Už dvacet let horské modlitebny v Mladkově!!!

Před deseti lety jsem napsal text k výročí otevření modlitebny v Mladkově. A po deseti letech jej téměř neměním. Jen trochu upravil. Doplnil staré i nové fotky.

Mladkov…

Poprvé jsem na půdu tohoto městysu vstoupil v posledním ročníku střední školy (1987). Skvělý a pro mě nezapomenutelný pan učitel vodních staveb, ing. František Juren, nás vzal do Mladkova, kde měl svou milovanou chalupu. Vůbec jsem netušil, že se mi tato horská osada stane jedním ze středů mého života. Příběhy, do kterých jsem později vstoupil, se tu teprve doslova rodily.

Mladkov se nachází na samém konci Orlických hor. V oblasti rozmezí Čech, Moravy a Polska

Mladkov – kazatelské seznamování

Za dvanáct let jsem začal do Mladkova jezdit služebně. Mladkov byl tzv. kazatelskou stanicí českotřebovského sboru. První samostatné cesty se mi nezdařily. Jednou jsem, neznaje taje místních spojů, vystoupil na špatném přestupním nádraží. Ani další cesta na kole se nevyvedla. Bez mapy a zkratkami přes pole jsem v novém kraji zabloudil. Ale časem jsem si dopravu zmechanizoval. I po sobotní kazatelské noci jsem nastoupil ve 12:00 do vlaku a probouzel jsem přesně načas v přestupních uzlech Ústí nad Orlicí a Letohrad a nakonec v Mladkově.

Ještě neopravené nádraží v Letohradě se legendárním »811« (Orchestrion a pod.)
"Letohrad, letohrad, přijeli jste do stanice Letohrad. Na první koleji vlevo přestupujte do osobního vlaku směr.....Mladkov"

Rychle jsem vklouzl do příprav a stavby zdejší modlitebny. Byla situovaná uprostřed hor, v místě, kde bylo možné spočítat evangelíky na prstech jedné ruky. 

Původní stav tzv. garáží

Už se objevuje tvar nové stavby

Karel Fojtík, tehdejší tajemník Rady Církve bratrské (dále RCB), mluvíval o misijně neperspektivním místě pro „stánek Boží“. Byl jsem rád, že rozhodnutí o stavbě neleželo už na mně. Myšlenka spatřila světlo světa díky silným vizím zbožného misionáře Dicka Sechlera. Já je přijal a nikdy jsem o nich nepochyboval.

Disk Sechler a moje maličkost, v mladší verzi

Mladkov – stavba modlitebny

Projektovou dokumentaci přestavby garáží připravil můj tatínek, architekt Bohuslav Kučera (+ 7. 5. 2012). Byla to jeho poslední realizace církevní stavby. 

Tatínek při otevření modlitebny

My jsme nad plány při stavbě mudrovali, občas i nadávali, neb kóty přesně neseděly. 

S milým Pepou Kaláškem, hlavní duší stavby

Stavební dozor nad odvážnou přestavbou převzal ing. Miroslav Dostálek (senior).
S ním jsem některé konstrukční detaily konzultoval. Naší stavbě fandil a byl nám oporou. Vždy mě povzbuzoval: „Péťo, neboj, to vydrží...“ Před kolaudací osobně přijel a pomáhal dodláždit chodníčky, aby paní ze stavebního úřadu nezakopla. To by byl prý velký průšvih.

 

Z průběhu rekonstrukce nemohu nevzpomenout na pár historek:

Franta, mladkovský exkluzivní zedník, který zde strávil hodně času, jednou při práci prohlásil: „Na tuhle stavbu nikdy nezapomenu, tady se nezdilo, tady se lepilo.“

 

Pepa Kalášek a exelentní zedník Franta

Ano, co jsme vybourali, to jsme zabudovali. Původní stěny byly pospojovány z dlouhých plynobetonových panelů. Každé nové okno jsme doslova vydlabali a kvádry následně zazdili na druhé straně. 

Tady otvory zazdíváme, na druhé straně jsme je dlabali. nekteré stavební postupy byly opravdu na víru. 

Šetřilo se, jak se dalo. Až na mez možného. Právě zde mě uklidňovala ona slova: „Péťo, neboj, to vydrží...“

Tento detail vypadal hodně divoce....ale drží dodnes

Nikdy nezapomenu na vylévání základů pod výklenek. Začali jsme brzy ráno a přítomný sborový skeptik br. Karel Kokeš stále prohlašoval, že to nezvládneme: Máme málo písku, málo cementu, málo bytelné šalování, špatné lopaty. Upozorňoval, že bude pršet, že to nakonec stejně celé spadne. Mlčel jsem a o to více se snažil. Nakonec cement opravdu došel a Pepa pro něj jel do Polska.

Příprava šalování....

