdu. Bylo to putování vydařené, zralé, poklidné, odpočinkové. I tam pršelo. Ale byl to opravdový putovní skvost. Vyprávím o něm *zde*.

Stožka - mé vysněné místo...

 Na podzim jsem po roce vyrazil na Podkarpatskou rus. I to byla skvělá jízda. Dva dospěli a dva mladí muži. Navštívili jsme družební sbor. Rozdělovali humanitární pomoc Diakonie. S Vaškem Dvorským juniorem jsme pak uskutečnili divokou jízdu – přejeli jsme vysoký hřeben hor (1000 m.) po staré rozbité uherské cestě. Kdo nezažil, nic nepoznal.

Čtyři svatby stačí...

Letošní rok byl pro mě rokem několika svateb, které se mě dotkly více než jindy.  První byla svatba Jana Svobody, kterého jsem kdysi jako mladíka přijímal v Třebové do sboru a přišlo mi to jako včera. Byla krásná i veselá.

Vrcholem svatebních zážitků bylo pro mě bylo slyšet sliby dlouholetého přítele Libora a Evy. Slavnost se konala na romantickém hradě Valdštejn. Dva příběhy samoty se uzavíraly a cosi nového se jemně zjevovalo na obzoru. Hudba, slovo i prostředí tuto jemnost jen podtrhovaly.   Dojemná chvíle, kterou mám v srdci dodnes.

Na dalších svatbách jsem byl oddávajícím. Měl jsem tu velkou čest oddávat svou skvělou neteř Andreu. Svatba to byla vpravdě velkolepá, v divadle Husa na provázku, dramaticky fantasticky zvládnutá. Já tam taky perlil, odkopl vázu, leccos popletl. Všichni se ptali, zdali jsem to dopředu cvičil. Tragedie je, že jsem to necvičil.

Poslední svatbou byla komorní slavnost na zahradě rodinného domku v Tošanovicích. I ta byla vpravdě krásná a dojemná. Mladý zralý pár, který spolu již dlouho žil, dcera jim běhala mezi nohami a přesto se rozhodli dát svému životu Boží řád. Nádherné.

Doteky nebe

Letošní rok byl pro mě zvláštní jakýmisi doteky nebe. A ty nemohu nezmínit. Na táboře mi jednu noc bylo těžko. Sevřela mě úzkost – tábor se neodvíjel tak, jak jsem si představoval, jeden z členů týmu se fysicky sesunul, další den jsem měl odjet kázat do Frýdku. Nebyl jsem schopen spát. Otevřel jsem rozjímavou knihu a čtu:  „Nebojme sa tmy za našimi hranicami. Nebojme sa posla, který k nám z tej tmy prichadza; ten cuzinec so zachmurenou tvárou je posol Boží. Vedie nás na miesto poslednej opustenosti. Vede nás do stredu najhlbšeiho  Tajomstva. Vo svojej bezmocnej opustenostiná čaká bezmocný a opustený Bph.“   

Po přečtení těchto slov jsem pocítil onen hluboký pokoj, který převyšuje všeliký lidský rozum a v zápětí usnul. V sile toho okamžiku jsem došel až na konec roku.

Na stejném táboře jsem prožil ještě jednu zkušenost. Dělal jsem v autě zázemí výpravě. Čekal jsem na poutníky pod starým hradem, děcka nemohla najít cestu, padal večer na obloze červánky. Zase nebylo vše tak, jak jsem si představoval. Opět mě sevřela úzkost. Najednou do ticha zvoní mobil a z něj se ozval hlas synovce Vaška. Volal mi jen tak. Byl na táboře, seděl prý na skále a přemýšlel komu zavolat. Zavolal mě. Vzpomněl jsem si na Krista, kterému Bůh v těžké chvíli posla anděla. I mě Pán Bůh poslal anděla. Podruhé za tábor. Povzbuzen jsa,  jsme vše zvládli do zdárného konce.

