Ohlédnutí se za životem Edisona -Petra Douška

Jako sen. Můj vrstevník, soudorostenec Petr Doušek Edison umřel. Připojil se ke zástupům v nebi, kteří vždy jásají při pohledu na Krále Králů.

S Petrem jsme prožili dětství. Nedělní besídky, tábory, kde jsme spávali spolu v jednom stanu. Chodili jsme spolu na schůzky našeho polotajného oddílu dorostu, podnikali skvělé pyrotechnické hrátky. Petr měl v dorosteneckém věku blízký vztah k drátkům a elektrice, odtud postupně vznikla jeho přezdívka Edison. Plánovali jsme vybudovat na táboře elektrárnu. Já jsem měl na starost samotné vodní dílko a Petr jeho energetickou část. Oba jsme selhali. Dílo nebylo postaveno. Ale to vzrušení při plánování a snění stálo za to.

Na táboře v Senince

Pak se cosi změnilo. Petr se stal neuvěřitelně nadšeným a radikálním křesťanem, jehož zapálení pro věc přecházelo nejrůznější meze. Četl Bibli, duchovní literaturu, hodiny se modlil. Svým nadšením byl jakýmsi černým svědomím celé jedné generaci. Nechal se pokřtít, zatímco já, jsem se utápěl v pochybnostech. Přečetl Bibli snad několikrát ročně, zatímco já slabikoval kapitolu Písma za týden. Měl zásadní duchovní programy v dorostu, převyšující běžné standarty, zatímco já jsem si vůbec nevěděl rady. Vzpomínám na první Edisonův program: „Je v Bibli Boží slovo a nebo je Bible Božím slovem?“  Vůbec jsme netušili jak důležitým tématem se zabýval. Později vedl duchovní programy puťácích mládeže, které svým prakticko-duchovním obsahem předběhly dobu o nějakých deset let. V té době to bylo nové, dokonce nebezpečně radikální. Dnes běžné. Mluvíval o radikální milosti, osvobození ze spoutaností, o naplnění Duchem svatým, o skupinkách, o zraněních.  

Jím psaný program na puťák, který jistě předběhl dobu o deset či patnáct let. 

Jeden z rozpracovaných dní pro skupinky....

Byl v týmu mládeže. Kázával na stanicích. Připomínal nám, že Pán Ježíš nemá být jen na prvním místě v životě, ale má být vším. Obviňoval naše citlivá pubertální svědomí. Chodili jsme dlouho v noci po loukách, seděli po večerech a často se bavili  o duchovním životě. O hledání Boží blízkosti. To vše vypůsobil on. Provokoval nás. Dávali jsme si otázku,  co je to normální křesťanství. A jsem za to Petrovi vděčný.

Ale zároveň jsme tušili, že něco není v pořádku. Bali jsme se to říci nahlas. Vše se nějak zjevilo později, kdy přišel s tvrzením, že je Božím prorokem. Že jeho epilepsie je uzdravena. Přestal brát léky. Slýchával hlasy. Lékaři diagnostikovali schizofrenii. A já se dodnes ptám, jak to vlastně bylo. Stav se zhoršoval a zážitky s ním byly těžké. Občas mu hlas našeptával, že si má vzít svůj život. Dodnes vzpomínám na děsivou noc ve Slovenském rudohoří, kdy jsem se probouzel a sahal na Petrův spacák vedle mě, zdali je plný. Nade mnou táhly roztrhaná mračna osvětlená měsícem - jakýsi obraz jeho roztrhané duše. 

Jeho stav se tu zhoršoval tu zlepšoval. Ale byl v podstatě setrvalý.

Pak jsem se odstěhoval. Občas mi přišel do Třebové i do Frýdku email, nějaké to proroctví, kterými zásoboval celou církev. Některé upřímné duše mátl, v jiných budil otazníky, v dalších tik rukou na klávesu delete. Já byl ten poslední případ.

Žil poslední léta v jakémsi virtuálním světě. V jakémsi svém vysněném světě Božího proroka. Byl ředitelem imaginárních duchovních firem, kazatelem imaginárních sborů. Učitelem na imaginárních školách. Napsal výklady snad ke všem duchovním tématům i biblickým knihám. To vše pro imaginární žáky.

