Když jsem v jinošství poprvé otevřel knihu Karpatské hry (přinesl mi je do postele tatínek), tam mě v nich vždy pohoří Ceahlau, snad svým názvem. Nevím. Zpětně viděno, pohoří mi připomíná mohutný skalnatý poschoďový ostrov.
A měl jsem je spojené s obrázkem hry na „Zelenou propast času“ na následující straně.
"Jednou se tam vydám", říkal jsem si. Prošli jsme za uplynulá léta vyšší rumunská pohoří, některá i vícekrát, ale letos dozrál čas nižší Ceahlau.
Vyrazilo deset, tři jen na sedm dní.
Sestava věkově i zájmově různorodá: Jana a Petr (tiskoví mluvčí výpravy) | Martin (vedoucí literárního klubu a
kazatel) | Hanka ( stabilizátor) | Darek (lékař výpravy) | Tom (dobrá duše výpravy) | Ríša (navigátor) | Míša (pokladník
a lékarnice) | a moje maličkost.
 |
| Zleva: Hanka, martin Petr, Jana, Riša, dole Míša a nad ní Tom, Darek a Zababa (foto: Ríša) |
Cesta tam
(Neděle) Nechtěl jsem vyrazit na nedělní vlak ve
chvíli, kdy budou účastníci po bohoslužbách před modlitebnou. Ale nechtěné se stalo.
Za veselých i obdivných poznámek věřících jsem vyrazil s batohem na zádech
směr nádraží. Byla sranda. A potom už vlakem přes Budapešť dál a dál až do
milované rumunské země.
Doprava na cestě skřípala. Marně jsme se snažili dopředu nakoupit
místenky do vlaku z Maďarska
do Rumunska. Nějak to nešlo ani
v Čechách, ani na Slovensku, ani v Maďarku. Realitu jsme zjistili až
na nádraží
v Budapešti. Maďaři tímto směrem vypravují pouze !třívagonový!
mezinárodní EC! Snad z důvodů
covidu.
Díky tomu jsme se moc nevyspali, často jsme stáli v uličce. Bída.
(Pondělí) Ale dojeli jsme do Tolpity. Zde jsem předpokládal, že pojedou
busy naším směrem. Ale zjistili jsme, že v podstatě nic nejede. Nebylo tu
ani kloudné bus-nádraží. Taková "prdel" světa. Ovšem díky šarmu našeho tiskového
mluvčího jsme sehnali dva taxíky za rozumnou cenu a jedeme směr vesnička
Pintlic, kterou jsme pracovně přejmenovali na „Pintlich“.
Na Ceuhlau
Brzy odpoledne vystupujeme z taxíků a procházíme vesnicí až ke klášteru. Kousek od něho je minerální pramen. Vzhledově nic moc, ale voda je fantastická, jemně perlivá, osvěžující.
Jsem nadšen. Jsem také potěšen možností vidět způsob malby nástěnných maleb na stěnách místního kostela.
Celkem zprudka vystoupáme na hřeben. Z něj je vidět „masivul Ceuhlau“. Pokračujeme po hřebeni až do sedla pod hůrkou Strungilor. Táboříme. Voda tu není, ale víme o vodě o poschodí výše.
(Úterý) Masív Ceuhlau je tvořen skoro kolmými slepencovými stěnami, kterými vedou cesty po jakýchsi velkých stupních.
K našemu šoku již ve výšce 1500 m. nad mořem nacházíme nejen pramen, ale i lesní cestu s parkovištěm. Uf! Díky autům i je tu i celkem dost lidí. Přesto stojí za to stoupat vzhůru až na nejvyšší horu Toaca (1904) - nejvyšší vrchol celého putování. Nahoru vede jeklové schodiště. Hrůza, i když chápu snahu nezdupat okolí. Rumuni se prostě s problémy „nes….ou“
Cestou míjíme klášter a s ním i mnicha, a také restauraci s výhledem. Necháváme zde batohy. Cestou zpět se tu vděčně zastavujeme a dáváme si výbornou čorbu – místní polévku skvostné jižní chuti. S polévkou přichází i chuť na místní pivo značky Ursus – Medvěd. Mám ho rád, pro jeho název. Tuším, že tady vznikl pojem: „interaktivní výstavka (medvědů)“. Jinými slovy: „Jdeme na pivo!“.
Blízko horské chaty je tábořiště, my však pokračujeme dál. Klesáme nádhernou cestou, jakoby po kolmých skalách.
