Jo, staly se a je to celkem legrace. Ale spolu s nimi
vyvstávají vážné zbožné otázky.
A budou mě zajímat i vaše případné odpovědi. Ale
nejdříve ty příběhy. Začnu nejpikantnějším.
Trapas č. 1
Na stanových pobytech jsem od jinošství vlastnoručně stavěl táborová kamna. Ten rok, kdy se stal popisovaný trapas, jsme na našem tábořišti neměli kvalitní pláty na pec. Nějak se rozbily anebo ztratily. Každopádně jsem se rozhodl pro sázku na jistotu – nechat si vyrobit, přesněji vylít, kvalitní litinové desky na zakázku. Kamarád Honza Homolka mi výrobu domluvil v malé rodinné slévárně v Lipovce u Rychnova nad Kněžnou.
 |
| Dnes neexistující slévárna. Foto je před konečnou demolicí. |
Zakázku tam zadal a mým úkolem bylo vyzvednout těžké desky a zaplatit je. Hlásit jsem se měl i paní ing. Hovorkové.
Začaly prázdniny a bylo před táborem. V pátek jsem společně se skupinou teenagerů sedl do auta naloženého táborovými potřebami a vyrazil oklikou přes Rychnov na prázdninový pobyt. Dojeli jsme do Lipovky. Bylo po obědě, konec týdne, tovární areál otevřený.
Na vrátnici nikdo, všude děsivé, až apokalyptické liduprázdno. Začal jsem pátrat po paní ing. Hovorkové. Ale vše marné. Hledal jsem nějaké ředitelství, kancelář... a nic. Nakonec jsem vešel otevřenými dveřmi do budovy slévárny. Zase pusto a prázdno. Prošel jsem celou výrobní halu, byla hodně zajímavá. Mohl jsem si ukrást cokoliv, od forem na odlitky až po nářadí.
 |
| Tak nějak to vypadalo uvnitř slévárny |
Já ale měl zájem jen o paní inženýrku. Objevil jsem chodbu do další části tovární haly. Odhadoval jsem, že by tam mohla být kýžená kancelář. Jdu temným koridorem. Konečně slyším lidské hlasy. A navíc to byly ženské tóny. Jsem nadšen. To je jistě ing. Hovorková ve veselém pátečním hovoru s kolegyněmi. Zaklepu na dveře. Nic. Zaklepu podruhé. Opět nic. Chytnu za kliku a otevřu. Vstoupím do místnosti.
No, nebyly to kanceláře, ale šatna a sprchy. Z jasně osvětleného prostoru na mě hledělo asi deset zcela nahých žen. Nevím, jak jsem to udělal, ale přišel jsem opravdu v nejlepším. Snad takto vypadá muslimský ráj.
Už méně příjemná chvíle to byla pro nešťastné dámy. Nastalo zděšení, výkřiky, útěk do další místnosti i snahy nebohých zaměstnankyň nacpat se do úzkých plechových skříněk. Ten okamžik trval asi sekundu, možná dvě. Ale stále ho mám před očima. Tváře plné děsu a překvapení. Tedy nejen tváře…
Vyšel jsem ven jako ve snu a doufal, že tento příběh zůstane
navždy zatajen. Paní ing. Hovorkovou jsem našel na zcela jiném místě, tuším
dokonce zcela mimo areál továrny. Litinové plotny jsem zaplatil a spěchal s nákladem
k autu. Rychle zmizet! Nechtěl jsem, zažít tu chvíli, kdy ženy opouštějí továrnu
a ukazují si na mě prstem: „To je ten nadržený mladík…“
Ale bylo to marné.
Z továrny zrovna vyšel nějaký pán, uviděl moje auto a pubertální táborníky.
Zastavil se, podíval se na ně a celkem přísně pravil: „Tedy kluci, ten váš
tatínek našim ženskejm dal. To neumí klepat?“ Bezelstný táborník Štěpán milého
pána opravil: „To nebyl tatínek, to byl náš pan kazatel.“ No, co dodat. Lipovkou
jsem od té doby projížděl zrychleně. Rodinná slévárna zanikla a snad s ní
i historka o faráři-úchylovi.
Jedna věc je ale zajímavá. To načasování. Kdybych přišel o pár minut dříve či později, byl by klid. Stačilo se jen stavit cestou na kafe. To jsou ty náhody a náhodičky. Podobná souhra okolností je i v další lechtivé historce.
