Můj rok 2024 – rok nových nečekaných zkušeností

Vypadnutí z letitého rytmu

Každý rok (už 40 let) se těšívám na dlouhé bezhotelové putování v karpatských horách. Letos jsem svůj zvyk dobrovolně porušil. Bolely mě kolena, a tak jsem puťák odpískal. A hned bolest zmizela. Viděl jsem v tom Boží ruku a raději vyrazil na drobné nenáročné výpravy. Byl jsem na Gemeru. 

Krajina na sever od Lučence, pohled k jihu. 

Táhl jsem tři dny milovanou krajinou Vláry: Ach, osamělý chladný večer horkého léta u hájovny »Chrástková« 

a chladivá vodu v bazéncích kolem budovy Kloboucké lesní. I tak se dá trávit léto.

Velmi zajímavá stavba, jak architektonicky, tak technologicky. 

Slabosti těla

Na konci prázdnin mě přece jen kamarád Dan pozval do rumunských Karpat. Byl jsem nadšený. Ale snad opravdu Pán Bůh nechtěl, abych byl letos v horách. „Zrakvil“ jsem se hled na začátku cesty.

Dan se vyšetřuje moje stehno :-), na telefonu MUDr. Darek Černý

 Hóóódně jsem si natáhl stehenní sval. Výprava se vrátila domů já zažil novou zkušenost s tuhou nohou, s plnými nemocničními čekárnami, laskavými přezaměstnanými doktory obsluhující dva pacienty dohromady. Chodil jsem o berlích, kulhal jsem dva měsíce a dodnes nejsem zcela v pořádku. Cvičím. O trochu více rozumím lidem nemocným a to jsem na tom docela dobře.

Storočnice

Sbor v Bratislavě, kde jsem (pátým rokem!) kazatelem, oslavil sto let existence. Komu se poštěstí slavit takové jubileum! Prožili jsme krásný čas, přemýšleli nad současností i budoucností církve. 

Krásná diskuse se zajímavými hosty: Milan Mitana - nový předseda CB;
Pavol Demeš diplomat a aktivista; Marek Janiga  - student, aktivista a humanitární pracovník.
Moderuje  skvělá Marie Machajdíková

Užili jsme si slavností atmosféru, setkali s pamětníky, vytvořili dobré společenství i dobré jídlo, ale i kajícné chvíle při bohoslužbě pokání, což vzbudilo u pozvaných překvapení. Bylo mi velkou ctí být při tak kulatém výročí.

Dcera kazatele Gustava Sadloňě předává jeho portrét. Její tatínek byl který byl nejdéle sloužícím kazatelem na Cukrové. 

Chvalozpěv Velké noci

Jinou novou církevní zkušenosti pro mě byla bohoslužba Bílé soboty. Rád a pravidelně jsem chodíval na velikonoční vigilii do katolických kostelů. Letos jsem podobnou večerní liturgii připravoval sám. Začíná silným starodávným chvalozpěvem Velké noci (modlitba Exultet): „To je ta noc, která dnes na celém světě vzdaluje věřící v Krista od nepravostí světa a od tmy hříchu. Ó vskutku blažená noc, ta jediná směla znát čas i hodinu, kdy Kristus vstal z říše zemřelých!“ Pokračovali jsme sedmi čteními z Písma. Vše v šeru při svících. Bylo to nesmělé, zatím komorní, ale krásné.

Měkčení jazyka

Jsem už na Slovensku pátý rok a moje jazykové schopnosti nejsou moc dobré. Pořídil jsem si učitelku slovenštiny a pochopil jsem, že je to se mnou ještě horší. Laskavá profesorka mi věnoval trpělivost. Učil jsem se měkčit jazyk, kroutit ústa při »vokáněch«, „krátil a dlžnil“ slabiky, byl jsem překvapený z dlouhého »r«.  Aspoň v liturgických textech posunul k lepšímu. Krásné jazykozpytné chvíle.

Z našeho jazykovědného úsilí. 