Miloval východoslovenské pohoří Čergov, kde prožil onen tajemný prožitek B(b)ožího doteku, který vypůsobil proměny v jeho životě. Do těch míst se potom i sám vracíval. 

Zřejmě ono tajemné místo....

Poslední roky mi od něj došlo několik hezkých a přelaskavých dopisů, v nichž se mísily jeho osobní názory a onen prorocký hlas.

Velmi obdivuji jeho rodinu, zejména maminku, s níž žil do konce života, a která se o něj starala. Musel to být velmi těžký úkol i úděl. Patří jim veliký dík. Jiné rodiny by udělali jednoduché řešení. Jeho rodina šla úzkou cestou.

Petr je Doma. Uzavřela těžká pozemská kapitola jeho života. Otevřela se další. Každý z nás více či méně žijeme ve světě svých iluzí a bludů. Často se ptávám, co je vlastně v mém životě normální a pravdivé. Věřím, že skutečně pravdivý pohled je z Boží perspektivy. Tu nyní Petr oproti nám skutečně má.

I jeho život měl smysl.  A za ten smysl děkuji. 

Druhá výprava na východ Ukrajiny s pomocí

Během jara 2015 jsme se dvakrát vypravili na Ukrajinu s finanční pomocí, kterou jsme ve sborech Církve bratrské vybrali během podzimu 2014. Byla to reakce na dva dopisy z Doněcké a Luhanské oblasti. První výprava se uskutečnila v únoru do Doněcka, do města Mariopol. Členové první výpravy byli Daniel Fajfr, Petr Kučera a Tyma za ukrajinskou stranu. Reportáž z cesty najdete zde.
Členové druhé výpravy byli: David Novák, Petr Kučera a opět Tyma. Davidova reportáž je zde.

Pondělí 4. 5. 2015

Na první den jsme měli na plánu cestu letadlem do Charkova, což jsou zhruba 1500 kilometrů vduchem.
V baťůžcích  značnou finanční pomoc. Z více důvodů jde nejlepší způsob přepravy v této době. V Kijevě jsme se setkali s Tymem, našim osvědčeným průvodcem a zprostředkovatelem pomoci. (Blahoslavím den, kdy jsem jej poprvé potkal. Blahoslavím bratra Heczka, který mě na něj upozornil!)

Ukrajinské areolinky

Charkov - staré a nové letiště. 

V Charkově jsme nasedli do auta, které řídil pozoruhodný bratr Stěpa, energický čtyřicátník, otec pěti dětí, který byl našim průvodcem dalších 48 hodin. Živil se jako řidič a majitel kamionu, se kterým provozoval dopravu
do Ruska. Posledních osm měsíců všechen svůj čas věnuje humanitární pomoci. Mezi místními v církvi se těší velkému respektu.  Má prý zejména talent na vyjednávání s vojáky, policisty a úřady. Což je charisma bez kterého bychom se další dny neobešli.

Jedeme  zprvu krásnými silnicemi, které přechází v zoufalé cesty hodné našich polňaček. Cestou si povídáme
a sledujeme rovinatou východní Ukrajinu nořící se do soumraku a posléze úplné tmy. Občas slyšíme od volantu hlásit města, která známe z novin: Smoljansk, Debalčevo. Je to jako sen, ráno jsem stál na nástupišti ve Frýdku a nyní jsem na konci světa, stiženém podivnou hybridní válkou.  

Ze snění nás probouzí první kontrola. Tzv. „blokpost“. Nemluvit, nefotit, nevolat, předat pas, modlit se! Blokpost je místo, kde je nutné zastavit. Na cestě je několik zpomalovacích betonových bloků, vedle cesty zpravidla zemljanka a bunkr z pytlů. Hovoří s Vámi ozbrojený voják se samopalem. 

Následuje prohlídka auta. Voják nás nechce nás pustit dál. Je to prý v noci nebezpečné. Bratr však umí vyjednávat a jedeme dál. Další blokposty ani nepočítáme. Jsou obranou proto partyzánské válce. Jedeme rychle, prý kvůli tomu, aby po nás nikdo nemohl vystřelit. Dojíždíme do velkého města Lysičansk. Uleháme v krásném domě hostitele.

Úterý – středa – nejrůznější osudy

Město Lysičansk bylo silně postiženo válkou. Fronta zde stála osm dní. Vidíme na vlastní oči co dokáže válka.
A to jsme tu osm měsíců po konfliktu. Poliklinika bez střechy, zbořené domy, prostřílená vrata, zasypané krátery, vybitá okna. Nechce se mi se nechat fotit před zbořenými domy.

