Bílý sníh a černá svědomí mého života (2025)

 Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky pokryl české i slovenské kraje sníh. Mám rád ty chvíle čerstvé bílé pokrývky. Čas se zastaví a na celý kraj se snese zvláštní pokoj. Jakoby ptáci, lidé, stromy zatajily dech. 

Bílá pokrývka mi připomíná lákavou čistotu. Jak příjemné bylo „zababušit“ se do doslova svítících se peřin tedy mé tety Anny. 

Když se někdy hodně ušpiním, rád potom sáhnu pro bílé ošacení. Nakonec i sněhobílé šaty nevěsty promlouvají beze slov.

Samozřejmě existuje i duševní čistota. Mnohokrát jsem se setkal s lidmi, jejichž život mi připadal čistý, myšlenky neposkvrněné. I oni mi připomínají mi čistou, sněhem pokrytou krajinu. Po setkání s nimi ve své duši ztichnu a tak trochu se stydím. Ony osoby s úsměvem nazývám „černá svědomí mého života“. Spisovatel a cestovatel dr. Miroslav Nevrlý ve své půvabné knize Karpatské hry popisuje večer, kdy zaklepal na dveře kláštera, jako osamělý poutník. Otevřely mu, jedinému muži vprostřed hor, čtyři jeptišky. Za kamennou zdí ve večerním slunci zářily bílé lliie a kvetly červené máky. Ustlali mu v oddělené komůrce. Celé své vyprávění autor končí povzdechem: „Nikdy jsem před usnutím nezažil větší mír v srdci a nikdy víc se nestyděl za svou černou chtivou duši.“

Čistota provokuje. Oblékneme-li do čistých šatů naše děti, velmi rychle je ušpiní a nejlépe spadnou přímo do bláta. Objeví-li se v našem okolí hezká čistě natřená zeď, je brzy pošpiněna nepochopitelnými „klikyháky“. Má-li někdo z lidí povahu čistou a čestnou často se stává jeho čistota středem pomluv a hanlivých slov. Byla by velká škoda, kdybychom se my takových lidí kolem sebe zbavovali. Jsou darem od Boha, připomínají nám vyšší cestu a dávají tušit, že život může být opravdovější a krásnější. Vždyť čistá duše dohlédne dál než tisíc ďáblů. Ano, „blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha.“, připomíná Kristus.

Ve svém životě mám celou sbírku přátel, které nazývám černé svědomí mého života. Mnozí z nich mi už poodhalili, že si je jen idealizuji. Ale přesto, jsem za tuto svou sbírku velmi vděčný a hýčkám ji, stírám z ní prach. Chovám se k ní jako k prvnímu poprašku sněhu. Naslouchám jejich nemluvnému kázání života. Vedou mě k dávné biblické modlitbě: „Stvoř ve mě srdce čisté Bože, a ducha přímého obnov v mém nitru.“ 

Přeji Vám bílé a čisté Vánoce. A pokud budou bez sněhu, tak Vánoce s čistou duší.

(Psáno pro Český rozhlas Ostrava (2016)
a přepracováno pro Staroturanský zpravodaj (2025)

Lučanská Fatra - pozdní sběr 2025

Byl to nádherný čas v horách, s (pod) zimní atmosférou a u mě s (post)covidovou únavou. Ale sečteno podtrženo: Skvělé.

Neděle večer před Strečnem

Pondělí 13.10.2025

Měl jsem se přidat už v neděli večer, ale byl jsem v bídném fyzickém stavu (v sobotu večer náhlá teplota přes 38). Přidal jsem se až v pondělí brzy ráno. Vyjel jsem z Bratislavy neranějším vlakem, ze Žiliny taxíkem do Stráňan a odtud vzhůru. Začalo pršet, nebyl to zrovna slejvák, ale pršelo. Došel jsem na tábořiště pod horou Polom (1010) celkem brzy. Většina poutníků byla ještě ve stanech. Byl jsem mokrý zevnitř i vně: propocený a zmoknutý.

Sešlo se nás celkem hodně: Míša, Kaja, Petr, Martin, Ondra, Hanka, Dan, Michal, Kristián, Jana. Ráno jsem se přidal já a Viktor. Po cestě Libor. Dohromady 14 osob.

Ranní déšť pominul a mraky začaly stoupat. Nádhera. Když jsme šli pro vodu už se objevila v roztržených mračnech modrá obloha.

Vyšli jsme tradičně hodně pozdě (11:00). Mlha viditelně ustupovala. Nabíráme výšku. Scenérie lesa nádherné, včetně hry světla a mlhy. 

Dobyli jsme Minčol (1364). Všichni šli pohodlným tempem, jenom já se táhnul jako šnek. Byl jsem mrtvej. Snad covid, snad probdělá noc. 

Výhled byl skvělý. Na západě Vysoké Tatry a na východě beskydský obzor. Zvláště toto panorama mě naplnilo radostí. Lysá hora, Travný, Smrk, Kněhyně. Byl jsem až dojat.

V dálce cíl naší výpravy

Vrchol Velká Lúka (1475) jsme dobyli za začínajícího soumraku. Nádhera: kosodřevina, louky, rozhledy, oblé obzory a navíc zapadající slunce. 

Obzory s Kľakem (vlevo a Strážovem (vpravo)

Atmosféra famózní. Nepříjemné jen bahno na cestě.