Emoce počátku i konce

Prožil jsem v tomto roce dvě nezapomenutelné bohoslužby. Obě z různých důvodů dojemné. První byla svatba manželů, milých přátel Slavoje a Rut.  Životní partneři jim zemřeli. Našli jeden druhého. Bylo mi ctí je doprovázet na začátku společné cesty, strávit s nimi předmanželské obědy, vidět jejich víru, lásku a naději dalšího začátku. Dojemně krásné.

Na podzim jsem mohl doprovázet na zcela poslední cestě dvacetišestileletého vinaře Martina. Prožili jsme spolu tábory a snad i kousek života. Nikdy nezapomenu na slova v telefonu, která mi oznamovala smrt mladého muže. Rozloučení bylo jímavé, převelmi smutné. Nevím, snad nejsmutnější, co jsem kdy zažil.

Cestou na rozloučení jsem skládal programy.

Vedení církve

Loni jsem byl slovenskou větví zvolen za člena rady Církve bratrské. A letos jsem začal „úřadovat“. Jednání se nesou v přátelské atmosféře a ve vzájemné úctě. Na každé setkání se těším. Tou nevětší výzvou do dalších let je pro mě je zachovat jednotu a porozumění v naší „pidicírkvičce“.

Nová Rada CB: Janči Mahrik | Juraj Klementovič (vedoucí kanceláře) | Martin Kačúr |
Peter Prištiak (druhý podpredseda) |  Milan Mitana (předseda)Todd Patterson |
Miro Moravský (prvý podpredseda) | moje "maličkost"

Kalné vody v mysli

Na podzim, právě v nejlepším, v době storočnice sboru a po klidných prázdninách, jsem si uvědomil, že z mého srdce vytéká smrdutý hnis a negativismus. Kdykoliv jsem měl něco povědět o církvi, o mém životě, o mé práci, jen jsem si ztěžoval, mluvil ironicky až cynicky. Jedno nedělní ráno jsem se bavil představou, že se na bohoslužby nedostavím. Naštěstí mám kolem sebe přátele proroky. Otázka: „Peter, mal si už depresiu?“ mě vlastně jen probudila a osvobodila. 

Naplánoval jsem několik opatření. Ale to největší bylo, že jsem si jednou na balkoně řekl, že církev je Kristova, a já ji mohu dát jen to, co umím a zbytek nechat na Bohu. Na toto období vzpomínám s respektem.

V rámci jednoho z opatření jsem odjel jsem na dovolenou do milovaného Zakarpatí. Trochu vydechl. Četl jsem knihu o přechodových rituálech. Viděl se s milovanou Čuntulkou. Navštívil přátele.

Možná poslední setkání s Čuntulkou

Cestou do Mukačeva pohled na typickou zástavbu. 

Každoroční zkušenost neobyčejné krásy - heslovitý výběr:

Krásné bylo povelikonoční dvoudení vydechnutí na Silické planině:

Nezapomenutelné bývá každoroční "člnkovanie" ve vnitrozemské deltě Dunaje:

Také tradiční akce Dunajská kačica u mě doma se vydařila. Vůbec, hojně přichází návštěvy. Letos jsem dokonce i na na celý měsíc :-) :

V září jsem mohl naslouchat jelení říji na Králové studně, kam jsem se nechal vyvézt taxíkem (taky nová zkušenost):

Králova studňa - milované místo

Po třiceti letech jsem se osobně viděl s kamarádem z brněnské mládeže, nyní maďarským farářem Mišim:

Kamarád Mihally Fuler, nyní evangelickým farářem v Maďarsku. Vpravo jeho syn. 

Prožil jsem krásný čas o Vánocích s rodinou

Prasynovci.....

a po svátcích na koncerte Letní kapely.

Oslavil dvě výročí postavení modlitebny: V Mladkově, na jejíž výstavbě jsem se podílel. A na Staré ture, kde jsem administrátor:

Oblíbený obraz z čela mladskovské modlitebny od Aleše Lamra. 

Pán Bůh mi daroval nové milé nové sousedy a spolupracovníky, za které jsem vděčný:

Do bytu mi přitekl Odtok, který před tím pouze kvapkal:

A nakonec Zababovský zážitek: Projel jsem si nádhernou trať z Horní Štubni do Zvolena:

Bralský tunel

Ale zážitků krásy bylo mnohem více... a nejde je všechny vyjmenovat.