Bylo poledne a „makali“ jsme dál. Karel, vidící vše v černých barvách, už měl zcela jasno: To časově nemůžeme zvládnout. Zničíme si záda. Míchačka se s jistotou zavaří. Beton nebude tuhnout. S Pepou Kaláškem jsme se potkali kdesi za domem. Byl v obličeji rudý a prohlásil, že už ho ten Karel tak prudí... (tady si nejsem jist přesností citace…). Myslel jsem si o sobě, že jsem jediný hříšník, kterého Karlova slova vytáčí. Ach, úlevné zjištění, že jsme byli dva. Dokončení betonáže základů bychom tehdy zřejmě vzdali. Karel měl pravdu, na jeden den toho bylo až příliš. Ale s Pepou jsme byli tak napruženi, že jsme prostě chtěli Karlovi dokázat, že to za den zvládneme. Byl večer, poslední kolečko betonu bylo vysypáno za svitu žárovky. Zvítězili jsme!

Na stavbě se vystřídalo mnoho brigádníků. Nejvíce času zde ovšem strávil Pepa Kalášek. Kolikrát se ho kolemjdoucí přátelé ptali: „Kolik to sype, dělat pro církev?“ Nějak jim nedocházelo, že pracovat se dá i jen tak, z nadšení pro věc samou, pro Pána Boha.

Byl jsem hrdý na úspornou stavbu. Nejlevnější v CB za poslední desetiletí. Byl jsem také hrdý na to, že modlitebna byla postavena do značné míry vlastníma rukama. Když se blížila kolaudace, řekli jsme si s Pepou, že špatně spíme. I v noci se starostmi probouzíme. Stihneme vše? Budeme mít všechna potřebná povolení? Byla to zase vzájemně úlevná chvíle dvou bratří v Kristu. Kolaudace dopadla dobře, chlebíčky jsme snědli a hasiči s Pepou probrali aktuální otázky včelařství. Chybějící protipožární dveře jsme později dokoupili a šéfová stavebního úřadu je už ani nešla zkontrolovat. A hlavně, o nic nezakopla.

 

Modlitebna už dostává tvář

Mladkov -– otevření modlitebny

Na čelní stěně spatří návštěvník malbu vynikajícího světového malíře Aleše Lamra (+ 16. 2. 2024).

Přišel do modlitebny, zadíval se na stěnu a prohlásil: „Alfa a Omega.“ A vznikl obraz: Bůh má poslední slovo nad lidskou pýchou, což symbolizovaly dvě padající věže

v pozadí. Silné je, že malbu dokončil tři týdny před pádem newyorských dvojčat. (11. 9. 2001). Proroctví se dají i malovat! Když jsme se Aleše ptali, kolik jsme za obraz dlužni, lakonicky odpověděl: „Ani se neptejte…“ Kdyby došlo k nacenění modlitebny, jeho malba by byla zřejmě nejdražší součástí.

Modlitebna byla otevřena 14. 11. 2004 odpoledne. Za Radu Církve bratrské byl přítomen její člen David Novák, dnes předseda RCB. Mimo jiné promluvil i pamětník historie litomyšlského sboru, politický vězeň pro víru, br. Jan Hušek, emeritní vedoucí kanceláře RCB.

 

Mladkov -– jeden z mých domovů

Mladkov se mi stal dalším domovem. Kdykoliv se do těchto míst vracívám, nejezdím na návštěvu, ale domů. Čeká mě vlídné přijetí v rodině Kaláškových, sleduji silný příběh rodiny Severýnových a dnes už historii další rodů. 

Rodina Severínových a můj kazatelský nástupce, milý Tomáš Pospíchal

A přicházejí vzpomínky na víkendovky, na velikonoční sborové pondělky, na měsíční studijní volno v horním pokojíku, na pozdější dovolenky.

K Mladkovu patří tzv. „krátká piva“ v hospůdce U Bohouše s Pepou a vzpomínka na milý obchod se skvělou vedoucí Janou. Ale především na každonedělní nádherné cesty k hloučku zbožných lidí.

 

Mladkov – cesty domů a zpět

Cesty z Mladkova jsem bral jako bonus. Někdy pěšky přes Lichkov. Zejména na jaře jsem to miloval. Padal večer, řeka hučela, údolní chlad, vlhký vzduch. Příslib jara. V hlavě se mi točily myšlenky, jak to vše v Mladkově jednou dopadne.

Bílé pláně pod Mladkovem směrem na Těchonín

 
Vzpomínám též na cesty v zimě. V Třebové už bylo sucho, ale v Mladkově křupal sníh pod nohama a mráz se tiše dral do teplých bot. Čekala na mě příjemně vytopená nádražní čekárna se službou obsluhující závory. Potom kdesi cinklo a z kopce se pomalu došinul vlak. V mé mysli nastal pocit volna. Skončila pracovní neděle. Opojen předtuchou „free“ kazatelského pondělka jsem se nechal kolébat chrochtajícím vláčkem. A bylo mi krásně.