Společně domýšlíme kam půjde naše pomoc – mezi pastory, kteří jsou v centru dění a pomoci; mezi běžence; mezi přímo postižené válkou.

Navštěvujeme rodinu, která pomalu lepí dohromady pobořený domek, na jehož dvorku vybouchl granát a tlaková vlna jej zničila. Babička při explozi zemřela. Navštěvujeme bratra jehož rodina se po roce vrací do svého bytu. Bratr jej musel už dvakrát rekonstruovat. 

Zasypané místo dopadu miny

Vysbírané střepiny.

Interiér

Na stavbě. 

Navštěvujeme rodiny postižené vážnou krizi způsobenou válkou. Místní průmysl přestal pracovat.  Některé rodiny jsou v krizi, zvláště tam, kde navíc přichází nemoc. Setkáváme se s onkologickými nemocemi a slepotou. Když je špatně, může být ještě hůř. Bože Buď milostiv nám hříšným!

Navštěvujeme rodiny běženců v malých levně pronajatých chaloupkách. Na první pohled je vidět jejich prostotu. Neví, co s nimi bude. Kde bude jejich domov? Obě rodiny mají své domy srovnané se zemí.

Rodina běženců

Navštěvujeme rodiny pastorů. Každá má svůj válečný příběh. Obvykle jsou na první pohled schopní a energičtí. Leží na nich často tíha situace i nejrůznější osudy místních lidí. Jeden se věnuje pomoci běžencům a živí se chovem krav. Pastoři nejčastěji mluví o touze místních obyvatel vystěhovat se. Je jim líto, že nemohou dělat
z bezpečnostních důvodů tábory pro děti. Jezdí často do uzavřené zóny s pomocí.

Tymoteus Dymčenko, David Novák, Geňa - vedoucí pastor oblasti a Petr Kučera

Sympatický a skormný pastor živící se pastvou krav a prodejem býků. Věnoval se běžencům. 

Jeden z nich propadá trudomyslnosti. Je několik let pastorem. Snažíme se jej povzbudit. S nadšením navštěvuji jeho skleník s krásnými rajčaty. (Ostatní bratry sazenice moc nezaujaly :)

Tak trochu smutný pastor se svými rajčaty. 

Sieraja zona

Dvakrát zajíždíme do tzv. „siernoj zony“ – šedé zony. Sem nás už vojáci zásadně nechtějí pustit. Je to prý nebezpečné a kdyby se nám něco stalo, byla by to mezinárodní ostuda. (Vzrušující pomyšlení.) Bratr Stěpa
s charizmatem při vyjednávání opět projevil své kvality a jedeme dál. Vojáků zde přibývá, objevují si i transportéry.

Přibývají zákopy a bunkry. Zásobování vázne,  blízkost konfliktu je zřejmá. Ceny vícenásobné. Denně tu někdo zahyne. Místní toto území nazývají země nikoho.

Setkáváme se zde se sympatickým diakonem s jiskrou v oku. Nadšeně, ale i s dojetím vypráví, jak se snaží shánět a rozdělovat pomoc.  Místní nazývají „svatý“. Vypráví o tom, jak válka neumožňuje klasické autobusové spojení, nelze jet do práce. Vypráví o minách v lesích a na loukách – nelze pást a chodit pro dříví do lesa. Vypráví o tom, jak krávy z šoku z výbuchů přestaly rodit a dojit. A nemusím dodávat, že samozásobitelství je
ve válce klíčové. Dozvídáme se, jak dobrý zvuk mají Češi mezi Ukrajinci, zvláště pak organizace „Člověk
v tísni“.

Svatý muž je v červeném :)

Syn diakona v domácím bunkru.

Velký dojem v siernoj zóně na mě zanechalo setkání s pastorem, který má vícečetnou pěstounskou rodinu. Zůstal v městě i v době vály a půl roku strávil ve sklepě. Vařil ve starobylém samovaru na dřevo, který kdysi dostal darem, a o kterém si myslel že bude akorát na ozdobu. Jeho sbor se vylidnil. Zbyla třetina. Byl mi velmi sympatický svou veselou a jednoduchou povahou i tím, že celou situaci bral velmi realisticky. Hlavně nerezignoval.

