Bílý sníh a černá svědomí mého života (2025)

 Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky pokryl české i slovenské kraje sníh. Mám rád ty chvíle čerstvé bílé pokrývky. Čas se zastaví a na celý kraj se snese zvláštní pokoj. Jakoby ptáci, lidé, stromy zatajily dech. 

Bílá pokrývka mi připomíná lákavou čistotu. Jak příjemné bylo „zababušit“ se do doslova svítících se peřin tedy mé tety Anny. 

Když se někdy hodně ušpiním, rád potom sáhnu pro bílé ošacení. Nakonec i sněhobílé šaty nevěsty promlouvají beze slov.

Samozřejmě existuje i duševní čistota. Mnohokrát jsem se setkal s lidmi, jejichž život mi připadal čistý, myšlenky neposkvrněné. I oni mi připomínají mi čistou, sněhem pokrytou krajinu. Po setkání s nimi ve své duši ztichnu a tak trochu se stydím. Ony osoby s úsměvem nazývám „černá svědomí mého života“. Spisovatel a cestovatel dr. Miroslav Nevrlý ve své půvabné knize Karpatské hry popisuje večer, kdy zaklepal na dveře kláštera, jako osamělý poutník. Otevřely mu, jedinému muži vprostřed hor, čtyři jeptišky. Za kamennou zdí ve večerním slunci zářily bílé lliie a kvetly červené máky. Ustlali mu v oddělené komůrce. Celé své vyprávění autor končí povzdechem: „Nikdy jsem před usnutím nezažil větší mír v srdci a nikdy víc se nestyděl za svou černou chtivou duši.“

Čistota provokuje. Oblékneme-li do čistých šatů naše děti, velmi rychle je ušpiní a nejlépe spadnou přímo do bláta. Objeví-li se v našem okolí hezká čistě natřená zeď, je brzy pošpiněna nepochopitelnými „klikyháky“. Má-li někdo z lidí povahu čistou a čestnou často se stává jeho čistota středem pomluv a hanlivých slov. Byla by velká škoda, kdybychom se my takových lidí kolem sebe zbavovali. Jsou darem od Boha, připomínají nám vyšší cestu a dávají tušit, že život může být opravdovější a krásnější. Vždyť čistá duše dohlédne dál než tisíc ďáblů. Ano, „blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha.“, připomíná Kristus.

Ve svém životě mám celou sbírku přátel, které nazývám černé svědomí mého života. Mnozí z nich mi už poodhalili, že si je jen idealizuji. Ale přesto, jsem za tuto svou sbírku velmi vděčný a hýčkám ji, stírám z ní prach. Chovám se k ní jako k prvnímu poprašku sněhu. Naslouchám jejich nemluvnému kázání života. Vedou mě k dávné biblické modlitbě: „Stvoř ve mě srdce čisté Bože, a ducha přímého obnov v mém nitru.“ 

Přeji Vám bílé a čisté Vánoce. A pokud budou bez sněhu, tak Vánoce s čistou duší.

(Psáno pro Český rozhlas Ostrava (2016)
a přepracováno pro Staroturanský zpravodaj (2025)

Lučanská Fatra - pozdní sběr 2025

Byl to nádherný čas v horách, s (pod) zimní atmosférou a u mě s (post)covidovou únavou. Ale sečteno podtrženo: Skvělé.

Neděle večer před Strečnem

Pondělí 13.10.2025

Měl jsem se přidat už v neděli večer, ale byl jsem v bídném fyzickém stavu (v sobotu večer náhlá teplota přes 38). Přidal jsem se až v pondělí brzy ráno. Vyjel jsem z Bratislavy neranějším vlakem, ze Žiliny taxíkem do Stráňan a odtud vzhůru. Začalo pršet, nebyl to zrovna slejvák, ale pršelo. Došel jsem na tábořiště pod horou Polom (1010) celkem brzy. Většina poutníků byla ještě ve stanech. Byl jsem mokrý zevnitř i vně: propocený a zmoknutý.

Sešlo se nás celkem hodně: Míša, Kaja, Petr, Martin, Ondra, Hanka, Dan, Michal, Kristián, Jana. Ráno jsem se přidal já a Viktor. Po cestě Libor. Dohromady 14 osob.

Ranní déšť pominul a mraky začaly stoupat. Nádhera. Když jsme šli pro vodu už se objevila v roztržených mračnech modrá obloha.

Vyšli jsme tradičně hodně pozdě (11:00). Mlha viditelně ustupovala. Nabíráme výšku. Scenérie lesa nádherné, včetně hry světla a mlhy. 