A je mi krásně, kdykoliv se přehoupnu autem přes kopečky za Zábřehem anebo sedím ve vláčku, dnes již velmi moderním, a stoupám od Letohradu. 

Dnes do Mladkova jezdí jen lehce chrochtající vláček  (19.10.2024)

 V duši cítím radostné vzrušení. Blížím se domů. Je to vlastně výhoda být kazatelem. Člověk má více domovů!

Cesta od Lichkova směrem k modlitebně

Kazatelské lehce erotické trapasy aneb o náhodách

Jo, staly se a je to celkem legrace. Ale spolu s nimi vyvstávají vážné zbožné otázky.
A budou mě zajímat i vaše případné odpovědi. Ale nejdříve ty příběhy. Začnu nejpikantnějším.

Trapas č. 1 

Na stanových pobytech jsem od jinošství vlastnoručně stavěl táborová kamna. Ten rok, kdy se stal popisovaný trapas, jsme na našem tábořišti neměli kvalitní pláty na pec. Nějak se rozbily anebo ztratily. Každopádně jsem se rozhodl pro sázku na jistotu – nechat si vyrobit, přesněji vylít, kvalitní litinové desky na zakázku. Kamarád Honza Homolka mi výrobu domluvil v malé rodinné slévárně v Lipovce u Rychnova nad Kněžnou. 

Dnes neexistující slévárna. Foto je před konečnou demolicí. 

Zakázku tam zadal a mým úkolem bylo vyzvednout těžké desky a zaplatit je. Hlásit jsem se měl i paní ing. Hovorkové.

Začaly prázdniny a bylo před táborem. V pátek jsem společně se skupinou teenagerů sedl do auta naloženého táborovými potřebami a vyrazil oklikou přes Rychnov na prázdninový pobyt. Dojeli jsme do Lipovky. Bylo po obědě, konec týdne, tovární areál otevřený.

Na vrátnici nikdo, všude děsivé, až apokalyptické liduprázdno. Začal jsem pátrat po paní ing. Hovorkové. Ale vše marné. Hledal jsem nějaké ředitelství, kancelář... a nic. Nakonec jsem vešel otevřenými dveřmi do budovy slévárny. Zase pusto a prázdno. Prošel jsem celou výrobní halu, byla hodně zajímavá. Mohl jsem si ukrást cokoliv, od forem na odlitky až po nářadí. 

Tak nějak to vypadalo uvnitř slévárny

Já ale měl zájem jen o paní inženýrku. Objevil jsem chodbu do další části tovární haly. Odhadoval jsem, že by tam mohla být kýžená kancelář. Jdu temným koridorem. Konečně slyším lidské hlasy. A navíc to byly ženské tóny. Jsem nadšen. To je jistě ing. Hovorková ve veselém pátečním hovoru s kolegyněmi. Zaklepu na dveře. Nic. Zaklepu podruhé. Opět nic. Chytnu za kliku a otevřu. Vstoupím do místnosti.

No, nebyly to kanceláře, ale šatna a sprchy. Z jasně osvětleného prostoru na mě hledělo asi deset zcela nahých žen. Nevím, jak jsem to udělal, ale přišel jsem opravdu v nejlepším. Snad takto vypadá muslimský ráj. 

Už méně příjemná chvíle to byla pro nešťastné dámy. Nastalo zděšení, výkřiky, útěk do další místnosti i snahy nebohých zaměstnankyň nacpat se do úzkých plechových skříněk. Ten okamžik trval asi sekundu, možná dvě. Ale stále ho mám před očima. Tváře plné děsu a překvapení. Tedy nejen tváře…

Vyšel jsem ven jako ve snu a doufal, že tento příběh zůstane navždy zatajen. Paní ing. Hovorkovou jsem našel na zcela jiném místě, tuším dokonce zcela mimo areál továrny. Litinové plotny jsem zaplatil a spěchal s nákladem k autu. Rychle zmizet! Nechtěl jsem, zažít tu chvíli, kdy ženy opouštějí továrnu a ukazují si na mě prstem: „To je ten nadržený mladík…“
Ale bylo to marné. Z továrny zrovna vyšel nějaký pán, uviděl moje auto a pubertální táborníky. Zastavil se, podíval se na ně a celkem přísně pravil: „Tedy kluci, ten váš tatínek našim ženskejm dal. To neumí klepat?“ Bezelstný táborník Štěpán milého pána opravil: „To nebyl tatínek, to byl náš pan kazatel.“ No, co dodat. Lipovkou jsem od té doby projížděl zrychleně. Rodinná slévárna zanikla a snad s ní i historka o faráři-úchylovi.

Jedna věc je ale zajímavá. To načasování. Kdybych přišel o pár minut dříve či později, byl by klid. Stačilo se jen stavit cestou na kafe. To jsou ty náhody a náhodičky. Podobná souhra okolností je i v další lechtivé historce.