Pastor a otec čtrnácti vlastních i pěstounských dětí

Naše výprava pastor uprostřed a vpravo od něj pomocník pastora, jemuž střelba dvakrát zničila byt. 

Na konci dlouhých dvou dnů plných sociální práce, evangelizace, pastorace se setkáváme s dvěma bratřími, kteří přijeli z „LENERu“ – Luhanské národní republiky. Tedy z onoho území, které nedávno patřilo Ukrajině a nyní je v rukou separatistů za prolhané asistence Ruska. Vypráví nám o místní situaci. S Ukrajinou chce jít asi jen 20% lidí. Tyto obyvatele označuje jako „dumajuščije“ – přemýšlející. Za hranicemi je prý posbíráno množství techniky, zejména tanků, které jsou připraveny k útoku. Válka prý na 99% bude. Bratří si převezmou humanitární pomoc a v noci zmizí za hranicemi.

Domů 7. 5. 2015

My vyrážíme na dvěstěpadesáti kilometrovou cestu do Charkova. Stavujeme se v rodině slépého hospodáře
ve Smoljansku. Vyprávějí nám, jak to vypadá ve válce. Jak už umí rozlišovat kdy střílí GRAD, kdy děla, kdy minomet. V nad ránem dojíždíme před letiště, spíme v autě a posléze v letadle. Na letišti předáváme poslední částku pro staršího presbytera přímo z LENERu, kam bychom se nedostali.

Na letišti Borispil –Kijev vládne poklidná atmosféra. Káva, výstva krásných obrazů Konstantina Koposova. Nikdo by neřekl, že země je ve válce.

Sedáme do letadla a měkce dosedáme v Praze. Večer jsem ve Frýdku-Místku. Divný sen.

Některé postřehy

Místní Ukrajinci zcela běžně používají pojmy LENER a DENER. Tedy Luhanská národní republika a Doněcká národní republika.

Hranice s Ukrajinou jsou pečlivě střeženy samotnými Ukrajinci.   Hranice s Ruskem je svobodná, volná a průchozí. Ukrajinci se zdají více méně smířeni se vznikem nových republik, které budou míst zřejmě podobný status jako Podněstří -  tedy bude je uznávat pouze Rusko. Za hranicemi Ukrajiny v Leneru a Deneru vládne chaos a počínající nový státní útvar. Je tam draho a špatné zásobování. Banky začínají fungovat. Dokonce některým došel po roce i důchod. Funguje tu často směnný obchod – za kus špeku dostanete i zásobník
k samopalu. Kladnou a významnou roli zde hrají právě křesťané, baptisté. Jejich sbory jsou centry  pomoci materiální i duchovní. Církve se naučili spolupracovat, což je na východě něco zcela nového. Baptisté
s letničními a naopak. Spolupráce mezi křesťany funguje i přes hranice s Ruskem. Bratrství v Kristu nezná hranic.

Pomoc balená u Stěpy na zahradě. papriky jsou od baptistů z podkarpatské Rusi. 

Zajímavé je rovněž, kdo vlastně proti sobě bojuje. Proti sobě stojí ukrajinští vojáci a tzv. bataliony – nájemní ukrajinští vojáci, občas podivných existencí. Proto nim stojí separatistická armáda, dále tzv. kozáci – nájemní ruští vojáci a ruská armáda. Válka se tu ovšem vede jinými prostředky. Majitel chemických závodu v Severodoněcku (Luhanská oblast) například zaplatil separatistům značnou částku  v řádu milionu dolarů, aby nevybombardovali jeho závod. Marně se snažíme vydolovat z hostitelů, kdo a proč začal válku. Kde se vzala ta touha. V podstatě neví sami. Někteří šli za vidinou většího zisku, další uvěřili propagandě Ruska.

Nezapomenu na návštěvu hypermarketu v městě Lysičansk. Plné regály, pokladny pípají, zboží v podobné kvalitě i obalech jako u nás. Lidé odcházejí s plnými taškami. Jemine v jakém světě to žijeme? Kousek odtud lidi nemají moc co do žaludku. Nemají střechy nad hlavou. Nemají peníze. Divný svět. Záhadný.

Převzaté ilustrační foto. 

Jak končit? Slovy klasika: "Bože přikryj naši smrt svou láskou!"