Inkriminovaný podvečer, který budu mít dlouho v paměti

Těch dotyků nebe bylo více – třeba výprava se synovcovým oddílem Royal- ranger a mé připraveně-nepřipravené povídání o tom, kdo je to křesťan. Doteky nebe byly i ony zmíněné svatby a ono vzácné pětidenní putování.  Jsem vděčný za tyto cenné Boží okamžiky.

Za závěr mnoha slov

Tak jsem chtěl být stručný a nejsem. Tedy jen heslovitě: Stále jsem administrátorem Frýdlantu a moc mi to pomáhá nejet v zajetých kolejích. |  Občas vyrážím ven se občerstvit a baví mě poznávat tzv. Zadní hory - tedy Beskydy na pomezí Slovenska a Moravy. |  Pečuji o byt rodičů a jsem moc rád, že tam mohu mít dobré studentské nájemníky. |  Konečně jsem po roce koupil auto. |  Absolvoval jsem poslední rádcovskou školu mého života a najednou vidím, že celý projekt asi končí. Smutno. |  Dal jsem také konečně dohromady web o pomoci nemocným podkarpatské Rusi. *Zde*. |  Jsem nesmírně moc rád, že se mohu setkávat a mít hezké vztahy s bráchou a sestrou i s jejich dětmi i s jejich životními druhy.  |   Prožil jsem šok z podzimního návrhu řádu CB. |  Dalším šokem pro mě je chování Ruska a úplné odkopání se pánů Zemana a Klauze. (A to jsem kdys býval Klausovým stoupencem. Ach!)

Závěr roku

Byl hektický nečekanou výpravou sedmnácti Ukrajinců, ale vše dopadlo dobře. Byli hosty nejen u rodiny hospodáře sboru, ale na chvíli i mé sestry a bratra, kteří projevovali své nadšení. Snažím se tak jít ve stopách bratra kazatele Stanislava Heczka a budovat mosty lásky.

Ukrajinský pěvecký sbor

Ohlédnutí za Tadeášem

První dny roku přibývají mrtví blízcí. První den
v roce 2015 zemřel  přítel posledních dvou let Tadeáš Staniek. Kazatel, který vystřídal více církví – ČCE, CSEAV, na konec sloužil v Církvi bratrské. Jeho služba v našich církevních kruzích se scvrkla na několik požehnaných měsíců v Opavě. Posléze se vzbudila jeho stará onkologická nemoc. Statečně s ní s Boží pomocí bojoval až do konce. Ještě v nemocnici mi říkal, že zase připravuje kázání. Moc rád kázal. Kázal hlasitě, jednoznačně, v probuzeneckém stylu. Jeden bratr dokonce v našem sboru prohlásil, že mu Tadeáš řvě do srdce. Tadeáš byl jedním z nepřímějších lidí, co jsem kdy poznal. Dovedu si představit, že právě pro tuto vlastnost mohl být někomu nepříjemný. Jeho výroky typu: „Vím kam jdu, ale umírat se mi nechce“ onu přímočarost podtrhovaly. Jednou jsme u něj byli s Petrem Polachem. Končili jsme naše setkání modlitbou. Prohlásil, že se máme modlit pořádně, to znamená  i se vzkládáním rukou. Tadeáš měl pozorovací dobrý pozorovací talent a rovněž zvláštní dar -  rád se modlil za druhé a pokládal na ně ruce. Vícekrát jsme o tom daru mluvili. Vyprávěl mi co u toho pociťuje. Jak jej Pán Bůh vede. Mnoha lidem posloužil.

Tadeáš zemřel. Je mi to líto. Měl jsem ho rád. Rok před svým odchodem do Boží slávy měl vidění nebe. Dovoluji si kousek ocitovat: „Nyní ta postava Pána Ježíše skutečně byla patrná jako slunce. Zářila záři, ovšem ne pozemskou, jak známe ze strany slunce. Pán Ježíš zářil láskou. To mi také postupně docházelo. Ta jeho záře, byla zář lásky a působila lásku v celé mé bytosti.“  Tadeáš je doma a dýchá v atmosféře lásky. Utrpení skončilo. Ježíš žije a my s ním, srze něho a v něm. 