Končíme u lovecké chatičky s krásným pramenem. Je v ní čisto a dá se v ní spát.
(Středa) Ráno máme volno na procházku místní
krásou. Ceuhlau je zvláštní ostrovní pohoří, tak na jeden den. Proto si jej
chceme užít, než z něho sejdeme. Je tu nádherně.
Z Ceuhlau
Až téměř odpoledne sestupujeme malým skalním městečkem.....
 |
....do nádherného sedla. Nacházíme v něm nový kříž, na kterém je přivrutován Kristus.
Potom ke klášteru a cestou níže a níže. Táboříme na schované nepoužívané lesní cestě. Nádhera.
(Čtvrtek) Další den do údolí. Darka chytly záda, a tak
se mírním v plánování. Využíváme čas ke koupeli (tzv. kompletka). Potom se
stavujeme na „interaktivní výstavku Ursusú“ v místní rybárně.
S vděčnou výmluvou
na Darka, který se léčí na teplé dlažbě, si dáváme
místního vynikajícího grilovaného pstruha. Dokonalé.
Potom už vzhůru poněkud neznámou cestou směr Hasmas. Tušil jsem, že cesta nebude jednoduchá. V mapě takové divné cesty - necesty. Nakonec na divoko lesem až do hezkého sedýlka. Nacházíme tu i vzpomínku na nedávnou českou skautskou výpravu.
 |
| Ozve se někdo ze skautů? |
Krásný večer, v noci prší a ráno pohoda.
(Pátek) Je nám jasné, že před námi je obtížný úsek. Varoval před ním i moravský gurú Rumunska Michal Medek. Bez cesty na hřeben. Uf. Nacházíme tu sice značku, ale jsme prakticky bez cesty. Nakonec v polomech mizí i značka. Nastává tradiční „kambodža“. Máme celkem dost.
Ale, jako mávnutím proutkem se před námi objevují pastviny a výhledy, včetně hory Poiana mare (1502 m.).
Hasmas
Vlastně ani přesně nevím, kde začíná pohoří Hasmas. Ale jsme už zřejmě v něm. Po obědě vzhůru na Poiana Mare – Velkou Polanu.
 |
| Miluji horsaké louky, kupky a seníky. Hora za seníkem vypadá nevině..... |
Stoupání
bylo náročné, místy se muselo po čtyřech, ale nakonec jsme se vyplazili až nahoru. Krása.
Za
horou po hřebínku do hezké pastvinné krajiny, ale bez vody. Večer propátráváme
terén, ale marně.
(Sobota) Vodu vděčně nacházíme až ráno. Napřed
zteplalou a špinavou u divných pastýřů a posléze dokonalou u hipstrovských
manželů pečujících o krásnou louku, zjevně již dotační. V sedle se
s námi rozloučil Darek a Hanka.
Zbytek družstva se valil dál hadovitou cestou, která famózně proplouvala zvlněnými kopci. Nádherná a pohodlná trasa. Naše výprava mi připomínala konvoj lodí, plující mezi megavlnami hor.
Trasa je lemována četnými pastvinami mezi lesy, se stády ovcí. V jednom případě i s poměrně divokými psy.
Krajina připomíná Muráňskou planinu s četnými pastvinami mimo hřebeny hor. Je tu krásně, dobře se šlape i povídá. Končíme na hřebínku, na krásném místě s výhledem na majákovou horu Vithovoș. Je tu i mini studánka. Za tu jsme velmi rádi. Vůbec tento den byl "na pohodu".
(Neděle) Normálně bychom vyhlásili odpočinkový den. Je neděle. Ale zatím jdeme dosti pomalu. Tak s mírou odpočíváme. Martin véce kázání. Dále ultra pohodlnou hadí cestou do sedla Pângarați. Zde je civilizace v plném proudu. Restaurace, auta, parkoviště, stánky.
Neodoláváme a účastníme se „interkativní výstavky Ursusů“, odoláváme jídlu a jdeme dál. Končíme u tábořiště s ohništěm vedle prašné písčité cesty. Jsme celkem rádi, že včas končíme. Bylo i poměrně teplo.
Zážitek přišel až v noci. Ležíme ve spacácích a najednou vidím zář reflektorů a slyším motor auta. "Pastýři", říkám si. Potom vidím blýskat červené majáčky! Hasiči? Strážci parku? Policie? Sanitka? Snad nejednou za námi? Jednou. Zastavili přímo u nás! Polil mě pot.