Divoké a krásné Slovensko

Hodně přátel z Čech se mě ptává, zdali se už nevrátím do Čech. Zatím to nemám v plánu. Z politické situace jsem tu nešťasný. Před očima vidím Orwelův svět z děsivého románu 1984. Pravda je lež, bílá je černá a zlo je vlastně dobro. Vidím, jak je demokracie zranitelná a potřebuje mnoho pojistek. Chodím na demonstrace. 

Ale stále jsem na Slovensku velmi rád a jste všichni zváni na návštěvu.

Každoroční rovy

Tento rok mě opustili milí lidé, které jsem měl rád, některé jen na dálku. Dovolím si na ně vzpomenout:

Prof. Pavel Říčan – vynikající psycholog a pevný evangelík | Prof. Stanislav Kratochvil - vynikající párový terapeut, jehož poznámky ke komunikaci v manželství používám dodnes | Josef Hrubý – frotman skupiny mého mládí: Učedníci |Vladyka Simeon –patriarcha pravoslavné církve, který to myslel s Bohem a církvi vážně |
doc. Ing. Radomil Kaláb, CSc. - katolický kněz, který mě učil betonové konstrukce. | Aleš Lamr – charizmatický barevný malíř, který nám namaloval čelo mladkovské modlitebny v nichž píšu tyto řádky. | Rozloučil jsem se s Aničkou Gajdošovou (kdysi Bombovou), se kterou jsem se znal z Brna a po létech se znovu potkal na Slovensku.

Byl to opravdu pestrý rok, který otevřel dveře novým zkušenostem.

Z jedné zajímavé a milé mezinárodní návštěvy. 

A co zvolat nakonec? 

+!+!+ Soli deo Gloria –  Samému Bohu budiž chvála +!+!+

Už dvacet let horské modlitebny v Mladkově!!!

Před deseti lety jsem napsal text k výročí otevření modlitebny v Mladkově. A po deseti letech jej téměř neměním. Jen trochu upravil. Doplnil staré i nové fotky.

Mladkov…

Poprvé jsem na půdu tohoto městysu vstoupil v posledním ročníku střední školy (1987). Skvělý a pro mě nezapomenutelný pan učitel vodních staveb, ing. František Juren, nás vzal do Mladkova, kde měl svou milovanou chalupu. Vůbec jsem netušil, že se mi tato horská osada stane jedním ze středů mého života. Příběhy, do kterých jsem později vstoupil, se tu teprve doslova rodily.

Mladkov se nachází na samém konci Orlických hor. V oblasti rozmezí Čech, Moravy a Polska

Mladkov – kazatelské seznamování

Za dvanáct let jsem začal do Mladkova jezdit služebně. Mladkov byl tzv. kazatelskou stanicí českotřebovského sboru. První samostatné cesty se mi nezdařily. Jednou jsem, neznaje taje místních spojů, vystoupil na špatném přestupním nádraží. Ani další cesta na kole se nevyvedla. Bez mapy a zkratkami přes pole jsem v novém kraji zabloudil. Ale časem jsem si dopravu zmechanizoval. I po sobotní kazatelské noci jsem nastoupil ve 12:00 do vlaku a probouzel jsem přesně načas v přestupních uzlech Ústí nad Orlicí a Letohrad a nakonec v Mladkově.

Ještě neopravené nádraží v Letohradě se legendárním »811« (Orchestrion a pod.)
"Letohrad, letohrad, přijeli jste do stanice Letohrad. Na první koleji vlevo přestupujte do osobního vlaku směr.....Mladkov"

Rychle jsem vklouzl do příprav a stavby zdejší modlitebny. Byla situovaná uprostřed hor, v místě, kde bylo možné spočítat evangelíky na prstech jedné ruky. 

Původní stav tzv. garáží

Už se objevuje tvar nové stavby

Karel Fojtík, tehdejší tajemník Rady Církve bratrské (dále RCB), mluvíval o misijně neperspektivním místě pro „stánek Boží“. Byl jsem rád, že rozhodnutí o stavbě neleželo už na mně. Myšlenka spatřila světlo světa díky silným vizím zbožného misionáře Dicka Sechlera. Já je přijal a nikdy jsem o nich nepochyboval.