Zcela osobní ohlédnutí za prof. Jaro Křivohlavým

V sobotu 27. 12. 2014 odpoledne zemřel v požehnaném věku téměř devadesáti let prof. Jaro Křivohlavý. Jeho hvězda zářila na českém křesťanském nebi a byla pro mnohé z nás do značné míry orientačním bodem. O jeho životě bude napsáno zajisté dostatek podrobností  (např. *zde*), ale nedá mi, abych na jeho život  krátce a vděčně osobně vzpomenul.

Vyrůstal jsem ve společenství Církve bratrské na Kounicově ulici a právě zde jsem se s ním setkával velmi často. Elegantní muž, silný vemlouvavý hlas, na první pohled vzdělanec. 

Kázával tu jednou za rok v neděli ráno a večer měl přednášku. Bylo vždy plno, těšil se velké úctě. Byl totiž psychologem, což bylo povolání v minulých socialistických dobách vzácné, natož v církvích. A navíc byl jasným vyznávajícím křesťanem. Jeho psychologické přednášky jsem měl velmi rád už jako malé dítě. Byly živé, plné příkladů a moudrosti života i humoru. (Dotaz: „Bratře doktore, jak se díváte na to, když se dva mladí na veřejnosti líbají?“ Odpověď Jara: „Já se na to obvykle nedívám...“) Značka Křivohlavý byl pojem i jasná autorita.  Věta: „To řekl bratr Křivohlavý“ býval silný argument. Bývaly za ním posílány beznadějné případy manželských krizí. Chudák je ten, jemuž je souzena role spasitele....

Pak se éra Křivohlavého v mém životě nějak uzavřela. Na scénu mého světa přišly nové autority, psychologové hlubinní i povrchní. Křesťanské osobnosti rozličných důrazů. Získával jsem základní rozhled. Na bratra Křivohlavého jsem jakoby pozapomněl, byť ne úplně. Cosi stále zůstávalo. Pronikal jsem do džungle lidských duší, své duše i do duší znalců duší. A tehdy jsem často jsem vzpomínal na jména autorů, které Jaro citovával ve svých přednáškách (např. dr. Mrkvička!), a na myšlenky které říkával.

Pak to přišlo znovu. Dodnes ten večer mám před očima. Bloudil v městě Jeseník. V autě, v radiu jsem poslouchal význačný pořad Českého rozhlasu 6 – Hovory o vztazích. Redaktorka Eva Labusová tam mluvila s prof. Jaro Křivohlavým. Jednoduchost a moudré odpovědi mě znovu uchvátily. Mohl si dovolit ve svém věku mluvit jednoznačně a směrodatně. Jaro zase vstoupil do mého života. Právě ono léto jsem se přestěhoval do Frýdku-Místku. Evangelickým farářem tu byl a doposavad je Jaruv syn, Pavel. Jeho tatínek zde v kostele přednášíval. Pokud jsem mohl, tak jsem si na přednáškách dělal pečlivé poznámky. Poslouchal vyzrálá slova. Zažil jsem i jeho kázání, viděl i jeho postavu v evangelickém taláru.

Jaro stárnul. Sil ubývalo. Požehnaných let přibývalo. Je mi líto, že jsem nestihl jeho poslední přednášku o svém životě, která už byla jasně bilancující. Co jsem stihl byl rozhovor milý bratrem. Letos přebýval u svého syna doma. Osmělil jsem se a nechal se pozvat na kávu. Strávili jsme spolu dopoledne. Seděli u čaje, vedle něj jeho manželka. Ta mu něžně usnula na rameni.

 Povídali jsme dál. Probrali současnou situaci na psychologickém poli, vyprávěl mi o jemu blízkém směru Psychologie zdraví a života. Popisoval mi o osobnosti naší dušiopečující scény.