Poslední vrch Martinských holí nese jméno Veterný  (1442). Nezapřel své jméno. Vyfukovalo na něm, ale poskytl poslední podvečerní výhled.

Z Velké Lúky nás čekala cesta na Hornu Lúku, která ovšem není "hore", ale "dole", o dvěstě výškových metrů. Na tábořiště jsme dorazili až zcela po tmě. Já jsem odpadnul. Byl jsem tuhý. Ani k ohni jsem nešel, ani nevečeřel. Ale jistě vládla dobrá pohoda. 

Úterý 14. 10. 2025

Ráno na stanech námraza. U ohně všichni v zimním oblečení. Zapuzuji myšlenku sestoupit a vzdát výpravu. A dobře jsem udělal.

Putování jsme zasvětili vzpomínce nedávno zemřelého milovníka hor, kazatele a překladatele Mirka Paláta. Ráno jsem přečetl vzpomínku, kterou jsem po jeho úmrtí napsal. 

Trochu jsme zavzpomínali. Písemně je → zde. ←

Potom už Hanka, Martin, Ondra a Petr plánovaně opustili putování. Vyšli jsme opět celkem pozdě. Před námi cesta zalesněným hřebenem, s přestávkou v sedle Mariková. Další cesta byla krásná, táhlá, s nádhernými lesními partiemi. Moc fotek z cesty není...něchtělos e zastavovat, sundávat rukacice, fotit, nasazovat rukavice atd.... :-)

Cíl byl vrch Hnilická Kyčera (1218). Dobil jsem ho opět před západem slunce. Uff! Konečně v cíli! Seběhnout do sedla nebude problém. No, byl to problém. Bláto, padák, člověk si připadal jako na běžkách. Jel jsem po nohách, po zadku, po batohu, po kolenou. Přidržoval jsem se keřů a stromů. Ani v lese to nebylo lepší. Klouzaly pro změnu listy. Nastala tma. Chlapci mi vyšli naproti. Hodní.

Jak jsem byl rád, že už jsem v sedle! Čekal na nás milý slovenský turista. Překvapený našimi nočními sestupy, vínem, bohatýrským jídlem. Strávili jsme pěkný večer v povídání, s kytarou. Nádhera.

Středa 15.10.

Další den, další pozdní odchod: Krásné ráno. Povídání. Zima už ne tak velká. Opustil nás Libor, Petr a Kristinán. Zbylo nás pět. A před námi zase nádherné putování. Vedlo po úzkých loukách s výhledy, solitérními stromy a dokonce s jednou horskou partií okolo vrchu Skalka (1192). Občas lehce zapršelo. Občas Mlha. Občas se zázračně vyjasnilo. 

Magický vrch, který lákal každého fotografa. Dutá skála (1054) 

V dálce Kľak

Kľak, tentokrát příblížený

Tam jsem na chvíli přerušil volný den a udělal si v místě se signálem „kancelář“ a řešil naléhavé, ale hezké služební věci. Ten den jsme toho moc toho neušli. Asi hlavně díky mému šnečímu pochodu. Děkuji spoluputovníkům za trpělivost.

Skončili jsme za světla ve Vričanském sedle. Zbylo dosti času na postavení stanu, na rozdělání ohně., na bohatýrskou večeři ze zbytků. Vody bylo ve studánce dosti. Hlídal ji mlok. Zpívali jsme, povídali. 

Čtvrtek 16. 10. 

Ráno zapršelo, ale opět bylo krásně. Rozdělili jsme se. Michal, Miša a Kaja vyrazili ještě na Klak. Já spěchal na schůzi bytových družstevníku v Brně. Mrzelo mě to, ale musím vykazovat aktivitu, když tam nebydlím. Klak lákal. 

Přišel čas loučení se milým sedlem, se studánkou a s horami. S Danem sestupujeme fantastickým blátem, které pro nás připravila lesní technika. V nižších partiích jsme byli pod hranicí mračen a kochali jsme se nádhernými podzimními výhledy. Litujeme dobyvatele Klaku, budou asi bez výhledu.

Končíme v dědině Vricko a začíná souboj s časem a zpožděními. Stiháme vlak ve Vrútkách, ale má zpoždění. Nestíháme ani autobus v Trenčíně. Nestíháme další autobus v Bratislavě. Poslední možný vlak do Brna jen zázrakem malé zpoždění. Schůzi jsem stihnul a bylo dobře, že jsem se tam ukázal.

Dobyvatele Klaku vystoupali na nejjižnější vrch Lučanské Fatry Klak (1351). Hora byla, žel, v mlze.  Všichni v pohodě došli a stihli vlaky do Prahy.

Závěrem

Celkově hodnotím výpravu velmi pozitivně. Osobně budu vděčný za to, že jsem to nevzdal a v horách setřepal všechny covidy a rýmečky. Dlouho mi nebylo tak dobře, jako po putování.  Jsem také vděčný za opravdu pod (před) zimní počasí, které vyzkoušelo naši odolnost. Taky děkuji trpělivým spolu-putovníkům, pro které jsem byl závažím na ocasu výpravy. A snad nikdy jsem nebojoval doma s tolika  zbytky bláta na botách, kalhotách, bundě, stanu, karimatce, spacáku.

Soli Deo Gloria!
Za krásný podzim, za krásné putování, za ochranu, za krásné a laskavé společenství i za setřepání nemocí.