Rumunsko – Maramureš | 2023 | Psí putování

Dlouho jsem se chtěl podívat do oblasti Maramureše a navštívit kraje, které znám spíše z opačné strany hranice – z Ukrajiny. Chtěl jsem si potvrdit informaci, že i když stále v Rumunsku, domluvíte se zde ukrajinsky.  A soudě podle fotek oduševnělého rumunského fotografa *Sorina Onisora* jsem viděl, že jde o nesmírně malebný kraj.

Krajina tiše vzdoruje zubu času. 

A je to tak! Je to krásná oblast a opravdu se zde dohovoříte slovansky. Neváhejte a vypravte se do těchto míst!

Nový způsob přepravy

Rumunské železnice jsou opravdu velmi pomalé a spoje problematické. Vyjeli jsme tedy třemi auty. V Bratislavě to chvíli z ekologických důvodů vypadalo, že použijeme dvě, ale nakonec valíme třemi.

Pondělí 31.7.

Spíme v Rumunsku, u příjemného silničního jezera „Lacul Mujdeni“, kde se dá i vykoupat. Další den vede silnice podél ukrajinských hranic. Za řekou Tisa vidím zakarpatské Tjačiv, Teresvu, Byčkiv. Projíždíme rumunským Sighetem, o kterém jsem čítával ve vzpomínkách v časopise Podkarpatská Rus. Potom se už silnice stáčí na jihozápad, do vnitřního pohraničí.

Otevírá se před námi pastorální krajina. Tolik oborohů jsem neviděl ani na Ukrajině. Ta pole, louky, pastviny. A kupky sena. Jsem hned po ránu „unešen“. 

Dojedeme do „Viseu de Sus“. Potřebujeme zvládnout čtyři úkoly: (1) Zjistit, kdy jedou úzkorozchodné vláčky. Z webu to moc nejde. (2) Zjistit, kde si necháme auta. (3) A kde se naobědváme. A nakonec (4), kde se vyspíme.

Úterý 1.8.

Vlaky jedou až ráno. Auta uložíme u přelaskavého baptistického pastora přímo u modlitebny, ...

...oběd si dáme v místní restauraci a přespíme přímo v houštině u nádraží. 

Povečeříme „uherský šalatik“. Dobrodružství začíná.

Středa 2.8.

Vyrazíme starou lesní úzkorozchodkou, ze které je dnes poněkud „cirkus“. Ale roztomilý. 

Vlak se valí nádherným údolím. Parní lokomotiva odfukuje. 

Vagonky jsou pospojované nejen táhly, ale i zásuvkami. 

Z reproduktorů zní nahraný, modulovaný a vážný hlas nějakého rumunského herce-průvodce: „Trenul motorul…“

(Za hřebenem Maramureše, v Bukovině, třicet let hospodařil v tamních lesích prof. Opletal, dávný děkan brněnské lesnické fakulty. 

Opletal Josef, ing. Dr. h.c. (1863-1953) profesor lesní těžby na brněnské lesnické fakultě

Zpřístupňoval lesy cestami a tratěmi. Docela by mě zajímalo, zdali jeho vliv nedošel i do těchto míst.)

Vystoupíme na konečné, která nese jméno „Paltin“. Zde se turistický cirkus ještě znásobí. Ve vagonech jsou dovezeny hory masa, teče alkohol, mladí krojovaní hudci a tanečníci(e) pějí a skáčou do rytmu. Už se docela těším do lákavých opuštěných svahů nad námi. Vyrážíme vzhůru, dočasně značenou cestou.

Mezi nohama se nám začínají plést dvě roztomilá štěňata, plná blech a klíšťat. Kňučí bolestí. Je nám jich líto, ale snažím se je odhánět. Bojím se, aby se na nás nenalepila. Znám totiž ta srdceryvná loučení na koncích puťáků a nechci to zažít. Ale psi se na nás opravdu nalepí. Leč, přiznejme si, je to oboustranné. Štěňata z části ovládnou naši výpravu. Čtyřnozí chlapci si dopřávají čtyřchodové snídaně. Proto si dovoluji nazvat naše putování psím.

Bloudíme v síti starých svážných lesních cest, ale celkem rychle se objevíme na hřebeni. 

Najdeme hezké místo na táboření. S rozpadlou salaší a studánkou. Moc toho sice neujdeme, ale rádi si oddechneme. I psi si rádi spočinou.

Čtvrtek 3.8.