Jaro vlastně celým svým osobním i profesním životem i ukazoval na to, že je třeba držet se silných a trvalých hodnot – pečovat o vztahy, mít rodinné zázemí, ctít život i životy druhých, odpouštět, neztrácet naději, mít dobré smysluplné cíle života a hlavně mít svůj život ukotven v Kristu. To poslední zdůrazňoval, čím více se přibližoval k branám věčnosti. Dobře věděl, že má odměřené dny a dobře věděl kam jde. Vlastně mi kdysi jako postpubescentovi připadaly jeho hodnoty všední, nemoderní. Proto jsem se od nich na čas vzdálil. Po létech je vidím jako jedinečné a nad drahokamy vzácnější. Tyto řádky jsou malým projevem vděčnosti vzácnému muži prof. Jaro Křivohlavému.

Pár odkazů k jeho životu:

K manželskému soužití: http://www.evalabusova.cz/ankety/zpoved.php

Víra a psychologie: http://www.nase-rodina.cz/article.php?clanek=302

Pořad v televizi o paměti: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/218383-nemuzete-si-vzpomenout-zkuste-akrostika/

Inkriminovaný pořad čro6: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/561241

Cesta z Prahy v kalamitě

V dětství jsem slýchával stupidní básničku „Do Prahy je cesta dlouhá, kdo nevěří...“ No v noci z pondělí (1.12.2014) na úterý  (2.12.2014) jsem zjistil, že se z Prahy dá cestovat plných 21 hodin a to jsem na tom byl ještě hodně dobře. Dovolím si cestu popsat a přidat na svůj blog další železniční zážitek.

V pondělí jsem se vracel ze správní rady Diakonie Církve bratrské. Skončili jsme dříve a já v autě projevoval svou radost na tím, že stihnu v klidu EC Hutnik a tím se dostanu před půlnoci domů. V hale bylo zřejmé, že se něco děje, ale nikdo nic nezpochybňoval, jen na informační tabuli svítily děsivá zpoždění na příjezdu kolem sta minut.

Říkal jsem si, že vše asi bude v pohodě, protože vlaky jezdí dál, nasedl do pohodlného rychlíku Českých drah a ten vyjel, byť pomaleji než obvykle. Nevěnoval jsem pozornost poloze, ale zastavili jsme poměrně záhy za Prahou. Moc mě to nepřekvapilo, očekával jsem zpoždění, vzhledem k tomu co jsem viděl na tabulích. Klidně jsem čekal. Asi po půl hodině přišla průvodčí s tím, že se omlouvá, že bude zpoždění a budeme čekat déle, ale že jinak nic neví.

ilustrační foto, zcela jiná průvodčí, ale jistě tak příjemná, jako ta naše ve vlaku.

Slovo nikdo nic neví se potom opakovalo a bude opakovat v článku vícekrát. Bylo nejnepříjemnější skutečností celé krize. Byť situace přepravců byla jasná a pochopitelná a nikdo se příliš nezlobil.

Mě osobně bylo příjemně, teplo, pohodlí, zásuvka 230 W. Po čase přišla průvodčí a každému dala pokaz na třicet korun ke koupi čehokoliv v jídelním voze. My jsme poděkovali a spíše nás zajímalo, co bude dál. Čekali jsme už asi dvě hodiny. Odpověď na dotazy: "Nikdo nic neví". Snad nejede celá Česká republika. Volal jsem kamarádovi, železničnímu znalci, ten se díval na Babitron a s podivem mi sdělil, že mapa zpoždění je celá bílá, že to tedy vypadá, jako by žádný vlak nejel,ale že odhaduje problém v silné námraze. 