Na vrchol Hasmasu a na Ciuc
(Pondělí) Potom pomalu stoupáme krajinou nízkých smrkových porostů. Pohodová krajina s loukami, skalami a hůrkami, tež s ovcemi a kravami i pastýři. No, a kdyby jen....i s debily na motorkách.
Potkáváme nádherné stádo ovcí s ukrytými psy.
 |
| Hledej psa! |
Vody je tu poměrně dosti. Děláme si odbočku bez batohů až na vrchol Hasmasu Mare (1773). Krásná plochá hora. Táboříme dále, pod skalní vápencovou jehlou Piatra Singuratică.
Kolem skalní jehly jsou živé pastviny s kravami a ovcemi. Přímo pod jehlou horská chata. Táboříme na opačné straně jehly. Já mám trauma z včerejších hasičů, a z něho plynoucí strach z ochranářů. Spolupoutníci se mi smějí a rozveselují mě představou krávy, která má na uších kamery. „Vypusťe krávu“, přikáže ochranář z centrály a u monitorů kontroluje aktivitu turistů. Uklidněn jdu spát.
(Úterý) Další den mírně a pohodlně sestupujeme směr pohoří Ciuc. Ještě na poslední nenápadnou vysokou roku Ecem (1707). Na vrcholové louce nacházíme skvostnou propast, snažíme se měřit její hloubku pomocí svépomocné přístrojové techniky. Úchvatné a zábavné.
Klesáme níže a níže až na hranice pohoří Ciuc. Víme, že ho nejsme schopni přejít celé.
Krajina se zcela změnila. Nižší nadmořská výška, pastviny s ojedinělými lesíky, převážně smrkovými. Opět hledáme vodu. Jdeme na salaš, ale k ní životodárnou tekutinu dokonce dovážejí. Suchý vápenitý kraj. Na cestě zpět se do nás oboří psi. Jeden cvaká zubama tak blízko, že cítím jeho dech. Nějak mi ruply nervy. Stříkl jsem na něj přímou dávku spreje proti psům a padouchům. Zubatá bestie ji dostala mezi oči. Zavyla a svíjela se v bolestech. Ostatní psi okamžitě zkrotli. Bylo mi té polodivoké šelmy i trochu líto. Dlouho bylo slyšet její naříkání.
K našemu milému překvapení jsme cestou minuli několik
pramenů a u jednoho, na bočním hřebínku táboříme.
Je to nádherné místo.
(Středa) Ráno vstávám, je mi jasné, že
sestupujeme z hor a další už budou civilizované. Jdu na vycházku.
Údolí jsou zalita nízkou oblačností. Je tu krásně a je mi i trochu smutno.
Připadám si jako na konci cest. Ale ještě je pár dobrodružných dní před námi!
Na smrdutou horu (a taky za medvědy)
Sestupujeme hezkou cestou do údolní vesnice Junca de Jos na
vlak. Krajina je stejná jako včera. Pastviny, smrtky. Následný hlavní hřeben se
přímo ztrácí v záplavě kopečků.
Přibývají samoty, salaše, občas kosené a občas nekosené louky a také divocí psi.
Ve vesnici hledáme železniční zastávku, ale nenašli jsme ji. Snad
poprvé „mapy.cz“ zcela selhaly. Místní nás posílají
do další vesnice. Ťapkáme
vedrem a po asfaltovém chodníku „alá dotace EU“ po rumunském způsobu. Tedy opět
ne….ou se s ničím, ani s tím, že vprostřed chodníku roste strom…..
Potom už vymoženosti civilizace. Jízdenky kupujeme uvnitř skvostné
pracovny výpravčího. Peníze vybírá z mohutného trezoru. V sámošce kupujeme
si jogurty a další pochutiny. Účastníme se „interaktivní výstavky Ursusů“.
Zažijeme průtrž mračen. Prostě super.
Vlak nás dovezl do maďarského města uprostřed Rumunska:
Miercurera Ciuc. Nikdo tu nemluví jinak než maďarsky. Plakáty i nápisy též. Výprava
vyráží na rekognoskaci města a já si dovoluji na chvíli odpočinout. Stejně vlak
jede za chvíli. Za šera přijíždíme do lázeňského města Baile Tusnad.
Tábořiště hledáme v kempu u řeky. Je zavřený a zabezpečený elektrickým ohradníkem. Zvláštní způsob, říkáme si. Jak úsměvné jsou naše poznámky! Stavíme stany, má pršet. Petr vyráží na procházku městem. Chce si dát Ursusa na benzínce a nečekaně, uprostřed města, se setkává s ursusem (medvědem), ale chlupatým a živým.