Disk Sechler a moje maličkost, v mladší verzi

Mladkov – stavba modlitebny

Projektovou dokumentaci přestavby garáží připravil můj tatínek, architekt Bohuslav Kučera (+ 7. 5. 2012). Byla to jeho poslední realizace církevní stavby. 

Tatínek při otevření modlitebny

My jsme nad plány při stavbě mudrovali, občas i nadávali, neb kóty přesně neseděly. 

S milým Pepou Kaláškem, hlavní duší stavby

Stavební dozor nad odvážnou přestavbou převzal ing. Miroslav Dostálek (senior).
S ním jsem některé konstrukční detaily konzultoval. Naší stavbě fandil a byl nám oporou. Vždy mě povzbuzoval: „Péťo, neboj, to vydrží...“ Před kolaudací osobně přijel a pomáhal dodláždit chodníčky, aby paní ze stavebního úřadu nezakopla. To by byl prý velký průšvih.

 

Z průběhu rekonstrukce nemohu nevzpomenout na pár historek:

Franta, mladkovský exkluzivní zedník, který zde strávil hodně času, jednou při práci prohlásil: „Na tuhle stavbu nikdy nezapomenu, tady se nezdilo, tady se lepilo.“

 

Pepa Kalášek a exelentní zedník Franta

Ano, co jsme vybourali, to jsme zabudovali. Původní stěny byly pospojovány z dlouhých plynobetonových panelů. Každé nové okno jsme doslova vydlabali a kvádry následně zazdili na druhé straně. 

Tady otvory zazdíváme, na druhé straně jsme je dlabali. nekteré stavební postupy byly opravdu na víru. 

Šetřilo se, jak se dalo. Až na mez možného. Právě zde mě uklidňovala ona slova: „Péťo, neboj, to vydrží...“

Tento detail vypadal hodně divoce....ale drží dodnes

Nikdy nezapomenu na vylévání základů pod výklenek. Začali jsme brzy ráno a přítomný sborový skeptik br. Karel Kokeš stále prohlašoval, že to nezvládneme: Máme málo písku, málo cementu, málo bytelné šalování, špatné lopaty. Upozorňoval, že bude pršet, že to nakonec stejně celé spadne. Mlčel jsem a o to více se snažil. Nakonec cement opravdu došel a Pepa pro něj jel do Polska.

Příprava šalování....

Bylo poledne a „makali“ jsme dál. Karel, vidící vše v černých barvách, už měl zcela jasno: To časově nemůžeme zvládnout. Zničíme si záda. Míchačka se s jistotou zavaří. Beton nebude tuhnout. S Pepou Kaláškem jsme se potkali kdesi za domem. Byl v obličeji rudý a prohlásil, že už ho ten Karel tak prudí... (tady si nejsem jist přesností citace…). Myslel jsem si o sobě, že jsem jediný hříšník, kterého Karlova slova vytáčí. Ach, úlevné zjištění, že jsme byli dva. Dokončení betonáže základů bychom tehdy zřejmě vzdali. Karel měl pravdu, na jeden den toho bylo až příliš. Ale s Pepou jsme byli tak napruženi, že jsme prostě chtěli Karlovi dokázat, že to za den zvládneme. Byl večer, poslední kolečko betonu bylo vysypáno za svitu žárovky. Zvítězili jsme!

Na stavbě se vystřídalo mnoho brigádníků. Nejvíce času zde ovšem strávil Pepa Kalášek. Kolikrát se ho kolemjdoucí přátelé ptali: „Kolik to sype, dělat pro církev?“ Nějak jim nedocházelo, že pracovat se dá i jen tak, z nadšení pro věc samou, pro Pána Boha.

Byl jsem hrdý na úspornou stavbu. Nejlevnější v CB za poslední desetiletí. Byl jsem také hrdý na to, že modlitebna byla postavena do značné míry vlastníma rukama. Když se blížila kolaudace, řekli jsme si s Pepou, že špatně spíme. I v noci se starostmi probouzíme. Stihneme vše? Budeme mít všechna potřebná povolení? Byla to zase vzájemně úlevná chvíle dvou bratří v Kristu. Kolaudace dopadla dobře, chlebíčky jsme snědli a hasiči s Pepou probrali aktuální otázky včelařství. Chybějící protipožární dveře jsme později dokoupili a šéfová stavebního úřadu je už ani nešla zkontrolovat. A hlavně, o nic nezakopla.