 Trapas č.2

Bylo to na slavné akci mládeže „Hron“. Okolnosti výpravy, kdy jsme na kánoích spluli slovenskou řeku Hron při druhém povodňovém stupni, nechávám bokem. Snad jen, že to byla akce „vo hubu“, ale neutopili jsme se.

Krásný je Hron na lodích....

Já jsem sdílel loď se starší dívkou, Naďou z Mladkova. Jediná konkurovala mé váze. Naše loď byla celkem stabilní, a tak jsme pádlovali v čele výpravy. Řeka Hron má bystřinný charakter. Je krásná a za velké vody celkem prudká. Blížili jsme se k Banské Bystrici. Proplouvali jsme nějakým předměstím. Na březích kopřivy a další hustá buřina. Před sebou vidím vyústění kanalizace. 

Chtěl jsem se mu vyhnout. Pádlovat ve splašcích se mi nechtělo. Ale řeka nás valila dál. A najednou, k mému zděšení, vidím v oné výusti nahé nohy. Poněkud sebou cukaly. Propána! Něco hodně divného se tu děje! Snad se někdo topí, nebo snad tu má kdosi neznámý epileptický záchvat. 

Vykřikl jsem na háčka vpředu: „Co to je? Nechtějí pomoc?“ Naďa, která plula na špici, o dva metry blíže inkriminovanému úkazu, suše odpověděla: „Ne.“ Pak nás nezadržitelná vodní síla unesla dál a já na pár vteřin uviděl nahý souložící pár. Přiznávám, vedle té kanalizační výustě a mezi odpadky působil výjev jako v nějakém hororu. Ale proud Hronu se nezastavil a zase nás zase posunul dál.
„To bylo »ono«?“ zeptal jsem se Nadi. A Naďa, s tónem moudré a života znalé „maminky“, mi výchovně odpověděla: „Ano, to bylo »ono« .“

A opět. Kdybychom tam pluli o pár minut později nebo dříve, nikoho bychom nerušili. Proč vlastně musí kazatel zažívat takovou lechtivou shodu okolností? Křesťané rádi konstatují: „Náhody neexistují“. A vzácný bratr kazatel Heczko k tomu dodával, že existuje jen vzácné Boží vedení. No, pokud je to tak, Boží cesty jsou vskutku nevyzpytatelné.

I další příběh vypráví jinou náhodu… ale to jste asi už všichni zažili, jen ne v takové přesilovce.

Trapas č. 3

Vyběhl jsem si jednou na Jelenici, kopec nad třebovskou modlitebnou. Na hřebeni vede krásná rovinatá cesta. Asi jeden a půl kilometrová trasa, kde se dá skvěle běhat uprostřed lůna přírody. 

Hřebenová cesta po Jelenici

Vysupěl jsem na hřeben a dal se do běhu. Blížil jsem se ke k třetí třetině hřebene. Ticho, klid, nikde nikdo. A pak se to stalo. Z nízkých houštin se v jednu sekundu vynořily holé zadky důchodkyň. Asi desítka. Senioři tu asi byli na hromadné vycházce. Na lesní křižovatce zřejmě dospěli k názoru, že přišel čas na „cik pauzu“. Kdyby ta milá děvčata zůstala v podřepu, proběhl bych kolem a vůbec bych si jich nevšiml. Zcela by zmizela v houštinách. Osudové bylo, že ony si všimly mne. A pud sebezáchovy jim velel rychle vstát a skrýt se. Stal se však opak. Svítily jako majáky. 

Rychle jsem přidal na tempu, pádil dál, tváře  se, že se nic nestalo. Zpět jsem to vzal velkou oklikou.

A já se opět ptám. Zase náhoda? Zde šlo o minutu. Je snad možné, že tudy musím proběhnout zrovna v tom nejlepším? Kdybych to plánoval, nepodaří se mi to. Naplánoval tedy situaci někdo jiný? Nedivím se, že křesťané mluví o shodě okolností jako o Boží režii. Ale v tomto případě? Život, jeho situace a Boží zasahování do něj je asi složitější. Jak rozlišit náhodu a nenáhodu. Jako kazatel bych měl znát odpověď, ale nevím.

Ale možná jsem to zažil proto, abych sama sebe i Vás dnes, milí čtenáři, pobavil a nasadil „chrobáčika“ do hlavy. Snad se to podařilo.

Vzpomínka na Beskydy

Když jsem se stěhoval z Třebové do Frýdku, lidé mi často opakovali: „No, ty se máš, budeš stále v horách.“ No…, Frýdek-Místek přímo v horách neleží, ale je z něj nádherný výhled na velkou část Beskyd.  Ten obzor jsem si ihned zamiloval. 

Jeden z mých nejoblíbenějších pohledů na Beskydy z mostu přes Ostravici. Na obzoru Lysá hora. (Foto archív autora blogu. Fotograf neznámý) 

Dokonce jsem jezdíval zbytečně oklikou, jen abych se mohl pokochat krásným výhledem. Teenageři ze mě měli legraci. A dodnes, když jsem v kraji pod Beskydami, zálibně hladím panoráma kopců svým pohledem.