Několikrát kolem nás projel vlak v protisměru, ale pak ticho a klid. Průvodčí ještě několikrát přišla, oznamovala, že nás odtáhnou do nejbližší stanice, potom zpět do Prahy a posléze mluvila o hasičích. Kolem půlnoci jsme se pobavili zprávou z IDNES, že cestující vlaku HUTNIK byli už evakuováni. Tato zpráva vzbudila všeobecné veselí. Strojvůdce během čekání dvakrát popojel a při druhém pojezdu údajně shodil dráty nad námi. Někteří cestující v předních vozech slyšeli ránu, já nic, seděl jsem vzadu. Každopádně zásuvka 230 přestala fungovat, teplota mírně klesla, ale stále byla dostačující. Světlo bylo také. 

Co přestalo fungovat byly automatické dveře a vakuové WC. Brzy přetékaly přes okraj. Zatracená elektronika!

Samoobsluha: Představu o přetékající míse se udělejte sami. 

Navštívil jsem procházkou jiné vagony. Tam, byla situace mnohem nervóznější než v našem veselém vagóně. Zejména některé mladé asertivní ženy se dožadovaly pomoci volaly na polici, hasiče. Zřejmě, že potřebujeme pomoc. Poučovali průvodčí o tom, jak mají fungovat standardní služby. Bylo nám pracovnic ČD celkem líto. Ale nevěděly nic. Zjevnou úlevou pro ni byl příjezd hasiče SŹDC. 

Ilustrační foto - jiný hasič v jiném vlaku. 

Ti odvezli  nemocné cestující a pasažéry s problémy. Potom nám bylo ohlášeno, že budeme odvezeni autobusy, ale snad nikdo pro nás nechce zajet, kraj k tomu má nějaké byrokratické zábrany, jedině prý s hasiči je rozumná řeč. Kolem jedné hodiny v noci jsme byli skutečně za asistence přátelských hasičů evakuováni, pomáhali nám z vlaku po zmrzlé cestě až do autobusu. Jel jsem s posledními lidmi, třetím autobusem, na který jsme si ve vlaku počkali ještě další půl hodinu. Bylo mi jasné, že jdu ve 002:00 do horšího. 

Romatinka nočního nádraží

Doufal jsem, že České dráhy pro své zákazníky něco udělají, ale bylo toho celkem málo. K jejich cti zařídili vstup na WC zdarma. Nadšeně jsem tuto službu využil. Potom jsem se prošel po hale. Zima, chlad, lavečky na krátkodobé posezeni byly obsazeny. Na tabulích zpožděni vlaků v násobcích hodin. V ČD centru, jediném teplejším místě  byly všechny sedadla zcela obsazeny (je jich tam jen několik) a ostatní seděli na zemi. ČD nebyly schopni donést ani židličky. Lidé byli rezignováni, pospávali.

Tu jsme žili svůj noční příběh

Nikdo nic nevěděl. Poptal jsem se co s mou jízdenkou. Ochotně mi byla prodloužena její platnost. 

Vzpomínka na dobrodružnou  noc

Ti kdo chtěli vrátit jízdné, byla jim vrácena dle tarifu drah jen polovina. Po několika hodinách strávených ve vlaku a v noci s neinformovanou vyhlídkou nemožnosti přepravy mi to přišlo jako trapný vtip. Na hodinu jsem se posadil na zem (našel jsem si volné místečko pod přepážkou) a usnul. Kolem čtvrté jsem šel zjišťovat co bude, ale opět nikdo nic nevěděl. Jen probleskovala zpráva, že vlak v 6:11 jistě pojede.

Informovanost byla opravdu velkou nepříjemností. Zpoždění naskakovala v posledních vteřinách. To že jsou vlaky odřeknuty také. V 5:36 měl vyjet vlak Pendolíno a do poslední chvíle tam svítil. Zaměstnanec ČD nás dokonce poslal podívat se na peron jestli tam stojí a pokud ano, tak pojede.  Přitom se muselo dobře vědět, že soupravy jsou roztroušeny po celé trati mezi Prahou a Ostravou a že nic na elektriku nepojede. Nicméně PENDOLINO bylo odřeknuto snad ve chvíli odjezdu.