Dobyli jsme Minčol (1364). Všichni šli pohodlným tempem, jenom já se táhnul jako šnek. Byl jsem mrtvej. Snad covid, snad probdělá noc. 

Výhled byl skvělý. Na západě Vysoké Tatry a na východě beskydský obzor. Zvláště toto panorama mě naplnilo radostí. Lysá hora, Travný, Smrk, Kněhyně. Byl jsem až dojat.

V dálce cíl naší výpravy

Vrchol Velká Lúka (1475) jsme dobyli za začínajícího soumraku. Nádhera: kosodřevina, louky, rozhledy, oblé obzory a navíc zapadající slunce. 

Obzory s Kľakem (vlevo a Strážovem (vpravo)

Atmosféra famózní. Nepříjemné jen bahno na cestě.

Poslední vrch Martinských holí nese jméno Veterný  (1442). Nezapřel své jméno. Vyfukovalo na něm, ale poskytl poslední podvečerní výhled.

Z Velké Lúky nás čekala cesta na Hornu Lúku, která ovšem není "hore", ale "dole", o dvěstě výškových metrů. Na tábořiště jsme dorazili až zcela po tmě. Já jsem odpadnul. Byl jsem tuhý. Ani k ohni jsem nešel, ani nevečeřel. Ale jistě vládla dobrá pohoda. 

Úterý 14. 10. 2025

Ráno na stanech námraza. U ohně všichni v zimním oblečení. Zapuzuji myšlenku sestoupit a vzdát výpravu. A dobře jsem udělal.

Putování jsme zasvětili vzpomínce nedávno zemřelého milovníka hor, kazatele a překladatele Mirka Paláta. Ráno jsem přečetl vzpomínku, kterou jsem po jeho úmrtí napsal. 

Trochu jsme zavzpomínali. Písemně je → zde. ←

Potom už Hanka, Martin, Ondra a Petr plánovaně opustili putování. Vyšli jsme opět celkem pozdě. Před námi cesta zalesněným hřebenem, s přestávkou v sedle Mariková. Další cesta byla krásná, táhlá, s nádhernými lesními partiemi. Moc fotek z cesty není...něchtělos e zastavovat, sundávat rukacice, fotit, nasazovat rukavice atd.... :-)

Cíl byl vrch Hnilická Kyčera (1218). Dobil jsem ho opět před západem slunce. Uff! Konečně v cíli! Seběhnout do sedla nebude problém. No, byl to problém. Bláto, padák, člověk si připadal jako na běžkách. Jel jsem po nohách, po zadku, po batohu, po kolenou. Přidržoval jsem se keřů a stromů. Ani v lese to nebylo lepší. Klouzaly pro změnu listy. Nastala tma. Chlapci mi vyšli naproti. Hodní.

Jak jsem byl rád, že už jsem v sedle! Čekal na nás milý slovenský turista. Překvapený našimi nočními sestupy, vínem, bohatýrským jídlem. Strávili jsme pěkný večer v povídání, s kytarou. Nádhera.

Středa 15.10.

Další den, další pozdní odchod: Krásné ráno. Povídání. Zima už ne tak velká. Opustil nás Libor, Petr a Kristinán. Zbylo nás pět. A před námi zase nádherné putování. Vedlo po úzkých loukách s výhledy, solitérními stromy a dokonce s jednou horskou partií okolo vrchu Skalka (1192). Občas lehce zapršelo. Občas Mlha. Občas se zázračně vyjasnilo. 

Magický vrch, který lákal každého fotografa. Dutá skála (1054) 

V dálce Kľak

Kľak, tentokrát příblížený

Tam jsem na chvíli přerušil volný den a udělal si v místě se signálem „kancelář“ a řešil naléhavé, ale hezké služební věci. Ten den jsme toho moc toho neušli. Asi hlavně díky mému šnečímu pochodu. Děkuji spoluputovníkům za trpělivost.

Skončili jsme za světla ve Vričanském sedle. Zbylo dosti času na postavení stanu, na rozdělání ohně., na bohatýrskou večeři ze zbytků. Vody bylo ve studánce dosti. Hlídal ji mlok. Zpívali jsme, povídali. 

Čtvrtek 16. 10. 

Ráno zapršelo, ale opět bylo krásně. Rozdělili jsme se. Michal, Miša a Kaja vyrazili ještě na Klak. Já spěchal na schůzi bytových družstevníku v Brně. Mrzelo mě to, ale musím vykazovat aktivitu, když tam nebydlím. Klak lákal. 