Širokoúhlé panorama na Frýdkem. 

Civilizované hory !!!

To bylo moje první překvapení. Těšil jsem se na karpatskou lesní samotu hodnou plošně rozsáhlého pohoří, ale byl jsem překvapen. Beskydy jsou sice zalesněným pohořím, ale uprostřed lesů se rozkládají louky, na kterých jsou rozesety usedlosti. Setkáte se s nimi je hluboko v horách, i pod hlavními vrcholy.

Samota na hraničním hřebeni Zadních hor u Bumbálky

Na vrcholcích a hřebenech hor zase najdete rozhledny a restaurace, v údolích dědiny a hotely. Ale což, je to velmi příjemné dát si v horách či po túře pivko nebo »kukavku«– zákusek ku kávě. »Kukavka«, jak skvostný novotvar! Objevil jsem ji na chatě »Ostrý«.

Na konci svého působení ve Frýdku jsem uspořádal putování od Veselí na Moravě po Mosty u Jablunkova. Od teplého jihu k drsnějšímu severu. Když jsem z hřebene Javorníků spatřil beskydský obzor s Radhoštěm, Smrkem, Lysou horou a Travným, mé srdce poskočilo. Doma!!! Beskydy se mi staly domovem.

Z hřebenů Javorníků

Beskydy jsou předmětem zájmu malířů a rájem krajinářských fotografů. Rád jsem chodíval do galerie U Jakuba a prohlížel si obrazy. Nakonec i nad mým pracovním stolem visí akvarel hory Smrk od malíře Odvárky. Obraz jsem dostal od společenství Církve bratrské ve Frýdku na rozloučenou. Rádo na něm spočine moje oko.

Na mým bratislavským pracovním stolem. 

Předhůří: Příkrovové trosky –  Palkovické hůrky a Ondřejník

Nejblíže Frýdku byly Palkovické hůrky, které jsem pro sebe pojmenoval „kapesní Beskydy“. Geologové pro tento hornatý ostrov vymysleli pojem „příkrovová troska“. Tedy kopce, co se oddělily od hlavního hřebene a doslova odpluly dál, do Ostravské pánve. Zde ztroskotaly.

Na Palkovických hůrkách najdete vše, co v Beskydech lze vidět: Bučiny s pralesní rezervací, s loukami a políčky, objevíte romantické chaloupky i zapadlá údolíčka. Rovněž nezbytný „beskydský“ hotel v srdci kopců. 

Ubytovna v srdci Palkovických hůrek (Foto: autor neznámý)

V zimě se tam krásně běžkovalo. Vymyslel jsem si projekt: Navštívení všech vrcholů-hůrek tohoto pohoříčka. Prochodil jsem území křížem krážem, sám i s přáteli, a objevoval obyčejnosti.

Palkovické Hůrky nad Olešnou (foto Google)

Nejvíc mě zaujalo malé údolíčko Pstružího potoka. Krátké, osídlené, s obydlenými romantickými chalupami se starými sady. A přitom opuštěné. Na jaře vše rozkvetlo. S hrdostí jsem tuto lokalitku představoval i návštěvám. Líbila se. Nasbíral jsem tam mnoho medvědího česneku. Za každého ročního období zde bylo hezky. Zvu do Pstružího údolí!!

Konec krátkého údolí Pstružího potoka. 

Jinou podobnou „příkrovovou troskou“ je masív Ondřejníku, nesoucí jméno po slavném beskydském zbojníkovi. 

Ondřejník ze sedla pod Metylovickou hůrkou 

Nádherný horský ostrov pokrytý lesy zničenými kůrovcem. Ještě pamatuji na časy, kdy byl pokryt hustým krásným porostem.  

Ondřejník v roce 2020 

Ale kdysi byl Ondřejník holejší a páslo se na něm. Místní naučná stezka prozradila, že se tu nacházelo více salaší, snad šest. Jak se krajina během let mění! Ondřejník býval super na běžkách – dá se objet skoro po vrstevnici. Patří pevně do koloritu „mých“ Beskyd.

Masív Ondřejníku, západní část. Vlevo hora Ondřejník, vpravo nejvyšší vrchol Skalka s pralesní rezervací.  (Foto se svolením Michala Šofera, http://www.fotografiebeskyd.cz)

Přední hory

Lesníci rozdělují Beskydy na zadní a přední hory. Z hlavního hřebene vycházejí směrem k Ostravě pověstné karpatské rozsochy hřebenů a na nich se nachází kopce vyšší než na páteřním hřebeni. Pro Ostravana jsou situovány jakoby „vpředu“: Radhošť, Kněhyně, Smrk, Lysá hora, Travný, Ropice a Javorový. (Z těchto kopců mi dodnes zbývá navštívit Ropice.)