Těsně po 6:11 zasvítilo na odjezdové tabuli číslo nástupiště a dav se dral rychlostí velikou na nástupiště. Tam vlak ještě nestál, přijel za deset minut. Lidé se cpali do vagónů. já jsem drze vlezl do první třídy. Posadil se a po chvíli jsem usnul. Vzbudil jsem se po hodině kousavou zimou. Z kupé odcházeli lidé a vlak stále ještě stál na peróně Prahy hlavního nádraží. Vyrazil jsem do čela soupravy, zde stál promrzlý zdecimovaný vlakvedoucí. Nic nevěděl. Snad že mašina za chvíli přijede. Stál tu i strojvedoucí a čekal. Od toho jsme se dozvěděli, že traktor (tak nazýval mašinku) přijede z Vršovic. 

Něco podobného pro nás přijelo,  strojvedoucí to nazýval traktor. 

Jiný tvrdil, že potáhne několik elektrických lokomotiv. Jedna cestující si dopomohla k teplu lahví vaječného koňaku a byla v dobrém rozmaru. Čekám dál. Kupé mezi tím obsadili jiní cestující, tvrdili, že nikdo neví kam tento vlak dojede, zdali prý jen do České Třebové.  Předchozí cestující odešli domů. Byli promrzlí, protože ve vlaku se netopilo vůbec. Já byl také zmrzlý, proto jsem opět vyběhl dopředu, kde stále stál vlakvedoucí ještě zmrzlejší a strojvedoucí. Od těch jsem se dozvěděl, že traktor je už v tunelu. Paní s vaječným koňakem si šla kopit další lahev, byla ještě veselejší. Vůbec humor v těchto krizových chvílích hodně pomáhal. Za čas opravdu traktor přijel a my jsme téměř po dvou hodinách vyjeli. Průvodčí pouze proběhl v půlce cesty vlak a prozradil, že jedeme až do Žiliny. Čekal jsem davy na stanicích, ale lidé zřejmě vzdali čekání a naprostou nejistotu co bude. Zastavovali jsme častokrát. Do Ostravy jsme dojeli se zpožděním dvě hodny, což jsem považoval za úspěch. V ostravské čekárně měla velení energická zaměstnankyně, která nabízela zdarma vodu a oznamovala co pojede s tím,že má informace přímo z věže. Vlaky na Frýdek fungovaly v normálním rytmu a tak jsem dojel v klidu domů. na cestě jsem byl 21 hodin.

Doma!!!

Závěrem bych si dovolil zhodnocení:

1) Vyšší moc je něco, co většina lidí je schopna pochopit. Prostě v bouři lodě také nepojedou. Když padají dráty pod těžkou námrazou, vlaky nepojedou také.

2) Nechápu proč byly vypravovány vlaky i přes to, že se vědělo, že skončí někde v trati a bude problém. Například náš vlak skončil kousek za Prahou v Dolních Počernicích. Nemusel vyjet vůbec. Byla by to sice ostuda, ale mezší než čekání a odchod za asistence hasičů.

3) Tragická byla informovanost. Jako by chyběl velitel. Jasný hlas v mlze. Něco typu: Je krize, všechny tratě jsou zaplněny soupravami s lidmi. Snažíme se to řešit. Kdo můžete nejezděte nikam a zůstaňte doma. Do Ostravy zřejmě vypravíme za ráno jediný vlak vyjede se zpožděním, protože nemáme lokomotivy. Nic takového nezaznělo. Nikdo nic nevěděl.

4) České dráhy se mohli mnohem lépe postarat o své cestující. Ale to je těžké, když ve velkém hlavním nádraží už ani nemají kloudné prostory pro podobné krizové situace (stačila by vytopená místnost) a naopak je vše přizpůsobeno nepřizpůsobivým občanům, tedy na krátké sezení.