Přišel čas loučení se milým sedlem, se studánkou a s horami. S Danem sestupujeme fantastickým blátem, které pro nás připravila lesní technika. V nižších partiích jsme byli pod hranicí mračen a kochali jsme se nádhernými podzimními výhledy. Litujeme dobyvatele Klaku, budou asi bez výhledu.

Končíme v dědině Vricko a začíná souboj s časem a zpožděními. Stiháme vlak ve Vrútkách, ale má zpoždění. Nestíháme ani autobus v Trenčíně. Nestíháme další autobus v Bratislavě. Poslední možný vlak do Brna jen zázrakem malé zpoždění. Schůzi jsem stihnul a bylo dobře, že jsem se tam ukázal.

Dobyvatele Klaku vystoupali na nejjižnější vrch Lučanské Fatry Klak (1351). Hora byla, žel, v mlze.  Všichni v pohodě došli a stihli vlaky do Prahy.

Závěrem

Celkově hodnotím výpravu velmi pozitivně. Osobně budu vděčný za to, že jsem to nevzdal a v horách setřepal všechny covidy a rýmečky. Dlouho mi nebylo tak dobře, jako po putování.  Jsem také vděčný za opravdu pod (před) zimní počasí, které vyzkoušelo naši odolnost. Taky děkuji trpělivým spolu-putovníkům, pro které jsem byl závažím na ocasu výpravy. A snad nikdy jsem nebojoval doma s tolika  zbytky bláta na botách, kalhotách, bundě, stanu, karimatce, spacáku.

Soli Deo Gloria!
Za krásný podzim, za krásné putování, za ochranu, za krásné a laskavé společenství i za setřepání nemocí.

Zemřel Mirek Palát - muž, který žasnul nad krásou evangelia (8.11. 1952- 27.9. 2025)

  V tichosti a jakoby zdánlivě bokem církevního světa zemřel kazatel Mirek Palát, ordinovaný kazatel Církve bratrské, pro mě mimořádná a tajemná osobnost. Někdo jakoby z jiného světa. 

Muž vroucího vztahu k evangeliu Pána Ježíše Krista, který řekl:  „Kdo věří ve mně, proudy živé vody potečou z jeho nitra.“ Ze srdce Mirka ke mně proudil pramen neskutečně čisté, až destilované živé vody evangelia.

Když jsme spolu naposled seděli v kapli Masarykova onkologického ústavu, zpívali jsme píseň „Ó Pane, přijmi oběť chvály“. Po chvíli jsme došli k pasáži: „Když zhasly všecky hvězdy klamné | za noci v branách hrobových, | ty v oběť dal jsi život za mne, | na sebe vzals můj těžký hřích. | Tvá krev, tvé přehluboké rány | jsou schránou mojí jedině | a otevřou mi nebes brány | z milosti v smrti hodině.“ Při poslední větě Mirek až v úžasu vydechoval: „To je krása, to je taková krása.“  Ano, Mirek mi svým zjevem i svými slovy ukázal na krásu evangelia.

Kaple MOU (někdy vlevo sedí Mirek, není vidět)

Mirka jsem znal od svých dorosteneckých let. Byl na zhruba půl roku kazatelem v Brně, zastupoval za kolegu. Z této doby vzpomínám na jeho kázaní »O koukolu a pšenici«. A díky jeho výkladu si dodnes pamatuji, že koukol je ve skutečnosti jílek mámivý. 

Už tehdy bylo o Mirkovi známo, že je jazykově velmi zdatný. Jeho angličtina se vyznačovala brilantností. Ale nejen „english“. Cestou do Rumunska se pouhým listováním v rumunské konverzaci naučil celkem slušně domluvit jazykem „dágů“, což nám bylo v horách velmi užitečné. Mimo jiné se naučil otázku: „Jste křesťané?“ A tak jsme se, díky jemu, uprostřed hor, spřátelili se skupinou mladých rumunských věřících.

Mirek (zcela vlevo) na puťáku s mládeží v Rumunsku

Naše cesty se potkaly v mé pozdní pubertě. Bylo mi sedmnáct. Studoval jsem střední školu a díky tomu jsem byl i na tradiční chmelové brigádě. Nedaleko od našeho „brigádiště“ byl Rakovník, kde působil Mirek jako kazatel. V hlavě mi tajně hryzala otázka, zda se nemám dát na cestu kazatele, a chtěl jsem si o tom s někým vhodným popovídat. Vyhledal jsem ho. Mirek byl pro mě tehdy trochu známý a trochu neznámý. Jeho vidění mého života bylo až prorocké. Řekl něco ve smyslu: „Pokud bude Pán Bůh chtít, on si tě jednou povolá…“ Tehdy se naše životy trochu propojily. Ne moc. Spíše jsem ho čas od času vyhledal. Přítel na dálku. Velmi vzácný přítel.