Královnou Beskyd je Lysá hora, která už dávno není lysá. Je zalesněná, pomineme-li magický vrchol s televizní věží, meteorologickou stanicí a horskými chatami. 

Navštívil jsem ji za dne i v noci. Najdete zde dvacet čtyři hodin otevřený bufet. Ve 4.00 v něm bylo docela rušno: kávy, polívky, pivo i knedlo-vepřo-zelo. Lysá prostě přitahuje. Jsou lidé, kteří na ni chodí pravidelně, jednou týdně, dokonce i jednou denně. Srdcaři.

Masív Lysé hory, západní část (Foto: http://www.fotimebeskydy.cz)

Podobně civilizovaný je Radhošť s Pustevnami. Obě místa spojuje horská vydupaná magistrála pro pěší. Ale i přes civilizovanost Pustevny stojí za to. Rád jsem při běžkařských výpravách stavoval na oběd v Jurkovičově restauraci a později, když vyhořela, jsem rád popíjel kávu ve zcela nové betonové stanici lanovky, díle architektů Mrvy a Kociána. Za mě obě stavby super horská architektury. 

(autor foto neznámý)

Na Pustevny vede od severu, z Trojanovic, slavná Knížecí cesta. Velmi mě potěšilo, že jsem u jejího začátku objevil (nedalo to práci) památník prof. Josefa Konšela, významného praktického učitele mě milé brněnské lesnické fakulty. Svět je malý.

Foto: seznam.cz

Kultovní horou Těšínska je Javorový (1032). Zde jsem zase prožil Silvestra. Nezapomenutelné: Spousta lidí, vybuchující Těšínsko pod námi, kouřící dýmovnice od horské služby, růžový balon lásky se vznášel k nebi a opilý bufeťák jeho let povzbuzoval slovy: „Leť, kurva, leť!“. Z Javorového jsme jeli po zadcích na igelitu vstříc novému roku. Nikdy nezapomenu! 

Sice pohled na Malenovice, ale takto to vypadalo na Javorovém
(Foto se svolením Michala Šofera, http://www.fotografiebeskyd.cz)

Ale stejně jsem v duši toužil po opuštěnějších koutech. Hora Travný nebo Smrk jsou zalesněné, bez restaurace. Vzpomínal jsem tu na svého staršího kamaráda, JUDr. Ing.  Jaromíra Rába, lesního taxátora, který zde působil a zejména kopec Travný miloval. Několik nocí jsem strávil v malé lovecké chatičce na úpatí této hory. Měli jsme v ní i slavný zimní kurz pro vedoucí našeho dřevárenského oddílu.

To byly ještě časy, kdy byl sníh. Nadšení kurzisté! (foto: Petr Vítek)

Někde za rozhraním předních a zadních hor, nad přehradou Šance, je osada Hučkula. Místo stvořené na tiché a opuštěné klášterní víkendy. Nezapomenutelná byla zimní výprava, kdy kolem chaty napadly snad dva metry sněhu, voda zamrzlá, za okny bílá tma. Hodně dobrodružný víkend.

Objev zadních hor

Postupně jsem pronikal dlouhými beskydskými údolími až k hranici se Slovenskem –  

k zadním  horám.  Nejprve to bylo na běžkách. Projížděl jsem po „čáře“ hřebenovou cestou od Bumbálky.

Stoupáček od chaty Kmínek (Foto: Martin Janoška, pro iDNES.cz

 Nádherné a zároveň náročné běžkařské trasy. Doslova „horedole“. Odměnou byly výhledy, nejvíce na Slovensko. A k tomu přece jen pocit větší opuštěnosti, i když i zde najdete civilizaci. (Třeba hotel na Sulově!) Všiml jsem si nápadného rozdílu – na slovenské straně bylo více luk a pastvin. Na straně moravské a slezské bylo potřeba více dřeva do uhelných dolů. Vlastníci lesů proto zalesňovali louky. Vynášely víc než pastva. Jen pojmenování prozrazují dávný charakter vrchů: Travný, Lysá hora…

Stále odlesněné sedlo pod Ostrým 

Pod horou Velký Polom najdete nejrozsáhlejší beskydské lesní partie s pralesní rezervací Mionší. Porost je tu chráněn 130 let. (Rezervace vznikla až v roce 1933.) Do zakázaného území jsem mohl vstoupit s pracovníkem státní ochrany přírody. Jsem mu dodnes vděčný. Krásný les a fantastické partie. Zastavili jsme se u lovecké chaty markýze Géra. Můj průvodce mě tehdy ubezpečil, že ani tato pralesní lokalita není docela původní. A já si znovu uvědomil, že evropské lesy jsou zahrádky. „Původní les“ je úsměvný pojem. Jsem ale rád, že Mionší se stalo v rámci hospodaření „lesočechů“ bezzásahovou zónou.