 

Modlitebna už dostává tvář

Mladkov -– otevření modlitebny

Na čelní stěně spatří návštěvník malbu vynikajícího světového malíře Aleše Lamra (+ 16. 2. 2024).

Přišel do modlitebny, zadíval se na stěnu a prohlásil: „Alfa a Omega.“ A vznikl obraz: Bůh má poslední slovo nad lidskou pýchou, což symbolizovaly dvě padající věže

v pozadí. Silné je, že malbu dokončil tři týdny před pádem newyorských dvojčat. (11. 9. 2001). Proroctví se dají i malovat! Když jsme se Aleše ptali, kolik jsme za obraz dlužni, lakonicky odpověděl: „Ani se neptejte…“ Kdyby došlo k nacenění modlitebny, jeho malba by byla zřejmě nejdražší součástí.

Modlitebna byla otevřena 14. 11. 2004 odpoledne. Za Radu Církve bratrské byl přítomen její člen David Novák, dnes předseda RCB. Mimo jiné promluvil i pamětník historie litomyšlského sboru, politický vězeň pro víru, br. Jan Hušek, emeritní vedoucí kanceláře RCB.

 

Mladkov -– jeden z mých domovů

Mladkov se mi stal dalším domovem. Kdykoliv se do těchto míst vracívám, nejezdím na návštěvu, ale domů. Čeká mě vlídné přijetí v rodině Kaláškových, sleduji silný příběh rodiny Severýnových a dnes už historii další rodů. 

Rodina Severínových a můj kazatelský nástupce, milý Tomáš Pospíchal

A přicházejí vzpomínky na víkendovky, na velikonoční sborové pondělky, na měsíční studijní volno v horním pokojíku, na pozdější dovolenky.

K Mladkovu patří tzv. „krátká piva“ v hospůdce U Bohouše s Pepou a vzpomínka na milý obchod se skvělou vedoucí Janou. Ale především na každonedělní nádherné cesty k hloučku zbožných lidí.

 

Mladkov – cesty domů a zpět

Cesty z Mladkova jsem bral jako bonus. Někdy pěšky přes Lichkov. Zejména na jaře jsem to miloval. Padal večer, řeka hučela, údolní chlad, vlhký vzduch. Příslib jara. V hlavě se mi točily myšlenky, jak to vše v Mladkově jednou dopadne.

Bílé pláně pod Mladkovem směrem na Těchonín

 
Vzpomínám též na cesty v zimě. V Třebové už bylo sucho, ale v Mladkově křupal sníh pod nohama a mráz se tiše dral do teplých bot. Čekala na mě příjemně vytopená nádražní čekárna se službou obsluhující závory. Potom kdesi cinklo a z kopce se pomalu došinul vlak. V mé mysli nastal pocit volna. Skončila pracovní neděle. Opojen předtuchou „free“ kazatelského pondělka jsem se nechal kolébat chrochtajícím vláčkem. A bylo mi krásně.

A je mi krásně, kdykoliv se přehoupnu autem přes kopečky za Zábřehem anebo sedím ve vláčku, dnes již velmi moderním, a stoupám od Letohradu. 

Dnes do Mladkova jezdí jen lehce chrochtající vláček  (19.10.2024)

 V duši cítím radostné vzrušení. Blížím se domů. Je to vlastně výhoda být kazatelem. Člověk má více domovů!

Cesta od Lichkova směrem k modlitebně

Kazatelské lehce erotické trapasy aneb o náhodách

Jo, staly se a je to celkem legrace. Ale spolu s nimi vyvstávají vážné zbožné otázky.
A budou mě zajímat i vaše případné odpovědi. Ale nejdříve ty příběhy. Začnu nejpikantnějším.

