Už dvacet let horské modlitebny v Mladkově!!!

Před deseti lety jsem napsal text k výročí otevření modlitebny v Mladkově. A po deseti letech jej téměř neměním. Jen trochu upravil. Doplnil staré i nové fotky.

Mladkov…

Poprvé jsem na půdu tohoto městysu vstoupil v posledním ročníku střední školy (1987). Skvělý a pro mě nezapomenutelný pan učitel vodních staveb, ing. František Juren, nás vzal do Mladkova, kde měl svou milovanou chalupu. Vůbec jsem netušil, že se mi tato horská osada stane jedním ze středů mého života. Příběhy, do kterých jsem později vstoupil, se tu teprve doslova rodily.

Mladkov se nachází na samém konci Orlických hor. V oblasti rozmezí Čech, Moravy a Polska

Mladkov – kazatelské seznamování

Za dvanáct let jsem začal do Mladkova jezdit služebně. Mladkov byl tzv. kazatelskou stanicí českotřebovského sboru. První samostatné cesty se mi nezdařily. Jednou jsem, neznaje taje místních spojů, vystoupil na špatném přestupním nádraží. Ani další cesta na kole se nevyvedla. Bez mapy a zkratkami přes pole jsem v novém kraji zabloudil. Ale časem jsem si dopravu zmechanizoval. I po sobotní kazatelské noci jsem nastoupil ve 12:00 do vlaku a probouzel jsem přesně načas v přestupních uzlech Ústí nad Orlicí a Letohrad a nakonec v Mladkově.

Ještě neopravené nádraží v Letohradě se legendárním »811« (Orchestrion a pod.)
"Letohrad, letohrad, přijeli jste do stanice Letohrad. Na první koleji vlevo přestupujte do osobního vlaku směr.....Mladkov"

Rychle jsem vklouzl do příprav a stavby zdejší modlitebny. Byla situovaná uprostřed hor, v místě, kde bylo možné spočítat evangelíky na prstech jedné ruky. 

Původní stav tzv. garáží

Už se objevuje tvar nové stavby

Karel Fojtík, tehdejší tajemník Rady Církve bratrské (dále RCB), mluvíval o misijně neperspektivním místě pro „stánek Boží“. Byl jsem rád, že rozhodnutí o stavbě neleželo už na mně. Myšlenka spatřila světlo světa díky silným vizím zbožného misionáře Dicka Sechlera. Já je přijal a nikdy jsem o nich nepochyboval.

Disk Sechler a moje maličkost, v mladší verzi

Mladkov – stavba modlitebny

Projektovou dokumentaci přestavby garáží připravil můj tatínek, architekt Bohuslav Kučera (+ 7. 5. 2012). Byla to jeho poslední realizace církevní stavby. 

Tatínek při otevření modlitebny

My jsme nad plány při stavbě mudrovali, občas i nadávali, neb kóty přesně neseděly. 

S milým Pepou Kaláškem, hlavní duší stavby

Stavební dozor nad odvážnou přestavbou převzal ing. Miroslav Dostálek (senior).
S ním jsem některé konstrukční detaily konzultoval. Naší stavbě fandil a byl nám oporou. Vždy mě povzbuzoval: „Péťo, neboj, to vydrží...“ Před kolaudací osobně přijel a pomáhal dodláždit chodníčky, aby paní ze stavebního úřadu nezakopla. To by byl prý velký průšvih.

 

Z průběhu rekonstrukce nemohu nevzpomenout na pár historek:

Franta, mladkovský exkluzivní zedník, který zde strávil hodně času, jednou při práci prohlásil: „Na tuhle stavbu nikdy nezapomenu, tady se nezdilo, tady se lepilo.“

 

Pepa Kalášek a exelentní zedník Franta

Ano, co jsme vybourali, to jsme zabudovali. Původní stěny byly pospojovány z dlouhých plynobetonových panelů. Každé nové okno jsme doslova vydlabali a kvádry následně zazdili na druhé straně. 

Tady otvory zazdíváme, na druhé straně jsme je dlabali. nekteré stavební postupy byly opravdu na víru. 

Šetřilo se, jak se dalo. Až na mez možného. Právě zde mě uklidňovala ona slova: „Péťo, neboj, to vydrží...“

Tento detail vypadal hodně divoce....ale drží dodnes

Nikdy nezapomenu na vylévání základů pod výklenek. Začali jsme brzy ráno a přítomný sborový skeptik br. Karel Kokeš stále prohlašoval, že to nezvládneme: Máme málo písku, málo cementu, málo bytelné šalování, špatné lopaty. Upozorňoval, že bude pršet, že to nakonec stejně celé spadne. Mlčel jsem a o to více se snažil. Nakonec cement opravdu došel a Pepa pro něj jel do Polska.

Příprava šalování....