Vzpomínám, že byl s námi na výše zmíněném puťáku mládeže v Rumunsku. Jeho občasné poznámky byly vynikající a opět jakoby z jiného světa. Moudré. Nerozdělovaly, spojovaly. Jeho modlitby byly rovněž krásně jednoduché. Dodnes se modlívám po jeho vzoru prostě: „Děkuji za tvůj kříž.“ Ta čtyři slova dokázal vyslovit tak jemně a uctivě, že bylo jasné, že nejde o pouhé „klišé“. Na puťáku kázával v kleče. Po putování si vždy liboval, protože se mu zlepšily výkony v atletice. Mirek byl nadšený sportovec. Skákal do výšky, házel koulí a diskem.

Mirek při kázání zcela vpravo

Další rok jsem byl opět na chmelové brigádě. Neváhal jsem a opět se vydal za Mirkem. V hlavě mi vířily jiné myšlenky. Mohu zhřešit neodpustitelným hříchem? A vůbec, čemu jako křesťan věřím? (Měl jsem tehdy zajímavé rozhovory o víře se svými spolužáky.) Nechal mě tehdy opsat jeden výklad z epištoly Židům, pečlivě, slovo od slova. Dodnes mám ten kousek papíru schovaný. A na biblické hodině jsem tenkrát uslyšel doslova „destilát evangelia“. Jakou dětskou prostotou vysvětloval slovo eu-angelion – radostná zpráva. Zpráva o tom, že Pán Bůh dodnes miluje tento svět. K poznámkám z jeho kázání jsem se tolikrát vracel, že jsem je ztratil. Něco v hlavě snad zůstalo.

Později jsme se opět sešli. Byl jsem starší. Přede mnou výzva, zda vést mládež ve společenství na Kounicově. Byla to tehdy minimálně třicetičlenná skupina. Opět jsem jej vyhledal a ptal se ho, zdali mám tento úkol vzít. Jeho odpověď byla opět z jiného světa: „Hlavně měj pokoru včas odejít, i když by se ti velmi dařilo, včas skonči.“ Jeho slova jsem zachoval v mysli.

Později jsem jezdil z titulu staršího brněnského sboru kázat do Třebíče, Mirkovy domoviny. Laskavě komentoval má kázání: „Víš, že na toto téma je i jiný výklad…?To jsem rád, že to víš.“ Už nebyl kazatelem na sboru. Věnoval se překládání, průvodcovství a učitelství. Popisoval mi, jak uctivě a přepečlivě překládá knihu „Základy křesťanství“ od Jamese Boice. Řešil například významový rozdíl mezi pojmem »smírný kříž« a »smírčí kříž«. Nakonec se rozhodl překládat tento pojem opisem. Výsledek překládání byl jasný. Kvalita převední do češtiny předčila samotný originál, jak poznamenal redaktor knihy. Snad nejcennější na této knize jsou poznámky překladatele pod čarou. 

Často jsme v té době spolu obědvávali. Všeobecně byla o Mirkovi známa jeho jídelní nepraktičnost. Vždy jsem donesl kostku zmražené polévky, případně připravené maso a on měl na starost přílohu. Oba jsme byli spokojeni.

V Třebíčí jsme se nejednou potkali v pravoslavném chrámu. Zašel jsem do něj, protože jsem měl v neděli ráno chvíli čas. 

Pravoslavný chrám v Třebíči

Byl tam také. Radoval se, že jsme se setkali právě tam. „Oni sice věří v něčem trochu jinak, ale zaznělo tu mnoho modliteb k Pánu Ježíši,“ tak nějak komentoval účast nás „jinoslavných“ na pravoslavné liturgii.  Od té doby se datuje můj zájem o východní křesťanství. Na posledním třebíčském setkání mi připomínal, že správný pravoslavný čítává denně aspoň verš z kajícného Žalmu 51. 

Z interiéru chrámu v Třebíči

Mirek byl uctivý ekumenik. Mluvil o bratrech a sestrách z jiné zbožnosti laskavě a něžně. Jím používané slovo „vzácný“ jsem si přidal do slovníku.