Ale v zásadě jsem na tom byl poměrně dobře. Skutečná krize vypadá zcela jinak. Teplo ve vlaku, noční bageta a káva. Dojezd domů. Všichni jsme zhýčkaní pohodlím 21. stoletím. Trocha "adrenalinu" neuškodí. 

Údolí Moravské Sázavy

Od znalců tvarů a vývoje povrchu země uslyšíte pojem „průlomové údolí“. Jedno z takových průlomových údolíse pokusím nadšeně popsat.

Umístění

Ať jedete vlakem z Olomouce nebo opačně z České Třebové, pojedete vždy výraznou plochou krajinou.
Za Třebovou, kolem Lanškrouna, doznívá sníženina  Boskovické brázdy a z opačné strany u Zábřeha končí hornomoravský úval. Mezi těmito rovinami se nachází nevysoká, ale významná hradba kopců a kopečků – Zábřežské vrchoviny. Vlak ji propichuje několika tunely, ale když dáte pozor, zjistíte, že rychle uháníte hezkým, výrazným údolím. Řeka Moravská Sázava přitékající od západu doslova prolomila výrazné pásmo kopců a vytvořila ono průlomové údolí. 

To údolí jsem si v létech v Třebové zamiloval a dodnes se do něj vracívám.

Pár zvláštností obyčejného údolí

Přes svou obyčejnost se mi stalo neobyčejným. Nejde o žádný kaňon, ale o obyčejné údolí, obydlené, člověkem ovládnuté. Vede jím silnice, železnice. Dno je tvořeno převážně loukami. Oblouky jsou prokutané super moderními tunely. Údolí v sobě skrývá několik zvláštností a jedno tajemství, které mi dodnes zůstalo utajeno. 

První zvláštnost: Údolím projedete z Čech na Moravu. To je pro mě první zvláštnost. U Hoštena vás uvítá značka olomouckého kraje. I to byl jeden z důvodů, proč jsem do těchto míst jezdíval s náramnou chutí. Úsměvně jsem prchával z Čech domů na Moravu.

Vjezd do Hoštejna, vjezd na Moravu :)

Druhou zvláštností je železniční trať. Když jsem do údolí vstoupil někdy v roce 1999, koleje kličkovaly údolím, opisovajíce jeho tvar. Během mých devítiletých výletů se údolí změnilo, oblouky byly pokráceny četnými moderními tunely. Díky novému trasování tratě vznikly na začátku a na konci údolí tišší a opuštěnější úseky. A vůbec celá oblast více ztichla. Také tím vznikl další unikát. Zastávka Tatenice na mostě mezi dvěma tunely.

Zatávka Tatenice na mostě mezi dvěma tunely. Unikát a dobrý způsob jak utrácet peníze. 

Těleso staré tratě je dodnes patrné, od Lupěného  po něm vede kousek cyklostezky. Na druhém konci, u Tatenic, najdou znalci portál starého tunelu. Když jsem jej kdysi prošel a ucítil vůni dávných parních lokomotiv byl jsem nadšen při pomyšlení, že ještě nedávno jsem tudy jel vlakem.... a nyní stojím v tunelu bez kolejí. Zvláštní pocit.

Starý, opuštěný a z jedné strany zaslepený tunel. Škoda, že jej zaslepili, mohla to být atrakce. 

Tratě se týká třetí zvláštnost. U Hoštejna uvidíte na skále, kde býval hrad, pomník  z roku 1847. Zde se setkaly dvě větve stavby slavné olomoucké dráhy a na památku zde postavili obelisk, připomínající tuto významnou událost.

Poslední zvláštnost se týká třetího průlomu. Od severu z kladské rovinaté pánve se Zábřežskou vrchovinou prolomila další řeka, a to Březná. Teče nádherným chladným údolím, kde se setkáte s masivním výskytem bledulí a skvostnou osadou – Drozdovskou pilou. Což je místo zašlé lázeňské slávy. Údolí Moravské Sázavy vytváří u Hoštejna jakýsi trojprůlom. Toť čtvrtá zvláštnost.