Bylo poledne a „makali“ jsme dál. Karel, vidící vše v černých barvách, už měl zcela jasno: To časově nemůžeme zvládnout. Zničíme si záda. Míchačka se s jistotou zavaří. Beton nebude tuhnout. S Pepou Kaláškem jsme se potkali kdesi za domem. Byl v obličeji rudý a prohlásil, že už ho ten Karel tak prudí... (tady si nejsem jist přesností citace…). Myslel jsem si o sobě, že jsem jediný hříšník, kterého Karlova slova vytáčí. Ach, úlevné zjištění, že jsme byli dva. Dokončení betonáže základů bychom tehdy zřejmě vzdali. Karel měl pravdu, na jeden den toho bylo až příliš. Ale s Pepou jsme byli tak napruženi, že jsme prostě chtěli Karlovi dokázat, že to za den zvládneme. Byl večer, poslední kolečko betonu bylo vysypáno za svitu žárovky. Zvítězili jsme!

Na stavbě se vystřídalo mnoho brigádníků. Nejvíce času zde ovšem strávil Pepa Kalášek. Kolikrát se ho kolemjdoucí přátelé ptali: „Kolik to sype, dělat pro církev?“ Nějak jim nedocházelo, že pracovat se dá i jen tak, z nadšení pro věc samou, pro Pána Boha.

Byl jsem hrdý na úspornou stavbu. Nejlevnější v CB za poslední desetiletí. Byl jsem také hrdý na to, že modlitebna byla postavena do značné míry vlastníma rukama. Když se blížila kolaudace, řekli jsme si s Pepou, že špatně spíme. I v noci se starostmi probouzíme. Stihneme vše? Budeme mít všechna potřebná povolení? Byla to zase vzájemně úlevná chvíle dvou bratří v Kristu. Kolaudace dopadla dobře, chlebíčky jsme snědli a hasiči s Pepou probrali aktuální otázky včelařství. Chybějící protipožární dveře jsme později dokoupili a šéfová stavebního úřadu je už ani nešla zkontrolovat. A hlavně, o nic nezakopla.

 

Modlitebna už dostává tvář

Mladkov -– otevření modlitebny

Na čelní stěně spatří návštěvník malbu vynikajícího světového malíře Aleše Lamra (+ 16. 2. 2024).

Přišel do modlitebny, zadíval se na stěnu a prohlásil: „Alfa a Omega.“ A vznikl obraz: Bůh má poslední slovo nad lidskou pýchou, což symbolizovaly dvě padající věže

v pozadí. Silné je, že malbu dokončil tři týdny před pádem newyorských dvojčat. (11. 9. 2001). Proroctví se dají i malovat! Když jsme se Aleše ptali, kolik jsme za obraz dlužni, lakonicky odpověděl: „Ani se neptejte…“ Kdyby došlo k nacenění modlitebny, jeho malba by byla zřejmě nejdražší součástí.

Modlitebna byla otevřena 14. 11. 2004 odpoledne. Za Radu Církve bratrské byl přítomen její člen David Novák, dnes předseda RCB. Mimo jiné promluvil i pamětník historie litomyšlského sboru, politický vězeň pro víru, br. Jan Hušek, emeritní vedoucí kanceláře RCB.

 

Mladkov -– jeden z mých domovů

Mladkov se mi stal dalším domovem. Kdykoliv se do těchto míst vracívám, nejezdím na návštěvu, ale domů. Čeká mě vlídné přijetí v rodině Kaláškových, sleduji silný příběh rodiny Severýnových a dnes už historii další rodů. 

Rodina Severínových a můj kazatelský nástupce, milý Tomáš Pospíchal

A přicházejí vzpomínky na víkendovky, na velikonoční sborové pondělky, na měsíční studijní volno v horním pokojíku, na pozdější dovolenky.

K Mladkovu patří tzv. „krátká piva“ v hospůdce U Bohouše s Pepou a vzpomínka na milý obchod se skvělou vedoucí Janou. Ale především na každonedělní nádherné cesty k hloučku zbožných lidí.

 

Mladkov – cesty domů a zpět

Cesty z Mladkova jsem bral jako bonus. Někdy pěšky přes Lichkov. Zejména na jaře jsem to miloval. Padal večer, řeka hučela, údolní chlad, vlhký vzduch. Příslib jara. V hlavě se mi točily myšlenky, jak to vše v Mladkově jednou dopadne.

Bílé pláně pod Mladkovem směrem na Těchonín

 
Vzpomínám též na cesty v zimě. V Třebové už bylo sucho, ale v Mladkově křupal sníh pod nohama a mráz se tiše dral do teplých bot. Čekala na mě příjemně vytopená nádražní čekárna se službou obsluhující závory. Potom kdesi cinklo a z kopce se pomalu došinul vlak. V mé mysli nastal pocit volna. Skončila pracovní neděle. Opojen předtuchou „free“ kazatelského pondělka jsem se nechal kolébat chrochtajícím vláčkem. A bylo mi krásně.

A je mi krásně, kdykoliv se přehoupnu autem přes kopečky za Zábřehem anebo sedím ve vláčku, dnes již velmi moderním, a stoupám od Letohradu. 

Dnes do Mladkova jezdí jen lehce chrochtající vláček  (19.10.2024)

 V duši cítím radostné vzrušení. Blížím se domů. Je to vlastně výhoda být kazatelem. Člověk má více domovů!

Cesta od Lichkova směrem k modlitebně