sobota 25. srpna 2018

Moje vzpomínka na Jiřího Lukla


Legendy mého života odcházejí. Kazatel Jiří Lukl byl jistě takovou legendou. 


V naší rodině se Jiří těšil velké úctě. Oba mí rodiče jej měli velmi rádi. Jirku jsem znal od svých dětských  let a on mi to často, s úsměvem na rtech, připomínal. I když byl kazatelem v Rakovníku či v Olomouci, stejně se k nám, do Brna, vracel za svou rodinou. Často tu kázával, přednášel o Biblické společnosti, o Izraeli, a tak jsem jej často vídával a slýchával. Mé sympatie k tomuto štíhlému, suššímu kazateli rostly. Všiml jsem si rovněž jeho titulu doktora teologie, což  bývalo v nesvobodných dobách něčím výjimečným. Očekával jsem, že jeho kázání budou doktorsky učená. Nebyla, což bylo krásné, vyznívala z nich prostá láska k Pánu Ježíši a velká úcta k Bibli.

Jiří se moc neměnil.....

Stavovali jsme se u něho občas  v Olomouci, kde býval kazatelem. Ptával jsem se maminky, jak to, že není se „strýčkem“ kazatelem jeho manželka. Rodiče to obvykle nějak zamluvili. Ale časem jsem pochopil, že měl v té době složitý rodinný život. Mnohem později jsem za ním přišel s prosbou, aby byl hlavním řečníkem na víkendovém setkání o vztazích mezi „holkama a klukama“. Jiří se na mě usmál a řekl: „Ale já po této stránce zrovna nejsem dobrý příklad  pro mládež.“ Já jsem mu řekl, že právě proto jsme jej vybrali. Úkolu se zhostil skvěle. Jiří mimo jiné připomenul, že láska je nemoc, příjemná a krásná nemoc činící člověka bezmocným. Věděl jsem, že jsem pozval skvělého člověka, který něco ví o radostech i úskalích  vztahů.


Později mi Jiří jako vedoucímu mládeže v Brně představil své syny. Doslova to bylo zjevení. Vlastně jsem je vůbec neznal. Ale už tehdy to byli skvělí lidé. Prožil jsem s nimi mnoho hezkého, včetně spanilé jízdy do Irska. Máme se rádi dodnes.

Oba Luklovci vpravo dole na kraji. Foto z bájné výpravy do Irska. 

Jeho vyznání, které zaznělo na pohřbu, že se se svou manželkou Lydií se mají stále více rádi, bylo až dojemné. Poslední léta jsem je vídával jen spolu. Na návštěvách, na společné cestě do Izraele, který Jiří miloval, na pastorálkách. Naposledy jsme se viděli u nás na Čeladné, kde byli v lázních. Navštívil jsem je a dlouho jsme si povídali. Když jsem viděl vitalitu obou, nenapadlo mě, že je to poslední delší setkání.

Manželka Jiřího, Lydie. Žel jsem nenašel lepší fotografii. 

Jiří byl pro mě jakýmsi přítelem, který se vždy zjevil, když bylo potřeba. Třeba jednou jsme konali se staršími dorostenci spanilou herně experimentální a zároveň evangelizační výpravu do Bílých skal. Byl jsem, už nevím kým, důrazně napomenut, že odvádím dětí od církve a od Krista, když s nimi odjíždím i na neděli. Bylo mi tehdy smutno. Nakonec jsem zavolal Jiřímu, zdali by nechtěl přijet a udělat nám bohoslužbu. Jiří se na moc neptal a ani nehodnotil mravokárce. Prostě přijel. V saku s námi hrál lesní hry (s chutí a přesností střílel po dětech papírovými míčky) a potom měl pro nás přírodní kázání. V nouzi poznáš přítele. Kdo ví, zda děti ocenily, že za nimi do lesa přijel ředitel České biblické společnosti.

Kraj Bílých skal, kam za námi Jiří obětavě jel

Jiří mě ovlivnil i teologicky. Jako anděl se v důležitou chvíli zjevil a něco důležitého řekl. Na jedné cestě jsem se nějak mladicky rozhorlil a on mě laskavě a s úsměvem poučil, že jsem zjevně pod špatným vlivem fundamentalistů. Včas jsem mohl nabrat lepší kurz myšlení.
Jindy jsem se zúčastnil lehce alternativní teologické konference, která mi trochu zamotala hlavu. A najednou se v průjezdu zjevil Jiří a vyptával se, kde jsem byl. Já mu vše vylíčil. A on mi tehdy znale odpověděl: „Petře, to jsou všechno naši lidé, těch se drž!“
Jiří si při svých kázáních nevymýšlel, nevytvářel konstrukce, kázal o tom, co četl v Bibli. I já se tak snažím kázat.


Poslední vzpomínka. K naší vážně nemocné mamince jsme zavolali jeho přelaskavou manželku Lydii. Jiří jí dělal taxikáře. Přijel s ní a trpělivě  na ni čekal v autě. Nechtěl dál, byl asi velmi unavený, přesto přijel a čekal. Tiše sloužil.
Jiří byl pro mě velmi blízký přítel a bratr v Kristu, byť na dálku. Byl pro mě příkladem trpělivosti, laskavosti i uměním suchého humoru. Je mi líto, že odešel, ale vím, že odešel domů. Měl jsem ho rád.
Samému Bohu budiž sláva za Jeho život.

3 komentáře:

  1. Amen .... A chvála Pánu Bohu za Tebe.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za vzpomínky, ač jsem Jiřího moc neznal, tak jsem z něho měl stejný pocit, jaký ty popisuješ že opravdu byl.

    OdpovědětVymazat