(Čtvrtek) Ráno nám vypráví, jak se schoval do auta k neznámému řidiči. Postupně
nám dochází, že jsme v oblasti medvědů. Každý dům je proto obehnán elektrickým
ohradníkem.
Posilujeme se místní lázeňskou vodou z typicky rumunského pramene: rozbořeného....
...stoupáme úctyhodným převýšením a „kambodžou“ vzhůru vábeni jezerem svaté Anny a hlavně bájnou horou Puturosu (1143), ze které vychází podzemský smrad a dým. Jsme v pohoří Bodoc.
Jezero svaté Anny je velká atrakce. Zatopený kráter sopky. Udělalo na mě dojem. A to i přes množství lidí, stánek s trdelníky, elektrickou lodí na vodní hladině a zákaz koupání. Uf. Posedíme a potom stoupáme zpět.
 |
| Kráter |
Únava na nás doléhá, ale přesto táhneme lesy a silnicemi až pod onu bájnou horu. Sirovodík je cítit už z dálky. Pod horou stojí slušný a hezký hotelový komplex. Co naděláme. Chceme vidět smrdutou horu.
Ale v této civilizaci nás (ne)překvapila všudypřítomná stopa medvědů. Nejdříve nás lidi varují před noclehem venku. Vidíme mohutnou zapálenou vatru před hotelem i turisty na terasách hotelu, těšící se, že uvidí medvěda. Všude ohradníky a varovné tabule – areál medvěda!
Nejdříve vylezl přesně tam, kde jsme chtěli postavit stan. Potom se zjevil přímo nad pramenem, kde jsme brali vodu. Celá rodina. Potom před námi - opět celá rodina.
Vzdáváme to a tiskoví mluvčí (Petr a Jana, chvála jim) domlouvají nocleh v hotelu. Je to jistota. Spíme všichni v jednom zcela posledním pokoji. Večeři si dáváme taky v hotelu a bezpečná interaktivní výstavka Ursusú se rovněž konala.
(Pátek) Ráno se probouzíme, sprchujeme v teplé vodě a vyrážíme vzhůru na smradlavou horu.
 |
| Vaření kaše v hotelovém pokoji :-) |
Opravdu nacházíme jeskyně, ze kterých vychází smrtonosný zápach, kde se pod hladinou normálního vzduchu udusíte. Jen trochu jsem se nadýchl a bylo to hnusné. U jeskyní nebohé mrtvolky brouků. Podobných otvorů do nitra země je tu bezpočet.
 |
| Žluto-zelená hladina smrtí |
 |
| Udušení brouci....usnuli |
Potom hledáme jeskyni mrtvých ptáků. Našli jsme ji. Ale mrtví ptáci jsou zřejmě uvnitř. Uposlechli jsme varování na cedulkách a nejdeme dovnitř.
Domů…..
Potom zpět k hotelu a odtud dolů do dalších lázní Balvanyos. Turistická trasa k nim tradičně zarostlá a neschůdná. Klesáme raději po silnici. K mému překvapení se jedná o malou nenápadnou vesnici.
V lesích nad ní
nacházíme skvostné lesní lázně s probublávající studenou vodou. Koupání v minerálkách.
Sauna. Nic se neplatí. Ne mnoho lidí. Občas se něco rozpadá. Rumunsko. Relaxujeme
a je nám fajn.
 |
| Neupravený a nebo snad kdysi upravený pramen |
 |
| Malá sauna.... |
 |
| Drobné bazénky rozeseté v lese - krása! |
Potom už zpět. Nastává nervák se sháněním odvozu zpět. Busy
nejednou. Taxíky nejsou. Nakonec nás odvezl muž, který se živí odvozem turistů do
přírody za krásami, jehož plakáty visely v Baile Tusnad všude. Poměr cena
a kvalita – super. Cestou vidíme přímo z auta medvěda. Stihneme večeři v místní restauraci, ale ta tak.
Přijíždí třívagonové ECčko. Padá večer, nádražní lampy se rozsvěcí.
(Sobota) Potom už klasika. Budapešť, přesun. Já jsem
vlastně skoro doma. V bývalé metropoli Uherska. A za chvíli jsem doma v Bratislavě,
hlavním městě Slovenka. Kdysi jsem tu vystupoval jen na „čumendu“, nyní se sem
vracím domů.
Krásný celý čas! Díky Bohu za něj.
Soli Deo Gloria – Samému Bohu budiž sláva.