Když jsem byl kazatelem v Třebové, pozval jsem ho na Velký pátek ke kázání a k vysluhování Večeře Páně. Jeho kázání bylo niterné. Mluvil o Kristových ranách. O Jeho utrpění. O tom, že je dobré si na Velký pátek poplakat. Přepečlivě vybíral písně z kancionálu. Miloval staré evangelijní písně. Potom jsme spolu strávili i velikonoční výpravou za skupinou mládeže do hor. Mluvil k nim o starých obětech a potřebě přijetí Kristovy oběti za naše hříchy. Jako bych ho viděl před očima. Mluvil krásně nejen o kříži, ale i o prázdném hrobu. „Kdybychom i šli po hřbitově našich nadějí, naše naděje neumírá, protože Ježíš byl vzkříšen.“ Ach…

Mirek (zcela vpravo) vedle své sestry. 

Celkově na mě Mirek celý život působil jako probuzenecký mystik, který se znovu a znovu dotýká Kristových ran a tajemství jeho oběti za naše hříchy. Možná by se dalo říci, že jeho zbožnost byla pietistická, až hallského typu. V centru byl vždy Beránek, Pán Ježíš. Jednou se se mnou s autem zastavil na mostě v Třebíči. Vůbec mu nevadil provoz. Chtěl mi ukázat na kříž s motivem dobrého pastýře.

Dnes kříž přemístili bokem od mostu do židovské čtvrti v Třebíči

Potom jsme se viděli jen občas. Náhodně. Až na konci jeho života jsme se opět vícekrát potkali. A popovídali si. A opět, jako by seděl u studánky čisté vody. Projevil svůj laskavý obdiv, že jsem se stal kazatelem v Bratislavě. A opět mi dával něžné rady a otázky jakoby z jiného světa. Přál jsem si návštěvu zopakovat a v rozhovoru pokračovat. Ale netušil jsem, že času je tak málo.

Naposledy jsme se setkali na onkologii v Brně. A opět, silné setkání. Tajemné. Krásné. Biblické, hluboké a zbožné. Jemným způsobem mě zkoušel z teologie. Tehdy jsem potkal i milou paní Věru (maminku vikáře Tomáše Uhra). Znali se už osm let. Potkali se v lázních. Měla ho upřímně ráda a on o ní mluvil s rozpaky, jako o pečovatelce. Až mi jí bylo líto. Pečovala o svého „Mirečka“ s nepředstavitelnou láskou i v náročné nemoci až do úplného konce. Jsem velmi rád, že se Mirek setkal s láskou.

Mirek se narodil 8. 11. 1952 na Staré Libavé nedaleko Bruntálu v slavné bratrské obci. 

Nadějný projekt umořili soudruzi. Obec se rozpadla a Mirek se s rodiči přestěhoval do Třebíče. Zde vystudoval gymnázium. 

Maturitní fotografie

Někde cestou do školy, v úžasu nad městem ozářeným sluncem ho napadla myšlenka: „Kdyby byl Bůh, bylo by krásné mu vydat celý svůj život.“ Ano, zahlédl zrcadlení krásy Boží lásky. 

Mirkuv křest ve jménu Pána Ježíše Krista. Křtil ThDr. Jan Urban 

Vystudoval Evangelickou teologickou fakultu a sloužil jako kazatel v Hradci Králové (leden – září 1978), potom byl dva roky na vojně. Dále sloužil v Benátkách nad Jizerou (říjen 1980 – červenec 1981), Brně (srpen 1981 – 1982) a Ostravě (1983 – 1984). V těchto sborech obvykle někoho zastupoval. Déle působil v Rakovníku (září 1985 – červen 1991). Poté z důvodů mně neznámých odešel ze služby. Nikdy jsme o tom nemluvili. Zbytek života překládal, učil, průvodcoval a staral se o své stárnoucí rodiče. V seniorském věku opět kázával ve sboru Církve bratrské v Třebíči. Zemřel nad ránem 27. září2025 v kruhu nejbližších. Nejčastější postoj jeho těla v období odcházení byly sepjaté ruce.

„Samému Bohu budiž sláva“ – toto reformované zvolání jsem začal používat také díky Mirkovi.
Ano, ovlivnil Kristovsky můj život jako málokdo.

Tribeč + Vtáčnik + Kremnické vrchy | 08/2025

Už jen, když píšu názvy těchto pohoří, pociťuji jemné chvění. Ta pohoří mě dávno lákala svými tajemnými názvy.... 

Odkládal jsem výpravu na pozdější roky, ale letos byla vhodná shoda okolností a vyrazil jsem. Nelitoval jsem.

Na Zobor | pondělí 4.8.

Začali jsme v pondělí, z logistických důvodu, pozdě odpoledne. Jsme čtyři: Dan, Ida, Karolína a moje maličkost. 

Auto dobrého bratra Šimona nás odvezlo na úpatí bájné hory Zobor, tvořící charakteristický monument nad Nitrou. Vyšplhali jsme na plochou civilizovanou vyhlídku. Rozhled po celé Panonii nádherný. Není divu, že se tu praotci otci Pribinovi zalíbilo.

