Letošní putování po Rumunských horách se silně lišilo od předchozích. Bylo krátké, necelých deset dní i s cestou. Poprvé jsem tu byl v roce 1986 – byl to můj první puťák do Rumunska.
Od té doby jsem měl pocit, že hory jsou snadná záležitost. Dnes po více než dvaceti letech vím z jakého důvodu. A o tom je vlastně celé povídání.
(Autorem fotografií je bc. Petr Šmíd. Více fotografií najdete na rajčeti zde: http://zababovo.rajce.idnes.cz/Muntele_Mare_2012/)
Pátek a sobota – tradiční bohatýrská cesta
EC 175 nás za bujarého veselí při dobrém víně dovezlo do Budapešti. Tu jsme si užili Martinovu přednášku o lokomotivách, pokochali se nádražím Kelleti a hurá do Rumunska. Tentokráte míjíme kultovní Simerii a absolvujeme řetězec přestupů až do Cluže.
Na trhu před nádražím nakup zeleniny a skvělé broskve, vynikající listový šťovík a místním baru jsme se najedli skvělých „langosi di brinza“ s pivem. Vše korunováno nákupem čerstvých sýrů. Co si více přát v Rumunsku!!!?
Potom autobusem do vesnice Gilau, a pešky k přehradám. Bylo vedro a koupání ve studené vodě nás osvěžilo a probudilo.
Potom pěšky do Maguri–Rakatau - vesničky, kde kromě pravoslavného chrámu, najdete i babtistickou modlitebnu. Stopem jedeme až k jakémusi táboru či rekreační chatě na zdánlivém konci cest. Místní obyvatelé nás ihned počastovali „cujkou“. Raději urychleně balíme a stoupáme krásným kaňonovitým údolím. Jen poničená asfaltka divočinu narušovala.
K přespání jme vybrali místo u potoka na malém paloučku. Při stavění jsem k hrůze zjistil, že jsem koupil kratší tyčky ke stanu. Vypadal jako chcíplina a reklamu firmě Jurek nedělal. Náladu spravil výborný salát s bílým chlebem, sýrem a olivovým olejem - krmě hodná horkého dne. Co si přát více! Včera jsme nastupovali do vlaku a dnes jsme v divočině. Krása!!!
Neděle – objevení plochých hor
Po cestě nás překvapila polovypuštěná přehrada. Poprvé v životě vidím klenbovou betonovou hráz. Pro mě - vodaře - extatická chvíle.
Kus nad ní teče ze štoly proud vody. Zase jedno z tajemných děl socialismu, kdy se poroučelo sněhu větru a vodě. Naposledy se blaženě koupeme a stoupáme po asfaltce, obnovené z fondů EU, do náhorní vesničky, kterou jsem znal jen z google map – Magury. Vesnička byla tak zvláštní! Nikdy jsem podobnou osadou v Karpatech neviděl. Na plochém hřebeni byly rozházeny domečky, poměrně vzdálené jeden od druhého, kolem nich pastviny s ohradami.
U místních nabíráme vodu a v podloubí rozestavěného domu jíme. Další cesta je dosti nechutná, široká, vyježděná, občas kolem nás předjede auto, nalevo a napravo odpadky, zřejmě vyhazované výletníky přímo z vozidel. Smutné. Již zde začínám mít podivný pocit z hor. Marně hledám kupkovité karpaty. Pohoří se mi zdá zvláštní, nehorské, placaté, s mělkými údolími. Výškově sic o dvěstě metrů překonávalo nejvyšší české vrcholy, ale obzory kolem jako podle placatého křivítka.
Za chvíli jsme spatřili další náhorní vesnici. Ta je již divočejší. Hoří tu ohně, vypalují stromy na pastvinách, pasou se koně, z ošumtělých dřevených domů vychází lidé s bílými košilemi. Je neděle. Kolem cest dřevěné ohrady. Kovbojská vesnička.
Potom opět les a pastvinami k poslední dnešní vesnici, která je již téměř opuštěná, kromě lehce opilé skupinky obyvatel. Díky zmatení cest (může za to T.U.L.I.P. – kdo čte rozuměj!) nacházíme slušné tábořiště. Pod námi mělké údolí. U ohně nasloucháme jemnému kázání Pavla Homolky. Vynikající! Přichází první noc v Muntele Mare.
PONDĚLÍ – cestou náhorních dřevěných vesnic
Další den je už cesta hezká, odpadky zmizely. Cesta se táhne smrkovými lesy s občasnými výhledy. Před námi se náhle rozveře typicky ploché údolí s pastvinami a s vesničkou, tentokráte především dřevařskou. Lesník Pavel je okouzlen katrem, napojeným převody na gazík. Trámy vyrábějí přímo v lese! Dělníci a místní lesník nám ukazují kudy jít přes na nejvyšší vrchol. My raději volíme cestu oklikou po hřebeni. Asi na tomto místě mi definitivně dochází, proč se mi tu před dvaceti lety tak dobře šlapalo. Vše bylo ploché a mělké. Cestou mírně bloudíme, ale správnou cestu celkem snadno najdeme. Vede přes překrásné pastviny rozložené na samém konci mělkého údolí. Tady by byl tábor!