Scenérie pralesa (foto autor neznámý)

Do zadních hor jsme přesunuli i klášterní víkendy. Díky Biskupským lesům jsme pronajali nádhernou hájovnu na hoře Čistý se studánkou dávající vodu za každého počasí. Zde jsem strávil pověstnou noc před zasedáním staršovstva. S bratrem Mirkem, s dýmkami i mysliveckým pitím a klobáskami. Krásný čas. 

Chata pod Čistým (foto: autor neznámý)

Moc rád jsem na Čistý po skončení akce jezdíval uklízet. To tiché místo, ta „schovanost“ v lesích, ten pokojný čas a pocit, že dělám něco navíc. Na cestě zpět zastávka u smradlavé studánky v údolí Smradlavky. Může být něco krásnějšího?

Grúň – srdce Beskyd?

Někde mezi předními a zadními horami se nachází Gruň. Jedna z mnoha karpatských grúní, které najdete od Rumunska po Moravu. Ten pojem v Karpatech označuje odlesněný hřeben. Toto je však Gruň s velkým »G«. Poslední beskydský hřeben s pastvou. Také s velmi podařenou naučnou stezkou, kterou opečovává funkční JZD Staré Hamry, založené už v roce 1911!!!  A samozřejmě i na Grúni najdete restaurace, starou Masarykovu školu a kostel Panny Marie Pomocnice křesťanů. Ale také nádherné samoty pod hřebenem.

Odlesněný hřeben Gruně
(Foto se svolením Michala Šofera, http://www.fotografiebeskyd.cz)

Rád jsem vyjel s návštěvou autem až téměř na hřeben. Potom pěšky. Trasa bylo vhodná i pro sváteční turisty s podpatky. Výhledy na Lysou horu nebo k jihu až na slovenskou Malou Fatru s Rosutcem. Na Grúni jsem se vždy cítil jako v srdci hor.

Velká Fatra z Gruně (Foto:  Jiří Hlisnikovský)

Pod Grúní najdete Visalaje. Možná i zde je jakési pomyslné srdce Moravskoslezských Beskyd. Zde se jakoby sbíhají hřebeny z více stran. Ale kdo ví, kde je to pravé srdce. Kdybychom k Beskydům přidali i Vsetínské vrchy a slovenskou beskydskou část Kysuc, potom srdcem hor je Bumbálka s pověstným vrchem Trojačka. Sbíhají se tu minimálně tři podpohoří, je tu rozvodí tří řek – Váhu, Odry a Moravy. Setkávají se tu i hranice tří krajů –Moravskoslezského, Zlínského a Žilinského. A kolem hory a hory.

Velký červený střed Beskyd pod Trojačkou a malý fialový střed Beskyd - Gruň. 

Karpatská údolí

Vlastně až později po mém přestěhování mi došlo, že Beskydy mají karpatské doliny. Jednou pozdě odpoledne jsem se chtěl uvolnit a napadlo mě vyjet si autem na Morávku. Vzal jsem to údolím této říčky až hluboko do hor. A najednou jsem nečekaně vnímal tu jedinečnou atmosféru! Odkud ji znám? Přece z karpatských táhlých údolí s lesnickými boudami, starými usedlostmi, hájovnou, elektrickým vedením, loučkami, se záplavou devětsilu s jeho charakteristickou vůní. 

(Foto: Google)

Dýchla na mě atmosféra dětství, z údolí slovenského Čierného Váhu. Na konci opět krásné malé chaloupky, studánky. Nádherné. Cesta zpět: Padá večer, chladný vzduch, střídají se stíny chalup a kopečků, v usedlostech světélka. Později jsem si uvědomil, že každé beskydské údolí je takto krásné. I údolí Ostravice za přehradou Šance nabízí podobnou útěšnou údolní atmosféru. 

Těšínské Beskydy

Když jedete vlakem či autem od Těšína směrem na Čadcu, máte hory zleva i zprava. Na polské straně jsou Těšínské Beskydy. Jednou jsme pořádali právě v těchto kopcích nad modlitebnou v Hrádku závod „Biblická stezka“ (dnes pouze Stezka). Měl jsem za úkol obsluhovat stanoviště situované na nejvyšším bodě. Strávil jsem tu tři hodiny čekáním na závodníky. Mohl jsem se kochat obzory. To mě inspirovalo k dalším objevům. Od té doby jsem svou pozornost zaměřil právě sem. Jen ta pojmenování kopců: Filipka, Stožek, Hrčava, Čantoryje.

Stožek 

Nikdy nezapomenu na návštěvu česko-polsko-slovenského trojmezí. Představoval jsem si ho jako nějaké vyvýšené místo s pomníkem. Našel jsem podivné koryto s bahnem na dně a v něm trojmezní bod. Kolem něj kusy dřeva a hadic. 

Trojmezí v roce 2018 

Ale něco se dělo v okolí a předpokládám, že dnes je toto geograficky důležité místo důstojné. Ten den bylo teplo a já dostal v hrčavské kavárně krásnou karafou se studenou vodou a výbornou místní kávu.