Další den jsem si naivně myslím, že cesta je jasná, ale od samého začátku ztrácíme směr. Hřebenová cesta prostě neexistuje. Lesnická cesta se občas objeví, ale záhy zmizí do údolí. Nejednou se kilometry prodíráme hustým, ale i nádherným pustým karpatským lesem. 

Konečně louka s prameny a na ní  dávné tlející salaše. Vděčně zatáboříme. Psi s námi. Ušli jsme trapně  5 km, ale bez cesty.  Jsme unaveni. 

Pátek 4.8.

Asi nejnáročnější den. Jistě i převýšením, ale především horkým a šisujícím sluncem. Kolikrát si za den zpívám klasika: „Šílený slunce nad oblohou…“ Valíme přes louky bez cest až pod nejvyšší horu Toroiaga (1927 m). Její svah má charakter prudké střechy.

 Objevíme však velmi hezkou zastíněnou vrstevnicovou cestu. Ze čtvrtiny horu obejdeme na pastviny s krávami. 

Odtud vede pěšina na vrchol. Sice delší, ale humánní. S přemáháním se škrábu hore. Ale námaha je odměněna dobytím hory. Krásný výhled a rozhled. S vděčností pijeme Danovu rezervní vodu. Sice teplou, ale super. Potom sestup, opět celkem prudký. Už za večera nacházíme plánované tábořiště se studánkou, přístřeškem a stádem divokých koní: „Refugiul Montan Lucaciasa.“ 

Všichni jsme tak vyšťaveni sluncem, že padáme do stanů a spíme. Psi tuto trasu absolvují s námi. Odhaduji, že nikdy nebyli a nebudou tak vysoko nad mořem.

Sobota 5.8.

Je krásné a zase teplé ráno. Ani v noci nebyla zima. 

Ráno slyším hlasy typické pro putování: „Už jsi papal? Dali ti pánové jíst?“ Blíží se druhá psí snídaně, protože od pánů již dostali něco pod zub před hodinou.

Další cesta je příjemná, až na to slunce… Obvykle opuštěné pastviny. 

Přece jen potkáváme baču. Je milý, cpe nás urdou a výborným odleželým kravským sýrem, s obrovskými dírami. Připíjíme syrovátkou. Bača nám vysvětluje, jak je prý v Rumunsku čím dál tím složitější chovat dobytek. Když vidíme kvalitu místního pramene, vodu si raději nebereme. Věříme, že něco najdeme v horách. Za sedlem s hnusnou rozestavěnou cestou stoupáme vzhůru. 

Skoro na kopci hledáme tábořiště a pramen. Tábořiště najdeme, pramen ne. To moc k náladě nepřidá. Ale další den je na cestě pramen přímo značený. Spíme na moc hezkém místě s širokým rozhledem. I psi doufám ocenili dnešní odlehčenou trasu.

Výhled na naši trasu, po které jsme šlapali

Neděle 6.8.

Pokračujeme dál. Vypadá to na vlhké počasí. Občas ten den prší. Cestou opravdu nacházíme pramen. Potkáváme i lesníky v terénním vozidle. Nevadíme jim. Nad námi ukrajinská hranice. S jistotou tu očekávám setkání s pohraniční policií. Nic takového se nekoná.

Potom nádhernou letitou vrstevnicovou cestou. Snad stará pastýřská či lovecká stezka. Na mnoha místech upravovaná, ale lety splynula s okolím. 

Pěšina skončí v krásném sedle „Tarnita Balasanii“ se salaší, ovcemi a přicházející bouří. 

Odtud stoupáme vápencovou krajinou, pod skalou nacházíme nádherný pramen. Jsme celkem vysoko v horách, kolem 1700 m. n. m., ale je tu už cítit civilizace. 

Potkáváme horský hotel, cesty jsou upravené. Občas projede auto. Spíme v zatáčce pod hřebenem. Vody je dost. Psi jsou zjevně unavení, ale zjevně zdravější než na začátku cesty. V noci celkem zhusta prší.

Pondělí 7.8.

Balíme mokré stany, což je disciplína, kterou v horách nemám rád. Pokračujeme pohodlnou silničkou až do sedla „Passul prislop“. Je zima, těším se na teplou polévku. Kromě několika stánků s cetkami jsou tu restaurace ale zavřené. Vymýšlíme plán, že dva řidiči zajedou stopem dolů pro auta a zbytek výpravy počká. Jíme všechny sušené polévky, co jsme našli v batozích. Jediné teplé jídlo. Venku je 8 stupňů. Navštěvujeme místní monastýr. 