Trapas č. 1 

Na stanových pobytech jsem od jinošství vlastnoručně stavěl táborová kamna. Ten rok, kdy se stal popisovaný trapas, jsme na našem tábořišti neměli kvalitní pláty na pec. Nějak se rozbily anebo ztratily. Každopádně jsem se rozhodl pro sázku na jistotu – nechat si vyrobit, přesněji vylít, kvalitní litinové desky na zakázku. Kamarád Honza Homolka mi výrobu domluvil v malé rodinné slévárně v Lipovce u Rychnova nad Kněžnou. 

Dnes neexistující slévárna. Foto je před konečnou demolicí. 

Zakázku tam zadal a mým úkolem bylo vyzvednout těžké desky a zaplatit je. Hlásit jsem se měl i paní ing. Hovorkové.

Začaly prázdniny a bylo před táborem. V pátek jsem společně se skupinou teenagerů sedl do auta naloženého táborovými potřebami a vyrazil oklikou přes Rychnov na prázdninový pobyt. Dojeli jsme do Lipovky. Bylo po obědě, konec týdne, tovární areál otevřený.

Na vrátnici nikdo, všude děsivé, až apokalyptické liduprázdno. Začal jsem pátrat po paní ing. Hovorkové. Ale vše marné. Hledal jsem nějaké ředitelství, kancelář... a nic. Nakonec jsem vešel otevřenými dveřmi do budovy slévárny. Zase pusto a prázdno. Prošel jsem celou výrobní halu, byla hodně zajímavá. Mohl jsem si ukrást cokoliv, od forem na odlitky až po nářadí. 

Tak nějak to vypadalo uvnitř slévárny

Já ale měl zájem jen o paní inženýrku. Objevil jsem chodbu do další části tovární haly. Odhadoval jsem, že by tam mohla být kýžená kancelář. Jdu temným koridorem. Konečně slyším lidské hlasy. A navíc to byly ženské tóny. Jsem nadšen. To je jistě ing. Hovorková ve veselém pátečním hovoru s kolegyněmi. Zaklepu na dveře. Nic. Zaklepu podruhé. Opět nic. Chytnu za kliku a otevřu. Vstoupím do místnosti.

No, nebyly to kanceláře, ale šatna a sprchy. Z jasně osvětleného prostoru na mě hledělo asi deset zcela nahých žen. Nevím, jak jsem to udělal, ale přišel jsem opravdu v nejlepším. Snad takto vypadá muslimský ráj. 

Už méně příjemná chvíle to byla pro nešťastné dámy. Nastalo zděšení, výkřiky, útěk do další místnosti i snahy nebohých zaměstnankyň nacpat se do úzkých plechových skříněk. Ten okamžik trval asi sekundu, možná dvě. Ale stále ho mám před očima. Tváře plné děsu a překvapení. Tedy nejen tváře…

Vyšel jsem ven jako ve snu a doufal, že tento příběh zůstane navždy zatajen. Paní ing. Hovorkovou jsem našel na zcela jiném místě, tuším dokonce zcela mimo areál továrny. Litinové plotny jsem zaplatil a spěchal s nákladem k autu. Rychle zmizet! Nechtěl jsem, zažít tu chvíli, kdy ženy opouštějí továrnu a ukazují si na mě prstem: „To je ten nadržený mladík…“
Ale bylo to marné. Z továrny zrovna vyšel nějaký pán, uviděl moje auto a pubertální táborníky. Zastavil se, podíval se na ně a celkem přísně pravil: „Tedy kluci, ten váš tatínek našim ženskejm dal. To neumí klepat?“ Bezelstný táborník Štěpán milého pána opravil: „To nebyl tatínek, to byl náš pan kazatel.“ No, co dodat. Lipovkou jsem od té doby projížděl zrychleně. Rodinná slévárna zanikla a snad s ní i historka o faráři-úchylovi.

Jedna věc je ale zajímavá. To načasování. Kdybych přišel o pár minut dříve či později, byl by klid. Stačilo se jen stavit cestou na kafe. To jsou ty náhody a náhodičky. Podobná souhra okolností je i v další lechtivé historce.

 Trapas č.2

Bylo to na slavné akci mládeže „Hron“. Okolnosti výpravy, kdy jsme na kánoích spluli slovenskou řeku Hron při druhém povodňovém stupni, nechávám bokem. Snad jen, že to byla akce „vo hubu“, ale neutopili jsme se.