Moji tří beskydští bardi

Z mnoha postav a postaviček bych rád vzpomenul tři:

Jiří Kamp a Jaromír Ráb (Foto díky péči dětí obou bardů)

Jednou z nich byl brněnský lesní inženýr, JUDr. Ing. Jaromír Ráb. Zaměřoval zdejší lesní porosty, nejkrásnější partie, jak napsal, zamlčel, čímž přirozeně chránil cenný divoký les. Prožil zde své dětství. A rád se do míst svého jinošství vracel osobně i služebně. Napsal o zdejším kraji krásnou knihu »Beskydské rekviem«, která mě vtáhla do Beskyd, do příběhů dávných i nedávných, které se v nich odehrávaly. Vtáhl mě do lesů, do sledování jejich vitality. 

Právě v této knize zmiňuje „Kampíčka“, jiného místního lesníka, s jehož rodinou jsem se setkal už jako dítě pod Králickým Sněžníkem. Byl jsem dokonce jako malý kluk na jeho pohřbu a ani mě nenapadlo, jak se naše životy propojí.  Se všemi jeho dětmi mám tu čest se dobře znám. Jeho manželka žila s dcerou ve Frýdlandu na Ostravicí a mohl jsem se za ní občas zastavit. Zavzpomínat na staré časy. Byla to krásná odpoledne a večery v jejich domě. Zahrada, pole, louka, ovečky, pole, „slépky“. Jejich podbeskydský dům bude pro mě vždy symbolem pohostinnosti Beskyd.

A nemohu nevzpomenout na Staška Zaguru. Znal jsem ho ještě jako mladého muže, který pro náš tajný skautský oddíl laskavě za komunistů zařídil louku k táboření. Když jsem se do Beskyd nastěhoval, Stašek byl již důchodce. Ale podnikavý a aktivní důchodce. Od funkce vrchního bači přesedlal k drůbeži. Založil farmu. Ale především dodnes peče výborně maso. Fascinovala mě jeho zemitá víra v Krista, jeho nadšení, jeho radost ze života, jeho vděčnost, jeho pracovitost. Když jsme nedaleko od jeho domu tábořili s oddílem, pozval jsem ho na večerní besedu s dorostenci u ohně. Bylo to nádherné. A byl jsem rád, že se děckám rozhovor líbil. Nezapomenutelný večer.

Autor řádků a spolu se Staškem Zagurou (Foto Marek Moškoř)

Milované pomístní názvy

Měl jsem rád i místní pojmenování osad, lesních částí a vrcholů. Dodnes se mi nitro zachvěje, když slyším slova: Řehuci, Kalužný, Kykula, samozřejmě množství Kyčer, Kyčerek a Ráztok, Milíkov, Košařiska, Mraznice, Podolánky, Kavalčanky, Muroňka, Ježonky, Noříčí, Girová, Stožek, Filipka a… a Godula (Hodovnice).

Posezení na Kyčeře

Godula (Hodovnice)

Mám podezření, že právě tako hora mě zavedla do Beskyd. Kdysi pradávno jsem se seznámil s kapelou »Tomáš Kočko a orchestr«. Dnes hrají »etno«, ale tehdy zpívali a hráli krásnou zhudebněnou poezii Ladislava Nezdařila. Básníka, který v Praze s melancholií vzpomínal na své beskydské dětství: „Padaj, dešťu, padaj na tej naší hoře, drobúčko zapadaj v zeleném javoře.“ Tomáš Kočko na jednom ze svých brněnských koncertů mluvil o kopci Hodovnice. Podle této hory pojmenoval i své druhé CDéčko a titulní stranu vyzdobil fotografií tohoto kopce. 

Foto - internet)

Tehdy u mě vznikla podvědomá i vědomá touha po Beskydech. I když jsem je neznal. Ale to slovo, ta hora, vykonalo svou práci.

Godula

Na samotný vrchol Godula (Hodovnice) jsem se vypravil jen jednou, ale pod horou jsem byl mnohokrát. Zatímco Godula byla pohanským místem, kde se slavily roční hody (odtud její nádherný název), pod touto horou najdete lesní kostel pod širým nebem, kam chodili stateční evangeličtí faráři se Slovenska sloužit tajné bohoslužby. Tam jsem se rád vracíval sám i s návštěvami, zavzpomínal na předky ve víře a trochu se zastyděl za své pohodlné žití víry. A oblíbené místo jako by naznačovalo mou další pouť, tentokrát na Slovensko.

Letniční slavnost na Godule

Autor řádku u pomníku 

Tedy Godulou to začalo a Godulou končí. Ach, milé Beskydy, rád na Vás vzpomínám!
Soli Deo Gloria, samému Bohu budiž sláva za krásný život v Beskydech +!+!+ 

(Kde u fotografií není uveden autor fotografie, tak je autorem autor blogu.)