Večer procházíme kolem poslední náhorní dřevařské vesničky. Kácí se tu ještě postaru. Kmeny se odvážejí pomocí volského potahu. Snad tajně? U místní babičky nabíráme vodu z pochybného mokřadního pramene v prostřed pastviny. Táboříme na krásné rozsáhlé louce s nádherným výhledem do pahorkatiny pod námi. Malebné a krásné a zároveň zvláštní – jsme na horách, ale hory jsou pod námi.
Jinak tento den je můj jedinečný – vydržel jsem po umravňování Jany celý den mluvit slušně.
ÚTERÝ – setkání s čarodějkou
V noci sprchlo a ráno mě probudil volský povoz. Ve jitřním větříku s Pavlem rozděláváme navlhlý oheň. Během této radostné práce zcela zbytečně pokazím modré okénko – zhasla mi sirka a já řekl, že je po ... – no víte po čem. A to je teprve 7:30! Vyrážíme po krásných pastvinách a posléze se opět noříme do smrkových lesů. Není snadné najít v lese plochý hřeben a tak si mírně si zacházíme. Cesty občas rozježděné od dřevařů. Schází nám voda. Ta včerejší se nám nezdála. Napravo se rozevřela svažitá pastvina a na ní dřevěná vesnička. Zase téměř opuštěná. našli jsme zřejmě jedinou obyvatelku. Je přiopilá a mile veselá. Dává nám výborné mléko a tvaroh. Také cujku. Ukázala nám silný pramen.
 |
| Prostota příbytku byla fascinující |
Občerstveni na duchu i na těle pokračujeme dál, na planiny, kde se kdysi udál slavný příběh, tatínkem popsaný o Velkém ohni – Focul mare. Další dřevěná vesnička je už zcela opuštěná. Město duchů! Neváhám a trochu se tu projdu. Chlévy, žlaby, domečky a seníky svědčí o životě, který tu kdysi přes léto tepal. Nyní ticho. Střechy se propadají.
Před námi se objevil nejvyšší kopec – klasicky plochý s radarovou základnou „alá“ Brdy. Kousek pod ním táboříme, na louce kolem které jsou bažiny. Je tu krásný večer. Jen hnusná štěrková cesta k základně pokazila dojem, ale přece nemusím být tak náročný. Pasou se tu krávy. Je to kravské pohoří! (Bez dvojsmyslu!)
STŘEDA – do krajiny skřítků
Vystoupali jsme na vrchol Muntele Mare – velká hora. Na, jak jinak plochém vrcholu, vojenská základna s klasickou kopulí. Fotíme se, čekáme návštěvu vojáků, ale místo ní přišli jejich psi a ti elegantně nás odehnali.
Postupujeme po trochu civilizovaném, ale mírně klasickém horském hřebeni s klečí. Relief mi připomíná odlesněné Jizerské hory s kamennými kupami na vrcholcích. V dáli jsme uviděli první a poslední stádo ovcí během našeho putování. Opět jsme si malinko zašli, ale dobrou zkratkou scházíme z hor do podhůří, místa soutězek a vyhlášené rezervace. Nejistá pěšinka nás bezpečně zavedla na hranici spodního pásma luk. Nacházíme celkem slušnou vodu. Vycházíme od pramene a to, co vidíme je jakýsi neskutečný sen:
Abychom viděli hory, museli jsme sestoupit. (Není to příznačné pro život?) Ale kdyby jen hory a malebné kopce. Především pastviny s neuvěřitelně širokou druhovou rozmanitostí lučních květin. Tolik barev, tolik krásy, tolik vůně! Ta rozloha! A do toho všeho malé chaloupky, trpasličí, se slaměnou střechou. Pohádková krajina hobitů na živo! Mnohokrát zastavujeme a kocháme se. Prolézáme chaloupky. Fotíme. Táboříme na místě s výhledem na krajinu snů! Celý večer jsme blažení. Někteří jedinci odchází meditovat na osamělá místa. Je proč.
 |
| Radost!!!! |
ČTVRTEK – v nejpřísnější rezervaci
Putujeme bájnou krajinou. Chaloupky tu už nejsou, zato výhledy do vápencových kotlů, skalní ostrožny, všude spousta květin. Jsou tu už turistické značky a ošoupané cedule s embléme EU informující turisty, že jsou v jedné z nejpřísnějších rezervací. Ach, jak je rumunsko svobodná země! A my její svobodu nezneužíváme. Na hranách kotlů kluci skáčou a fotí se. Radost!
Posléze se noříme do lesů a tvrdě sestupujeme. Kolem nás úctyhodné kousky stromů – konečně buky. Cestička končí pod skalními kotli u malých chaloupek, nechybí též ty se slaměnou střechou. Udolní hospodářství s ručně vyžnutou trávou mě fascinuje. Poté už přibývají domy. Navštěvujeme místní kostelík umístněný nad údolím na jakém si vyvýšeném sedle. Kousek odtud je kýžená soutěska. No, nic moc. Hezké břidlice, pramen se svěcenou vodou a pravoslavný tichý klášter. Užíváme si klášterního ticha a klidu, procházíme se zahradou, čteme vývěsky.
