Své mládí jsem prožil v mikroklimatu Brna. Po přestěhování do České Třebové jsem vstoupil do nového světa. K němu patřila i modlitebna s charakteristickými fládrovanými lavicemi, převýšenými okny a rozložitou kazatelnou v čele sálu.
Řečniště bylo robustního vzezření a stylově přetřeno béžovým fládrovým nátěrem.
Jeden detail na tomto ctihodném ambonu trvale upoutával mou pozornost. Kalich. Ten kalich! Hnědý, pilou vyřezaný z překližky.
Často jsem přemýšlel, jak vlastně autor své dílo zamýšlel. Je to pohled zepředu nebo zezadu, či jakoby seshora? Přemýšlel jsem, jak autor konstruoval perspektivu. Nebo je to symbolické dílko? Kdy asi vzniklo? Snad mi bude odpuštěno, ale kalich ve mně vyvolával pocit jakéhosi „táborového dizajnu“. Kolikrát mě napadlo, zdali to nevyrobily děti na nějakém pobytu tematicky zaměřeném na dobu husitskou a potom ho na památku nezavěsili na kazatelnu. Řečniště vytvářelo dojem velké husitské pavézy, nebo spíše vozové hradby.
Postupně jsem se dozvěděl, že kalich vyřezal kdosi ctihodný, snad jistý „bratr Matouš“. Bylo mi jasné, že na tuto „skoro relikvii“ nemohu sáhnout. Ale přiznávám, že mě provokovala.
Následující řádky jsou svědectvím o mém boji
s kalichem, o mé vnitřní rozpolcenosti, o mém kazatelském alibismu, ale i
o úsměvné ochotě druhých mi pomoci. Berte moje slova jako generální zpověď.
Tedy kalich mě štval, ale ne zas tolik, aby neprovázel každou
neděli moje kazatelské snažení. Občas jsem asi něco prohodil ve smyslu, že
kazatelna i s kalichem vypadají pro každého nového návštěvníka úsměvně. Zvlášť,
když k tomu připočteme nápis „Aj, přijdu brzy“ vyřezaný v podobně lidovém
fontu. Motiv kalicha byl navíc zdvojený druhým emblémem nad kazatelnou, tam již
v ušlechtilejší podobě, s Biblí a trnovou korunou.
Potom přišlo ono inkriminované odpoledne a s ní brigáda
v modlitebně. Snad jsme malovali. Nevím. Přišel čas dokončovacích prací. A
někdy v tu chvíli jsem začal lamentovat nad interiérem sálu i nad
kalichem. „Tak ho sundej,“ navrhl mi Štěpán Kotek, tehdy jeden teenagerů. „To přece
nemohu,“ namítl jsem, „je to…atd.“ Pustili jsme se raději do závěrečných dočišťovacích
prací. Naposledy jsem koukl do sálu, abych přehlédl dokončené dílo…, a vidím,
chybí kalich. „Kam zmizel?“ ptám se přítomných. Štěpán se významně usmál.
Tuším, že jsem se ho pro jistotu zeptal, zdali ho nevyhodil, a více se netázal.
Letité dilema vyřešil mladý dospívající muž. Jednoduše, čistě, místo mě.
Takové, pro mě, pilátovské řešení. Jsem velký hříšník.
Dnes je Štěpán mladý muž, ale stále akční |
To, že kalich zmizel, si lidé všimli až za pár měsíců či let. Byl jsem sám překvapen, jak v klidu tato záležitost prošla. Ano, zaslechl jsem cosi o tom, že ve sboru je takový neřád (myslím, že bylo použito jiné slovo…), že i kalich zmizel a nikdo neví, kde je. Ale závažný problém to nebyl. Sám jsem nevěděl, kde je vyřezávané dílo schované. Byl jsem spokojený.
A opět uběhly měsíce a roky. Až přišla ta chvíle. Na dveře sborového bytu zaklepal Martin Mička, člen straršovstva. Zrovna uklízel. „Představ si!“ oznamoval mi a zářily mu u toho oči, „našel jsem kalich! A víš, kde byl? V klavíru! No, řekni mi, jak se může kalich ocitnout v klavíru!“
Inu, já jsem věděl, ale nepověděl. Zvolil jsem univerzální přiblblý úsměv. Martin kalich zavěsil s péčí řádného hospodáře na kazatelnu. A já jsem další den opět kázal nad tím hnědým lidovým dílkem.
A roky opět ubíhaly a opět byla brigáda. Opět jsem
lamentoval nad kalichem a opět byl přítomen Štěpán, už o pár let starší. A opět
kalich zmizel. Tentokrát se to ve sboru lehce řešilo, ale nikdo moc nevěděl.
Přiznávám, že jsem za čas kalich i zahlédl. Byl uložen mezi spisy v bílé skříni
v mezipatře. Ale nakonec povzdechy utichly. A mně se přiblížil čas mého odchodu
z Třebové. Řekl jsem si, že kauza kalich je snad jednou provždy vyřešena.
A mým odchodem snad bude i uzavřena. Ó, jak jsem se mýlil!
Modlitebna v České Třebové |
Modlitebna ve Frýdku-Místku |
Přestěhoval jsem se. Otvíral jsem ve Frýdku-Místku jednu stěhovací bednu po druhé a vyprazdňoval je. Hrábnu mezi spisy a najednou, nevěřím svým prstům a očím. V ruce svírám kalich! To snad ne! Ten posvátný kus dřeva mě snad bude pronásledovat až na konec světa! No, já si ho rozhodně do krabice s věcmi nedal. Nikdy bych to ani neudělal. Který vtipálek mi ho přibalil, nevím, jen tuším. Nastalo vnitřní dilema: „Co s kalichem?“ Prostě ho definitivně vyhodím, vzdálen kilometry od místa činu. Rozštípu, spálím.
Nikdo to nebude vědět. Ale to přece nemohu! Je to kalich z kazatelny, sloužil generacím a vyrobil ho bratr Matouš. Napadlo mě zavěsit kalich na stěnu jako vítěznou trofej. Ale ani to se mi nechtělo. Kalich jsem pověsil zevnitř do skříně. Bude mi připomínat mou minulost. To řešení opět zjevuje mou vnitřní rozpolcenost. Směji se.
A uběhlo tentokrát jen pár měsíců. Do mailové schránky se mi náhodně dostal útržek korespondence mezi mým nástupcem Tomášem Pospíšilem a staršími. Takové uniky informací se stávaly jen výjimečně. Ale v tomto případě se tak tajemně stalo. Z toho útržku jsem pochopil, že se hledá kalich a že kolem jeho hledání je dosti nepříjemné napětí. Co s tím?
Snad jen dodávám, že existoval i třetí a čtvrtý kalich. Byl
zakomponován do branky modlitebny. Vypadal jako sklenice na víno. Stopku
jsme uřízli karboflexkou. Nad tím se nikdo nepozastavoval.
Tím končí legenda o kalichu a má generální zpověď. Konzultace k článku provedli Tomáš Pospíchal a Štěpán Kotek. Kdo mi kalich do beden přibalil, nevím dodnes. Přizná se někdo?