Moc hezké. Kupujeme si v něm lesní sirupy. (Právě jeden u psaní popíjím.)  

Naši řidiči se vrátí až za pár hodin. Cesta do města byla přece jen daleká a dlouhá. Potom už do „Viseu de Sus“. Psi s námi v kufru. Co všechno za ten týden zažili! Necháme je po zralé úvaze na úzkorozchodném nádraží, kde jsme začínali. Loučení těžké i smutné. Já, kruťák, si spíše oddechnu. Považuji nádraží za jejich přirozený biotop. Ale oceňuji srdnatost Radky, která se snažila štěňata udat skoro komukoliv, koho potkala.¨

Spíme v baptistické modlitebně u přelaskavého probuzeneckého pastora. Jsme dodnes přátelé na FB. 

Úterý 8.8.

Velmi brzy ráno vstaneme, část výpravy odcestuje domů a zůstává jen trojice Dan + Petr + moje maličkost. Před námi je pokračování putování. Ani jsem si nepředstavoval, jak malebné.

Začínáme v městečku „Poienile de sub Munte“, v místní kavárně. Jsme udiveni pracovním stylem. Jsme tu brzy ráno, ale vyčep-kavárna se postupně zalidňuje. Asi je to klasická společenská událost sejít se v úterý v místní cofeterii. Trochu odpočíváme, studujeme mapy, pijeme, co je k pití, hlavně kávu. Je nám dobře. Poprvé zaslechneme slovanská slova.

Potom už vesnicí do hor. Vidíme nápisy v ukrajinské abetke. Zkouším na lidi mluvit rusko-slovensky, s ukrajinskými prvky. Rozumí dobře. Cítím se tu jako doma. 

Modlitebna adventistů 

A když k tomu přidáte nádherné užitné pažity, domečky, chaloupky, jsem nadšený a v extatickém stavu. Vlastně mi ani nevadí, že jsem někde u studánky zapomněl nůž. Mohu se pro něj aspoň vrátit a kochat se dvakrát.

 

Potom už lesem na hřeben. Ovce, bača mluvící opět rusínsky, tábořiště. Voda tu sice není, ale je nám jasné, že bude. Krásný den. Vzpomeneme na naše bratry psy. Ti by tu proháněli ovce.

Středa  9.8.

Postupujeme po bočním hřebínku a chceme dobýt horu „Baita“. Mírně přečnívá nad obzorem před námi. Během cesty si říkáme, že na ni zas tak nutně nemusíme, a pokračujeme dále hřebenem. Velmi pomalu scházíme lesy do lehce obydlených míst. Občas někdo kosí, občas potkáme borůvkáře. 

Už skoro v podvečer zahlédneme v lese pod pastvinou dva mladé pastýře. Ochotně nám hlásí, že je tu pramen. Děkujeme. Večer je krásný. Kochám se amfiteátrovou pastevní loukou i tím, jak se mění během večera barvy. 

Spíme na miniplácku, přímo na hřebínku. A naši psi usínají někde daleko na nádraží.

Čtvrtek 10.8.

Pokračujeme dál, celkem těžko v lese hledáme hlavní hřeben. Po čase se před námi rozevřou nejmalebnější místa. Opět to, co miluji: louky, pastviny, salaše, dřevěnice, koně a nade vším romantický zvuk motorových sekaček. Jsem nadšený. Cesta sic vede „horedole“, ale je na co koukat.

 Končíme nad neskutečně romantickým místem s …, ale zase bych se opakoval. I pejskům by se tu líbilo.

Pátek 11.8.

Jsme na hřebeni, který nás dovede do „Viseu de Jos“. Na tuto cestu jsem se těšil nejvíce, leč hospodářský život tu už ustal, až na pár stád ovcí. 

Zajímavé pro mě je, že potkáme mladou pastýřku se stádem. Amazonka. Jinak povětšinou nekosené a nepasené louky. Nad městem jsou dávné terasy, připomínající zanikající slovenskou kysuckou krajinu. Jak rád bych tu zůstal a jen tak se toulal…

Během sestupu se rozdělíme a ve „Viseu de Sus“ se vzájemně naháníme. Do nedalekého „Viseu de Jos“ jedeme taxíky. Busy tu „nepremávajú.“ 

Obědovečeře v oblíbené hospodě. Návštěva přátel psů. Zdají se oba spokojení a zabezpečení. Dozor nad nimi převzala stará fena. A potom rozlučka s milým pastorem. A pak už autem na nocležiště, kde jsme přespali na cestě sem.