Lidé tu už nebyli, tzv. „stále“ ohniště ještě žnulo. Stavíme strany. Vaříme, zpíváme. Je nám krásně. Spíme ve stínu pyramidální telekomunikační věže a zbytku uherského obelisku. 

I v noci tu projdou sportovci. Slovensko je sportovní národ.

 

Zoborská část  | úterý 5.8.

Vyvýšený plácek nad staroslovanskou Nitrou, opouštíme plánovaně po obědě. Měl jsem totiž od 10:00 zoomové setkání vedení naší denominace (Církev bratská). 

Externí zasedání RCB přes zoom :-)

Stoupáme na samotný nedaleký vrchol Zoboru. Kocháme se zpětnými pohledy přes moře doubrav směrem k Pyramidě.

Lesy jsou krásné, teplomilné, tvořené převážně duby a spoustou teplomilných křovin. 

Nejvíc mě potěšuje dřín, často s krásnými a karmínově vyzrálými plody. Ty nejtmavší jíme. Už nejsou trpké, ale velmi osvěžující. Je tu rovněž hodně ostružin. Rovněž začínají dozrávat. Cestou jsme opakovaně viděli krásnou rostlinu v nápadnými plody. Zřejmě Aron východní.

Zoborskou část hřebene uzavírá kopec Žibrica (617). 

Dobýváme jej a z něj sestupujeme mimo značku krásnými stepními pláněmi nad lomem do Žiran.

 Cestou se cpeme nádhernými zralými ostružinami. V lomu ztrácíme cestu, protože ji prostě odtěžili :-). V Źiranech potkáváme laskavou paní, která nám dává vodu a také chlazené pivko. Sedíme na její zahradě. Je ráda, že si může popovídat s „měšťáky“. I nám je dobře.

Potom na konci dědiny hledáme pramen s krásným názvem »Božia studňa«, ale jsme zklamání. Na místě je dnes stará zašlá pramenní jímka. Máme trochu strach, jak bude dále v kopcích s vodou.

Spíme u lesa, oheň máme v hluboké strouze díky čemuž se dobře tak se sedí kolem plamenů. V noci pršelo.

Gyměš |  středa 6.8.

Ten den jsme toho moc neušli. Teprve se rozcházíme. Procházíme mladými jižními lesy a já jsem nadšený. 

Cestou v rekreační osadě Remitáž toužíme po osvěžujícím pivku, dostali jsme osvěžující vodu. Potom vzhůru na nádherný hrad Gymeš, který monumentem zdejšího kraje. 

Dost času trávíme prohlídkou, kecáme s nadšencem, který obnovuje a konzervuje dávné sídlo vládců země. Vyslechneme si i kus velmi bohaté historie. Hrad odolal i obléhaní Přemysla Otakara II.

Z hradu je nádherný výhled do zelených tribečských moří.

Sestupujeme po červené přes chráněnou a 600 let starou gaštanicu. Dnes fantastický prales. Kdyby nebylo cesty, snad se tu nedá proniknout. Jedlé kaštany jsme moc neviděli, ale u vchodu zřejmě sezóně nabízejí i jejich prodej.

Táhlá cesta nás přivdí do Kostolan pod Tribečom. Stíháme ještě otevřený obchodik, posilňujeme se acidkem. Objevujeme milou hospůdku, dáváme pivko a kávičku. Je tu hezky. Tušíme, že dnes Tribeč nedobudeme.

Spíme na nádherné loučce s výhledem na majestátnou horu. Večer zpíváme a je nám fajn.

 

Tribeč |  čtvrtek 7.8.

Ráno dlouho klábosíme, kávičkujeme. Vyrážíme pozdě. 

Cestou hledáme vodu nejdříve v medovém farmě Lesů SR. Potom v jakémsi tajemném pionýrském táboře.

Výstup na Tribeč je dlouhý, ale mimořádně krásný. S dalekými výhledy a krásnými solitérními stromy, převážně duby. Jdu pomalu. Na Tribeči (830) odpočíváme, obědváme, kocháme se nádhernou atmosférou podélné plošiny, která je tvořena divokým teplomilným lesem. Je tu i tradiční trojkříží. Slovensko je zbožná země.

Cestou dál chvíli váháme, zdali se tu nezastavit a zdali nemám kreslit. Nakonec dáváme přednost sestupu k »Pastierské studničke«. Jistota vody je jistota vody. Nocleh nacházíme na u lesnického památníku. 