Tlačí nás čas a tak stopujeme, ale moc to nejde. Při vstupu do další vesnice nacházíme nádherný typický obchod a posezením na hrubých fošnách. Neváháme a zavdáme si místním pivem. URSUS! Mezi tím stopujeme. První výprava nasedla do auta a my zůstali. Dali jsme si další rundu a někteří ještě další. Poněkud rozjaření naskakujeme na nákladní auto plné prken. Cesta je spanilá, veselá a úchvatná. Dlouho jsem si tak neužil radostí!
Rozjařeni potkáváme první skupinu hlídkující na železničním mostě nad cestou. Našli skvostné tábořiště hned nad cestou a navíc schované. Stará louka i s kupkou. Dříve než ho obhlédnu navštěvuji dávnou úzkorozchodnou trať, po které jsem v roce 1986 jel. Procházím se po kolejích a vzpomínám. Trocha nostalgie nikoho nezabije!
Při obhlídce okolí nacházíme malou chaloupku se včelařstvím. Dostáváme výborné mléko, med a voštiny. Jaká krása. Večer děláme oheň. Krásně se táboří ve starém sadu!
PÁTEK - pod skalní stěnou
V sobotu jdeme na výlet bez batohů. Tábořiště hlídal Štěpán. Jdeme pěšky, nejdříve po trati, rovněž tunelem a potom do vesnice.
Navštěvujeme nejveselejší pravoslavný kostel – barevný, prosvětlený. Mluvíme s popem a jeho dcerou. Potom vzhůru pod vápencovou skalní stěnu. Cesta nádherná, bukové lesy, shnilé kmeny lákající k pokácení jednou rukou, což si chlapci s chutí užívají. Občas nepochopitelné polomy. Na jedné louce pod námi uvidíme náš tábor, křičíme, střílíme petardy, ale Štěpán nic neslyšel. V půlce cesty najdeme mimořádně silný pramen. Prakticky tu pramení velmi slušný potok. Kolem vyvýšeného suchého místa teče snad všude voda. Fantastické a nepochopitelné.
Pokračujeme dál a znovu je před námi krásná krajina snů, s vypasenými a druhově bohatými loukami. Pod námi klášter a jeskyně. Klášter je novodobý, opravený a jeskyně je zabezpečena mříží. Tu nádherně chtiví chlapci snadno překonávají a mizí v dáli. Já rychle za nimi. Mříž překonávám, byť ne tak křepce. Po cestě potkávám jen jejich svršky a v dálí vidím zcela nahé postavičky mizet ve tmě. Skvostný divošský pohled.
Raději na ně čekám, potom jsem nervózní, potom se modlím a potom mám už strach. Jsou hodinu pryč. Každý s jednou baterkou a nazí. Až je budou záchranáři v tomto stavu vytahovat, budou kroutit hlavou. Inu stárnu. S velkou úlevou je vidím nejdříve vracejícího se Darka a po čase i zbytek.
Cesta zpět je řešena opět stopem, vyprávíme Štěpánovi příhody a sháníme mléko. Náš včelař ale zmizel. Padá na nás smutek, blíží se konec!
SOBOTA – Alba Iulia – Bájný Bělehrad
Jako sen! Zítra doma!? Je mi trochu smutno. Nechce se mi. Chvíli si pohrávám s myšlenkou zůstat, ale nakonec jedeme všichni. Dělíme se a stopem uháníme. Naše skupina se nacpala do malého pikapu. Jsme tak narvaní, že se jen smějeme. Autobusem míříme do města Alba Iulia, které nás zaujalo už na cestě do hor. Zřejmě dávné uherské město, sídlo panovníka, biskupa i univerzit. Dávné dacké město. Za hvězdicovými hradbami se skrývá město s velkým M. S požitkem se jen tak procházíme, navštěvujeme pravoslavné o katolické chrámy. Střídájí se tu slohy – od romanských po nejčastější klasicistní budovy. Přemýšlím o epochách, které město zažilo.
Nad městem zapadá červené slunce a vedro se dá krájet. Zažíváme horké chvilky při nákupu místenek, poznáváme rozdíl mezi neschopnou pokladní a naopak snaživou pokladní. S obavami z vyprodaného vlaku jedeme poloprázdnými vagóny domů. Vystupuji v Bratislavě. Bohoslužbách, popovídám si s Danielem, projdu se městem a hurá domů. Cesta zpět je díky závadě lokomotivy poněkud dobrodružná a nepříjemná. Až pozdě večer dojíždím znaven domů.
Kdo jsme tam byli? Takže:
reformovaný Štěpán, veselý Petr, zkušený Martin, maminka Jana, nadšený Darek, ještě nadšenější Spídy, stárnoucí Zababa a lesník Pavel.
+!+!+ Soli Deo Gloria +!+!+
Fotografická reportáž na zababově rajčeti zde: http://zababovo.rajce.idnes.cz/Muntele_Mare_2012/
;