Sobota 12.8.

Od příjemného jezera jedeme autem do Bratislavy a do Brna. Večer jsme doma. Druhý den  jsem na Staré Turé a o tři dny později jedu busem kousek od krajin naší trasy, ale z ukrajinské strany.

Ano, bylo to hodně dobré putování.

·       Největší a novou zkušeností byli oni psi. Dokážou kolektiv poutníků nejen stmelit, ale i naleptat. Snad jen trochu. Bylo to super psí putování.
·       Byl s námi v horách nejmladší člen všech výprav – Štěpán, 15 let. Byl mezi námi „boomery“ poněkud osamělý. Škoda, že nejel Davy.
·       Od tohoto putování považuji Maramureš za nejzachovalejší část Rumunska, co se týče kulturní krajiny. Lesy jsou tu plundrovány až běda.
·       Jinak v horách je to kraj opuštěný.
·       Příjemná pro mě byla možnost normálně si v Rumunsku popovídat „rusínštinou“.
·       A krásné bylo setkání s přelaskavým pastorem Teodorem Grozou, s jehož laskavou probuzeneckou zbožností jsem souzněl i přes jazykovou bariéru. Kristus opravdu spojuje.

Kdo: Dan + Martin + Hanka + (Jana + Petr) + Štěpán + (Radka a Petr) + Zababa

A co nakonec? 

Soli Deo Gloria!

Zababův rok 2023 | Ohlédnutí

Tak na Slovensku žiji už více než 3 roky. Čas opravdu letí. V Bratislavě se ze mě stal více kosmopolitní člověk. Donedávna jsem měl pocit, že Česko je pupkem světa.
Zde, v  „zahraničí“, si uvědomuji, jak jsou dějiny Evropy provázané. Vidím, jak oba Č-S  národy jsou jen malými políčky na velké šachovnici dějin světa.
A současné světové dění mi můj pocit jen umocňuje.

Bratislava, kdybych vylezl na střechu

Měl jsem Slovensko vždy rád a baví mě tu žít. Mám tu už svá milá místa, kam se vracím, ale stále objevuji něco nového v Bratislavě, v okolí, ale i dále od hlavního města. Například letos jsem, díky pravidelným pracovním okolnostem, začal poznávat kraj kopanic pod Bílými Karpaty. Území, kam utíkali češti exulanti, kraj sester Royových, kraj pod majestátnou Velkou Javorinou. A dodnes si nejsem jist, co znamená onen pojem „kopanice", i když jsem hledal ve stejnojmenné  monografii Mikuláše Huby. Intuitivně to už tuším.

Kraj pod Javorinou. Políčka jsou už zcelena v lány...

Život v Církvi bratskej na Cukrové

Často dostávám otázku, jak se ve sboru CB na Cukrové cítím.  Naše společenství je velké, pomalu stárnoucí společenství, které má své složitosti a nároky. A ani já jsem nebyl vždy svědomitým pastýřem sboru. Dosti často jsem své působení líčil v šedavých až temných barvách. Ale na konci roku jsem se vnitřně uklidnil a vděčně konstatuji: „Vůbec nelituji.“ Člověk by měl s přibývajícími léty tendenci zlenivět, ale v Bratislavě to nehrozí. Místní společenství mě přece jen posouvá k nevídaným výkonů. 

Byl jeden divoký den a nebo dni.... a furt ještě dobré

Dokonce jsem si pořídil online diář. Já, co si (ne)vystačil s hlavou, funguji snad i trochu koncepčněji, vykazatelněji, snad i více promýšlím, co dělám. Ptám se, o co mi v životě jde.

A také se ptám, k čemu je církev? Znovu a znovu jsem se letos vracel k ostrému komentáři jednoho z mých kamarádů: "Mám dojem, pokud to trochu vyhrotím, že hlavní starostí některých denominací dnes je, aby lidé žijící v hříchu do pekla kráčeli důstojně..." Ta věta dává mnoho otázek. A tak se musím znovu ptát, co je to evangelium, čemu věřím.  

Neděle

Zároveň mě zdejší společenství podarovalo vzácnými a krásnými vztahy. Zažívám mnoho přejných projevů lásky a úcty. A vážím si jich. Ano, jsem v Bratislavě rád.