Nejsme tu sami. Pod námi, u lesní boudy a dobrého pramene táboří místní sympatičtí "dedinští chalani“.  Měl jsem z nich radost. My zakládáme malý ohník. Poslední večer s Idou, která zítra běží za rodinou.

 

Tribečský hřeben | pátek 8.8.

Ten den jsme se celkem hýbáme, i když jsme zase nespěcháme. Dokonce je čas na namalování jednoho obrázku. Jde se dobře. Valíme až do večera a skončili jsme až na rozhledně nad Skycovem. Poprvé vaříme na »dřívkáči«. Topivem jsou nám suché borové šišky. Na osm vyschlých šišek ešus vroucí vody. K večeři máme bedle. Nikdy jsem nesnědl takové množství. Vynikající.

Tribečský hřeben byl nezapomenutelný. Připadal jsem si jako v parku. Zejména vrcholové partie, s bukovými a dubovými háji. Relikty starých suchých stromů. Doupné kmeny. Nádherné výstavní kusy dubů. 

Cestou rovněž četné obory – zvernice a dřevěné oplocenky. 

A hromady bedel. Sbírali jen ty, co jsou kolem cesty.

Dojem z pohoří je pro mě velkolepý a chtěl bych se sem někdy vrátit.

 

Spojovací hřebínek mezi Tribečem a Vtáčnikem |   sobota 9.8.

Ráno se setkáváme ve Skycově s dalšími spoluputovníky: manželi Kadubcovými a
s Petrem Baným. Je nás dohromady šest. V místní „kavárnonálevně“ hlavně dobíjíme mobily, pijeme acidko, kávu, pivko. Jíme koláč od Kadubců. Kecáme.

Potom se noříme do hezký nízkých lesů. Ještě stále duby a habry. Cestou potkáváme nádherné, tak říkajíc typové studánky s vlastním hrníčkem, který je šikovně uložen v nice. Jsme nadšen. 

Závěr cesty je po silnici. Pálí slunce, jezdí auta. Táboříme v sedle na krásných posečených loučkách. 

K večeři opět bedle, tentokrát s mamaligou. Výborné. Dlouho povídáme a zpíváme. V závěru, za temné noci, již tklivé křesťanské písně. Ve třech trochu truchlíme nad světem i nad Bohem: „Svou maringotku táhnem…podej mi ruku pomocnou“.

Hřeben Vtáčnika |  neděle 10.8.

Ráno má pro nás Petr Baný kázání. Karolína se od nás odpojuje a vrací se domů za rodinou a pracovními povinnostmi. Zůstává nás pět.  

Vyrážíme dál, u hezké studánky v bahnitém prostředí nabíráme překvapivě dobrou vodu. 

V podstatě celý den stoupáme. Jen místy prudce, převážně decentně. Cesta je skoro přímkovitá. Lesy se s nadmořskou výškou proměňují v bukové. 

Vstupujeme do nejvyšších partií puťáku. Na louce potkáváme zcela novou turistickou chatu. Ještě voní.

Na hřebeni jdeme přes hezké skalní městečko.

Jsou odtud krásné výhledy.

V předtuše špatného pramene za Vtáčnikem zůstáváme těsně před vrcholem skvělého a stálého pramene. Táboříme v lese, raději vně rezervace. Vaříme na opět na »dřívkáči«. 

K večeři tradičně bedle, tentokrát s protlakem a kolínky. A jsou výborné. Spí se dobře a útěšně.

 

Od Vtáčníka pod Veľký Grič |   pondělí 11.8.

Ráno je krásné a pohodové. 

Snídáme u studánky a posléze dobýváme Vtáčnik (1346). Výhled ze skal na sever je krásný. Kocháme se. 

Sestupujeme ke Kančím studnám. Není to pramen, ale bahniště. Dobře, že jsme sem včera nedošli.

Další cesta vede opět hlubokými, převážně bukovými lesy. A poskytuje to, co jsem očekával. Pocit opuštěnosti a krásné ztracenosti. Příjemné, pokud před Vámi je skupina milých přátel. 

Na konci dne odbočujeme na Bílou skálu. Z ní je fascinující výhled nejen na obzory, ale i na skalní amfiteátr. Opět se kocháme.

Potom nás potkává Peter Prištiak, další „spoluputovník“. Našel pro nás romantické tábořiště, s křížem, kaplnkou, ohništěm. Zásoby vody máme. Trávíme pěkný večer. Večeře je opět bedlová. 

Velký Grič – Handlová  - a nakousnutí Kremnických vrchů |   úterý 12.8.

Dobýváme významný kopec severní dominantu Vtáčníku, Veľký Grič (971), což je velká krása. Opět famózní východní výhled. Jsme fascinováni i přírodní „skalkou“ se skalničkami. 