Trapas č.2
Bylo to na slavné akci mládeže „Hron“. Okolnosti výpravy, kdy
jsme na kánoích spluli slovenskou řeku Hron při druhém povodňovém stupni,
nechávám bokem. Snad jen, že to byla akce „vo hubu“, ale neutopili jsme se.
 |
| Krásný je Hron na lodích.... |
Já jsem sdílel loď se starší dívkou, Naďou z Mladkova. Jediná konkurovala mé váze. Naše loď byla celkem stabilní, a tak jsme pádlovali v čele výpravy. Řeka Hron má bystřinný charakter. Je krásná a za velké vody celkem prudká. Blížili jsme se k Banské Bystrici. Proplouvali jsme nějakým předměstím. Na březích kopřivy a další hustá buřina. Před sebou vidím vyústění kanalizace.
Chtěl jsem se mu vyhnout. Pádlovat ve splašcích se mi nechtělo. Ale řeka nás valila dál. A najednou, k mému zděšení, vidím v oné výusti nahé nohy. Poněkud sebou cukaly. Propána! Něco hodně divného se tu děje! Snad se někdo topí, nebo snad tu má kdosi neznámý epileptický záchvat.
Vykřikl jsem na
háčka vpředu: „Co to je? Nechtějí pomoc?“ Naďa, která plula na špici, o dva
metry blíže inkriminovanému úkazu, suše odpověděla: „Ne.“ Pak nás nezadržitelná
vodní síla unesla dál a já na pár vteřin uviděl nahý souložící pár. Přiznávám,
vedle té kanalizační výustě a mezi odpadky působil výjev jako v nějakém hororu.
Ale proud Hronu se nezastavil a zase nás zase posunul dál.
„To bylo »ono«?“
zeptal jsem se Nadi. A Naďa, s tónem moudré a života znalé „maminky“, mi výchovně
odpověděla: „Ano, to bylo »ono« .“
A opět. Kdybychom tam pluli o pár minut později nebo dříve, nikoho bychom nerušili. Proč vlastně musí kazatel zažívat takovou lechtivou shodu okolností? Křesťané rádi konstatují: „Náhody neexistují“. A vzácný bratr kazatel Heczko k tomu dodával, že existuje jen vzácné Boží vedení. No, pokud je to tak, Boží cesty jsou vskutku nevyzpytatelné.
I další příběh vypráví jinou náhodu… ale to jste asi už
všichni zažili, jen ne v takové přesilovce.
Trapas č. 3
Vyběhl jsem si jednou na Jelenici, kopec nad třebovskou modlitebnou. Na hřebeni vede krásná rovinatá cesta. Asi jeden a půl kilometrová trasa, kde se dá skvěle běhat uprostřed lůna přírody.
 |
| Hřebenová cesta po Jelenici |
Vysupěl jsem na hřeben a dal se do běhu. Blížil jsem se ke k třetí třetině hřebene. Ticho, klid, nikde nikdo. A pak se to stalo. Z nízkých houštin se v jednu sekundu vynořily holé zadky důchodkyň. Asi desítka. Senioři tu asi byli na hromadné vycházce. Na lesní křižovatce zřejmě dospěli k názoru, že přišel čas na „cik pauzu“. Kdyby ta milá děvčata zůstala v podřepu, proběhl bych kolem a vůbec bych si jich nevšiml. Zcela by zmizela v houštinách. Osudové bylo, že ony si všimly mne. A pud sebezáchovy jim velel rychle vstát a skrýt se. Stal se však opak. Svítily jako majáky.
Rychle jsem přidal na tempu, pádil dál, tváře se, že se nic nestalo. Zpět jsem to vzal velkou oklikou.
A já se opět ptám. Zase náhoda? Zde šlo o minutu. Je snad možné, že tudy musím proběhnout zrovna v tom nejlepším? Kdybych to plánoval, nepodaří se mi to. Naplánoval tedy situaci někdo jiný? Nedivím se, že křesťané mluví o shodě okolností jako o Boží režii. Ale v tomto případě? Život, jeho situace a Boží zasahování do něj je asi složitější. Jak rozlišit náhodu a nenáhodu. Jako kazatel bych měl znát odpověď, ale nevím.
Ale možná jsem to zažil proto, abych sama sebe i Vás dnes, milí čtenáři,
pobavil a nasadil „chrobáčika“ do hlavy. Snad se to podařilo.