Společný oběd

Z nedělních instalací - artefakty ze života Eliáše

Slovensky stále neumím. I když občas "dačo poviem", ale sám slyším, jak věta blbě zní. 

Církevní snehulák

Nějak se na mě lepí církevní funkce. Jako tzv „senior“, mám mírně na starost západoslovenskou oblast církve. A tak organizoval veselá regionální setkání kazatelů a postupně navštěvuji jednotlivé místní komunity.

Jedno ze setkání kazatelů. "Kdo se povyšuje bude ponížen"

K tomu jsem se stal administrátorem malého sboru na Staré Turé. Jezdím tam dvakrát měsíčně. Je to zodpovědnost, kterou si s každým měsícem uvědomuji vážněji. Ale je to i příjemná oddychová změna a rozšíření duchovních, vztahových i krajinných obzorů.  

Jsem také členem komise, která má na starost transformaci zanikajícího sboru v Trenčíně na jiný útvar. Což je činnost, kterou nikdo nikdy nedělal, a tak všichni se učíme za pochodu.

Rok návštěv

Celkem často ke mně přijíždí návštěvy z Čech. Jsou to dávní přátelé, ale i jejich rodiny. Stávám se průvodcem po Bratislavě, což mě baví. Společně vaříme a večer, když děti usnou, otevřeme láhev vína z malokarpatských svahů.

Račianské vinice - přímo v Bratislavě!

  
Jeden jarní večer jsme udělali rodinnou akci a navštívili jsme s bráchou, jeho ženou a mojí sestrou muzikál Bedári ve skvělém slovenském provedení. Moc hezký večer. Pěkně jsme si řízeně poplakali a byli u toho šťastní. 

Občas se zadaří návštěva českých a moravských luhů a hájů. Rád vzpomínám na prvomájovou cestu do Polabí za svou rodinou, za kamarády v Kristu Liborem a Evou, vše stylově májově zakončeno návštěvou divadelního představení v Praze: Veronský případ (Romeo a Julie :-).

Hráli to nadšení začínající herci...

A při ohlédnutí se mi vynoří vzpomínka na rychlonávštěvu ve Frýdku-Místku, kdy jsem zažil křest Matyho, kluka kterého jsem poznal v batolecím věku .

Maty je zrovna pod vodou! Na snímku můj vynikající nástupce ve Frýdku Lukáš a moje maličkost

 Psavý rok

Hodně jsem psal. Není to ale poznat na mém blogu. Už nezbývalo síly zavěsit některá dílka na web, a tak zůstávají roztroušena v různých periodikách. Měsíčně jsem psal pro českou Bránu o slovenské větvi „Církvi bratskej“. Pro českotřebovský sborový časopis Badyán jsem spisoval vzpomínky na své první kazatelské místo. A prožil jsem u toho hezké zasněné chvíle. 

Psal jsem i pro další periodika… prostě spisoval jsem jako „mourovatej“. Při ohlédnutí zpět, otírám své čelo a chladím klávesnici.

Pravidelné výpravy

K mému roku tradičně patří i putování. Pěší chůze s batohem mi prospívá na těle (zhubnu) i na mysli (mám v hlavě hlavně věci putování)

A tak jsme v červnu absolvovali nádhernou „štvordňovku“ do vysokých hor rumunského Retezatu. Více *zde*.

Moje malůvka jednoho z nejhezčích míst

Dále jsme čtrnáct dní jsme táhli Maramurešem. Opět rumunské pohoří u ukrajinských hranic. Byl jsem tu mnohonásobně nadšen zachovalostí zdejší obdělávané „kulturní“ krajiny. Putování jsem nazval „Psí“. Proč, to se dozvíte *zde*.

Na podzim, jsa inspirován častými návštěvami Staré Turé, jsme vyrazili do kraje moravských a slovenských kopanic. Bylo krásně. I nealkoholický Baileys jsme si dali. Více *zde*.

Když píšu „vyrážíme“, tak ptáváte: "Co to je za skupinu?" Pokaždé jiná sestava. A to je právě super.

Kromě vícedenních výletů rád vyrážím na malé výpravy. Jedna byla nezapomenutelná. Vyrazili jsme na jaře s Dalimilem k soutoku Moravy a Dyje. Zrovna zapršelo. Voda v lužních lesích se zvedla. Když jsme měli řeku kolem pasu, raději jsme změnili trasu :-).  