Proslulá hospůdka v Drozdovské Pile

Místo rozjímání a odpočinků

Údolí pro mě bylo místem vydechnutí. Z počátku jsem s chutí jezdíval nad Hoštejn do lesní křižovatky, kde bylo lesní posezení. Říkával jsme tomu moje chata či poustevna. Když jsem potřeboval něco přečíst či napsat, mít klid a soustředěnost jezdíval jsem právě sem. Zde jsem dával dohromady svůj modlitební deník a posléze jej zkoušel na modlitebních cestičkách. Zde jsem prožil dlouhé modlitební rozhodování o svém odchodu do Frýdku-Místku. Údolí jsem tehdy prošel dvakrát. V úterý – nic mi nebylo jasné. Potom následující den stejnou trasu ve středu a večer jsem napsal své rozhodnutí o stěhování. Údolí rozhodnutí.

Obyčejná krása údolí. 

O radostných okamžicích svědčí jeden ze zářijových zápisů v mém občasném deníčku: odpoledne jsem raději vyrazil modlit se ven. Bylo to krásné. Z Tatenic do Hoštějna. Pozdní léto, babí léto, západ, ozářené stále zelené stromy, šumící řeka, skautský tábor, gulášek, Hoštějský hrad. Děkoval jsem Bohu za prázdniny....

Pohled od Hoštejna směrem k Zábřehu. Za stromem schováno staré nádraží.  

Návod na použití

Údolí se dá krásně projet na kole. Od Tatenic silnicí po které moc aut nejezdí. Od Hoštejna po uzoučké silničce a před Hněvkovem po komfortní cyklostezce doplněnou snaživou, naučnou stezkou.

Chcete-li jít pěšky z Tatenic je hezká cesta po pravém břehu vrstevnicovými cestami, které vás odmění výhledy do údolí. Ovšem i cesta zahlubujícím se údolím od Tatenic oblouky Moravské Sázavy je nádherná a díky zmizení tratě pod zem i tichá. Od Hoštejna lze krásně jít silničkou.

Ale opět jde jít i vrstevnicovými cestami, které jsou však bočním zaříznutým údolím delší než údolní cesta. Sestup je potom příhodný loukami nad vesničkou Lupěné. Zde končí všechny cesty průlomovým údolím. Vřele doporučuji zdejší hospůdku, které je žel už málo otevřená. Vyznačuje se pozoruhodností, zastřešeným mostkem přes místní potok.

Místo hledání a nenalézání

Jen citem odhaduji, že od hornmoravského úvalu údolím pronikají teplomilné druhy. Osluněná stráňka pod hoštejnským hradem  mi již jako teplomilná vyloženě připadá, ale marně jsem pátral v diplomových pracích studentů. Byla však pro mě vždy milým pozdravem jižních krajin.

Rovněž jsem měl při výpravách zjevný pocit, že od chladných až podhorských Tatenic postupně přejdete do teplejších krajů Hané, byť horní Hané.

Údolí skrývá ještě jedno tajemství, kvůli kterému jsem tam chodíval. Už v dětství jsem se dívával na mapu Olomoucka a v místě u Hoštejna byla vyznačena jeskyně. A to ne jedna. V pozdějších mapách, včetně KTČ 1:50 000, je už vyznačena jen jedna jeskyně. Místo jsem hledal, ale marně. Očekával jsem štolu. Slyšel jsem cosi o těžbě uhlí. Nic jsem nenašel. Jeden dřevař, v hoštejnské hospůdce mi potvrdil, že tu cosi je. Dokonce mi prozradil i jiná místa, ale jsou to spíše jen liščí nory. No nevím. Ale kdyby někdo z vás jeskyni našel, jistě mi napište.

Přeji krásnou výpravu!

Publikováno ku příležitosti setkání "Most mezi puťáky, listopad 2014"