A v dálce vidíme horu Skalka, cíl našeho putování. Potom už sestupujeme do Handlové. Renovujeme studánku pod Gričem. Vcházíme do Hornonitrianské kotliny, ve které se nachází Handlová. Město nás uvítá svou důlní atmosférou, banickými domky, muzeem „banicva“. 

V „reštyce“ si dáváme si oběd. Za Kadubcovými přijíždí dcera s kamarádkou. Přichází „rozlučková“ party.

Osaměli jsme. Zůstáváme Dan, Petr a já. 

Vystupujeme nad Handlovou. Spíme u zamčené zbrusu nové polovnické chaty. Pod ní studánka. Co si přát více. Vaříme lehkou večeři, čaje, povídáme a je nám dobře.

Mezi Handlovou a Kremnicí |  středa 13.8.

Vystupujeme na jakousi pomyslnou plošinu, na ni krásné louky se solitérními stromy a stády krav. Napojujeme se na Cestu hrdinov SNP. Potkáváme její poutníky. 

Zastavujeme v Kunešově, v německé vesnici. Obědváme, doplňujeme vodu. Potom přes nádherné divoké pastviny nad Kremnicu.

Nad městem jsme se zastavili u „prepadliska“ Šturec. Vzniklo uměle, propadnutím důlních děl, někdy před pěsti sty lety. Zajímavé místo. Malý „tungušský kráter“ blízko Kremnice.

Spíme u jezírek na Kremnicou, na konci křížové cesty u kapličky. Opět vaříme na dřívkáči.

 

Útok na Kremnické vrchy |   čtvrtek 14.8.

Ráno nás potěšilo stádo ovcí s pastýřem. Vypráví nám o své práci. O suchu. O nemocech i o Bohu. Petr mu na oplátku vypráví o dobrém pastýři, Ježíši.

Potom sestupujeme „cik – cak“ nádhernou lesní křížovou cestu. Staré opravené kapličky s moderně podaným poselstvím. Líbí se mi jak nádherně umístěné „Boží muka“, tak jejich výtvarně zpracovaný obsah. Vede ke zbožné aktivitě mozku.

V Kremnici obědváme. Potom prudce vzhůru. Těšíme se krásným výhledem na starobylé středověké město. 

Pak na dlouze stoupající traverzovou, modře značenou cestou. Je krásná. Zastavujeme, maluji zajímavou skálu. Chlapci spí. Cestou mě potěšila měsíčnice – Lunária. Vzpomínám na JanaLacinu. 

Posunujeme až chatě Hostinec. Kolem i uvnitř chaty nečekaně „nikde nikdo“. Končíme celkem brzy. Rozděláváme oheň. Vaříme. Užíváme krásného pramene. Odpočíváme, zpíváme a povídáme si. Poslední večer!

Ten den jsme se ušli málo, ale to nevadí, cíl je blízko.

 

Zlatá Studňa a Skalka |  pátek 15.8.

Ráno dobýváme nejvyšší bod Kremnických kopců Zlatá Studňa (1268). 

Cesta je opět hezká, s krásným lesem v okolí. Kolem kvetou horské hořce. Mateřské znaménko hor.

Stožár na Skalce se přibližuje a s ním i horská civilizace. Obědváme v podivné plechové restauraci, která vypadá jako loď na hřebeni.

Za Skalkou téměř zástupy "feraťáků". Ale za chvíli jsme opět sami. Přicházíme k sedlu Tunel (1143) s opravdovým tunelem. Kdysi obchodní cestou. Chodba trochu zkracovala již bez tak namáhavou cestu.

Potom už sestup až na parkoviště blízko Kajova. Scházíme starou cestou. Je celkem monumentální, vede přes rookle a hřebeny. Představuji si, jak tu vypadal kdysi dávno ruch obchodníků a horníků.

Dole v Kajově na nás čeká kamarád a bratr v Kristu Tod s autem a putování je u konce. Jedeme do Banskej. Loučíme se.

Závěr

Ušli jsme celkem 140 km. Mohlo se ujít více, teoretický plán byl dojít až na Fatru, ale „povinná jazda“ byla splněna. Přál jsem si být na hlavně Skalce.

Objevil jsem nové krásy Slovenska – teplomilné jižní hory. A byl jsem vděčný, že jsem puťák po loňském úrazu stehna zvládl.

Jsem také rád, že se podařilo na poslední chvíli svolat různé lidi a netáhl jsem krajinou sám.

Tedy co říci na konec? 

S o l i   D e o    G l o r i a   +!+!+