Kudy dál? Bereme "roha"...

Musím rovněž zmínit krásnou cestu na kolech do Vidně s kamarádem a bratislavským povzbuzovatelem, Zdeňkem Vojtíškem. 

Slovensko za námi a Vídeň před námi 

A mnoho výletů s místopředsedou místního staršovstva, který o můj odpočinek něžně pečuje.

Předjaří na Inovci. Na nás se dívá bratr Dušan. 

Cesta na Východ

Na konci srpna jsem si vyhlásil týdenní studijní volno a odjel na Ukrajinu, k zakarpatským přátelům. Poctivě jsem se vzdělával. A také navštívil milé kamarády v Kristu. 

Milovaná Čuntulka

Kamarád Ivan, který žije tím nejprostším životem.  "Jsme chudí, ale jsme spokojeni" 

Viděl jsem v jejich životech i v jejich očích obavy z války, z budoucnosti i z korupce, která je největším problémem Ukrajiny. Viděl jsem strach matek a babiček o své syny a vnuky. Viděl jsem fotky mrtvých. Slyšel jsem horských sanatoriích pro chlapce bez rukou a nohou. Vrátil jsem se se smutkem v srdci. Válka je vůl a Putin taky.

Volby

Prožil jsem letos dvojí volby. Na českém velvyslanectví jsem volil prezidentku a později v Mladkově prezidenta. Ten na podzim vyznamenal RNDr. Miroslava Nevrlého a další skvělé osoby, čímž mě velmi potěšil.

Český president předává, k mému obrovskému překvapení,
ocenění RNDr., Miroslavu Nevrlu, přírodovědci (znalec netoýrů), spisovateli a tulákovi. 

Horší byly volby na Slovensku. Nedělní bohoslužby po osudném víkendu byly ponuré a smutné. Vláda věcí zlých se vrátila na Slovensko. Špatný kabinet vystřídal rozhádaný. Smutné a temné.

Časy konců

Jsem rád, že letos jsem mohl vyprovodit na polední cestu méně svých přátel a bratří a sester než vloni. Vážil jsem si možnosti pronést „rozlučkovou“ vzpomínku na pohřbu Halinky Heczkové. Na poslední cestě jsem mohl doprovodit vzácného muže sboru na C4, bratra Blaha Číčela. Den po Vánocích nečekaně zemřel bratranec, děsivě mladý. To byl šok na závěr roku.

Letos také skončilo čtvrtstoletí mého působení v Radě Dorostové unie (DU). Toto moje rozhodnutí uzrálo na skautském kurzu DU, při stoupání k slibovému ohni. 

Tady a teď se to stalo...fotografie z cesty ke slibovému ohni

Pán Bůh (věřím, že to byl On) mi tam řekl: „Už stačilo.“ Zažil jsem prehistorii i zrod této organizace. Vytratil jsem se s naplněným srdcem, vděčností a s dobrou nadějí. I když se samozřejmě objevují stařecké otazníky. Na sedmdesátinách Honzy Homolky, legendárního tajemníka DU, jsem si uvědomil, že se zařazuji mezi emerity tohoto sdružení.

Stařecky mě potěšilo poděkování

Co zbyde z vymačkaného citronu?

Byl to naplněný rok a těžko se rozlišují podstatně příběhy od nepodstatných, důležité maličkosti od  běžné rutiny. Ale i ty běžné měly svou váhu. Tedy už jen heslovitě: 

Nezapomenu na návrat do Třebové s přednáškou o Slovensku a můj zápas s málo funkční technikou | Na poslední cestu jsem doprovodil auto a nové zatím nekupuji. |  Nezapomenu na týdenní pobyt pod magickou horou Oblík, kde jsem mohl s teenagery prožít famózní a duchovní tábor |  Rok jsem začal natáčením potcastu s Janou a Kubou. V rádiu už jsem byl, ale potcast ve slepě a s svou uvolněnou atmosférou, to byl nový zážitek. K poslechu *zde*  |  A akce Dunajská kačica s vyráběním lokšů, které se nedařily, to bylo taky hodně super. |

Náročný rok je u konce. Poslední půl rok jsem si pečlivěji plánoval čas a uvědomil si, že dny jsou přeplněny a už se do nich moc nevejde. Nikdy před tím jsem takový pocit neměl.

Soli Deo Gloria – Samému Bohu budiž sláva +! + ! + .
(Kéž k tomu mohu nesměle přispět i já.)