Krásný je Hron na lodích....

Já jsem sdílel loď se starší dívkou, Naďou z Mladkova. Jediná konkurovala mé váze. Naše loď byla celkem stabilní, a tak jsme pádlovali v čele výpravy. Řeka Hron má bystřinný charakter. Je krásná a za velké vody celkem prudká. Blížili jsme se k Banské Bystrici. Proplouvali jsme nějakým předměstím. Na březích kopřivy a další hustá buřina. Před sebou vidím vyústění kanalizace. 

Chtěl jsem se mu vyhnout. Pádlovat ve splašcích se mi nechtělo. Ale řeka nás valila dál. A najednou, k mému zděšení, vidím v oné výusti nahé nohy. Poněkud sebou cukaly. Propána! Něco hodně divného se tu děje! Snad se někdo topí, nebo snad tu má kdosi neznámý epileptický záchvat. 

Vykřikl jsem na háčka vpředu: „Co to je? Nechtějí pomoc?“ Naďa, která plula na špici, o dva metry blíže inkriminovanému úkazu, suše odpověděla: „Ne.“ Pak nás nezadržitelná vodní síla unesla dál a já na pár vteřin uviděl nahý souložící pár. Přiznávám, vedle té kanalizační výustě a mezi odpadky působil výjev jako v nějakém hororu. Ale proud Hronu se nezastavil a zase nás zase posunul dál.
„To bylo »ono«?“ zeptal jsem se Nadi. A Naďa, s tónem moudré a života znalé „maminky“, mi výchovně odpověděla: „Ano, to bylo »ono« .“

A opět. Kdybychom tam pluli o pár minut později nebo dříve, nikoho bychom nerušili. Proč vlastně musí kazatel zažívat takovou lechtivou shodu okolností? Křesťané rádi konstatují: „Náhody neexistují“. A vzácný bratr kazatel Heczko k tomu dodával, že existuje jen vzácné Boží vedení. No, pokud je to tak, Boží cesty jsou vskutku nevyzpytatelné.

I další příběh vypráví jinou náhodu… ale to jste asi už všichni zažili, jen ne v takové přesilovce.

Trapas č. 3

Vyběhl jsem si jednou na Jelenici, kopec nad třebovskou modlitebnou. Na hřebeni vede krásná rovinatá cesta. Asi jeden a půl kilometrová trasa, kde se dá skvěle běhat uprostřed lůna přírody. 

Hřebenová cesta po Jelenici

Vysupěl jsem na hřeben a dal se do běhu. Blížil jsem se ke k třetí třetině hřebene. Ticho, klid, nikde nikdo. A pak se to stalo. Z nízkých houštin se v jednu sekundu vynořily holé zadky důchodkyň. Asi desítka. Senioři tu asi byli na hromadné vycházce. Na lesní křižovatce zřejmě dospěli k názoru, že přišel čas na „cik pauzu“. Kdyby ta milá děvčata zůstala v podřepu, proběhl bych kolem a vůbec bych si jich nevšiml. Zcela by zmizela v houštinách. Osudové bylo, že ony si všimly mne. A pud sebezáchovy jim velel rychle vstát a skrýt se. Stal se však opak. Svítily jako majáky. 

Rychle jsem přidal na tempu, pádil dál, tváře  se, že se nic nestalo. Zpět jsem to vzal velkou oklikou.

A já se opět ptám. Zase náhoda? Zde šlo o minutu. Je snad možné, že tudy musím proběhnout zrovna v tom nejlepším? Kdybych to plánoval, nepodaří se mi to. Naplánoval tedy situaci někdo jiný? Nedivím se, že křesťané mluví o shodě okolností jako o Boží režii. Ale v tomto případě? Život, jeho situace a Boží zasahování do něj je asi složitější. Jak rozlišit náhodu a nenáhodu. Jako kazatel bych měl znát odpověď, ale nevím.

Ale možná jsem to zažil proto, abych sama sebe i Vás dnes, milí čtenáři, pobavil a nasadil „chrobáčika“ do hlavy. Snad se to podařilo.